Dvě pohádky z archívu
Princezna na prášku
Přijde Krasomila za nastávajícím a suše konstatuje: "Za humny je drak."
Míra je uveleben v trůnu. Hlavu v oblacích, nepřítomný skelný zrak. Zdá se, že sdělení nevěnuje nejmenší pozornost. Ovšem náhle se aktivuje a praví: "Ty Pyšo, rozvázal se ti střevlíček!"
A tak tady milé děti, v Zemi krále Miroslava, tak tady frčíme furt!
Míra je uveleben v trůnu. Hlavu v oblacích, nepřítomný skelný zrak. Zdá se, že sdělení nevěnuje nejmenší pozornost. Ovšem náhle se aktivuje a praví: "Ty Pyšo, rozvázal se ti střevlíček!"
A tak tady milé děti, v Zemi krále Miroslava, tak tady frčíme furt!
(24.2.2015)
Pohádka o pyšném chlebu
Milé děti, jednou nejednou, za devatero benzinovými pumpami a devatero shopping parky, upekli v Kauflandu ze zmraženého polotovaru Chléb konzumní, 1150 g, 19,90 Kč.
A nebyl to jen tak obyčejný chleba, lecjaký konzumní chléb. Ten chléb byl pyšný. Ten chléb byl egoistický. Ten chléb byl sebestředný.
Ten chléb byl tak sebestředný, že měl tolik střídky, že nakonec neměl vůbec žádnou kůrku. Byl na sebe pyšný, že se tolik liší od okololežících bochníků konzumních! Vystavoval se na polici v prodejně a pyšně dával na odiv své tělo samou střídu bez kůrky.
Ale ve skutečnosti ten chleba nevypadal vůbec dobře. Chleba, když už je, tak má koukat, aby byl jako normální chleba - s propečenou kůrkou a střídou uvnitř. Tenhle chleba byl ale bledý, beztvarý, nedržel formu a byl převelice rozplizlý. Jakkoliv si o sobě nadutě myslel, že je ten nejkrásnější a nejvypečenější chléb na světě, nebyl. Ve skutečnosti byl jen schnoucí měkkotou, bez charakteru a typických vlastností, pro které si ostatních chlebů tak vážíme.
A tak tam ta bezcharakterní sebestředná měkkota ležela na polici a sice se nadále opájela představami o nebetyčné jedinečnosti, reálně však nebyl ani trochu vábný, nestál za pozornost zákazníka, který si pomyslel "fuj, to je ale ošklivý bochník!" a raději popadl chléb jiný.
Náš chléb ležel v polici celý den, ostatní chleby už byly dávno doma u lidí, kteří si je koupili na večeři a na snídani a na svačinu mužovi do práce a dětem do školy, namazané máslem, sýrem, se salámem, džemem, medem, ti nejvytrvalejší to dotáhli na topinku nebo do krabice se suchým chlebem na zkrmení prasátky.
Náš pyšný chleba milé děti dál ležel na polici a nikdo si ho domů nebral. A jak byl ten chléb pyšný a sebestředný, vůbec si neuvědomil, že chyba je v něm, vinil ze svého komerčního neúspěchu zákazníky a jen vykřikoval: "Pche, bojíte se mé jedinečnosti, mé výjimečnosti, mého nevšedního charakteru! Ale ať - nejste pro mě dost dobří, jsem tady spokojený a vy jen šedí obyčejní lidé, neschopni ocenit krásu unikátního chleba!"
Ale to si jen nahlas namlouval. Potichu - ve svém nedopečeném nemastném neslaném nitru - se jen užíral, že ostatní chleby jdou na dračku, v policích ležela již několikátá várka, jen on jediný zůstával. Moc se tím ten chleba žral, moc. To už tak děti bývá, že egoista a sebestředník bývá též samožerem.
A jak ho to žralo, chlebu na polici ubývalo, ubývalo jeho střídy, která sama sebe v pochybnostech stravovala. Na konci otvírací doby v polici po chlebu nezůstal než ždibec okoralé chlebové hmoty, několik nevzhledných drobtů, žmolků, které by stály leda za hození slepicím, kdyby na dvorku za Kauflandem nějaké takové byly.
A to je milé děti konec pohádky. Jaké z ní plyne poučení? Žádné. Když vás milé děti blbě upečou a jste bez kůrky, bez charakteru, jen samá měkká beztvará střída, stejně vám nakonec nezbude nic jiného, než si o sobě myslet, že takoví nejste. Hýčkat si myšlenku své jedinečnosti. Do doby, kdy vás smetou z police a předhodí hladové slepici, pokud ovšem nějaká taková je.
A nebyl to jen tak obyčejný chleba, lecjaký konzumní chléb. Ten chléb byl pyšný. Ten chléb byl egoistický. Ten chléb byl sebestředný.
Ten chléb byl tak sebestředný, že měl tolik střídky, že nakonec neměl vůbec žádnou kůrku. Byl na sebe pyšný, že se tolik liší od okololežících bochníků konzumních! Vystavoval se na polici v prodejně a pyšně dával na odiv své tělo samou střídu bez kůrky.
Ale ve skutečnosti ten chleba nevypadal vůbec dobře. Chleba, když už je, tak má koukat, aby byl jako normální chleba - s propečenou kůrkou a střídou uvnitř. Tenhle chleba byl ale bledý, beztvarý, nedržel formu a byl převelice rozplizlý. Jakkoliv si o sobě nadutě myslel, že je ten nejkrásnější a nejvypečenější chléb na světě, nebyl. Ve skutečnosti byl jen schnoucí měkkotou, bez charakteru a typických vlastností, pro které si ostatních chlebů tak vážíme.
A tak tam ta bezcharakterní sebestředná měkkota ležela na polici a sice se nadále opájela představami o nebetyčné jedinečnosti, reálně však nebyl ani trochu vábný, nestál za pozornost zákazníka, který si pomyslel "fuj, to je ale ošklivý bochník!" a raději popadl chléb jiný.
Náš chléb ležel v polici celý den, ostatní chleby už byly dávno doma u lidí, kteří si je koupili na večeři a na snídani a na svačinu mužovi do práce a dětem do školy, namazané máslem, sýrem, se salámem, džemem, medem, ti nejvytrvalejší to dotáhli na topinku nebo do krabice se suchým chlebem na zkrmení prasátky.
Náš pyšný chleba milé děti dál ležel na polici a nikdo si ho domů nebral. A jak byl ten chléb pyšný a sebestředný, vůbec si neuvědomil, že chyba je v něm, vinil ze svého komerčního neúspěchu zákazníky a jen vykřikoval: "Pche, bojíte se mé jedinečnosti, mé výjimečnosti, mého nevšedního charakteru! Ale ať - nejste pro mě dost dobří, jsem tady spokojený a vy jen šedí obyčejní lidé, neschopni ocenit krásu unikátního chleba!"
Ale to si jen nahlas namlouval. Potichu - ve svém nedopečeném nemastném neslaném nitru - se jen užíral, že ostatní chleby jdou na dračku, v policích ležela již několikátá várka, jen on jediný zůstával. Moc se tím ten chleba žral, moc. To už tak děti bývá, že egoista a sebestředník bývá též samožerem.
A jak ho to žralo, chlebu na polici ubývalo, ubývalo jeho střídy, která sama sebe v pochybnostech stravovala. Na konci otvírací doby v polici po chlebu nezůstal než ždibec okoralé chlebové hmoty, několik nevzhledných drobtů, žmolků, které by stály leda za hození slepicím, kdyby na dvorku za Kauflandem nějaké takové byly.
A to je milé děti konec pohádky. Jaké z ní plyne poučení? Žádné. Když vás milé děti blbě upečou a jste bez kůrky, bez charakteru, jen samá měkká beztvará střída, stejně vám nakonec nezbude nic jiného, než si o sobě myslet, že takoví nejste. Hýčkat si myšlenku své jedinečnosti. Do doby, kdy vás smetou z police a předhodí hladové slepici, pokud ovšem nějaká taková je.
(24.2.2016)
Žádné komentáře:
Okomentovat