Bacha na ně!

Dnešní podvečer, zastávka ke konci procházky, Kadaň, Ohře, Weisskopfův mlýn, nová informační ptačí cedule. Stojím před obrázkovým tablem a studuji rozmanitost ptactva okolo protékajícího toku.
Po Fíkově stezce se ke mně od Hradu blíží skupinka vyletněných Romů. Dvě matróny, pár sotva dospělých maminek s kočárky, další děti bez kočárků. Ani jeden dospělý muž, ti nemají na procházky kdy.
Jedna z těch rozšafných dam prochází mi za zády a je zaujata informacemi na tabuli, stejně jako já. Zastaví se, přistoupí mi po bok a zevrubně popatří na ptáčky. Zakroutí hlavou a zvučným tenorem volá na dorost, mezitím se vzdalující ke Splitu. Jejímu volání nerozumím, volá romsky.
Nerozumí evidentně ani mládež a tak žena přidá větu v češtině: "Pocém ne?!" A jedno z korzujících děvčat se skutečně otočí, oddělí od skupinky a jde sém, ne?!
"Tady jsou všéchny ty ptáci, co tu sou, viďyš?!"
"To vim ne, sme tu býli se školou, ne?! Tady ten pták je jedovatej!"
a ukazuje prstem na jednoho z poláků.
"Ne, vlastně, tadýten je jedovatej!"
a už ukazuje na kormorána.
"Néňy jedovatej, žádnej pták néňy jedovatej, se pléteš, on je jenom chráněnej!" rázně uvede matka rodu juniorčiny deformované vědomosti na pravou míru, bez možnosti odvolání a další diskuze.
A já kývnu spokojeně hlavou, protože už už jsem chtěl říci to samé, jenže mně by se takové uvedení na pravou míru jistě tolik nevěřilo.

podezřelí pozorovatelé...

Jak tam ale stojím ještě chvíli a sleduji na obrázcích vymalované hejno, rozleží se mi v hlavě ta nečekaná spokojenost s moudrou Romkou. A řeknu si: "No jo, co ale když...?"
Cožpak jste nikdy nepozorovali podezřelé ptačí jedince, houpající se na vlnkách řeky, jak si vás přimhouřeným okem prohlížejí a samolibě se usmívají pod zobák? Cožpak jste nikdy nepojali podezření, že by se role jednou mohly obrátit a z predátora se stane kořist? Hitchcock to dávno říkal!
Tak bacha, ta cikánečka to možná neměla popletené, jen z hlubin podvědomí vylovila pradávnou genetickou informaci, varování rodu, který byl v pradávných časech na břehu Indu pronásledován krvežíznivým ptactvem!

Raději si je dobře hlídejte! Taková rádoby mírumilovná kachna se navenek tváří jako neviňátko, jako ohrožený pták; ve skutečnosti jen čeká na příhodný okamžik, aby se k vám nenápadně přitočila a uštědřila vám pod koleno smrtelnou ťafku svým jeduplným zobákem! Fakt bácha na to, ne?!

Praha

Někdy vím, proč do Prahy jedu, ale nevím, jak tam pojedu a co budu dělat mezi tím, kvůli čemu tam jedu.

Kostel sv. Fabiána a Šebestiána, Liboc.

Zpravidla jezdím tam po Varské, zpátky po Slánské, takže jedu i dnes přes Podbořany, Hořovičky, Strašecí, všechno OK, jen na kousku dálnice zúžení do jednoho pruhu a něco se tu děje nebo bude dít.
Během cesty mě napadne, že bych mohl zaparkovat na Bílé Hoře a zajít do obory Hvězda, možná tam bude nějaká výstava a minule jsem chtěl pokračovat směrem od Bílé Hory, ale už nebyl čas, tak dneska budu pokračovat, když je to na začátku.
Někdy pochybuji o svém geografickém instinktu, v který jsem dřív pevně věřil. Šel bych do obory
zbytečně dlouhou cestou, naštěstí jsem zahnul do jiné ulice a pak do další, potkal paní se psem a zeptal se, kudy nejblíž do obory, ona mávla rukou a že kousek odtud, za kontejnery po pěšině na louce a jsem u vchodu.
A taky že jo, navíc jsem zjistil, že k autu je to ještě blíž bez zahýbání kamkoliv, sotva 200 metrů, pro příště. V oboře jsem se taky hned ztratil, nebo spíš našlápl špatnou cestu, ale v oboře je všechno propojené a tak jsem byl za chvíli u letohrádku, výstava žádná a stejně by otvírali až v deset a bylo sotva půl desáté a to já bych nečekal a tak jsem vyrazil po cestě, kde jsem minule skončil v časovém presu. Vůbec jsem nevěděl, kam dojdu, kde vyjdu, mám takové cesty nejraději, třeba najdu něco nového.
A vyšel jsem malou brankou v Liboci, kousek od kostela dvou svatých, nepamatuji si jejich jména, ještě jsem to vzal oklikou zpátky na Ruzyni, prohlédl si Liboc zblízka a zjistil, že tu je zastávka na autobus 192, kterým jezdívám z Vypichu na Strahov nebo až dolů na Smíchov. Počkal jsem si na něj.
Na Vypichu jsem přestoupil na tramvaj 22, sjel na Pohořelec, došel na Úvoz, že mrknu do Sudkovy galerie, ale tam taky aktuálně nic není, slezu Malou Stranou k americké ambasádě, tam vedle je taky galerie, ale ta změnila otvíračku na pracovní dny, ať se jdou vycpat, střihnu to ke Kampě kolem Lennonovy zdi, selfíčka si tam dělá milion turistů, tak si udělám taky, Most Legií, kolem Národního, na nábřeží potkám tři alegorické vozy studentů slavících majáles, docela bída a doslova zapadnu do Galerie Moderna.

Irena Dědičová - "Přístroj", 1974.

Tam jsem míval poslední dobou docela smůlu, protože jsem dvakrát trefil pohyblivou přestávku na oběd ("přijdu hned!") a jednou bylo zavřeno bez vysvětlení. Tentokrát stojí ve dveřích pokuřující kustod hipsterského zjevu a překáží, leze se tam pár schodů do suterénu. "Máte otevřeno?" "Jo, máme." Vyleze ze dveří na chodník, já slezu dolů, fotit se může, kompilace obrázků českých malířů působících kus života ve Francii - Kupka, Kolář, Kars, Preisler, Otakar Kubín, co se tak asimiloval, že si změnil jméno na Othon Coubine, a další známé veličiny. Povědomé kresby, malby, koláže, bohužel jen stručný průlet tím velmi zajímavým světem diaspory. Překvapí jen obrázky od Ireny Dědičové, které jsem neznal, český internet taky docela tápá, ale hezké, moc hezké.
Skrz centrum se dohrabu do Pasáže Rokoko, vrátit lístek na koncert 808 State, kteří se zřejmě definitivně ufetovali k smrti nebo trvalé neschopnosti a show v Lucerna Music Baru se ruší, což je velká škoda, protože by to bylo jedno další splněné letité přání.
K cíli, centrále prodejce lupenů Ticket Pro se ale nedostanu napoprvé, průchod do pasáže Rokoko z pasáže Lucerna je zabandážován červenobílými pruhovanými páskami, sedí tam na stoličce starý pán a hlídá, aby někdo těch 10 metrů nepřešel. Optám se ho, co se děje a: "Včera tu ze stropu spadla skleněná výplň mezi lidi a já vás nesmím pustit, fakt nesmím!" A taky že jo, kouknu nad hlavu a jedna ze secesních výplní na světlíku stropu schází, v kopuli zeje čtvercová díra a holubi a jiné vlaštovky mají pré.
Peníze za lístek dostanu bez odmlouvání zpět, na ruku, jen mi neproplatí poštovné, tak tam holky seřvu a to jako fakt, že si tu jejich zasranou známku za šest pětek zařadím mezi ostatní filatelistické skvosty do alba, jedna z dvou dívek blekotá cosi o podmínkách smlouvy, že to je na internetu, tak ještě dodám, že jim na jejich přiblblý podmínky seru, ale protože vím, že ony za to nemůžou, děkuju, sbohem a příště lístky jen na GoOut, které ani nenapadne posílat je poštou, všechno jenom elektronicky a když se show zruší, automaticky posílají prachy odkud přišly; v plné výši. Fuck Ticketpro!
Skočím do vedlejšího knižního svatostánku Academie pro poslední číslo Revolverka a nekoukám nalevo ani napravo, abych nekupoval jiný knížky, mám jich doma dost "na někdy", pak se stavím ve Světozoru a koupím si lístek na film na půl druhou, jdu se najíst do lahůdek u Zlatého kříže, 15 dg volský tlamy a bagetku, k tomu slevněnej tvarohovej závin, vrátím se do Františkánské zahrady to zbaštit, dostanou i místní holubi, bezdomovci si na mě netroufnou, znají mě odminula.

Jánuš Kubíček nebo Henri Matisse?

OK, jsem syt, běžím do Špálovky na naprosto nevýraznou výstavu nevýrazného malíře, nestojí to za delší zmínku, artově nenasycen krok natáhnu ještě o kus dál, na Betlémské náměstí do místní galerie, tam je čerstvá retrospektiva Jánuše Kubíčka (dneska je to samý nový jméno), ten se mi pro změnu líbí, vidím v tom Matisse, Picassa, Paula Klee i Kupku, ale ten pán jako by si dal do programu, že bude malovat všechno jako někdo jinej, ovšem s posunem 50 let; myslím, že dobová kritika mu to
dala vyžrat, nicméně mně ty obrázky oslovují, malovat uměl, jen holt nebyl úplně originální a 100% svůj...

Vrátím se zpět do Světozoru a slezu do podzemí do malého sálu na poslední kousek z filmografie Bruno Dumonta: Jeannette, Janička, film o mládí Jany z Arku, jak se jí přihodily všechny ty vidiny a přesvědčení, že ona je Vyvolená, která povede Dauphinovo vojsko proti anglickému zlořádu.
Dlouho jsem neviděl tak 'WTF?' film.! Hodně jednoduchá výprava, pár herců, tedy - jak je u Dumonta zvykem - neherců, evidentně nějak postižených, to je taky zvyk, navíc je to koncipované jako muzikál a herci zpívat neumějí, muzika tak lehce metalová, příšerná, občas se i rapuje, což je úplně nejsměšnější. Ovšem představitel strýčka, vyjevenej mladej kluk, je tak moc trapnej, nekašírovaně padá ze stráně a z koně, až se mi aspoň něco na filmu líbí. Už se mi dlouho nestalo, že bych si v kině pospal (a já si pospal) a neměl výčitky, že mi něco uteklo, protože vím, že neuteklo.
Vylezu z kina dost zaražený z netradiční podívané, ale zklamaný nejsem, protože Dumontovy filmy znám všechny a je to normálka, jeho know how.

Vylezu a musím na Palmovku, od Světozoru jedou tím směrem hned 3 tramvaje, ale asi jsou někde v zácpě, protože jedou všechny krom těch na Palmovku. Tak se na tramvaje vykašlu a vlezu do metra, prolezu všechny průchody, podchody a přestupy až na trasu B, pár stanic a jsem v Libni.
Mám ještě hodinku čas před divadlem, bodem #1 dnešního programu.

V Thomayerových sadech.

V Libni, zejména části mezi Rokytkou a Vltavou, to znám od minula, jdu rovnou do Thomayerových sadů, kam jsem minule taky nešel, protože bych nestíhal. A nejde o velký park, jsou v něm hezké vyhlídky na celou Prahu - od Vysočan, Žižkova, Holešovic až k Letné, Strahovu, Hradčanům, Troji a Bohnicím, taky kus Vltavy je vidět. Chvíli si sednu u antukových kurtů na Meteoru, končí tam právě volejbalovej turnaj, ještě hrajou holky svůj playoff a já se na holčičí volejbal vždycky rád kouknu, není tak agresivní jako klučičí a volejbalistky mají obecně nejhezčí postavy ze všech sportovkyň a líbí se mi, jak intenzivně hru prožívají - jejich výkřiky, povzbuzování a nacvičené slogany při zisku míče.
A je čas vyrazit do Divadla Pod Palmovkou, zapadnu do kavárny, objednám si dva chlebíčky s vajíčkem a kolu, čekám na bráchu s Haninou, ti přijdou za chvíli a pak už jdeme na Něco za něco od Shakespeara v režii polského realizačního štábu, ale o tom si napíšu extra recenzi.

Bratr parkuje kousek od divadla a tak mě po spektáklu hodí až na Bílou Horu, naviguju přes Štefanikův most, Letnou, Břevnov a Vypich, a v půl desátý sedím v káře a vyrážím proti zvyklosti nikoliv na Slaný, ale na Strašecí, a u Stochova na dálnici zjistím, že mezitím ji uzavřeli komplet a musím po oranžových šipkách na bývalou varskou výpadovku a po 30 letech si připomenu své cesty autobusem ze školy domů, jel jsem tudy stokrát a už bych to tu nepoznal, zvlášť takhle v noci. Jedno ale vím jistě - tudy nějakou dobu raději ne, nemám rád objížďky, budu jezdit po sedmičce...

Byl to nabitý den, nachodil jsem 13 km z poloviny dosud neznámým terénem, neviděl jsem tři výstavy, co se teoreticky vidět daly, viděl jednu výstavu na hovno, jednu na nic a jednu objevnou, viděl jeden bláznivej film, kterej bych znovu vidět nechtěl, ale uznávám jeho kvalitu a nezměrný svéráz, viděl nádherné divadlo, z kterého budu žít do příštího takového nádherného spektáklu, nehledě na to, jakého druhu ten zdroj esenciálních vitamínů pro duši bude...

Íhahááá!

To máme takovou tradiční kratochvíli. Naše štědrá matka každým rokem vyhlašuje výběrko na granty pro různá bohulibá sdružení, spolky, kluby a teamy a td.

A jako každý rok dostane grant jen takový spolek, který si o něj řádně zažádá, s uvedením výše obolu, který by pro svou činnost nutně potřeboval.
Tím pouť za dotací teprve začíná. Spolek musí sehnat dostatečné množství příznivců, kteří pro jeho projekt budou hlasovat. Jen projekty, které obdrží hlasů nejvíce, peníze dostanou. Celé to připomíná různá internetová hlasování o Rákosníčkova hřiště, nejhezčího kojence měsíce dubna nebo nejzábavnější foto domácího mazlíčka. Sláva, vyhrává jorkšírka Fifinka, na snímku totálně zadělaná od bláta, jejíž panička Kočička7849 zaspamovala všech 666 přátel, které na fejsku má, a taky 69 fór, do nichž má přístup!

Nicméně hlasování u nás je přeci jen spravedlivější, má svá pevná pravidla. Nelze hlasovat skrz hlasovací roboty, každý zaměstnanec konsorcia má unikátní hlas. Takže záleží jen na šíři okruhu známých žadatele o grant v rámci konsorcia.
Pořád jsme ale na začátku. Hlasující může dát projektu hlas přímo na intranetu konsorcia. Pokud má do intranetu přístup! Do intranetu má ovšem přístup málokdo a tak online hlas dává málokdo. My, co přístup nemáme, musíme se spolehnout na někoho, kdo má známého s přístupem, ten stáhne formulář pro hlasování offline, formulář pošle mailem, formuláře jsou redistribuovány offline hlasujícím, my si formulář vytiskneme, vlastnoručně modrou propisovačkou podepíšeme, necháme naskenovat u někoho, kdo má scanner, pdf oskenovaného podepsaného formuláře pošleme žadateli o grant a ten ho přepošle hodné paní na ústředí konsorcia, která má žádosti na starosti, ta žádost vytiskne, udělá čárku u dotyčné žádosti o grant a sken formuláře založí do naditého šanonu k dalším tisícovkám formulářů, zaslaných nešťastníky nedostatečně privilegovanými pro online zmáčknutí tlačítka.

Je to tak jednoduché! Franz Kafka a jeho alter-ego Josef K.by měli radost, že i po 100 letech běhají věci stále stejně a na Zámek se člověk prostě ne a ne a nedostane!
Ještě přikládám doušku, kterou jsem připsal kamarádovi k přiloženému podepsanému formuláři, kterým jsem hlasoval pro grant pro jeho sportovní klub.

"Stejně je úžasné, že v době vrcholící informační revoluce se dají dělat věci takto snadno a intuitivně! Pro velký úspěch očekávám příště ještě vylepšený postup:

Otisk bříška pravého prostředníčku na monitoru se zobrazenou žádostí, fotografii otisku prstu na monitoru se zobrazenou žádostí, tisk fotografie ve formátu RAW na schválené kalibrované tiskárně, ověření vytištěné fotografie certifikační autoritou jmenovanou GŘ konsorcia, naskenování ověřené žádosti, připojení platného elektronického podpisu a finální odeslání všemi formalitami opatřené žádosti do příslušné vnitropodnikové datové schránky."

Jarmilka
(výpisky z četby)

Nějakou náhodou se mi do rukou dostaly spisy
Klementa Gottwalda, svazek III.
Mé nadšení je nezměrné!
Učím se projevy nazpaměť a řečním, kdykoliv se mi naskytne chvilka:
Vy obludy, co bez konce brousíte blátivé Kongo, vy si ještě 
vyslechnete!
Přednáším v lese.

Báječný přínos k dosud zamlženému sklonku života talentované spisovatelky, angažované propagátorky idejí kominterny, soudružky, bez níž by budování socialismu v Československu nebylo tím, čím bylo.
Torso existenciálních poetických poznámek a črt z chaloupky na břehu Konga: erotické dusno deštného pralesa, nenaplněná očekávání od kmene Pygmejů, šíření odkazu Klementa Gottwalda v rovníkové Africe; neustálá nejistota bytí zde a "býti zde?", současně urputné podvědomé odhodlání vytrvat až do konce!
Při čtení informačně hodnotných a rytmicky bezchybných veršů pocítil jsem silnou touhu navštívit některá místa, která autorka v textu zmiňuje, zejména pak cukrárnu v Sobotce!
Bravo Jarmilko, tento počin Ti světový proletariát nikdy nezapomene!!! 👍


Došourala jsem se alespoň na břeh,
překontrolovala pramičku,
na jejímž dřevě zpívali kdysi také ptáci,
a pustila jsem se do proudu jen tak si plout,
hroši mě nechali,
jen si mě prohlíželi, co se děje, že v tuhle hodinu
vyplouvám, když ryby zrovna neberou.
Ale když už jsem tu, řekla jsem si a udržovala loďku zhruba ve směru,
zkusím štěstí.
Hodila jsem udičku na brčko a byl klid.
Ó sloni, kdybyste tak prošlapali cestu až do Sobotky,
zamířili k záložně anebo ke Šrámkovu pomníku a tam mě nechali,
co teprve k Zimolkovům do vily,
dokázali byste to?
Prosím vás!
Sloni, prorazte cestu,
ať už tu nestraším!

V proudu, 300 km od přístaviště před chatou, 17. června 1964


Jarmila Glazarová — Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce, Rubato 2017.

Chu-chú-chu

Když jsem byl malinký, chodívali jsme na chomutovský hřbitov dědečkovi na hrob.
Vybavuji si zřetelně pocity respektu až mírné hrůzy z přízračně chladivého šera pod korunami velikánů, z nepříjemně umučeného pána proti vchodovým vrátkům a z divných vláčků magicky pomalovaných červených ruměnic pospolných, projíždějících po křupavých oblázkových stezkách mezi hroby.
Taky tam vrkali holubi. Nebo hrdličky. Chu-chú-chu, chu-chú-chu! Zvuk, bytostně vlastní každému pohřebišti s parkovou úpravou.

Dnes ráno spokojeně relaxuji v pokoji. Za zataženými žaluziemi vládne chladné příšeří, vzduch se ani nehne, na Vltavě pravidelné nedělní povídání o pánovi s křížem.

Venku pod okny se na chodníku už nějaký den bezuzdně páří ruměnice a z bohatého větvoví vzrostlých stromů mezi paneláky se bez přestávky ozývá vrkání listy krytých ptáků: Chu-chú-chu, chu-chú-chu!

A já nevím, jestli mám mít z takových analogií radost. Tato kombinace mi nepřináší ani tak memento stavů pokojného dětství, jako memento jiné - úvodní lekci přípravného kurzu 'Odpočívej v pokoji'...

Vary

Cestou od nás do Varů, ještě před Ostrovem nad Ohří, který není ani ostrovem, ani nad Ohří, leží vesnička s libozvučným názvem Květnová. Člověk by řek', že v tak hezky pojmenovaném sídle to na jaře bude krásně vonět rozkvétající vegetací, však ouha, před květnovou vesnicí v pangejtu zřejmě leží v zimě chcíplý jelen, jenž právě nyní dostoupil vrcholu rozkladu a do okolí šíří čpící sladký zápach. Za květnovou vesnicí pro změnu pole právě pohnojili jakousi kejdou, smrad stejně čpavý, i když ne tak odporný předchozí sladkou mrtvolností. Musí být nelehké žít v tak hezky pojmenovaném sídle, obklíčeném tak nehezkými smrady. Místní jsou nejspíš zvyklí, já se pořádně nadechnul až u sjezdu na Jáchymov.

Procházkou po Goethově pěšině, podél Teplé kolem Puppu a na levobřežní promenádu. Mám v batohu večeři z kláštereckého Lidlu, přikoupím v okénku na korze jednu kusovou lázeňskou oplatku
do ruky. "Máme oříškové teplé, čokoládové už jen studené!" Beru studenou čokoládovou.
Rozbíjím základní tábor na lavičce přitočené k regulovanému toku říčky, dostatečně blízko k zídce se zábradlím. Uvelebím se, nohy na zeď, vybalím rohlík s goudou a ledový čaj v plastu, oplatku odložím na později, jako desert. Manipulace s pečivem okamžitě zaujme místní holubí letku, která mne v počtu cca 20 ks rázem obklopí. Někteří holoubci jsou oráchlí jako opice, rozmazlení od frekventantů lázeňských kúr, zejména bohatých cizinců, a přistávají mi na rukou, na nohách, zvědavě a žádostivě mne okukují z příček zábradlí a nechávají se krmit přímo do zobáčku, co jim odpadne, sezobou méně drzí kolegové operující na dlažbě promenády. O rohlík se podělím - kůrku se sýrem polykám já, střída jde ptáčkům, aby s tím chudáčci neměli prácičku a nezakuckalinkali se.
Zapíjím sousta čajem nečajem, na závěr sáhnu po mlsce. Oplatka je křehoučká, bohatá čokoládovou náplní, výborná! Ukousnu dvakrát třikrát, pár drobtů se snese na zem, holoubci též poznají, o jak mimořádně chutný zob jde. Mají ale smůlu, protože sám budu mít málo; musí se spokojit s náhodnými úlomky.
Nespokojí. Holubi vysílají na misi strategického posla! Ten vyletí, krátkým obloukem se snese na oplatku, kterou držím v ruce, pařáty bojovně natažené vpřed, kolize s okrajem cukrovinky, křehká oplatka se láme, větší kus padá na zem. Napospas čekajícím vyžraným slepicím, které se střelhbitě vrhají na fragment pamlsku, který bez meškání cupují slastně potěšeni. Vyslanec-terorista se k nim připojuje, pro všechny je tu dost a on - po úspěšném završení mise - hrdina dne.
Já si z pozůstatku v ruce ještě párkrát uždibnu a je po desertu. Nehněvám se však - svítí sluníčko, dole pod Vřídlem je ale stín, teplota tak akorát k odpočinku a rozjímání. Vytáhnu mystifikační sbírku konžské poesie Jarmily Glazarové a začtu se do těch humorných veršů.

Na Svaté Máří Magdaléně hodiny odbíjí sedmou večerní, čas vyrazit na koncert do Galerie umění, zpět na místo, odkud jsem vyrazil na procházku. Cestou míjím Městské divadlo, kde se scházejí k jinému koncertu jiní hudbymilní občané. Trochu zalituji souběhu akcí, protože tady se bude hrát Čajkovský, Brahms a jiní velikáni klasiky a to by mě taky bavilo. Lístek mám do galerie, jdu do galerie!

Vždycky jsem chtěl navštívit nějakou akci na sále v prvním patře dnešní galerie, někdejšího obchodního pavilonu na konci Goethovy stezky, byv obklopen díly Preislera, Kubišty, Filly, Procházky, Toyen. Je to tu krásné i jen tak - prosklený strop pozdně secesní budovy přes den poskytuje sálu dostatek měkkého denního světla, v noci a na hudební produkci zvláště jsem tu ještě nebyl. Konečně přišel vytoužený okamžik!
Hlediště se naplní tak zpola, místo 100 je diváků jen 50, ale ono to stačí. Mirek Kemel, známý také jako autor ostře satirických kreslených vtipů pro různá tištěná i virtuální média, přijel se svou kapelou a jako hosta si přivezl častého hosta svých aktivit, herce Vladimíra Javorského. Jen bubeníka nechali kluci doma, že se do těchto akusticky křehkých prostor příliš nehodí, což byl výrok pravdivý.
Začíná se načas, soubor spouští a má velmi široký inspirační záběr. Obecně by se jeho orientace dala pojmenovat termínem "folkrock", jsou tu však časté přesahy i do dalších sfér - k blues, spirituálu, do latinské Ameriky, židovským i romským lidovkám, zazní Knopflerovská balada nebo dětský popěvek. I na ryzí folk dojde, s typicky zádumčivými, ufňukanými a moralizujícími texty. Ty asi tři písničky se mi nikterak nelíbily, na Nedvědy jsem nepřišel.
Jinak to ale bylo znamenité! Libě jsem poseděl ve velmi pohodlném křesílku, sledoval spíše vydařené texty, vnímal solidní muziku, hlavně harmonikář mi imponoval. Souhra souboru, zvláště se zřetelem na hosta, nebyla vždy 100%, Vladimír to ale vynahradil nasazením, nonšalantním humorem, přiléhavými doprovodnými zvuky, výkřiky a skřeky a když přišlo na jeho písničky, i překvapivě dobrým zpěvem!
V sále se postupně setmí, měkké denní světlo se vytratí, náhle jsou zřetelní jen muzikanti v teplé žluté
záři reflektorů. Atmosféra je příjemná, komorní, intimní až magická - existuje jen hudba a těch několik mistrovských děl, vystupujících za zády hudebníků z přítmí. Stíny hudebníků se promítají na hudební zátiší (sic!) a souboj mytologických zvířat od Filly a Procházkovy ženské postavy, zejména jeho Štěstí září štěstím z přítomnosti vnímavých lidí.
Jeden přídavek, druhý k němu, kapela se spokojeně klaní, diváci spokojeně plácají, rozsvítí se a jde se domů. Auto mám za rohem, projedu Panoramou dolů do Drahovic, za chvíli jsem na výpadovce, dopíjím ledový čaj od večeře, poslouchám další porci muziky z Vltavy a staženým okénkem mi do kabiny proudí osvěžující jarní vzduch, plný vůní květů a okolních luk a polí. Před Květnovou nezapomenu okno zavřít a raději vypnu i větrák. Venku už je beztak chladno a já řádně vyvětraný, duševně i fyzicky.

Tranzistorák

Momentka: vracím se z procházky kolem Klášterce kolem na skále přilepených domečků v ulici Pod Skalkou. Mají za těmi boudičkami do kopce terasy se zahrádkami - je třeba využít každou píď úrodné země. A s jarem jsou samozřejmě všichni venku a sázejí, kypří, ryjí, okopávají...
Zahradní práce jistě probíhají se vším, co k tomu - jak si ještě pamatuji - patří. Otevřené lahváče ale vidět nemohu, skryté někde v patrech záhonků. Co mi neunikne, je nutný partner zahradníkův, fenomén, po kterém se mi občas nostalgicky zasteskne. Tranzistorák!
Ulicí nesou se až bolestně pronikavé zvuky řízné dechovky. Žestě a stupidní text jarně naladěné písně o zpívajících kosácích a cvrkajících cvrčcích. To bude regionální vysílání Českého rozhlasu, písničky na přání, které touhle dobou dávají. V rozhlasovém stínu Miřetic stejně nenaladíte jinou stanici.
Zahlédnu i majitele přijímače - menší břichatý důchodce v kraťasech od vietnamců, bílém tílku, s apartním slamáčkem na hlavě. Právě se narovnal od rachoty na záhonku, snad jde zkontrolovat zůstatek v lahvi Pardála.

Tesla Dolly - VKV byly tehdy docela luxus!

Taky jsem takhle chodíval na zahrádku, taky se občas protáhl nad prokletými řádky brambor, napil se zteplalého piva. A pak zkusil naladit jinou stanici, než aktuální hrůzu. V Kadani to bývalo jednodušší, stanic se dalo chytit víc. Zahrádka s bramborami mi nijak neschází, ani pivko, vážně se ale zaobírám myšlenkou zakoupení mini tranzistoráčku, to že bych občas do ouška pustil zprávy a muziku při odpočívání na potulkách. Bývalo veskrze užitečným parťákem, takové přenosné rádio!
Fenomén přenosných zařízení na reprodukci hudby nebo mluveného slova samozřejmě nevymřel a od tranzistorových rádií se dál vyvíjí - walkmany, diskmany, empétrojky, v současnosti jsou integrované do mobilů. Spíš než k poslechu rádií slouží pro přehrávání v databázi uložených písniček, audiosouborů, podcastů nebo využívají streamovací služby na netu. Tranzistoráky ale nevymřely, jsou stále k dostání pro podobné staromilce jako jsou břichatý pán v tílku a já.

Odjakživa jsme doma nějaký takový přístroj měli. Nejdřív letitou Teslu Dolly se stříbřitým dírkovaným krytem reproduktoru a teleskopickou anténou. Nad rámec tehdejšího standardu středních a dlouhých vln byla vybavena i možností příjmu vln velmi krátkých, jejich "východní normy". K praktickému použití tato výbava nebyla - buď byl slabý přijímač nebo signál stanic, taky jsme bydleli na dost odstíněném místě a FM šlo chytat jedině přes družstevní anténu na střeše (východní norma, Vltava) nebo soukromý horizontální bipól na okně (západní norma, Bayern 3).
Táta někdy na konci 70. let přivezl z družebního zájezdu do SSSR parádní kompaktní tranzistoráček Sokol. To byl velmi věrný přístroj, s citlivým laděním, jen na střední a dlouhé vlny, ale chytlo se na něj všechno. I designově byl povedený, akorát do ruky, s kožených futrálem a uchem. Fakt dokonalý společník k nočnímu usínání, na výlety, koupák, dovolené.
Později jsem si z honoráře za letní brigádu koupil o fous novějšího Sokola, stál rovných 500, dost peněz. I za ty prachy byl ale o řád horší, zbytečně velký, nepraktický a sotva hrál. A tak jsem tátovi stále kradl jeho staršího bráchu.
S blížící se revolucí a oblevou na trhu spotřebním zbožím přešel jsem na vyšší vývojový stupeň, měl po sobě dva walkmany Sony, druhý i s rádiem, jenže to jsem na něm téměř neposlouchal a sjížděl jen oblíbené kazety. Rádio jsem poslouchal z mnohem kvalitnějších stolních přijímačů doma, v práci i autě, nebylo třeba přijímač přenášet, tranzistorák se vytratil z mého života.

To je on - Sokol importovaný ze Sojuzu, příjemné kompaktní rádio!

Nevytratil se ale ze života táty. Ten po Sokolech vystřídal ještě řadu malých rádií, zvučných značek a lepších parametrů. A nebyly jen na cesty, poslouchal je i doma. V ložnici na nočním stolku a v kuchyni stojí a hrajou pořád.
Taky si brával tranzistor na zahradu. Tranzistor a lahváče. Věděl, že bez této výbavy bych mu nepřijel pomáhat. Hudba - třebas bídné kvality - posiluje pracovní morálku. Pivo - byť zvětralé a teplé - zas bojuje s vyprahlostí těla i mysli. A u sázení nebo kopání brambor vyprahne obojí velice rychle a morálka ráda mizí!
A tak se zahrádkami za STSkou v Prunéřově, později areálem kolonie Bystřická často vzduchem šířil i náš příspěvek typickému zahradnickému ruchu. Vzpomínám na trudná víkendová rána - z diskotéky na Svobodě prakticky bez odpočinku rovnou na plantáž, doprovázen vyprošťovací jedenáctkou a pořady Jak se máte Vondrovi nebo Zápisník zahraničních zpravodajů.
Po revoluci se změnily poměry - z kvalitnějšího tranzistoru hrály nekvalitní komerční stanice a já si právě tady vypěstoval averzi k všelijakým frekvencím a impulzům. Obliba jedenáctky zůstala.

Táta už zahrádku nemá a tranzistorák poslouchá jen v soukromí, hlavně před usnutím. Taková noční zastaveníčka jsem míval moc rád - hodinku před spaním ladit na středních vlnách krom oficiálních ČSSR stanic všechny ty ambasadory západního pozlátka - Luxembourg, SR1, Hlas Ameriky nebo Radio Vatikán (Svobodná Evropa vysílala na nedosažitelných krátkých vlnách). Po probuzení přijímač sloužil jako permanentní budík, zdroj novinek, předpovědí a časového signálu - hlavně včas do školy!
Ale rádio nehrálo jen na zahradě, k usnutí a probuzení. O letních prázdninách muselo s námi, k vodě, zpříjemňovat dlouhé chvíle vystavování se sluníčku. Ve školách v přírodě jsme vespolek poslouchali reportáže ze Závodů míru nebo mistrovství světa v hokeji; kdo měl rádio, byl polobůh! Také u babičky v Zelené jsem o dopolednách prosluněných víkendů lehával venku na dece a s nastraženýma ušima luštil slabý signál Casey Kasem's American Top 40. Každá ztráta pozice žebříčku, jména interpreta nebo názvu songu byla nenahraditelná!

A to je ten druhý - o dost horší, ovšem jen můj, z peněz za brigádu.

Rozhlasové vysílání mě doprovází stále. Mám zcela jasno, co kdy poslouchat, střídám kolem patnácti stanic - od obligátního veřejnoprávního Radiožurnálu po argentinské nezávislé rádio. Poslouchám autorádio v autě, z obstarožního jezevčíka v práci, doma na DVD přehrávači a přes set-top-box i z televize. Dost stanic ladím on-line na desktopu nebo notebooku.
Z notebooku poslouchám rádio především před spaním. Hodina digitálního nokturna, zastaveníčka, jako kdysi s tranzistorákem analogovým, jen s mnohem dokonalejším zvukem v kvalitních sluchátkách.
Kouzlo šumění, nestálosti a atmosférické nevyzpytatelnosti středních vln se vytratilo. Pryč jsou časy rozmrzelého dolaďování těkavého signálu; člověk se dopálí, jen když se čas od času kousne wi-fi router.

A tak se mi včera po cestě z procházky, s náslechem tirády ryčné dechovky šířící se od terasy za domkem pod skalkou, velmi intenzivně zastesklo po starých časech s příručním osobním průvodcem vysílacími frekvencemi rozhlasu, s tranzistorovým rádiem!
Poohlédnu se, zda by nějaký příjemný, kompaktní a lehoučký nebyl k mání. Abych ho přibalil k ostatním nezbytnostem v batůžku a občas si u relaxačního polehávání v lukách či posedávání v parku - když už budu mít tak akorát zpívání ptáků, šumění listí a soustředěného čtení z knížky - naladil zprávy, písničku od Hanky Zagorové nebo napínavý pořad S mikrofonem za fotbalem.
Pak si přihnu z pet lahve zteplalé zvětralé minerálky a s rukama za hlavou se pohodlně rozvalím, zapřu do opěradla, zasněně přivřu oči a nechám se něžně kolébat sinusoidou starosvětských radiových vln.   

Čerstvé pípy

V mém bytě se neustále hádají plísně. Jejich spory jsou všudypřítomné!
7:10 - 18. 4. 2018 od Kadaň, Česká republika

ČRo. Anonci koncertu Imagine Dragons završí "názorem" nestor totalitní hudební publicistiky, DJ Miloš Skalka.
"Jedna písnička lepší než druhá, rockový nápřah, tah na bránu..." povídá to nesmrtelné zombie a mně je z veřejnoprávního média zase jednou na blití.
11:58 - 16. 4. 2018

Rakviem = hudba pro krematoria.
9:30 - 12. 4. 2018 od Kadaň, Česká republika

Včera přišli respektovaní lékaři se zprávou o hmatatelném výsledku "protikuřáckého" zákona - 10% pokles incidence onemocnění doprovázející závislost.
Dnes se bude hlasovat o osekání zákona. Čecháčkům se stýská po jejich rakovinách a infarktech!
11:27 - 10. 4. 2018 od Kadaň, Česká republika

Když se podívám na výsledky voleb v MLR, říkám si, že na tom nejsme zas až tak špatně. Že ANO...
6:44 - 9. 4. 2018 od Kadaň, Česká republika

Na Vltavě nová verse lokální hymny (předloha ČOV). Samou radostí asi budu zvracet.
11:24 - 28. 3. 2018 od Kadaň, Česká republika

U.S. jezevčíks 

Přišel mi v rámci výměnné sítě pohledů Postcrossing pozdrav z městečka kousek od NY. V textu se pisatelka Carol zmiňuje o tom, že měli dva jezevčíky. Jeden z nich, Oscar, nedávno umřel (omlouvám se veterinárním dogmatikům za použití tohoto termínu) ve věku 15 let na rakovinu. Mají ale stále Oscarova bratra, který se těší pevnému zdraví i přes vysoký věk. Tento druhý jezevčík se jmenuje Mayer.

Poslal jsem obratem mailem dotaz, jestli snad až do USA sahají prsty českých TV seriálů pro děti, zejména v případě jezevčíka Mayera. A stručně nastínil zapeklitosti seriálového hrdiny pana Majera s kouzelníkem Rumburakem. O Oskarovi Blechovi jsem se nezmínil, bylo by to příliš komplikované.

Odpověď přišla též obratem: nejde o emigranty, ani o americké fanoušky díla dvojice Vorlíček + Macourek. Jezevčíci byli pojmenováni po (v USA) notoricky známém výrobci párků...
http://www.oscarmayer.com/

Z mého dotazu: 
I am amazed by the name of Oscar's brother - Mayer. Why did he get exactly this name? I'm asking because there is a TV series for the kids in the Czech republic, very famous, in which one of the main characters - man, father of family - named Majer (which reads Mayer in Czech) is transformed by the wicked wizard into the dachshund!!! The name Mayer since then has become one of the synonyms for daxies (in addition to all those sausages and wieners etc.) here.

Z odpovědi Carol: 
I love the story of the name Majer (Mayer) in your country. (...) We named them Oscar and Mayer because in the US there is a famous frankfurter company called Oscar Mayer. So it is funny because they are wieners.

Ze sobotních cest

Dopravní hlášení

Hromadná havárie,
směr na Brno,
uzavřená dálnice,
policie odklání.

Sjíždějte mezi
12. a 15.
argumentem!

**********

Světoběžník

Navštívil i Gibraltar.
Co tam dělal?
Žebral tam!

Nejlepší pastýř je pes.
Pokud jde o život, máte řadu výhod s kartou pojištěnce.

Konstantní teplota termitišť s pocitem štěstí souvisí nejen vzdáleně.
Do kontejneru s ostatním odpadem přišly ještě teplé peřiny nakonec taky.

Hovno je přirozený způsob abstrakce.
Vytříbený dopad souvislosti v nejvyšší čas.

K východu slunce použijte výhradně podchod.
Přání nebožtíků a fantazií rakvářů se meze nekladou.

Ondřej Buddeus, ze sbírky Zóna, Rubato 2016. 

Rozhovor celebrit

F**kin' Island!

Pionýrská zámořská výprava, víc než rok na strastiplné cestě, nekonečné vody Pacifiku.

Toho dne nebyl James Cook ve své kůži. Stýskalo se mu po domově, měl plné zuby kysaného zelí a jeden z těch zubů byl ke všemu nepříjemně bolavý. Osmička vlevo nahoře, zatracený zub moudrosti, který si Cook nemoudře nenechal před vyplutím z Plymouthu přístavním kovářem vyrvat. Také došlo suché sherry, nejlepší analgetikum pro tyto příležitosti. Chmurný den.

Kapitán, stižený nekonečným zubo a světobolem, nevychází od samého rána z kajuty. Jen se převaluje na kavalci, zasténaje co chvíli bolestí a steskem. Nemůže vědět, že koráb Endeavour se právě na dohled přiblížil k pevnině. Ostrov na obzoru!
Radost námořníků je veliká. Posádka má též plné zuby zelí a nasoleného masa. Jako na zavolanou se rýsuje - při šetrném jednání s domorodci - možnost doplnění zásob čerstvými plody a zvěří. Také je načase vyměnit v sudech hnijící pitnou vodu. Hip hip hurá!

Poručík Hickes chvátá oznámit radostnou zprávu velícímu důstojníkovi do kajuty. Rozrazí dveře a jediné, co spatří, jsou Cookova záda. Utýraný kapitán po hodinách převalování a sténání právě zabral a spí lehkým spánkem plným těžkých můr.
Hickes - obtěžkán báječnou novinkou - nedbá, uchopí Cooka za rameno a jemně se spícím mužem zatřese.
"Eh, co se u Neptuna děje? Kdo mě to safraporte budí?"
"Kapitáne, kapitáne! Země na obzoru, země! Vy, starý mořský vlk, jistě četbou v mapách určíte a mně i celé posádce prozradíte, kde se právě nacházíme a zda-li nejde o objev dosud neznámé pevniny!"

Cook se posadí na pryčně, rozcuchaný, zarudlý v obličeji, s oteklou levou tváří. Zamžourá na svého zástupce, zaostří a když konečně pochopí, oč tu běží, mohutně zařve:
"Hickesi, vy darebáku, kvůli takové prkotině mě otravujete? Já vám dám mapy! Já vám dám vlka! Chcete si vysloužit dobrý tucet ran devítiocasou kočkou přes hřbet a týdenní službu u výdeje kysaného zelí k tomu? Jenže já vám i přes tu vaši neskonalou opovážlivost a nestoudnou drzost naprosto přesně řeknu, kde právě jsme! A taky vám garantuji, že to nejenom pro vás bude objev! Jsme totiž totálně v ...!" Rozlícený kapitán dopoví závěrečnou větu rozhořčeného spílání velmi nespisovným výrazem.

Zmatený a vystrašený Hickes, byv vykázán z kajuty, pak na četné dotazy přetlumočil kapitánovu jadrnou odpověď stále nadšenému a jásajícímu mužstvu.
A Charles Green, vrchní astronom a geograf výpravy, zapíše tento výraz pro svou chronickou nechápavost a taky to všeobecné jásání a hurónský řev poněkud zkomoleně do mapy. Jako nové a právoplatné jméno ostrova. Fidži.

Korespondenční kursy poesie
Komu: MiF

Padla!

 
S koncem šichty soustružnice
vypne všechny svoje stroje,

na šatně se odstrojuje,
sprchuje a navoní se.

Z hlavy pustí soustruh, brusku,
učesaná ustrojí se,
s docházkovým lístkem v ruce,
chvátá stihnout třídní schůzku.

Od růže má rudou pusu,
přikrášlit se není líná,

v sedm večer jde do kina...
...a už sedí v autobusu!

---------------------------------

Beznaděj

Klíč v dveřích přízně

je z tvojí strany,
otočen napříč

na jeden západ.

Klopýtám chodbou

narážím do zdí,

zoufale věřím 

na jeden východ.

------------------------------------

Rýč ti čórne body
(na téma roční období)

Ó, ráj: Říp a rod k větě věta
Toto léto to Toledo

Pojď, zmiz, padej-li s tím

s ní házím rázem: noc a ven!        

Sliby napříč jazyky

bez dalšího komentáře

- Lo prometido es la deuda.

- A promise made is a debt unpaid.

- Was man verspricht, muss man halten.

- Sliby, chyby!

Výpisky z četby: Bohumila Grögerová - Lístky

Tyto výpisky jsou vlastně výpisky na druhou, metavýpisky. Jde totiž o knížku - výbor z kartotéčních lístků z pozůstalosti, lístečků, které si naše přední avantgardní básnířka, spisovatelka a překladatelka, manželka Josefa Hiršala, pořizovala na základě své četby, svých postřehů, úvah a myšlenek, a které používala pro vlastní tvorbu.
Záběr je obdivuhodný a prozrazuje zálibu autorky v oborech všeho druhu - od astrofyziky a matematiky až po teologii a metafyziku. Naprostá většina hesel, seřazených abecedně - jak se na kartotéku sluší - je velmi zajímavá a přínosná a člověk až jásá radostí, že ty tlusté knihy, z kterých výpisky jsou, nemusí číst sám, že je tu má hezky pohromadě v kostce. A že mnohé myšlenky, které se mu honí hlavou při různých příležitostech, měly své protějšky v hlavách všelijakých géniů a velikánů minulosti. Do množiny géniů a velikánů osobně řadím i autorku obsahu této báječné příruční encyklopedie pojmů.

Buddhismus Je-li člověk zoufalý a smutný, nedokáže ovlivnit skutečnost. (Dalajláma)

Kultura Osobní kultura je myšlenková aktivita a vnímavost ke kráse a lidskému cítění. Zlomky informací nemají s tím nic společného. Pouze povšechně informovaný člověk je nejneužitečnější otrava na zemi. (...) (Alfred North Whitehead)

Práce Když pracuji, to znamená, dělám to, co chci, co musím, co je víc než má povinnost, pak mne to velice chrání před nebezpečnými depresemi a propady do splínů, nejistot a kolísání.

Robbe-Grillet Svět, jenž mě obklopuje, je to, co mám v hlavě. Každé dobrodružství je dobrodružství imaginace. (Alain Robbe-Grillet)

Samota Samota, jak ji chápu, není politováníhodným stavem, ale spíše tajným královstvím, hlubokou nemožností komunikovat, více či méně temným vědomím nezranitelné výlučnosti. (Jean Genet, L’atelier d’Alberto Giacometti, 1958)

Sen (...) Sen je každodenní konec života, malá zkouška na smrt.

Taoismus (...) Svět je neskutečná budova, postavená ze snů, v níž vysněné bytosti plodí snícího, podobně jako Escherovy ruce kreslí jedna druhou, aby mohly kreslit.

Umělecké dílo A dílo, toť bezpochyby porušení samoty (viz heslo Samota - pozn. KH), toť cesta k lidem, pozvání lidí k sobě, akt lásky, i kdyby oplývalo slovy nenávisti. (Václav Černý)

Umění Dokončení každého díla se uskutečňuje v našich hlavách.

Vykání Nejstarší vykání mají Francouzi, vyká se už v Písni o Rolandovi, jsou jediným národem, který vyká Bohu; Angličané vykají (? - pozn. KH) všem, tykají pouze Bohu.

Bohumila Grögerová - Lístky, nakladatelství Pavel Mervart, 2017.
http://www.pavelmervart.cz/kniha/listky-542/