Vzkaz
A byl včera takový divný den. Na kalendáři jednička, březen začíná, venku navzdory názvu měsíce počasí aprílové. Uzávěrka. Ta přináší řádově vyšší nakupení komplikací, střetů s různými nepředvídatelnostmi a také blby. K tomu mám ukrutnou rýmu: plný nos, plné plicní sklípky, plnou hlavu hukotu vzdáleného příboje.
Práci jsem přežil se ctí, jedu domů. Venku stříká, mraky se honí, občas jukne slunko. Melancholické povětří. A bilanční den nedávné smutné události. I když se snažím na tyhle věci nemyslet, myslím na ně a je mi smutno. Nijak drásavě, nebrečím, smutno mi ale je. Jsem smutný, duševně vyčerpaný rutinou roboty a doma nečeká než špinavé nádobí od večeře a žíznivé kytky.
Ještě sjedu do Lidlu pro mandarinky a pečivo. Začne lejt a krom vlhka na mě ulpí taková tíseň, denní můra, sotva dýchám, už chci být doma, v posteli, byť prázdné.
Ale přijedu do Královehradecké a déšť jako když utne. Přede mnou na konci ulice, nad čtvrtou základkou, klene se nádherná, ale opravdu nádherná
duha. No jasně, že mi sepnulo, že ti mí dva šmoulové na druhém břehu čuchají, že mi je smutno. A posílají pozdrav, že jim sice taky scházím, ale jinak se mají fajn, bydlí spolu v jedné boudě a že na mě čekají. Jen ale žádný spěch Kájíku, žádný kvalt!
Vím, že pověra o duhovém mostku je dětinská a neempirická, kdysi si ji vytvořili předkové neznalí fyzikálních zákonů, rozkladu světla na barevné frakce; duha pro ně byla krásným tajemným mostem, který když zrovna nevede k hrnci s pokladem, slouží jako přechod pro věci duchovní podstaty, ať už jde o něčí babičku, vašeho pejska nebo pouhou neopatrnou mouchu, fyzicky rozmáznutou na čelním skle.
Krásu a symbol duhy si přisvojují leckteří, dnes se s ním člověk nemůže ohánět, aniž by to ohánění nebylo považováno za deklaraci sounáležitosti s LGBT+ komunitou, což mi nijak nevadí, jen konstatuji, že přibyl další - vedle různých křížů, hvězd, srpů a kladiv nebo úhelníku a kružidla - symbol, při jehož použití musí jeden zvážit různé konotace a důsledky.
Pršelo, mraky se honily, vykouklo slunce a na vodním filtru v ovzduší vykouzlilo refrakční obrazec řádně poskládaných vlnových délek jednotlivých částí spektra. Duhu. Výraznou, krásnou, nepřerušovanou duhu jak má být - hezky zprava doleva a naopak, barevný most nad Miřeticemi. Nic mystického, okultního; vcelku normální a běžný optický jev.
Ale udělal mi ten jev radost, odehnal chandru, těžkou denní můru. Zastavil jsem a duhu si vyfotil.
 |
444 – The angels are surrounding you now, reassuring you of
their love and help. Don’t worry - the angels’ help is nearby. |
A lezu zpátky do auta, foťák rvu spěšně do pouzdra, protože stojím nešikovně a nerad bych došel úhony. Pryč odsud, vstříc duze - natočím motor, automaticky kouknu, kolik je hodin:
14.44.
14.44! Nebudu rozebírat svůj vztah k čtyřkám, je ale zásadní. Na numerologii nevěřím, navíc
čtyřka má široké spektrum výkladů v závislosti na geografické poloze vykladače - od andělských čísel amerických protestantů až po nenáviděný a nechtěný symbol smrti pro obyvatelstvo Dálného východu.
Mě čtyřky doprovázejí celý život k mé spokojenosti, v dobrém, jsem na ně zatížený a jejich náhodná přítomnost, neřku-li kombinace, dělají mi radost. Tři čtyřky pohromadě jsou skoro maximem. Víc už jsou jen čtyřky čtyři, takovou konstelaci ovšem na digitální časomíře nevykouzlíte ani náhodou. Takový náhlý numerický úkaz je pro mne stejně signifikantní, jako pro pojištěnce VZP spojení tří jedniček nebo pro praktikující satanisty kód 666 nebo 999, jak je kterému libo.
Dokonalá synchronicita, náhodička, pozdrav shůry a to nejenom od psů. Tak jsem kombinaci úkazů v ten moment infantilně pochopil, pocit si hýčkal, iracionální tíseň přešla v nostalgickou vzpomínku na dávno i nedávno odešlé. A v radost a jistotu, že není nutno nemužně fňukat, protože vše je a bude OK.
Samozřejmě - atmosférický jev vs logický čas: v práci končím ve 14.00, zdržení na závorách, v sámošce jsem v 14.25, chvíli trvá nasáčkovat žemle a mandarinky, zaplatit je, k domovu se blížím těsně před 14.45. Žádná extrovní souhra náhod, nic světoborného, takový souběh okolností potká člověka každou chvíli.
Naprosto v souladu s přírodními a časovými zákonitostmi dorazím v 14.50 domů, uklidím mandarinky a žemle, popadnu reklamní leták před chvílí vylovený ze schránky, odskočím si na záchod, otevřu barevný nabídkový katalog lékárenského řetězce a první, co zmerčím, je inzerát na výhodný farmaceutický produkt:
lék EXODERIL.
"Tak to máme stodvacet korun!"
Sám pro sebe si výstavu hned zkraje nazvu "Dialog s Kazimírem Malevičem" a někde ve druhé třetině expozice zjistím, že nejsem zdaleka první, koho ten příměr napadl a že sám Steinberg s Malevičem metafyzicky komunikoval nejenom skrze obrazy, ale i svými manifesty a dopisy dávno mrtvému nejvýznamnějšímu představiteli první vlny ruské avantgardy XX. věku.
Správné prase
Člověk se učí a musí učit stále!
Ale přijedu do Královehradecké a déšť jako když utne. Přede mnou na konci ulice, nad čtvrtou základkou, klene se nádherná, ale opravdu nádherná duha. No jasně, že mi sepnulo, že ti mí dva šmoulové na druhém břehu čuchají, že mi je smutno. A posílají pozdrav, že jim sice taky scházím, ale jinak se mají fajn, bydlí spolu v jedné boudě a že na mě čekají. Jen ale žádný spěch Kájíku, žádný kvalt!
