Wimbledon

Kdybych měl děvče jménem Alenka a byl s ní v Londýně touhle dobou, vzal bych to děvče na tenis, do Wimbledonu, do All England Lawn Tennis Clubu. Tam bych to hezké děvče hezky vyfotil a pak bych obrázek hrdě zveřejnil na sociálních sítích s úžasným titulkem s téměř homofonním párem slov:

Alenka a All England

(Upozornění: tento příspěvek nemá až na toto upozornění nic společného s brexitem!)

Čerešně

On: "Sis kupoval třešně?"
Já: "No jo, kupoval."
On bere do rukou polyetylénový sáček s červenými plody a zevrubně ho zkoumá:
"Kolik za to chtěli?"
"59 za kilo, je to přes půl kila, počítám 40 korun, ale přesně už nevím."
"60 korun za kilo? Zloději! Já jich mám na zahradě, že nevím, co s nima!"
"To se máš, já nevlastním ani jeden třešňový strom."
"Ty nemáš zahradu?"
"Nemám."
"Aha, to je divný."
Divný to je, u Draka mají zahradu fakt skoro všichni.
Dál zkoumá sáček:
"Hele, posraný od špačků nejsou a jsou na nich stopky. To voni jsou dražší, protože na ně musejí najímat trhače a ty něco stojí."
"No, vidíš, tak aspoň že tak."
"Ale stejně jsou to zloději."

Holky v kině

Seděl jsem ještě před chvílí v kadaňském hvězdném kině na filmu, komedii, jmenuje se to Maggie má plán a líbilo se mi to, a kromě mě bez ženy a jednoho chlapa se ženou tam seděly samé ženy bez chlapů.
Asi někde v Cosmopolitanu napsali, že to je film tak akorát pro ženy a že by to každá měla vidět, něco jako 50 odstínů, ale víc jakože intelektuální, málem Allen, že jo, a tak přišly ženy intelektuální, což bylo vidět, teda ne že by byly ošklivé, to ne, byly hezké, ale vypadaly chytře a i se tak bavily a tak jsem se tam cítil skoro jako doma, jenže já doma žádné ženy nemám, tak spíš jako doma, kdybych doma nějaké měl a byl bych s nimi po intelektuální stránce spokojen.
A jak jsem tam seděl s těmi ženami pohromadě a ony měly ty popkorny a bombóny na mlsání, vzpomněl jsem si, jak mi v sedmý třídě spolužák Ríša říkal, že je dobrý do kina chodit s holkama, protože se tam daj ve tmě dobře obírat. A mně to tehdy přišlo jako fantastickej nápad chodit ve tmě do kina obírat holky o ty bombóny a hospodský brambůrky přímo z celofánovýho sáčku a fakt mě ta představa vzrušovala, i když úplně jinak než Ríšu, ale to jsem si domyslel až později.
A stejně jsem si nikdy netroufl holkám v kině potmě cokoliv provádět, natož je obírat o cokoliv; stejně jako bych si netroufl dnes, i když mi to pořád přijde dost jako vzrušující nápad, už v tom Ríšově smyslu slova.

Příhoda s pánem bez rukou

Procházka zámeckým parkem. U jezu sedí na lavičce pán. Pán v černém triku. Pán bez rukou. Odpočívá.
Já i pes se k němu blížíme a já ho úkosem pozoruji. Pes ho nepozoruje, pes čuchá k trávě. Hned jak zjistím pánovu bezrukost, přepadne mě takový ten iracionální soucit. Vím, že to je zbytečné, pán nebude bez rukou první den, dávno už si zvykl a na soucit není zvědavý. Všechno už umí i bez rukou - nají se, vysmrká, zaváže si tkaničky, utře se na WC. To vše ho život bez rukou dávno naučil a teď jen odpočívá na lavičce u jezu v parku a kouká na kachny. A kachny koukají na něj, jestli jim nehodí kus rohlíku. Hloupé kachny - nevědí, že bez rukou se kus rohlíku hází špatně. Zato nemají zbytečný soucit.
A tak zvědavě koukám na pána bez rukou, který není zvědavý na můj soucit, a na kachny, které jsou zvědavé, jestli bude rohlík, a nakonec soucítím i s těmi kachnami, i když ty na můj soucit taky nejsou zvědavé, spíš jsou zvědavé, jestli nemám v batohu rohlík já, když ho nemá pán bez rukou. Nemám.
A tak procházím po cestičce mezi lavičkou se sedícím pánem bez rukou a zvědavými kachnami a pán v černém triku s dlouhými rukávy, které přiléhavši zdařile maskovaly přítomnost končetin, vytáhne ruce z kapes.
Oddychnu si, protože soucitu bylo najednou moc. Kachnám přinesu rohlík příště. S rukami pro pána by to bylo složitější.  

Berušky v trávě
morbidní pohádka

Sedí dvě berušky v trávě a začne bouřka.
*ČVACHT!*
První beruška se otočí k druhé, co že to bylo za divný čvachtavý zvuk a říká: "Dobrý den pane kroupo!"

Diskotékové sebevědomí

Přišla u Draka řeč na nepřímou úměru mezi výší IQ, měrou sociální výjimečnosti a výší sebevědomí jedince. Nikdy jsem se nijak zvlášť nevymezoval vůči blbům a nemyslím si o sobě, že bych byl zvlášť výjimečný sociálně plachý génius, nicméně úplně stádní typ nejsem a jak čítám (auto)biografie všech těch moudrých bláznů minulých staletí, jejich nesnáze se vztahem k majoritní společnosti a ne právě dobrým míněním sama o sobě, prožívám občas pocit dežaví a mumlám si: "Jo, to dobře, to sakra dobře znám!"
A po té diskuzi jdu se psem domů a přemýšlím, kdy jsem si poprvé palčivě uvědomil, že nezapadnu a že bych se raději do jistých kruhů neměl moc cpát. A vybaví se mi jeden z těch momentů, pro psychiku a sebeuvědomění klíčových.
Podzim 1984, orwellovský rok - jenže to jsem netušil, kdo je Orwell a pořádně ani, co je to ta totalita. Žil jsme životem maloměstského teenagera, plně ponořen do své sci-fi, západní muziky z Bayernu 3 a Luxembourgu. Po holkách jsem koukal dost, vůbec jsem ale neměl koule na to jednu z těch dvou, co jsem platonicky miloval, byť oslovit. Jen jsem obě ty spolužačky z gymplu okukoval a snil, jaké by to bylo chytit je za ruku a procházet se s nimi v lukách.
Podzim 1984, provedli jsme s kamarádem takovou akci pod hlavičkou svazáků, jinak nás to ani nenapadlo, nechali po třídách gymnázia kolovat archy průzkumu hudebních preferencí - zvlášť domácí (československou) a zahraniční scénu. To jsme vysčítali, vyvěsili na školní nástěnku SSM a měli jsme radost, že se respondenti živě zajímali a před naší strojopisnou A4kou s lokálně-mezinárodním Zlatým Slavíkem se vytvářely tlačenice a diskutující hloučky. Nějak pak došlo i na fyzické vyhlášení výsledků. Ceremoniál bez předání sošek interpretům, jen vyhlášení s improvizovanou diskotékou - playlist z těch nejlepších.
I v Kadani samozřejmě byl Dům dětí a mládeže, na Kordech pod Svaťákem. V přízemí byla špeluňka - původně snad sklad, sklepní kóje, kumbál - s betonovými sloupy a odkrytými trubkami pod stropem, vybudovalo se jakési pódium, bar hned za vchodem, přidalo pár stolů, a svazáci měli sálek, pořádali tam akce, schůze, soutěže a taky pravidelné večerní diskotéky. Ty měly své stálé publikum, chodící už ze zvyku, naslepo, protože v určitý den se vždy něco dělo a nebylo tehdy lepší metody družení mládeže, než diskotéka sice nealkoholická, zato s policejními majáčky, jednou diskokoulí a hity Míši Davida, Miro Žbirky a dokonce i hvězd imperialistické kultury. Ideální pro družení jisté skupiny mládeže. Do které jsem nepatřil.
A byl náš ceremoniál vyhlášení výsledků ankety vmezeřen do obligátního programu, byli jsme předskokani diskotéky, která následovala dle zvyklostí. Pro nás jedině dobře - měli jsme poměrně četné, jinak ke svazáckým akcím vlažné, publikum mladistvých, kteří očekávali svůj příděl namlouvacích rituálů. A my jsme do ceremoniálu nijak moc nemluvili, jen pouštěli aktuální hity nejen české, což mládež kvitovala s nadšením, bavila se, dokonce tančila!
Mezi štamgasty takových pravidelných akcí byla i děvčata. Děvčata především. Mně neznámé tváře - ve městě bylo krom gymplu více středních škol a učňáků. Když jsme asi po hodině svou akci ukončili, sbalili si fidlátka, vlezl jsem mezi roštěnky (tenkrát se jim tak ještě neříkalo) před vchodem. Holky na čerstvém vzduchu, v klubu bylo zakázáno, kouřily. Byly oblečené do módních hadrů pastelových barev, voňavé po fáčku, účesy jako Sandra, určitě místní kadeřnice z intru, tak o rok mladší.
Už předtím jsem si mezi nimi vybral tu nejhezčí - malá, černovlasá, postavy tehdy mi imponující, dnes bych asi řekl "moc hubená". Už během naší performance se neustále smála, rozdávala úsměvy na všechny strany, živá, rtuťovitá, tančící. Andělská ďáblice. A jak jsem se s deskami se svou přípravou pod rukou prodíral hloučkem, kterému vévodila, všimla si mě: "Hele holky to je ten co pouštěl ty písničky!", imaginárně do mě dloubla ukazovákem. Hihňání všech. "Ahoj kluku!", čelem ke mně. Asi jsem taky zamumlal ahoj, zcela přepaden rozpaky, studem, zahalen mlhou červánků.
"Jsi roztomilej kluku, fákt!" To už jsem se propadal, stál jak solný sloup, vůbec netušil, co si s tím přívalem vysněných sympatií počít. "A hrozně vošklivej! Se na sebe podívej jak vypadáš. Co to máš na sobě? A ten tvůj hroznej nos!" Ještě setrvačností jsem se usmál. "A ty hrozný zuby!"
Vítězka: hurónský smích celého publika, krásných děvčat kadeřnic, hledajících večerní pobavení a vzrůšo a takový výstavní kopanec rozhodně stojí za to! Pro ně běžná stěrka očumujících moulů, pro mě - diskotékami neošlehaného - moulu, zásadní okamžik dospívání. Teď už jsem najisto věděl, že s nemoderní a neestetickou vizáží a absolutně nepraktickým přístupem k děvčatům nemá smyslu vyhledávat podobná povyražení.
A to mi až na pár záblesků z čirého nebe zůstalo. Ze sci-fi a muziky se časem vyklubaly další záliby. Taky záliba v alkoholu, který má na vyšší IQ a sociální plachost výborný terapeutický účinek, člověk hned líp zapadne a i si občas něco troufne. Této medikaci s velmi nepříjemnými vedlejšími účinky jsem po letech zatnul tipec. A jsem zhruba tam, kde jsem byl v orwellovském roce 1984. Jsem ponořený do svých knížek a muziky. Pokukuji po holkách. Platonicky.
Něco je ale velmi jinak. Diskotéky na Kordech jsou dávnou minulostí, není tam ani pionýrský dům. Na Kordech je Policie a tu vnímám jako důstojného následníka té skupiny mládeže, té většinové části společnosti, které jsem se vždy důsledně stranil, abych se vyhnul kopancům všelijakého rázu a psychické nepohody z nich vyplývající.
Je to sociálním interakcí a učením získaný pragmatický přístup, nemající s vnitřní plachostí, nedostatkem sebevědomí a vyšší měrou sebekritiky, téměř nic společného. Ve skutečnosti jsem extrovertní čtverák, lev salónů, nevídaný svůdce žen. Jen to raději nedávám najevo.    

Umění přijímat dary

Dokázal jsem to! U příležitosti 220. výročí jsem byl vcelku proti duchu logiky já obdarován oslavencem. Obdarován šancí navštívit během 5 měsíců 6 stálých expozic Národní galerie, které všechny svědčí o tom, že oslavenec byl sám obdarován v průběhu dvou staletí svými štědrými dárci, donory, sponzory, mecenáši, filantropy, milci umění. I já - stejně jako naše nejvýznamnější kulturní instituce - jsem dary přijal, možnost využil.

Rozebírat, co všechno jsem viděl, bylo by nad mé síly - bylo toho moc, ani trochu jsem dar neodbyl a viděl téměř všechno. Na vstupence sice není odškrtnutý Palác Kinských (PK), to však není důkaz mé chvástavosti, ale chyba paní vrátné v PK, která mi místo položky PK škrtla Veletržní palác (VP), v kterém jsem byl hned na počátku a 12. března t.r. tamtéž akci odstartoval.
Po čtvrtroce - 23. června t.r. jsem za horkého dne maratón byl zakončil v Šternberském paláci a šlo o finiš velice důstojný a hodnotný, tentýž den odstartovala dočasná expozice o Cranachovi, o které jsem předem neměl ani potuchy, a byl to opravdu krásný dárek k mému absolutoriu. Na to nakonec nemám žádný doklad, vysvědčení, diplom, krom trvalé paměťové stopy v kraniálním harddisku, archivovaných materiálů k výstavám a asi 10 knih (a dalších drobnějších položek), které jsem v - mimochodem všude velmi příjemných - prodejnách galerií pořídil.
Nadto - krom svého povědomí o výtvarném umění jsem obohatil i svůj rozpočet, neb finanční úspora byla značná - v březnu jsem dával za výhodnou vstupenku symbolických 220 korun. Pokud bych měl platit plné vstupné v každé jedné z expozic, došel bych k částce bez 30 jednoho tisíce. A to je bezmála hodnota celoroční vstupenky do celé NG. Tu si pořídím na rok příští, to už se slavit a darovat nebude a já se na spoustu míst musím vrátit, nehledě na neustále nové dočasné výstavy, které má Galerie v plánu.

Milá moje Národní galerie - ještě jednou vše nejlepší, mnogaljeta a stálou přízeň všech nejenom finančně mocných přátel! Uvidíme se zanedlouho znovu!

Léto

Budu mít tělo rudý,
budu mít rudý údy,
budu rudý i v ksichtu.

Léto - triumf marxistů!

štěstíčko
štěstíčko
štěstíčko

Měl rád
čerstvý housky,
holky ouzký.

Do půli těla!

Škola, gympl. Tělocvik, tělák. Spíše nenáviděný předmět, jehož klady v podobě několika málo kolektivních sportů byly bohatě převáženy hrůzami gymnastiky, posilovacích cviků a všech běhů delších 100 m.
Interakce nenáviděných disciplín s mým obtloustlým, neohrabaným, nešikovným a líným tělem vedla vždy k té nejhorší známce, kterou si tělocvikář mohl dovolit mi dát. Tělocvikář, muž zdatný, fyzicky více než duševně, který mě ani mimo tělocvičnu neměl v oblibě, protože učil než tělocvik a brannou výchovu, v které si člověk stěží šplhnul. Jak taky šplhat u kantora, který si velmi dobře pamatuje, jak jste na tom se šplhem skutečným - do výšky a na čas, v mém případě stále na zemi a do nekonečna.
Kolektivní sporty jsem měl rád. Volejbal nejradši, tam jsem se dopracoval i k průměru. Ostatní sporty - fotbal a basket - jsem dělal stejně nešikovně jako ostatní disciplíny, ale aspoň s chutí i nadšením. Jenže i kopanou a košíkovou mi dokázali znechutit. Do půli těla!
V dávných časech školství byl cvičební úbor na tělocviku jednotný, předepsaný striktními pravidly. U hochů červené trenýrky, bílé tílko. Nikoliv triko, tílko, obyčejné tílko, nicotný kus řídkého hadru nevalné kvality, často z umělých vláken, který neměl jinou funkci než suplovat zdání oblečení. Aspoň suplovat oblečení!
Když při fotbale nebo basketu došlo na lámání chleba a dělení žactva do soupeřících týmů, bylo třeba týmy nějak odlišit. Při jednobarevně bílém schématu oděvního svršku byla jediná možnost - "nahoře s" vs "nahoře bez", standardně oblečení proti polonahým.
A to bylo znechucující. Byla teoreticky 50% šance, prakticky dle Murphyho zákonů šance mnohem vyšší, že ten nicotný hadřík, top, který zakrývá vaši obtloustlou neforemnou postavu, půjde dolů. Naprosté většině spolužáků to nevadilo, byli to hubeňouři, a našli se i jedinci, kteří se ve svlékání vyžívali, jelikož už tehdy pěstovali kulturu těla a víc než rádi vystavili na odiv vyrýsované prsáky, trapézáky, pekáče buchet. Spolužáci byli z valné většiny hubeňouři nebo kulturisti, nemuseli se stydět, ba se mohli chlubit. A co jsem měl já? Pneumatiky, faldy, tvarohové vaky a cecíky soupeřící velikostí se žlázami méně vyvinutých spolužaček. Tílko nedostatky milosrdně krylo, o číslo menší dokonce coby korzet drželo neposedné převisy v kázni a klidu. Pohyb bez tílka byl pak substancí směšnosti - faldy se odstředivostí vlnily, prsa nedůstojně poskakovala. Koncentrace se pak plně upínala nikoliv k sportovnímu výkonu, ale logicky k omezení pohybu na nezbytně nutnou míru, což je pro kolektivní sporty stejný zabiják jako přirozená neohrabanost a nešikovnost a vede k prohlubující se nelibosti tělocvikáře, nemajícím se slabochy slitování. Začarovaný kruh, vlak do pekla; padají i poslední důvody, proč mít tělocvik rád a aspoň trochu se na něj těšit.
Povel "Do půli těla!" byl nejnevítanější a přinášel traumatizující pocity studu a bezradnosti, duševní stavy podobné těm hnusným snům, v kterých se bez příčiny ocitnete nazí na veřejnosti, nemůžete s tím vůbec nic dělat a jen zpocení proplouváte davy, které nic jiného než vaše nehorázná nahota nezajímá.
Někdy bych se snad i vrátil do školních časů, k těm výrazným barvám a vůním, ideálům mládí, nesnesitelné lehkosti bezstarostnosti. Stačí si připomenout výmyk na hrazdě, běh na 3.000 m nebo "Do půli těla!" a jsem rád tam, kde právě jsem.
 

„trik samoty je v tom
že na rozdíl od bolesti
nijak nechutná“

Štěpán Nosek - Jedna věta, RR 2016

Radosti života

Jindřišská ulice, budova České pošty, té nejpoštovatější pošty mezi poštami, 110 00 Praha 1.

Vznosná a úctyhodná novorenesanční budova s přepážkovou halou, vytvořenou proskleným zastřešením z bývalého dvora. Vzdušný prostor s měkkou kombinací umělého a denního osvětlení, tlumeným zvukem a výbornou akustikou - je slyšet razítkování na přepážce na druhém konci a útržky hovorů s obsluhovanými na všech přepážkách. Velmi uklidňující místo se silným geniem loci.
Nechodím tam často, s obligátními pochůzkami, zavítám tak jednou za půl roku pro známky. To jsou takové ty radosti života - ač nejsem filatelista, mám od dětství i částečně zděděnou slabost pro zoubkovaná, což už dnes není samozřejmostí, výtvarná dílka. A jak se někde dočtu, že ČP vydala něco zajímavého, naplánuji si vycházku Prahou tak, aby trasa protínala budovu hlavní pošty skok od Václaváku.
Filatelistická prodejna se skrývá v loubí napravo za vchodem do dvorany. Poměrně rafinovaně ukrytá před neinformovanými. Tato z reality ostatních přepážek vytržená kukaň je svérázná z mnoha důvodů. Utápí se v přítmí a pobyt zde bývá spiklenecký díky deklarované příslušnosti k tajnému bratrstvu. Před jinak klasicky konstruovanou prosklenou přepážkou s komunikační lunetou a pultíkem jsou po stěnách velké vitríny s vystaveným zbožím - známky, známkové sešítky, archy, aršíky, obálky prvního dne. Další - především aktuální - sortiment má paní filatelistická poštovní úřednice rozložený po obou stranách křesla, prakticky uspořádaný, na dosah ruky. Na skle cedule, že sem ještě vymoženost bezhotovostní úhrady nedorazila: "Platba pouze v hotovosti!".

Nemám paměť na obličeje ani na lidi, ale myslím, že poslední tři roky sedí na přepážce stále stejná paní. Je od rány, s filatelisty to nejspíš nemá jednoduché, s blázny, a tak má na jinak spíš kuňkavé poštovní úřednice nevídanou vyřídilku. Také je pragmatická, dokáže poradit, v tématice edičních plánů a zboží na skladě je velmi zběhlá a - a hlavně! - nejenom že nebere karty a vyžaduje cash, ona nepoužívá kalkulačku a nákup starosvětsky počítá přímo na papírovém sáčku, do kterého posléze vloží nakoupené zboží, známky, aršíky a tak, a vám tak zůstane na památku krom archaického nákupního obalu i svérázná účtenka a doklad o nominálech jednotlivých položek.

Naposledy jsem se v Jindřišské zastavil minulý pátek, chtěv pořídit do sbírky aršík k výročí Karla IV.. Ten, co měl na prvním tisku chybný text, což z něj hned činí raritu a cennost do budoucna a já si ani nemyslel, že bych koupil první vydání, ale už opravené, v podstatě bez přidané hodnoty. Dále jsem chtěl aršík evropských sov a asi tak pět áčkových samolepicích kulatých Cimrmanů. Sovy jsem dostal bez námitek, ovšem Karel IV. není a neví se, kdy bude, Cimrman jen ve variantě Z (zahraničí) a to je mi na nic, do zahraničí píšu málokdy. A tak mám na papírovém sáčku jedinou položku k sečtení a to se sčítat nedá, to už je hotové. Porozhlédnu se proto po vitrínách a přihodím aršík přemyslovských králů, když není ten lucemburský, k tomu jedny (nepřemyslovské) otakárky na ten pohled, co chci z Jindřišské poslat a nepošlu, protože adresa je v diáři, který je doma. Tři položky, cirka dvě stovky a já slabě rozladěný z toho Karla.
Ještě než opustím temný filatelistický kout, zaregistruji koutkem oka známý motiv v pravé části rozložených pokladů. Obraz, aršík s obrazem. Šmarjá, kdo to namaloval? Mám ho doma na nástěnce, na pohledu, z prodejny NG ve Veletržáku, známý kus od českého klasika, který vybočuje z jeho běžné tvorby! Teď zrovna ale nevzpomenu - Zrzavý, Preisler, Kremlička? Vím, že tihle jsou blízko, ale nejsou to oni. A tak se vrátím, ukážu prstem přes sklo a že bych ještě prosil tento...ehm...aršík...od... "Kupky?", vyjede na mě paní a já s úlevou vydechnu: "Jasně!" Doplatím a přidám Kupkovy Radosti života do papírového sáčku k ostatním, ovšem už bez provedeného záznamu o nominální hodnotě.
A mám radost z těch Radostí života a dalších v sáčku - za pár peněz pár krásných artefaktů a už se těším, až je doma vybalím z papírového obalu a přiřadím k ostatním do alba. Kupku i s pohledem, který sejmu z nástěnky a vytvořím elegantní pár se sólem na jedné celá straně alba. Alba s Radostmi života...

Zličín 9,00

Paříž, parkoviště Paříž, devět ráno, proudy aut, davy lidí, šlehy až 50 %, otvíráme!
Jen koupit nový Radiohead, nasnídat se a vyrazit do velkoměsta.

Bontonland. 9,05.
"Dobrý den, už vám přišli noví Rejdyjouhed?"
"Tak ty ještě nemáme."
"Ale dneska mají oficiální datum vydání!"
"Milej zlatej, haha, tady datumy nedodržujeme, ptejte se za tejdén!"

Bageterý Bulvár, 9,10.
Návodná výzva na světelném nabídkovém billboardu: "Den začněte pořádnou snídaní!". Lákavé vyobrazení žluťoučkých míchaných vajíček, se sýrovými tousty a horkým nápojem, menu, jen osm pětek!
"Prosím snídani - vajíčkové menu s čajem!"
Slečna v unifomě BB předává mé přání průhledem do kuchyně. Ozve se kuchařův nerudný výkřik:
"Nemám vajíčka!"
Slečna v uniformě BB rozpačitě pokrčí rameny a bere magnetickou cedulku "VYPRODÁNO!" a magneticky ji lípne přes lákavý obraz vejcí. Vyprodáno v 9,10, právě jsme otevřeli, šlehy až 75 %!

Rozpačitě pokrčím rameny a jdu pryč. Ale co, koupím ve vestibulu bábovku nebo štrúdl nebo mufín a posnídám v metru, cesta na Smíchov dlouhá. Ve vestibulu pečivové stání bez lidí, jen slušně oblečený pár diskutuje s obsluhou - vybíravá paní Slovenka z páru neví, jestli je lepší koláč čučoriedkový azda malinový, kdyby koláče nebyly za sklem, asi by výhrůžně nataženým ukazovákem ozkoušela názorně, paní obsluha složitě předvádí oba koláče, pak i nějaký další, paní Slovenka si stále nevie vybrať, trvá to dlouho a už je tu fronta, každej chce snídat, kus žvance do práce, na cesty, paní Slovenka stále nevie, ale ja už viem, balím to, běžím k metru, tam si v tabáku koupím poukázku na dopravu, půllitr chlazené koly a v metru si k tomu sním banán z baťůžku.

Zličín 9,15. Šlehy až 100 %, vzhůru do velkoměsta, den nám krásně začíná!

Líbído

Stává se mi s jarem až létem. Tradiční interakce slunečního svitu a prodlužujícího se dne s hypothalamo-hypofisárním systémem zvyšuje hladinu příslušných působků hotovících organismus k eventuálnímu rozmnožování. A tak ještě i dnes pociťuji zmítání. Zmítání touhou. Zmítání postupně zmenšující se magnitudy, stále však zmítání.
Toto zmítání přivádí mne k nutkavé potřebě nějak se předvádět, seznamovat, družit, namlouvat, mrouskat. Se zřetelným cílem vyhovět imperativům libida.
Díky Bohu a dnešní době za nové možnosti. Nutné fyzické interakce v minulosti byly zpravidla velmi trýznivé. Dámský kontingent na diskotékách, jediné dostupné sycené drinky a produkovaná muzika byly přímými antagonisty zvýšené hladiny hormonů a tak pudové pídění s prakticky 100% neúspěchem končívalo v nicotě konejšivým návratem k tradiční a bezbolestné metodě inhibice zbytnělého systému.
Dnes mi – krom tradičních metod - stačí najít si chvilku a jako simulátor diskotéky bez drinků a muziky zadat na seznam.cz/lidé algoritmus ženy40/ústeckýkraj a jen povrchně zhlédnout první várku vyhledaných. Vzápětí je po napětí a já - nezatížený šumem atavismů – mohu se věnovati prospěšnějším aktivitám.
S odletem rorýsů do teplých krajin pak upadám do stavu hibernace a je klid úplně.

Snivý historik vypráví

Se zpožděním se mi dostala do rukou první ze tří příjemných brožurek o historických částech Královského města Kadaně - Zapomenuté Špitálské předměstí.

Autor, agilní kadaňský historik dnes již mezinárodního přesahu a věhlasu, v textu dostatečným způsobem přibližuje historii jihozápadního předměstí rodného města. Velmi cennou, zajímavou a názornou součástí publikace jsou fotografie a reprodukce pohlednic od konce 19. století až zhruba do roku 1970, kdy staré předměstí z větší části ustupuje brutální asanační přestavbě v duchu potřeb moderního socialistického člověka, což autor až zadýchaně pateticky několikrát zdůrazňuje.

Negativním způsobem nejzajímavější pasáž knížky nacházíme v samotné předmluvě - historik vzpomíná na své dětství, pasuje se do role vůdce bandy místních sígrů, prolézající rumiště a ruiny, ztékající kdejakou hrušeň za plotem a vybíjející zbylé okenní výplně vlastnoručně zhotovenými praky. Ovšem více než vzpomínky malého Honzíka Nerudy na jeho mládí na Malé Straně připomíná tato pasáž chlubivé výkřiky nejvzdělanějšího muže současnosti, pana Henryka Laholy.

Celá nostalgická pasáž trhání malin nezralých jakoby nás zaváděla do dob první republiky spíš než do 80. let. Banda sígrů však nejspíš byla bandou šprtů, kteří od pravých sígrů dostávali co proto, soudě i z nepraktičnosti malého Péti - na prozkoumání podzemí by se mnohem lépe než kradené voskovice z kostela hodila svítilna Myday za pár kaček v elektru, na gumu k praku pro změnu letecká guma místo pruhu z duše pneumatiky. Také povýšená hrdost na duchovní sílu vlastní rodiny a pohrdání nevzdělanými losery, kteří si dovolují nevědět, je opravdu nesnesitelná. Elita Kadaně, ech.
Za publikaci jsem samozřejmě rád. Jen místo zbytečných předmluv a moralizování v epilogu (návody k sousedské pospolitosti, všelikému sdružování apod.) by autor vyšetřené stránky mohl věnovat daleko potřebnějším mapkám nebo situačním náčrtkům předměstí v jednotlivých etapách historie - s názvy ulic, náměstí a dalších topografických prvků. V textu je několikrát zmiňovaná Willenbergova veduta města Kadaně, ta by - na rozdíl od vzpomínek na Hlaváčkovic dědu - text také patřičně znázornila.
Absence schématických příloh platí i pro následující dva spisky trilogie - o Sedleckém předměstí a Löschnerově náměstí. V nich alespoň autor opouští dojemné subjektivní malování mlhou zastřeného dětství.

Petr Hlaváček - Zapomenuté Špitálské předměstí, vyd. Město Kadaň 2012.
Kájík ***1/2  

Ráno ve fabrice

Jdeme na ty
automaty! 

V naší zemi (o svobodě rozhodování)

V naši zemi se miliony lidí svobodně rozhodly býti závislými způsobem neobyčejně podivným, nepraktickým, nechutným a také dosti nákladným, protože:
V naší zemi se miliony lidí svobodně rozhodly financovat státní rozpočet placením nemalých spotřebních daní za svoji závislost. Tyto prostředky nejenom jim stát oklikou vrátí, protože:
V naší zemi se miliony lidí svobodně rozhodly býti se svými plicními nemocemi, kardiovaskulárními chorobami, mozkovými příhodami a rakovinami závislými na veřejné zdravotní péči. Na stejném druhu péče jsou závislí i ti druzí, protože:
V naší zemi se miliony lidí svobodně rozhodly ničit zdraví i těm, co se svobodně rozhodli zdraví si neničit, jen se z nedostatku jiné volby vyskytují i tam, kde miliony lidí naší země svobodně ničí zdraví sobě, sobě navzájem i těm druhým, a hodlají v tom svobodně pokračovat, protože:
V naší zemi se miliony lidí včetně/zásluhou svých zákonodárných zástupců budou nadále svobodně hlásit k principům bezohlednosti, alibismu, morální slabosti a iracionálního omezování svobody milionů, které žijí normálně, bez závislosti, SVOBODNĚ.

Fičák na cvičáku

Zpily se spolu u kotce
bez psů psovodky po vodce.
Svíjí se co pytel psích blech,
k patníku lozí po čtyřech,
na měsíc vyjí psí kusy,
dnes už se krotit nemusí.

Psi v kotci snící spí v skepsi
z psovodek morálky vepsí.