Veselý šraml

Shpil balalaika, freylekh zol zayn!
Zabrnkej na balalajku, ať jsme veselí!
(Tumbalalajka, lidovka ruských Židů, jidiš)

Balalajka se nekonala, veselí jsme byli. Kapela i publikum v poměru 5:25, což je na malý sálek Jeskyně pod Střelákem solidní podíl.

Dorazili chlapci z Plzně v pětičlenné sestavě. Podle anotace ovšem v ideálním případě hrají v sedmi. Dominantní harmonika s klarinetem, v rytmické sekci elektrická basa a sólo buben s příslušenstvím, vše na popruhu; optimismem sršící showman zpěvák ve chvílích vokálního volna foukne do příčné flétny.
Do naplnění definice typického šramlu, malého souboru s dechovou sekcí, schází housle. Ony skutečně trochu schází, i tady a teď, bylo by ještě veseleji! V medailonku kapely na webu kulturního zařízení je ovšem zastoupení houslí v kapele zmíněno. Houslista nejspíš ochořel, škoda.

Ideálním začátkem koncertu po procházce frišným ovzduším přes náměstí kolem hradeb je v aktuální nabídce restaurace zmíněná královská dršťková. Horká, je jí hodně, neošizených drštěk jak z celého hovězího žaludku, chleba čerstvý a měkkoučký. Kuchaři se sice trochu utrhla kořenka s kmínem, jen trošičku ale a tak dršťková zahřeje a zasytí. Polívka je grunt, v tomto případě i pevný základ pro následující potěchu ducha. Ještě kofolu do půllitru a vzhůru po schodech dolů, do klubu.

Kapela startuje podle harmonogramu, diváků tak akorát na zaplnění přenosných sedaček v sále pod klenbami sklepení. Následuje přes hodinu rozjásaných, veselých i smutných melodií: klezmer, cigánské songy, lidovky středoevropské i balkánské, dojde i na Rusko a Itálii. Skočné písničky nenechávají nikoho v klidu, dokonce i já - odměřený chladný morous - škubu se epilepticky do rytmu a strachuji se o skládací dřevěnou křehotinku pode mnou.

Obdivuji lingvistický záběr kapely! To máme kromě naší rodné řeči: slovenštinu včetně nářečí, romštinu, polštinu, ruštinu, hebrejštinu, jidiš, italštinu a snad i řečtinu v jedné písni, tou si jistý nejsem. Ačkoliv charismatický zpěvák-moderátor průběžně shazuje své jazykové schopnosti, přednes je perfektní. S několika kousky vypomáhá klarinetista, který - dle fyziognomie a uhrančivého vzhledu - má chandru haličských Židů a snad i geny cikánských baronů v krvi. 

Vůbec jde o zajímavý kvintet, který svou muzikou posbíranou po lukách, polích a kopcích bývalé habsburské monarchie žije. Kluk v bekovce, bravurně vládnoucí harmonikou, bude metodickým vedoucím, kapelníkem. Překládá texty (Vysockij), na požádání vyloží význam těch nepřeložených.      

V přídavku dojde i na autorskou tvorbu skupiny, která přesně zapadá do balkánského repertoáru svým rytmem, v bluesově podbarveném textu se chlapi hlásí k tradici široké a komplikované duše dávných i současných obyvatel východní Evropy. Zpěvák se ještě před úplným koncem zmiňuje o profilech na sociálních sítích a taky klasických vizitkách zde k dispozici: "To kdybyste chtěli podniknout nějakou akci!" Hned mě napadne, že pokud bych se měl ještě někdy ženit, tohle je ideální kapela pro obstarání zábavy řádně veselé a roztančené svatby v Kusturicově duchu. Budu o tom přemýšlet! 😏  

Do dramaturgie klubu Cavern tento kousek skládačky přesně zapadl. Menšinových žánrů pro menšinové posluchače není nikdy dost. Mám radost, že mne po letech konečně napadlo se těchto perliček ve sklepě Střeláku účastnit.

Tabasker, Klub Cavern na Střelnici, 28. 2. 2017, 19.00.

Kájík ****
VIDEO ZDE

Mlčení jezovitů

On to není špatný film. Martin Scorsese sice plýtvá slovy a impresemi, až otravně opakuje některé motivy pochyb a hledání, film by mohl být klidně postříhán na délku mnohem přijatelnější než bolavých 160 minut, ale budiž: Mr. Director je zasloužilý a moudrý postarší muž, vážená osoba, stojí si za každou scénou, za každým záběrem, každým dialogem, byť trpí typickou stařeckou upovídaností...

Zkušenost režiséra osvědčila se při šťastném výběru herců hlavních rolí. Liam Neeson je bez diskuze sázkou na jistotu, představitelé ústřední dvojice portugalských misionářů už tak ostřílení nejsou, oba ale shodou okolností excelovali minulý rok v dalších ostře sledovaných rolích - Andrew Garfield v obligátním válečném dramatu Hacksaw Ridge, Adam Driver pro změnu v lyrickém Jarmuschově Patersonovi. Na jejich místě v tomto snímku lze si snadno představit typově totožné Orlando Blooma a Domhnaila Gleesona, oba aktuálně velmi exponované, žádané, ale již okoukané a nejspíš i dražší. Takto máme před sebou eventuální příští hollywoodské superstars s nadějnými kontrakty v kapse.
Mlčení je drama o dramatické misi dvou jezuitských misionářů v japonské misii, která postupně zaniká pod knutou sadistické vrchnosti, reprezentované místním inkvizitorem (sic!), bůhvíproč bazírujícím na tradičním budhismu.
Červenou nití dlouhého snímku jsou: víra v jediného (sic!) Boha, konfrontace její pevnosti s reáliemi maximálně odlišné kultury, pochyby nad nejednoznačným výkladem Písma, hledání kompromisu mezi skutečnou křesťanskou láskou k bližnímu a život bližního ohrožujícím setrváním v dogmatech víry.

Napravo nejsympatičtější z domorodců, jehož pragmatická dovednost
balancovat mezi tradičním a importovaným byla nejživotaschopnější.

Přeživší dva misionáři jsou tíhou okolností donuceni k veřejnému zostuzení a ústupu od svého přesvědčení, k odevzdanému útěku do svého nitra, k víře bez manifestace navenek, k víře skryté v duši. K mlčení.

Potud synopse filmu, na kterém mne ale fascinuje úplně jiná věc: Párek misionářů tu pláče a dojímá se nad mučením a utrpením řádově desítek kolegů - padres z předchozí misie a jejich oveček z vesnic obrácených na víru. V první polovině 17. století. V Japonsku je vygenerováno několik mučedníků, zatímco v rodném kontinentu týchž misionářů, v Evropě, zuří Třicetiletá válka, jsou pleněny celé země, lidé vražděni po statisících, probíhají inkvizitorské procesy proti dalším statisícům, hoří hranice, nástroje útrpného práva jsou v plné permanenci. A to nikoliv kvůli šíření víry, nýbrž vůčihledně díky nicotným sporům, půtkám kléru o jemné nuance v rámci víry tradiční. Té samé víry, jejíž "dobrodiní" zaostalým Japoncům, kteří se troufale klaní falešným modlám, přinášejí hrdinové Scorseseho filmu. Bratři řádu Jezuitů, Tovaryšstva Ježíšova, o jehož "holubičích" metodách napravování pohanů a heretiků víme mnohé.
Fascinující je tedy ortodoxní pohled křesťansky orientovaných tvůrců s absolutním nedostatkem uvážlivé tolerance a ekumenické analýzy. Rigidní stranění jediným pravým, "tradičním" hodnotám jediné pravé, "naší" civilizace. Což mne osobně nejenom fascinuje, ale především irituje - jakožto mírně pochybujícímu ateistovi jsou mi mnohem bližší ideje a učení východních filozofií a náboženství než překonaná, zastaralá a moderní dobu trapně nereflektující dogmata křesťanství (s výjimkou některých protestanských proudů).
Osobně jsem očekával, že odpadlí misionáři dojdou ke katarzi a závěru, že opravdová víra není založena na instituci, symbolech a dogmatických poučkách, nýbrž tkví v srdcích, věrna násilím nevymahatelné lásce, toleranci bližního a respektu k přírodní podstatě Světa. Víra založená na přejímání obohacujících zkušeností a vědomostí jiných kultur. Víra směřující k syntéze nejlepšího z jednotlivých tradic.
Ale není tomu tak. Opět (a očekávaně) nestalo se - křesťan zůstal sveřepým křesťanem a divní Japonci bezbožnými pitoreskními individui se směšným náboženstvím, jazykem, chováním a tolik nepochopitelnou zarputilou vůlí bránit své vlastní tradice a víru.

Mlčení, US 2016, režie Martin Scorsese
Kájík ***     

PS: A ještě jedna věc mne na Mlčení upoutala - lingvistická zdatnost tehdejších pohanských obyvatel okolí Nagasaki. Film je v angličtině, ovšem ta zde zastupuje rodný jazyk misionářů, portugalštinu.
Každý druhý venkovan se solidně domluví portugalsky, inkvizitor a mnozí hodnostáři pak mluví plynně a bez zaváhání používají správné předložky, příčestí nepravidelných sloves, budoucí ba i předpřítomný čas, podmiňovací způsob a slovíčka jako 'setnutí', 'diskomfort' nebo 'daně'.
Není už to samotné znakem svébytnosti a vyspělosti opovrhované kultury? Schválně - kolik asi tak šintoistických misionářů by se dnes v Lisabonu domluvilo svou mateřštinou?

Předjaří

Roztálo, odteklo, vítr vyfoukal, čvachtá jen v chronických mokřinách a v těsné blízkosti vody. Předjaří, ve vzduchu zatím nic moc cítit, sluníčko však pootvírá dvířka mocně bušícímu přicházejícímu znovuzrození.

Voda v Ohři teče vysoko, téměř u chodníčku, hejna kachen odpočívají na suchu, ve vodě to nejde, proud je silný a všechny zátočiny s tichou vodou dočasně ustoupily záplavě z kopců. Ptáci mne - vytrženi z polední siesty - nelibě pozorují, méně kurážní neochotně lezou do strhujícího studeného mokra, statečnější si nespokojeně kvákají pod zobáky, ustupujíce ze slunných vyhřátých flíčků do stínu pod vrbičkami.  
Stezkou k Želině nejdu sám. Předbíhají mne - pomalého pozorovatele ptáků a okolí -, v ruce třímají igelitky s převleky a svačinami, odbočují cestičkami vzhůru k vratům kolonií. Zahrádkáři. Začíná jim to - zimní lenošení končí, čas zahřát ztuhlé údy, postarat se o odpočatou půdu. Jako ten pán v Kauflandu - ještě před chvílí stál u pokladny zrovna přede mnou, jinak nicotný nákup, pak ale vyložil na pás to nejcennější - hromadu pestrobarevných papírových pytlíků se semínky. Okurky, papriky, ředkvičky, pažitka, kytičky; dobře stovku jich vydoloval z košíku, řekl si o extra sáček na ně a paní pokladní tu hromadu poctivě jeden po druhém rozebrala a projela čtečkou. Lepší se postavit za nákupní delegaci dvou vietnamských večerek.
Kolem se protáhnou i lidé s kolem. Těm také jest třeba po období hibernace v sílících dávkách UV záření tužit tělo. Za pěšího turistu jsem tu jen já. Okounějící. Kde co lítá, co teče, co pučí.
Předjaří má nespornou výhodu - průhled do okolí stezek není zahlcen zeleným balastem, stromy prozatím nestihly navléci maskáče, tráva a jiné plevely nevyhnaly ze země. Všude krásně vidět! Pečlivý pozorovatel může číst v prolukách mezi stromy, nic mu neunikne, ani nejmenší detail, jindy ukrytý pod sněhem či v bujné vegetací. A tak se detailně seznamuji s okolím stezky, občas cvaknu spouští kompaktu.

Svatý Vavřinec je krásný jako vždy. V dnešním prvním prosluněném víkendovém poledni zřetelně vymalovaný svěžími barvami v čerstvém povětří. Ornamenty stromových stínů opírají se o západní stěnu, kondenzační pruh aerobusu v stratosféře různoběžně protíná baňku věžičky. Kadaň daleko za zdí hřbitůvku zlehka se utápí v předjarním oparu, mezi zašlými hroby nohám překážejí zažloutlé drny neposekané podzimní trávy, uschlá košťata plevelných bylin, hnědofialové šlahouny ostružiníku. Možná se mi to jen zdá, ale přijde mi, že od poslední návštěvy opět schází několik skleněných desek na náhrobcích. Nasvědčují tomu černé střepy se zlatými písmeny rozeseté kolem zdí a všude poházené rozdupané svíčky a rozbitá skleněná stínítka. To nedávná vichřice nenatropila.
Na faře za zídkou nic se neděje. Jindy z pootevřených oken voní oběd, na zápraží si hrají děti, dnes nikdo. Určitě odjeli na právě začínající jarní prázdniny. Vůbec celá Želina, i těch pár chalup dole u řeky, u jezu, je tichá - nikde človíčka, živé duše. Jen zpod vrat vedle fary vystrkuje čenich pejsek, vyprovázející mne pak nervózním šňafáním, a za zelenými oky plotu na zahradě jiného baráku rozvaluje se na sluníčku mohutný huňatý vlčák. Starý známý. Uvelebený na boku uprostřed vybledlého trávníku v nenarušitelné blažené hodince pohody, obnášející záplavu dlouho očekávaného přirozeného tepla. Nějaký kolemjdoucí? Dnes nestojí za pozornost, natož za pozdrav.

Projdu od Vavřince po polní cestičce kolem rekonstruované stodoly, před rokem ještě rozvaliny s velkou cedulí "NA PRODEJ" na zdi. Sejdu k jezu - pod hrází ve vývařišti víří, rotují bubny vodních sloupců, zpěněné víry nespoutaného živlu. Za sucha obnažené balvany řečiště pod jezem jsou schované pod pěnou hladiny.
Vylezu po schůdcích na betonovou hráz - schody jsou strmé a úzké, bez zábradlí, napravo dva metry pode mnou hučí vodopád. Nemám úplně nejlibější pocity. Až se mi zatočí hlava při pomyšlení, jak bych tak dopadl po špatném došlápnutí. Dopadl bych do víru předjaří, to je jisté, co by se mnou bylo dál, je jisté taky.
Zpátky od řeky po asfaltce do kopce. Přemýšlím, jestli nepokračovat na Jeseň, v cestě mi ale stojí motoráček, bublající na nedaleké zastávce. Podlezu železniční mostek, doprava po rozježděné blátivé cestě dojdu na její konec. K nástupišti, které obnáší na padesáti metrech celé dvě koleje pro jednou za uherský rok míjející se soupravy na málo frekventované jednokolejce.
Na koleji pravé přistavena vrnící souprava RegioNovy, optimisticky oranžovožlutozelená. Jízdní řád nikde nevidím, ovšem u mašinfíry je pootevřené okénko, řidič vlaku za ním skutečně sedí, odpočívá, v ruce obložený chleba. "Jo, za chvíli jedem pane, za chviličku, v třináct čtyřicet dva!"
Ještě chvíle zbývá - nahlédnu do minulé čekárny, dnes v troskách, co dalo se vytrhat a zcizit, bylo vytrháno a zcizeno; zůstaly špinavě bílé zdi s červení cihel lemovanými zubatými otvory po oknu a dveřích. Na zemi hromada suti a odpadků. To bývalá vechtrovna, drážní domek opodál, je zrekonstruována, obehnána plotem, před vrátky stojí bílé starší auto - hlídačovi potomci jsou doma. Z komína se kouří, za modrým plotem kvetou sněženky a já si říkám, že by to nebylo marné útočiště takhle stranou cesty, rušené jen sporadickým průjezdem vláčku na postupně likvidované spojnici Kadaň - Kaštice.

Do Kadaně dojedu bez pozornosti průvodčího, který ještě relaxuje v zadní části vozu. Pozdravíme se až na první zastávce na Kaolince; první vlaku, mé konečné: "Zaplatím příště!", říkám mu a ten mladý sympatický muž se směje, mávne rukou poprvé ke mně: "To nestojí za řeč!" a pak opačným směrem ke strojvůdci: "Můžeme dál!"
Historické centrum Kadaně na vršku nad Ohří je zalité světlem, je krásný den, odpoledne, na náměstí a přilehlém okolí masopustní sláva. Takové vymyšlené hurá veselici lépe se vyhnout - projdu mezi baráky pod Liďákem k řece, chvíli se u zábradlí uprostřed mostu zastavím a jako vždy se kochám bělostným panoramatem rodného sídla.
Na parkovišti mezi autoservisem a bývalými jatky skočím do auta a vyhlídkovou trasou přes Pokutice a Rašovice jedu domů. Vyvětraný, v hlavě čisto, v duši klid. Jsem příjemně unaven a až na lehký trn vtíravé myšlenky, že ve dvou to bývalo ještě lepší, naprosto spokojený.

Dvě pohádky z archívu

Princezna na prášku

Přijde Krasomila za nastávajícím a suše konstatuje: "Za humny je drak."
Míra je uveleben v trůnu. Hlavu v oblacích, nepřítomný skelný zrak. Zdá se, že sdělení nevěnuje nejmenší pozornost. Ovšem náhle se aktivuje a praví: "Ty Pyšo, rozvázal se ti střevlíček!"
A tak tady milé děti, v Zemi krále Miroslava, tak tady frčíme furt!

(24.2.2015)

Pohádka o pyšném chlebu

Milé děti, jednou nejednou, za devatero benzinovými pumpami a devatero shopping parky, upekli v Kauflandu ze zmraženého polotovaru Chléb konzumní, 1150 g, 19,90 Kč.
A nebyl to jen tak obyčejný chleba, lecjaký konzumní chléb. Ten chléb byl pyšný. Ten chléb byl egoistický. Ten chléb byl sebestředný.
Ten chléb byl tak sebestředný, že měl tolik střídky, že nakonec neměl vůbec žádnou kůrku. Byl na sebe pyšný, že se tolik liší od okololežících bochníků konzumních! Vystavoval se na polici v prodejně a pyšně dával na odiv své tělo samou střídu bez kůrky.
Ale ve skutečnosti ten chleba nevypadal vůbec dobře. Chleba, když už je, tak má koukat, aby byl jako normální chleba - s propečenou kůrkou a střídou uvnitř. Tenhle chleba byl ale bledý, beztvarý, nedržel formu a byl převelice rozplizlý. Jakkoliv si o sobě nadutě myslel, že je ten nejkrásnější a nejvypečenější chléb na světě, nebyl. Ve skutečnosti byl jen schnoucí měkkotou, bez charakteru a typických vlastností, pro které si ostatních chlebů tak vážíme.
A tak tam ta bezcharakterní sebestředná měkkota ležela na polici a sice se nadále opájela představami o nebetyčné jedinečnosti, reálně však nebyl ani trochu vábný, nestál za pozornost zákazníka, který si pomyslel "fuj, to je ale ošklivý bochník!" a raději popadl chléb jiný.
Náš chléb ležel v polici celý den, ostatní chleby už byly dávno doma u lidí, kteří si je koupili na večeři a na snídani a na svačinu mužovi do práce a dětem do školy, namazané máslem, sýrem, se salámem, džemem, medem, ti nejvytrvalejší to dotáhli na topinku nebo do krabice se suchým chlebem na zkrmení prasátky.
Náš pyšný chleba milé děti dál ležel na polici a nikdo si ho domů nebral. A jak byl ten chléb pyšný a sebestředný, vůbec si neuvědomil, že chyba je v něm, vinil ze svého komerčního neúspěchu zákazníky a jen vykřikoval: "Pche, bojíte se mé jedinečnosti, mé výjimečnosti, mého nevšedního charakteru! Ale ať - nejste pro mě dost dobří, jsem tady spokojený a vy jen šedí obyčejní lidé, neschopni ocenit krásu unikátního chleba!"
Ale to si jen nahlas namlouval. Potichu - ve svém nedopečeném nemastném neslaném nitru - se jen užíral, že ostatní chleby jdou na dračku, v policích ležela již několikátá várka, jen on jediný zůstával. Moc se tím ten chleba žral, moc. To už tak děti bývá, že egoista a sebestředník bývá též samožerem.
A jak ho to žralo, chlebu na polici ubývalo, ubývalo jeho střídy, která sama sebe v pochybnostech stravovala. Na konci otvírací doby v polici po chlebu nezůstal než ždibec okoralé chlebové hmoty, několik nevzhledných drobtů, žmolků, které by stály leda za hození slepicím, kdyby na dvorku za Kauflandem nějaké takové byly.

A to je milé děti konec pohádky. Jaké z ní plyne poučení? Žádné. Když vás milé děti blbě upečou a jste bez kůrky, bez charakteru, jen samá měkká beztvará střída, stejně vám nakonec nezbude nic jiného, než si o sobě myslet, že takoví nejste. Hýčkat si myšlenku své jedinečnosti. Do doby, kdy vás smetou z police a předhodí hladové slepici, pokud ovšem nějaká taková je.

(24.2.2016)

El primer sueño

Zdál se mi sen. To není výjimečné, sny se mi zdávají pořád. Zdál se mi sen, v kterém stojím někde u baru. Ani to není výjimečné - od dob, kdy jsem skoncoval s alkoholem, zdávají se mi barové sny pořád. V tom snu jsem na baru potkal dva muže, hovořící španělsky. To by ovšem bylo výjimečné, kdybych...

Kdybych se už půlrok nevěnoval studiu španělštiny. Kdybych nenaskočil do vlaku, od kterého jsem si sliboval, že mne doveze někam, kde jsem ještě nebyl. Protože je povznášející poznávat nové kraje, naučit se něco nového.
Z nabídky kurzů místního vzdělávacího zařízení zvolil jsem mně nový jazyk. Povahou tíhnu spíše k opačnému konci Evropy, k chladným Vikingům; jižanský, neřku-li latinskoamerický temperament mě spíše straší. Na druhou stranu mi kastilština zní libozvučně, imponuje mi její celosvětová stopa, mnoho mých oblíbených kulturních veličin hovoří či hovořilo tímto jazykem, jehož mateřskou zemi mám koneckonců v plánu navštívit. Proč si tedy nezačít románek s jedním románským jazykem?

Očekával jsem - znám svou lenivost - že skončím nedaleko za začátkem, osvojím si základní poučky jazyka, jeho rytmus, slovosled, výslovnost, nemnoho slovíček. Stejným způsobem jsem "zvládl" němčinu nebo francouzštinu. Nic hlubšího tedy nebylo v prvotním plánu. Jen se zatím zdá, že díky souhře různých okolností se plány mění a já se novým vlakem vypravím mnohem dál než za horizont prvních lekcí.
Krom radosti z průniku do tajů logické nekomplikované stavby španělštiny a z objevů analogií s jinými jazyky mne vpřed žene, inspiruje a dobíjí kolektiv kurzu. Mládí, nadšení, smích, elán a taky překvapivá, až nečekaná vůle a urputnost některých spolužáků. A tak nevystupuji, ani náhodou, jedu dál a je to příjemné. Procvičování a opakování jsem zakomponoval do každodenního rozvrhu a těším se na každou hodinu, protože kontakt s životem kypícími spolucestujícími pro mě znamená řádově víc než listování poznámkami a komunikace s monitorem počítače. 

Ten první španělský sen si nijak ostře nevybavuji: Na baru stojí dva chlapíci, baví se španělsky, kouří tlusté doutníky a popíjejí bílý rum z bytelných skleniček. Kubánci! Okamžitě se připojuji k jejich rozhovoru, překvapený, že rozumím a že bez ostychu mluvím. Mluvím ztěžka, namáhavě hledám slovíčka, ale mluvím. A dává to smysl - mi nombre, yo vivo, odmítám panáka, no, no bebo ningún alcohol! Nakonec se dostanu i ke svému esu v rukávu - impozantnímu slovíčku, které si už týden hýčkám, abych ho nevytratil, protože je báječné a uprostřed slova se lišácky skrývá žena. Na otázku cizinců, jak dlouho nepiji, bez zaváhání odvětím: "Aproximadamente tres años!'

Všichni tři se pak hodně smějeme, něco probíráme, pak se můj první sen ve španělštině - mi primer sueño - náhle rozplyne; cizinci i s barem jsou pryč, já v posteli, vstávám. Zůstane hřejivý pocit, že je to mé studium opravdu k něčemu, že jde o pokrok, když španělštinu vzal na vědomí i osobní režisér snů, který se obecně zabývá jen těmi nejsilnějšími tématy mého života.

Nehasit sněhovým hasicím přístrojem!

Sjeli se hasiči
u koksárny.

Vítr fičí,
plameny syčí,
od tří do pěti.

Je to marný.
Hasiči
jsou tu sjetí.

Karel Heligr

23. únor 2016 v 16:45 · Klášterec nad Ohří

To ti Véna ml. písk, že s Vénou st. nejsou žádný špásy!

Tom K.

Měl jsem poslední dobou tři srážky s Klusem. Tomášem Klusem.

Ponejprv v kantýně z tlampače na zdi proklamuje prostřednictvím jakési frekvence jedna jednu ze svých notoricky známých odrhovaček. Tu s těmi nahými těly: "Neříkej že jinak jsi to chtěla, neříkej mi nic!"

Podruhé v autorádiu - v regionálním výhonku veřejnoprávního rozhlasu, u nás chytáme leda Ústí nebo Plzeň, stejně vysílají to samé. Jednička šuměla, Vltava měla rozečtenou četbu na pokračování, to nemá vytržené z kontextu smysl poslouchat, přeladil jsem sem.
Na stanici regionální běží břichotřasný program, debatní stůl stálic zábavy - rozverný moderátor, myslím Cibulka, zpovídá rozverné hosty. Příhody z natáčení, koncertů, soukromí, polobulvár. Publikum dychtivě hltá každé slovo, za každou větou se řeže ostošest,
Tomáš Klus vypráví, že mu nevadí, že je popmjůzik, že je centrem pozornost. To už jsem slyšel tolikrát, že bych to pustil druhým uchem ven. Ale nelze - třetí osobou u besedního stolu je některá z všemi milovaných hereček, nepoznám s jistotou, zda Konvalinková nebo Paulová. Její projev spočívá v ohlušujícím hýkavém smíchu za každým druhým Tomíkovým slovem. Ječivá siréna, hraný nucený exaltovaný řehot. Tomík ani nemusí říkat nic vtipného - rozesmátá kolegyně je placená za smích, za gradaci zábavy, ať se už děje co se děje. Sranda musí bejt. Salvy hurónského kejhání by náhodného neinformovaného posluchače přesvědčily, že jde o nejvtipnější rozhlasovou relaci roku, před kterou by i maestro Donutil smekl, studem by se do pekla trapnosti a nevtipu propadl, konečně.
Řezavý jekot Konvalinkové/Paulové mne donutil rádio vypnout, Klus neklus.

Třetí setkání s Tomášem točí se kolem stejného songu jako setkání první.
Kolegyně se u oběda svěřuje kolektivu. S velkou radostí, kterou ji včera udělal neduživý a nezdárný synek, s kterým jsou jinak jen problémy - indigové dítě, ADHD, nevychovanej spratek terorizující místní mateřskou školku, adept na diagnosťák, lithium, lobotomii.
"Ten můj Filípek (jméno jsem změnil z důvodu zachování integrity časoprostoru, navíc se to dneska musí - pozn. aut.) mi včera udělal TAKOVOU radost!", začíná kolegyně a já očekávám, že syn vyluštil první sudoku, porazil otce v šachu, pronesl první slovo v esperantu, první smysluplnou rozvitou větu v češtině, vyřešil Newtonův binom. Nic z toho: "Pustila jsem si doma z cédéčka Kluse a to neuvěříte - Filípek zpíval celý Pocity s Tomášem. Chápete? Umí celý Pocity, text té písničky, úplně CELÝ nazpaměť!"
Osazenstvo stolu údivem málem popadalo na zašlapané linoleum. Zavládlo mlčení. Každý se po svém vyrovnával s touto informací. I já u stolu vedlejšího se rovnal: Inu, synek nebude ani nový Turing, ani Karpov, nejspíš ani Domingo. Docela dobře ale - i s  ADHD - může se státi cvičenou opicí, objíždějící s dokonalou napodobovací dovedností různé Superstáry a Talenty a Tváře akdovícoještě.
Nebo taky ne, možná jen skončí na piku mezi stejně postiženými. Asi jako čtvrtina mládeže našeho městečka. V partičce čekající na dealera na parkovišti v Královehradecké. Ale bude mezi nimi ten dominantní. Zpěvák, showman, rapper, bývalá naděje, talent, hotový Klus!

Obrázek ze seriálu

Mapa Světa v roce 1962. V alternativní verzi minulosti. Dle románu Philipa K. Dicka - Muž z Vysokého zámku.
Při pohledu na jednoznačně rozdělená území kontinentů, červenou nacistického Německa, šedou Japonského císařství a zelenou zbytku, kterému je ponechána vágní a přísně kontrolovaná autonomie, nezbývá než se zamyslet, co by se bývalo stalo s českým národem v tomto scénáři.
Byli bychom ponecháni v sídlištích České kotliny jako otroci v německých fabrikách a na farmách, určení k poněmčeni a částečně asimilaci? Byly bychom vysídlení někam za Ural, podle ustanovení Generalplanu Ost? Nedošlo by nakonec na přání Reinharda Heydricha, který v této verzi minulosti nebyl zlikvidován výsadkovým komandem, naopak stojí na nejvyšších příčkách hierarchie věčné Říše? Který se nikdy netajil svou nenávistí k českému národu a touhou po definitivním řešení - jeho vyhlazení?

Výborně udělaná druhá sezóna Muže z Vysokého zámku setřásla lehkou křečovitost povinnosti ctít klíčová zadání, nutnosti zakomponovat co nejvěrněji témata Dickova nejvýznamnějšího díla do scénáře první řady. Úkol nelehký i s ohledem na poměrně nízký rozpočet.
V pokračování se šetří méně, fantazii autorů nestojí nic v cestě, rozvíjí se jednotlivé dějové linie a charaktery hrdinů, přibývají další. Tvůrci předkládají napínavé pokračování se zřetelně vykreslenými postavami a zápletkami. Pracují s depresivní, místy téměř černobílou kamerou, se sugestivní hudbou, věrně zachycují tísnivou a ponurou atmosférou života na okupovaných a vazalských územích. Násilně vštěpovaná kultura nadřazených ras v souboji s vlastenectvím, tradičními hodnotami, historickým povědomím a dosud nevýrazným roztříštěným odbojem.
Druhá sezóna přináší čitelného průvodce osudem podrobené a rozdělené severní Ameriky v době směřující k definitivnímu zúčtování mezi jejími poručníky, dosavadními koaličními spojenci Berlínem a Tokiem. K zúčtování jadernými raketami a bombami. Se vším, co k takové apokalypse patří.
Dick píše tento zásadní román v období tzv. Kubánské krize, kdy náš - reálný - svět balancuje na okraji stejného všeobecného zmaru, nukleární války. Všudypřítomný strach ze zániku civilizace vepíše mezi řádky věrně, přitom rozvíjí myšlenku, že ke stejným koncům mohou vést i jinak rozdané karty v průběhu hry o osud planety. Připouští existenci paralelních vesmírů, souběžných dějových linií, jejichž nitky nechává prolínat se a sbíhat prostřednictvím filmových záznamů u klíčové, prozatím veskrze tajemné postavy. Muže, skrývajícího se před mocnými v pomyslné věží ze slonoviny, v nelokalizovatelném Vysokém zámku.
V druhé desítce dílů dojde alespoň částečně k odhalení metody práce demiurga předkládané verze dějin, metody spočívající v precizním ovládání jemných nuancí, variant zápletek, vedoucí k vytváření dějové linie, v které se minimalizují celosvětové škody a ztráty. Zatím ale - až na jednu výjimku - není jasné, jak se k záznamům dostává, kde přesně leží zdroje filmových pásů z různých paralel historie.
Seriál je otevřený dalšímu pokračování, svět (prozatím) zničen nebyl, generální i dílčí konflikty mocností i jednotlivých postav přetrvávají, muž z Vysokého zámku a k němu přimknuté hnutí rezistence stojí na samém počátku dlouhé cesty. Těším se!

Muž z Vysokého zámku, S02
Kájík ****1/2

O slečně

Stojím frontu na bankomat u nás v Jednotě; bankomat, co je ve zdi mezi bankou a večerkou.

Ze sedačky spolujezdce, z otevřených dvířek auta na parkovišti pod budovou svižně vybíhá schody slečna. Děvče, holka, jistě méně než 18. Štíhlá, vysoká, dlouhé hnědé vlasy. Je nalehko, přes bílé volné triko rozepnutý šedý svetřík, šedé tepláky, přes boky vypasované, slečně se v nich rýsuje trošku větší zadek, což se časem zlepší. Nebo taky ne.
Děvče se protáhne mezi mnou a paní, která aktuálně mačká PIN na klávesnici, neřadí se k nám do fronty, nepotřebuje peníze, kvačí dál, do večerky, potřebuje něco z večerky. Je obleva, ledovce a hromady sněhu všude kolem tají, voda odtéká do proláklin nerovné cesty před budovou. Jedna velmi solidní prohlubeň, kráter, stojí slečně v cestě.
Slečna má na nohou plátěné žluté tenisky, nicotné botičky, obuté naboso, jak nalehko běží pro potřebnou věc k Vietnamcovi. Běží, v hlavě důležitý nákupní úkol, nekouká na cestu. Cák! Kráter je plný vody, pravá teniska ztrácí se celá pod hladinou barvy silné kávy. Chvilička. Nositelka tenisky běží dál - bota mokrá, nožka po kotník mokrá, ona je překvapená, opařená, vlastně ostuzená, nezmůže se na nic než na údiv a bojovné: "Já to mrdám!"
O metr dva dále čeká pes na vodítku. Rezavá lištička, chlupatá, roztomilá, slyší ten výraz překvapení a beznaděje, přidá k němu své ostré: "HAF!"
Slečna se lekne podruhé, stále v běhu vyhrkne méně překvapené, zato více bojovné: "Tebe mrdám taky!"
Vodítko od lištičky vede k v kabátu zachumlanému muži s bekovkou na hlavě. Ten, čekaje na někoho uvnitř prodejny, probere se náhle ze stavu zádumčivosti, instinktivně brání svého pejska: "No, no, no!"
Slečna již otevírá dveře sámošky. Stihne odpovědět i pánovi. Jadrnou repliku ale vyhrkne do prostoru prodejny, takže není přesně rozumět, co to bylo. Nevadí - já, paní u bankomatu, jejíž peníze jsou na dobré cestě do peněženky, rozrušený majitel hafana i hafan rozrušeného majitele - my všichni dobře víme, co by to tak mohlo být.

Zpráva dne:

Zelenina zdražuje prudce,
okurky víc než o polovinu!

Tančím, zelenou krásku v ruce,
něžně ji - vzácnou - k sobě vinu,
toužebně v roli milence-vraha:
"Nyní vás přefiknu, moje drahá!"

A je to tu zas

Včera jevó prevaschadítělstvo, pánko velkomožný, sultán náš, slunce naše jasné atp. konečně podepsalo ve spirálách dosud rotující zákon. A zase je v diskusních alejích nablito.

Přitom stačilo jediné - kdyby se Kryštof Kolumbus vykašlal, ba co vykašlal, kdyby se vysral na nějaké vágní plachtění přes nekonečný Ókeanos, nebyly by bývaly nastaly půtky v této kotlině. Neexistovala by podmnožina A, která je trnem v oku podmnožině B a naopak. Není podmnožin tam, kde není kuřáků, není nekuřáků. Nekuřáky jsou sice všichni, jen nikdo neví o tom, že nekuřákem je, protože když kouření (tabáku) neexistuje, nejsou ani termíny označující jeho vyznavače a odpůrce. Byl by klid, žádný papaláš by nemusel signovat kontroverzní zákony za hurónského povyku rozhádaných poddaných.
A kdo ví, zda by šéf našeho národa vůbec něco podepisoval. Jestli by vůbec byli - šéf i národ. Bez Kolumbovy "Indie" bychom byli již dávno pod nadvládou rozpínavých germánů nebo východních slovanů - varianta už by vyplynula z protínajících se linií alternativní historie.
Byl by klid, seděli bychom ve svých putykách sice bez cigaret, ale u stejného piva, nadávali leda na lokálního Sturmbannführera nebo politruka, místo brambor bychom se ládovali zelím, hrachem a pohankou, takže knajpy by nebyly zakouřené, ale zaprděné, do kina by se nešlo na hollywoodskou Šeď, ale na odstíny hnědé či rudé, což by Hřebejk se Svěrákem natočili bravurně a hřejivě, k tomu by nám z rádia vyhrávala stále stejná muzika, jen Chinaski by se jmenovali Horstwessel nebo Meresjev a Kryštof by nebyli jmenovci objevitele, který se na to kdysi vysral, ale měli název aktuální, třeba Heinz, což by žádné firmě nevadilo, protože rajčata taky nemáme.
A nebyly by internety, nebyl by tenhle blog, tento příspěvek, nejspíš bych nebyl ani já. Tak už raději mizím.

Uklízeččin biatlon
(na motivy čerstvě skutečné události)

Do dveří žena se souká
na smeták hadr napíná,
z monitoru na mě kouká
SoukKoukalová Gábina.

Happy Hippo

Jen takový obrázek, krátký záběr, štěk do inscenace ze života současných povrchníových horníků.

Kantýna 10.30. Na oběd poměrně brzy, kolektivní smlouva však zaručuje půlhodinovou přestávku po 4 hodinách nepřetržité rachoty a to když se dělá od šesti, jako tady, není jiné volby. Výběr z šesti jídel, polívka a nápoj - teplý čaj z várnice nebo studený sirup z mixu - v ceně.
U stojanů s plastovými tácy a příbory, před zavěšeným LCD panelem s názorným vyobrazením - fotkami jednotlivých položek menu začíná se vršit dav chlapů, řidčeji i dam, v různobarevných montérkách jednotlivých místně působících firem - naší, dceřiných i úplně cizích. Ti, co se převlékat nemusejí, jsou v civilu. Pokud nemají v předstihu z intranetu vybráno, studují vyobrazení pokrmů a vybírají. Kdo už má jasno, řadí se do fronty u jednotlivých výdejních míst, odebere polívku, poručí si hlavní chod, u pokladny mávne kartičkou, jde ke stolu. V tento čas do kantýny chodí dlouhodobě zhruba stejná sestava a tak má každý jasno, kam si sednout. A kdyby se vyskytl neznalec zasedacího pořádku, rušivý element, není třeba zoufat, místa je dost i jinde.

Kantýna 10.35. Většina již usazeného davu pořádá první, rychlejší nebo nepolévkoví druhý chod oběda. Někteří mlčky, druzí konverzují, probírají co nového od pátečního oběda (někteří se potkávají právě a jen při této příležitosti). Venku konečně svítí únorové sluníčko, ještě slabé, prostor jídelny však příjemně prosvítí, prohřeje a není dotěrné. Z amplionu na zdi tlumeně hraje nějaké hezky-české-rádio, které nikdo nevnímá.

Kantýna 10.38. Od pokladen odplouvá zajímavý týpek. Muž středního věku, spíše širší než vyšší, kulatý a kyprý, i v obličeji, nedbalé týdenní strniště, prošedivělý rozcuch na hlavě, v obličeji rudý, je celý zadýchaný - do kantýny je to pěkných pár schodů, které dají i v zimě zabrat.
Zablácená černá bagančata, seprané modráky, blůza rozepnutá. Béžová, notně mourovatá vroubkovaná pólokošile těsně obepíná obrovský břich, který přetéká přes tušený stahovací kaloun pasu kalhot. Břich tak výjimečně nadměrný, že látka trika nestačí pokrýt celý jeho objem - zpod okraje oděvního svršku tak neposedně vytéká rosolovitý, řídce chlupatý srpek výseče měchu.
Maník se sotva vejde do uličky mezi stoly, ale jde pomaličku, opatrně, kolíbá se. Hodně přerostlá vykrmená kachna. V obličeji už má spokojený, téměř samolibý úsměv. Tác svírá pevně, oběma rukama, pořádné tlapy to jsou, zčásti ho má položen na horní ploše kupředu směřujícího balónu, ve stabilizované poloze.
Dohoupe se k sedmi rychlejším kolegům u dlouhého stolu pro osm osob. Ke svému místu z kraje. Položí podnos se dvěma chody, ale nesedne si - ještě si dojít pro pití.

Kantýna 10.40. Halama se co nevidět vydá na další dílčí pouť mezi obsazenými stoličkami. Do rohu k velkým termoskám s čajem. Ještě ale, než rozpohybuje velkou kachnu či ještě lépe malého hrocha v sobě, laskavě se zadívá na kolegy pod sebou a mazlivě hebkým, něžným, titěrným hláskem, hláskem v dokonalém kontrastu s jeho masivní fyziognomií, chlapy osloví:
"Dá si někdo čajdu?"

Výpisek ze seriálu

I love the way
the light falls
on the leaves.

It reminds me that
whatever I think 
is so important,
the trees 
don't care.

Muž z Vysokého zámku, s02e06.

Kdy se zkazí mléko z kozy?

Titulek je úplně mimo téma, kterým je dnešní pátek. 

Bral jsem dva koláčky ke snídani. Tu abych měl pestrou, vzal jsem od obou druhů v nabídce - jeden s tvarohem, druhý jiný. Paní pokladní se mě ptá: "Jsou oba stejné?" Já popravdě odpovím, že nikoliv. Ona mele sáčkem a už vidí: "A jo - jeden takový, druhý makový!" A ten idiom trefila parádně - druhý byl opravdu makový!

K obědu zvolil jsem kuře. Jiná paní pokladní mi kuře markuje a úplně stejně jako vždy mi po zaplacení vrací platební kartu s dovětkem: "Děkuji a dobrou chuť!"
A já úplně stejně jako vždy odpovídám: "Taky!"
Pak, již obíraje grilovaného ptáka, si říkám, že příště bych měl upřesnit to "Taky!", protože paní pokladní je moc hodná, že mi děkuje, ale zatím nic k jídlu nemá.

Po obědě mlsám kofilu s kofolou, do toho volá drzá Věrka, že skončila uzávěrka, vševidoucí vedoucí vybírá starou dovolenou, inu, dnes platí rovnice pátek=svátek.
Koho by asi tak zajímalo, kdy se zkazí mléko z kozy?

Georg Trakl: Rozpad

Večer, když zvony vyzvánějí smírem, 
sleduji lety ptáků, krásné, ryzí.
Semknuti v šicích jak procesí mizí 
v podzimně jasných dálkách, v světě širém.

Zahradou bloudím; v jejím šedém koutě 
sním o jasnějších osudech těch tvorů; 
cítím, že čas se poddal mému vzdoru. 
Nad mraky hlídám jejich bludné poutě.

Vtom závan rozpadu mne rozechvívá. 
Z rezivých mříží rudá réva letí. 
Kos v holých větvích naříkavě zpívá.

Zatím jak v tanci smrti bledých dětí
kol tmavé studny, z níž jen jáma zbývá, 
ve větru kloní modré astry květy.


Ze sborníku Držíce v drzých držkách cigarety
(Němečtí expresionisté v překladech Radka Malého)

Oko snové prozřetelnosti

Na záznamy snů mě neužije. K uměleckým, psychoanalytickým nebo okultistickým hnutím, pracujícím se záznamem, rozborem a interpretací snů, cítím velké sympatie, daly světu mnohé velikány, mnohá díla, nelze se jimi neinspirovat.  Nikdy ale nebudu kovaný programový surrealista, freudián, jungián, praktikující esoterik.
Svým snům nepřikládám valný význam. Ve valné většině význam postrádají. Jde o nereálné (sic!) ptákoviny, zmatené posloupnosti scén a obrazů. Ani se nehodlám soukromým panoptikem bláznivin chvástat, sdílet je, dávat všanc publiku. Ni odborníkům, byť ve věci dostatečně vzdělaným a kompetentním. Na rozbor mnoha z nich stačím sám - snadno dekóduji různé potlačované úzkosti, křivdy, smutky, bolesti, ale i radosti, naděje, ambice a - jak jinak - erotické touhy. Na rozbor zmateného zbytku, pokud si už sen pamatuji, zpravidla rezignuji.
Sny nechávám plynout bez analýzy - hezké a barevné si užívám, těžké a nepříjemné nikoliv, z těch nejděsivějších utíkám úmyslným procitnutím. Pak všechny bez rozdílu nechávám odeznít, rozplynout se. Zůstane-li příjemný pocit, hýčkám si ho celé ráno. Dál ale představení kina 'Oneiros' nezaznamenávám, neanalyzuji, neřeším. Zpravidla.

Dnes pravidlo poruším, učiním výjimku:

Ocitám se někde na výletě, dovolené. Krajina snu jasně identifikovatelná - východní Čechy až západní Morava, okolí Hlinska, Vysočina. Máme tam příbuzné, občas jsme zajeli, občas se mi o tom utěšeném zvlněném kraji zdává. Na svých toulkách snem jsem se ale ztratil a teď hledám cestu zpět do civilizace, zpět k rodině.
Hledám a bloudím - zprvu v autě, pak na kole (!!!), nakonec pěšky. V limbu si s nelogickými změnami dopravních prostředků nedělají těžkou hlavu. Posledním zastavením na trase bloudění je velká vesnice, snad městys. V reálném světě neexistující sídlo utopené v zelených kopečcích. Název obce ve snu určitě padl, pamatuji si ceduli u silnice, jméno na ní nikoliv.
Postupně měním silnici (auto) za pěšinu (kolo) a jakousi louku či park (pěšky). Dvakrát se ptám místních na cestu. Oba mi poradí, v obou případech přichází změna prostředků mobility. Pěšinou, jeda kolmo, dorazím k sakrální stavbě, kostelu, na výsost zajímavému svatostánku. Zaujme mě tolik, že okamžitě zapomínám na ztrátu orientace, zmatené bloudění, opřu bicykl o zeď a zvídavě lezu dovnitř.
Okamžitě zjišťuji, že kostel nedávno vyhořel. Je značně poničený ohněm - ohořelé trámy a zdi, díry ve střeše po rozebraných taškách, mobiliář a výzdoba částečně poničené, všude se ještě válejí chuchvalce pěny, pozůstatky hasebního zásahu. Intenzivně vnímám počitek všepronikajícího štiplavého zápachu kouře.
Kombinace velkoleposti a zdobnosti sakrální stavby s následky zmaru požáru však dodává místu na neplánované přitažlivosti, nemohu se od té dvousečné podívané odtrhnout. Na jednu stranu je mi památky líto, z pohledu druhého mě čerstvě domalovaný artefakt ohnivého živlu fascinuje.
Později, v další etapě bloudění, prohlédnu si chrám i zvenku. Je vskutku výjimečný - terasovitá stavba připomíná spíše pagodu, se zřetelnými geometrickými kubistickými prvky, symetrickými ornamenty dvoubarevné omítky. Nevšední stavba prolínajících se stylů. I ve snu mne napadne, že dekorativisté Jurkovič s Janákem by stavbu velmi ocenil, pokud tedy sami nestojí za projektem.

Jak říkám, úplný Janák!

Když se dosyta pokochám očazeným interiérem, projdu do fary, přilepené k chrámu. Fara - malý domek - není požárem zasažena. Jedna velká místnost, svaté obrázky po stěnách, starožitný masivní nábytek barvy mahagonové, snad i z mahagonu vyrobený, na prkenné vrzající podlaze tlusté pestrobarevné běhouny. Místo lustru visí ze stropu lampa věčného světélka.
Světlo do prostoru vpouští a stranu budovy přivrácenou k ohořelému chrámu zdobí velké půlkruhové okno s modernisticky pojatou vitráží, abstraktní pestrobarevnou skládankou střípků. Těším se hrou odstínů a tónů skla, úžasem ani nedýchám.
Pod oknem stojí komoda. Pořádný kus nábytku pokrytý ubrusem, na kterém trůní masivní monstrance. Vedle schrány na hostii leží proutěná ošatka. Před ošatkou cedulka, stříška ze čtvrtky, modrou fixou popsaná: "Na obnovu chrámu". Sbírka na budoucí renovaci poškozeného svatostánku. Místní evidentně pro víru žijí, osud chrámu jim není lhostejný, ošatka přetéká bankovkami. Zběžně hodnotím, kolik v ní může být peněz. Hodně. Zaujme mne, že v souboru jsou i nominály již nepoužívané - šedohnědé desetikoruny, modré dvacky, nafialovělé padesátikoruny se svatou Anežkou. Mé sny zhusta pracují s velkým časovým skluzem, klidně 30 let, tak žádný div.
Divné je, prapodivné, že hrábnu do košíku, bez ostychu zalovím a vytáhnu z šustivého listoví dvě bankocetle s tatíčkem TGM a jednu s Boženkou, dohromady 10.500,- Kč. Tři velikány strčím do kapsy. S myšlenkou, že dostatek financí, byť nehorázně nabytých, bude se k dalšímu bloudění náramně hodit!
Ještě pak na faře - poměrně zaskočen, ovšem s bezpečným odstupem od svatokrádežného činu, bez rizika odhalení - potkávám přišedši ženu. Prohodím s ní pár slov o ohromující kráse památky, pronesu slova lítosti nad čerstvou devastací. Ona je mým zájmem a soustrastí nadšená a utěšená; ráda a asi i dlouho by vyprávěla o historii kostela a okolnostech tragédie. Já ji vcelku neomaleně přeruším, že - byv ztracen - chvátám. A ona mi poradí, kudy se nejlépe ubírat ke svému cíli. Neporadí ale dobře, jak později zjišťuji. Navíc už nejedu, kráčím pěšky. Co kráčím, chvátám! Ze zřejmých důvodů.
Jdu po cestičce parkem, za chůze se zkraje věnuji exteriéru kostela, pak již kvačím vpřed bez ohlédnutí. Nakonec stejně dojdu někam úplně jinam, než je třeba. Nevím kudy kam, zmatený, rozmrzelý, zoufalý. Raději se probudím. Pár minut před alarmem budíku.
Nevšední jsou i snové myšlenkové pochody na pochodu od hodné ženy z fary. V hlavě mi straší lehké výčitky ohledně neomalené a hříšné krádeže. Hned se konejším, že peněz bylo v košíčku dost, že zazobané církvi sotva ubude. Z dopadení strach nemám - sice spekuluji, zda-li na faře nemají nainstalované kompromitující kamery, dneska jsou kamery všude, hned ale myšlenku s lehkou duší a ironickým úsměvem hodím za hlavu: Proč by v církevní stavbě, na faře, někdo instaloval kamery? Vždyť Boží oko je vševidoucí! Šlo by o úplně nesmyslné zdvojení strážních prostředků, redundanci bezpečnostní služby!

Rychlý závěr a výklad snu: Zhřešil jsem. Proti Desateru i dobrým mravům. Jsem hyena, jsem nelida parazitující na neštěstí druhých. Někde hluboko ve mne je hříšná touha po kleptománii a hyenismu zakomponovaná, jen čeká na svou chvíli. A teď je to venku, už v tom mám jasno, to je tedy sakra pěkné! Tak pěkný svatokrádežný sen se mi už dlouho nezdál!

Lehká snídaně

Zkraje hlt čaje
panáka mléka
oloupat loupák
rožek na špičku nože
maličko vajíčka
nárys sýra
dojem džemu
dásně s máslem

7. únor 2016 v 6:53 · Klášterec nad Ohří

Jeden rozhovor, dva odposlechy
Téma: Kultura

Odposlech I
Místo odposlechu: Tramvaj č.22, za zastávkou Drinopol.
Osoby: Mladá žena, sedíc, roční děvčátko na kolenou; asi o 20 let starší žena, přistoupivši u Drinopolu:
"Jé ahój! Kam holky jedete?"
"Na oběd k našim, máme tam sraz ze strejdama, viď Aničko? Co ty, co děláš v Praze?"
"Víš jak, dostala jsem lístek do Národního, na operu, tak jsem pak přespala tady u kámošky a teď frčím na autobus."
"Operu jo? Co dávali?"
"Hele, Toscu, ale bylo to nějaký divný. Nevím jestli víš, o co tam jde, já ale myslela, že je to ze starý doby, jenže tohle bylo nějak z druhý světový nebo z první, já ti ani nevím přesně, prostě divný. Ale zpívali pěkně!"
A já si vzpomněl na nedávnou recenzi premiéry 'inovativní' inscenace, která chválou taky zrovna neplýtvala...

Rozhovor I
Místo rozhovoru: Rudolfinum - vchod, vestibul a předsálí dvorany.
Osoby: Já a uvaděč, šlachovitý postarší muž kučeravých delších prošedivělých vlasů, typická bývalá mánička:
"Můžu vám nějak pomoc?"
"Dobrý den. To budu rád! Rád bych na výstavu, ale pokladna zavřená, šatna zavřená, máte vůbec otevřeno?"
"No jo milej pane, to jste dneska už asi dvacátej! Výstava je zavřená, máme tu mejdlo, párty, raut, jak jistě sám vidíte!"
Vidím, na ploše dvorany parta z cateringu šíbuje stoly, aranžuje ubrusy, vázy s řezanými květinami, nosí sklínky, talíře, šoupe bednami a kontejnery s chlastem a proviantem.
"Hmmmm, to je nemilé - včera jsem koukal na stránky a tam o sobotní výluce nepsali!"
"Teda já vo tom vim celkem prd, jsem tu novej, na výpomoc, voni jsou ale kulišáci, nedali vědět nikomu!"
"To je smutný."
"To jo, to výstavu neuvidíte. Ale víte co...můžu vám něco poradit?"
Spiklenecky na mě mrká, já kývnu, on mne vyprovodí po schodech k vchodovým vratům, otevře mi je a zapíchne prst do čerstvého ovzduší venku, vzhůru, k Hradu:
"Když půjdete do kopce, na Hradčanský náměstí, tam je supr galerie, jmenuje se to Švarcmberskej palác, fakt dost dobrý obrazy, navíc dneska tam pouštěj zadara!!!"
Poděkuji způsobně nezištnému rádci a pak sumíruji, že na výstavu fotografií Jürgena Tellera mám ještě přes měsíc a že bych k Schwarzenbergům měl taky zavítat. To už bude rok od minulé návštěvy...

Odposlech II
Místo odposlechu: Druhá řada hlediště Divadla pod Palmovkou před inscenací Othella.
Osoby: Dvě mladičké slečny, studentky, tipuji gympl nebo tak nějak, usadily se za mnou, jedna druhou instruuje, duševně připravuje na přicházející představení:
"Hele, neboj se toho, bude to fakt super, víš co, já mám Othella v povinný četbě, ale četla jsem to ve starym překladu a hrůza. Jenže tohle přeložil ten profesor, jo, Hilský, strašně sympatickej pán, on přeložil komplet Šekspíra znovu, i jeho Sonety! Ty jsem taky četla a to je úplně něco jinýho, to se nedá s nějakým Vrchlickým srovnat, fakt je to čtivý, současná čeština. Takže dneska to bude taky určitě špičkový a srozumitelný!"
A bylo představení. Špičkový a srozumitelný, samozřejmě. Inu pan profesor umí. A já si uvědomil, že už zanedlouho bude sympatický překladatel hostem v Kadani a že jeho povídání nesmím opomenout. Taky ty Sonety vezmu sebou, k doplnění podpisu, alespoň překladatelovu...

Čerstvé pípy

Z bodných ran po vidlích neteče krev, ale povidla.
14:32 - 5. 2. 2017 od Klášterec nad Ohří, Česká republika

Hodiny, Jelen, Nebe. Fakt supr názvy pro kapely!
Ještěže Okna, Zeď nebo Dveře jsou dávno pod copyrightem.
12:32 - 2. 2. 2017 od Kadaň, Česká republika

Kolegyně, náplast na krku, akupunktura, u karotidy dočasně přisáté upíří jehličky. 

"Na bolesti zad!" 

"Pomohlo?" 

"Jo, už dva dny mám migrénu."
6:07 - 31. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Divnej den - jen bych spal nebo se cpal. Nejlépe se cpát ve spaní, ve snu, to je poměrně dietní.
18:17 - 30. 1. 2017 od Klášterec nad Ohří, Česká republika

Chinaski: "Není nám do pláče". Už nevíme, jakou pičovinu napsat => napíšeme o tom pičovinu. 

Pláče/punčocháče/otáčet/doláče. Well done.
6:30 - 27. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Rozhovor Lucie Výborné s Terezou Brdečkovou. Téma Bohéma. 

- Nabídla jsem to hábéó. 

- Co je hábéó? 

- HBO. 

- Ahá, HBO! 

- No, já mluvím česky.
9:17 - 26. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Výhodou práce od 6.00 je, že si člověk nerad počká a až v 7.00 nutně nahání někoho, kdo vstává v 8.00 a funguje od 9.00. 

#fuckfranzjosephI
7:52 - 25. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Norská tajná služba se jmenuje Politiets sikkerhetstjeneste. Zkráceně PST. 

To je pro tajnou policii úplně nejlepší zkratka, jaká může být.
12:31 - 19. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Pošta pro mě
(psáno před rokem, ale co jsem viděl nedávno na ČT1, stále veskrze aktuální...)

To jsem zase jednou nechal běžet ve středu večír čétéjedničku po zprávách o něco dýl než by bylo záhodno a dobrých pět minut se nemohl odtrhnout od týpka, trýzněného chorobou zvanou bájivá lhavost (pseudologia phantastica), přesně takovýho, co v každý knajpě u každýho stolu sedí nejmíň jeden.
Znáte to – oni přeci nikdy nic neudělali; jasně, jednou neposlali směšnou splátku včas, jeli bez lístku, nevěděli, že zdravotní pojištění se prostě musí platit. A pak „zapomněli“, však ono to nějak dopadne. A dopadlo - deset exekucí na krku.
Manželce přeci snášeli modré z nebe a najednou rozvod. Žena pryč, dítě pryč. Alimenty platí zřídka, ale vždyť s klukem za deset let byli jednou na dovolené, jednou mu koupili u vietnamců křusky a dvakrát dali dárek k vánocům – maj‘ na to účtenky! A taky to dopadlo – úplně nevinné je do krimu poslal soud. Křivá svědectví, podjatý soudce, mizernej advokát ex offo.
„No a to máte paní Ester“ – týpek se zalyká hněvem a ve virtuálním Esterčině objetí pláče lítostí – „rázem celej život v hajzlu! Kvůli pár kačkám, kvůli rozmaru tý vypočítavý svině, vlastně kvůli ničemu!“
Ester na toho ničemu dělá ty svý psí voči, brouká empatické hmmmm hmmmm a občas pronese „to je smutný, to je hrůza!“. Přitom je to chytrá ženská, sama musí vědět a takových už viděla. Jenže holt potřebuje z něčeho žít a koruna z veřejnoprávního prajmtajmu rozhodně nesmrdí - sledovanost je solidní, třetina populace se tetelí blahem, roní slzy nad životními maléry ještě větších lúzrů a tak pořad zase nějakou dobu vydrží - lidem se to líbí,
lidi to chtěj. Jenže já už to nechci, bohatě stačilo, přepínám jinam.

A pak si vybavím, jak u Draka Kájinka minulou neděli revidovala ten svůj nekonečnej štůsek hustě popsaných lístků - výpisů hospodský kampeličky „Sekera“; pestré směsice směnek od několika korun za pivko a cigára (příští středu jo?!), přes stokorunový položky (hned po vejplatě!), litřík (dlužej mi, už dva měsíce nezaplatili!) až po ty nejvýživnější, zpravidla dlouhodobě nedobytné lupeny, jejichž majitelé přestali chodit, vyhýbají se, zapírají se, dělají dluhy jinde a někteří úplně a nadobro zmizeli, zpravidla právě díky tomu, že utíkají před přezrálým hroznem podobných závazků a pálí za sebou mosty.
A právě nějaký takový lístek bych si vytáhl, oslovil Ester s jejím pošťákem, vymyslel si nějakou hezkou bájnou historku a dokonce i prásknul, kde týpka najít - on vždycky někdo ví.
A pak bych na ex-kunčofta, natěšeného na setkání s bývalou láskou nebo ztraceným kumpánem, vybafl zpoza plenty: „Čus pakárno, tak to máme za 5 litrů a mám tu i pozdravy od dalších, co by tě zase rádi viděli. Dýško ani úrok dávat nemusíš!“
A to já bych konečně jednou u pořadu Pošta pro tebe vydržel až do konce, tetelil se blahem a ronil upřímné slzy. A liboval si, jak ho ta Ester pěkně vypekla a jelikož je to chytrá ženská a příjemná a pěkná, pozval bych ji na panáka na bar v Kavkách nebo kde maj to poštovní studio, a popovídal si s ní - taky mám pár věcí na duši, nějaký ty šrámy a chtěl bych se dívat do těch psích vočí, slyšet konejšivé hmmmm hmmmm, poplakat si v jejím objetí...

Karel Heligr

4. únor 2016 

Asteroidy

Včera pršelo do zmrzlých podkladů a bylo veselo. Všude na Chomutovsku. Hlášení nové Zelené vlny Radiožurnálu varuje před karamboly po celém okrese: 20 aut rozesetých po příkopech mezi Tušimicemi a Březnem, 10 aut v sobě na třináctce u Klášterce, další jednotlivé šťouchy jinde.
Cestou z práce to hezky klouzalo - máme všude zámkovou dlažbu a to je držák. Držák mrazu. Nízké teploty si na nějakou dobu přisvojí, uloží do paměti, nepustí. Jak na povrch chodníků naprší, voda hned mrzne, ze zámkové dlažby stává se zámecké kluziště. Co jsem sledoval spolupracovníky, žádný k bolestivé úhoně nedošel, neporoučel se do polohy vleže. Všichni po způsobu ostřílených tučňáků dopajdali ke svým autům a autobusům.

Auto je v mrazech také držák. Teploty. Jak pak na něj naprší, krásně zamrzne. A tak jsem měl vůz pokrytý dokonalým futrálem z ledu, kontinuálním, skoro centimetr silným. Ke škrabce do kabiny jsem se naštěstí vlámal snadno, dál to tak jednoduché nebylo.
Krusta jde rozrušit jen bodově, od impaktu škrabky tvoří se sice prasklinky, pavoučci, že by ale šla nežádoucí, ve výhledu bránící ledová pokrývka oken ochotně dolů, to tedy nešla. Rozcvičku po pracovní době orientuji jen k nejpotřebnějším plochám - přední okénka, zpětná zrcátka, přední sklo. Zadní sklo je vytápěné, led rozpustí se hned.
Po chvíli narušitel ledového příkrovu dojde k vlastnímu grifu, pavoučí vlákna třeba podchytit a dále šířit do periferie, odlamovat separované kousky čirého ledu. Ten mimochodem nabývá vlastností skla - bacha na pořezání! Boční okénka jsou za chvíli očištěna, parkoviště se mezitím změnilo na obří ledoboreckou dílnu: do oken tepe každý, kdo má zdravé ruce.
Přední sklo je vždycky větší oříšek. Nakonec to taky jde - rozrušit jednolitou plochu, vytvořit pavouky a separovat. Ostrůvky ledu, střípky, však potměšile drží na podkladu, proklatá adheze! Jediné, co s nimi lze konat bez problémů, je posouvat je plochou skla jako tácky po vlhkém barovém pultu.
S lamentováním zbavím se největších kusů, menší nechám na místě přesvědčen, že je sundám za jízdy stěrači. Průhled je celkem solidní, sedám dovnitř, jedu domů. Na předním skle jede se mnou řada ledových segmentů, nepravidelných mnohoúhelníků nepravidelně rozmístěných po celé ploše čelního skla. Něco mi ten obraz připomíná. Nepřemýšlím co, jen se snažím i zbývající rezidua ledu dostat dolů stěrači.
Aspoň jsem byl přesvědčen, že to bude snadné. Jenže ledovým satelitům je má snaha leda k smíchu. Klouzají si po skle ve směru udávaném stěrači, točí se kolem vlastní osy, přeskupují podle složitých neznámých vzorců, škodolibých vzorců, tak, aby co nejvíce překážely ve výhledu.
A mě už napadne ta analogie - zvolna se přemísťující satelity, asteroidy otáčející se kolem vlastní osy, putující vesmírem, aby co nejvíce znepříjemňovaly výhled, let a samotnou integritu kosmické lodi mezi nimi.

Asteroidy! Dávná kultovní hra z dílny firmy Atari. Nedílné vybavení kočovných maringotek s videohrami. Kolotoče, 80. léta, hra za dvě koruny. Ach! Vybaví se mi dlouhá odpoledne a večery, s kamarády u masivních beden s barevnou obrazovkou a ovládacími prvky a joysticky před ní. To bylo dvoukorun, to bylo her, překonávání nejlepších výsledků, top scores! Nejlepší z nejlepších měli privilegium zadání tří písmen herní přezdívky k číselnému údaji skóre do paměti, vystavit svůj hráčský um na odiv ostatním. A k překonání - nejzarputilejší z playerů brali zápis na elektronickou nástěnku nejlepších jako smrtelně vážnou záležitost, otázku cti!

Hrál jsem tu gamesu mnohokrát. Kosmickou lodí uprostřed hracího pole šlo otáčet dokola a střílet po kolem poletujících asteroidech, které se při zásahu štěpily na menší úlomky, ještě nebezpečnější a rychlejší. I ty bylo třeba úplně zlikvidovat, aby neatakovaly trup korábu a nevzaly život. Život za životem, až do finále hry, ke game over.
V případech největší nouze bylo možno schovat loď na moment do hyperprostoru. Vynořila se na jiném místě obrazovky, problém byl, že nešlo předvídat kde, jestli to náhodou nebude v bezprostřední blízkosti jiného z nepřátelských těles, bez naděje na další úhybný manévr. Lodí se dalo po obrazovce popojíždět i aktivací tryskových motorů.
Za likvidaci jednotlivých kusů skály, putujících prostorem, připisovaly se hráči body. Skóre přibývalo nejvíce za sestřelení mimozemského talíře, který občas prolétl kolem s výsměšným houkáním a snahou vaši loď zlikvidovat laserovými děly.
Nejšikovnější hráči díky bonusům, extra životům za dosažené body dokázali hrát asteroidy dlouhou dobu. Za své dvě kačky, což nebyl pro kluky úplně malý peníz, užili si solidní příděl napětí, reakcí, střehu a vzrušení. Často se hrálo ve dvojicích - kapitán řídil loď, střelec zběsile mačkal tlačítko střelby. Naráz si tak užili hned dva mladí astronauti.

Jedu k odbočce do Kadaně a na čelním skle si odvážím spoustu menších a větších asteroidů. Točí se kolem vlastní osy, putují po skle hnány impulsy stěračů. Reminiscence dávných dětských potěšení, prvních vlašťovek počítačové revoluce. Mrzí mne, že nemůžu volant použít jako joystick k ovládání šipečky korábu uprostřed skla, tlačítka na páčce pod volantem ke střelbě po ledových fragmentech, asteroidech. To by bylo i užitečné! Jenže by to s mým chabým hráčským umem - nikdy jsem nepatřil k borcům v seznamu 'top scores' - špatně dopadlo a game over by přišel ještě před vyčištění pole, v pangejtu nebo kufru auta přede mnou. To už by šlo o opravdový život a dvě kačky by to nespravily. Tak jen dál poštívám ledové střípky stírátky. Ony se za chvíli rozpustí, ventilátor topení naplno zásobuje sklo horkým vzduchem.
Emulaci hry si koneckonců můžu spustit doma, v klidu, dát jednu dvě partičky a ještě chvíli vzpomínat na časy, kdy ledovka nebyla k vzteku a nadávkám, ale k radosti, ke sklouznutí. Kdy největší vzrušení znamenala hláška, že na plac po bývalém vlakovém nádraží přijely kolotoče. S velkou bílou maringotkou, hernou narvanou velkými černými bednami s barevnými obrazovkami, s kukaní bdělého jauneráka, vždy připraveného rozměnit bankovky na dvoukoruny, potřebné ke startu nejoblíbenější hry, Asteroidů.