PF 2017

Tak šťastnou cestu kamaráde! Na shledanou pejsku!

The Joy of Envelopes

Ach, někdy udělá stejnou radost nejenom krásné přání k vánocům, Novému roku atd., ale i obal takového vinšování.
Jedna dlouhá cesta z druhého konce Světa a obálka získá báječnou patinu. Jakou by nezískala ani léty nekorektní archivace, pravidelného prohlížení, otáčení, ohmatávání a všelijakého nešetrného zacházení.
Pro úplnost - papírový obal zásilky byla na pražském překladišti ještě dále neprodyšně zataven do polyetylénového sáčku, aby se zabránilo dalším ztrátám v integritě resp. celého obsahu, což je od naší Pošty nečekaně preemptivní zákrok!
A tak mám nyní na očích nejenom obsah - přání obrysem a plyšovou srstí na povrchu simulující pravého arktického sněhobílého medvídka, ale i jeho papírovou klícku, potrhanou, odrbanou, všelijak polepenou a orazítkovanou. A veškerou silou imaginace si představuji, kudy psaní-přání putovalo, co po cestě prožilo, komu prošlo rukami, co stálo za ožehavými příhodami, že je ve finále tak komplexně krásné.
Úplně jako by se s psaním po celou jeho pouť laskal lední medvěd!

Psí starosti

Paradoxy povelů

Na Boží hod před polednem mašírujeme se psem od parkoviště k rodičům milovaným, stařičkým již, na sváteční oběd a pragmaticky opožděnou nadílku, též popovídat si nejenom s nimi, ale i s bratrem a jeho rodinou. Už to tak máme zařízené, že společný štědrý večer se překlápí o půlden dál a nikomu to nevadí, spokojeni jsou všichni, je to taková pragmatická smlouva s Ježíškem.

Chodník mezi paneláky, na sváteční dopoledne poměrně frekventovaný, lidé kráčejí sem i tam, v rukou tašky různých velikostí, proutěný košíček v ruce malé Karkulky, s dárky. Všichni mají dárky, možná i něco dobrého, jdou na odloženou nadílku k blízkým. Včera byly vánoce v úzkém kruhu, dnes budou v širokém.
Proti nám jde nám podobná dvojice: zhruba stejně starý muž, též šedivý, jen v teplácích, bundu narychlo přehozenou přes triko, kouří, to já nekouřím, na vodítku křížence jorkšíra s něčím stejně velkým, taky už není nejmladší ten pejsek.
Míjíme se a psi věrni svým pragmatickým smlouvám tíhnou k setkání - seznámit se, pozdravit, očuchat. Pustím ze zvyku Derila na půl cesty k místu setkání, očekávám to samé od našich protějšků. Dýmající muž však nechce chápat snahu svého svěřence o vánoční setkání, sblížení se. Přitáhne samonavíjecí vodítko na minimum, smýkne hafánkem do trávy, zavelí: "Hleď si svého!"
A já si říkám, jaký je to protimluv, jaký paradox. Pokud chlap velí psovi, aby si hleděl svého, musel by mu šňůru popustit a umožnit, aby si pes opravdu hleděl svého. Svého druhu. Takto ho donutil, aby si hleděl jeho - jeho přání, jeho povelu, jiných sensuálních počitků na úplně cizím trávníku.
Povel nebyl správný, správně mělo být: "Hleď si svého pána!" a důsledků jeho necitlivého zamítnutí vánočního hodobóžového setkání zástupců druhu canis lupus familiaris.
Deril to nijak neobrečel - sejde z očí, sejde z čenichu. Už si též hleděl svého dalšího - pachových stop trávníku protilehlé strany.

Podobný paradox přijde o chvíli později. Oba usazeni v obývacím pokoji u rodičů - já na židli u stolu, ochutnávaje lákavé cukroví ze skleněného tácu přikrytého blýskavým alobalem, pes na koberci pod židlí u stolu, úpěnlivě sleduje mou degustaci, nade vše rád by taky ochutnal.
Jenže psi cukroví nesmí a tak mu naznačím, aby si hleděl svého. Čímž jsem měl na mysli jeho ze spletených provázků uzel na žvýkání, který nedočkavě vylovil ze schovky již o den dříve, na pravý Štědrý večer, nedbav pragmatické smlouvy mezi rodinou a Ježíškem.
V tomto případě ovšem i pro něj mnohem více "jeho" byly nezdravé vanilkové rohlíčky nebo linecké marmeládou slepované hvězdičky, než "jeho" hračka. Ta je sice taky lákavá, na rozdíl od cukroví na stole už opravdu jeho, nikam neuteče. Vydrží na potom, nezmizí nenávratně v ústech ochutnávače.
V tomto případě byl i můj povel protimluvem, paradoxem. Pes si totiž hleděl mnohem více "svého". Svého pána s cukrovím. Pána, z biologického hlediska druhu jiného, ovšem v hierarchii potomků vlků stojícího nad druhem vlastním. Paradoxně.

Rozdávání dárků je čirá nezištná radost!

Tajný výlet z Betléma

Rok za rokem stejně
Ježíšek potají
osla bod' do slabin
rychle projel kraji
v uších nápěv koled
k jeho slávě hrají
rozdal se všem zcela
už je zpátky v stáji
ve chlívě spí v klidu
veta po mumraji

Praha týden předvánoční
Díl II. - Poštovní muzeum

Nové mlýny. Poštovní muzeum. Baráček schovaný pod valem nábřeží. Šel jsem už několikrát kolem, fotil si vtipnou sochu poštovního holuba před vchodem, nikdy nezašel. Ale Lidovky psaly že tu je...

...výstava map z depozitáře Českokrumlovského muzea. Map Evropy se zvláštním zřetelem na Království České, což musím vidět. A jsem tu, natěšený a hotový k bádání v prastarých topografických tiscích. Natěšení jsem si měl schovat na jindy - Poštovní muzeum úplně dokonale zapadá jako dílek puzzle do celkového obrazu provozovatele, státního molochu, České pošty.
Hned za vchodem. Za přepážkou nerudná paní. Hudruje, že na padesátikorunu vstupného vytahuji dvoustovku: "Dneska všichni platíte dvoustovkou!" Neubráním se úšklebku - v celém muzeu jsme celí dva a je krátce po otvíračce. Navíc v nominálech naší měny není příliš přijatelnějších bankovek. "Můžu zaplatit kartou, ať vám netahám drobné." Paní hudruje podruhé, už řádně rozpálená: "To si ze mě děláte srandu? Tady? Terminál na karty? He?"
Pomyslím, že srandu si z nás dělá někdo jiný, že jsem tomu léty pravidelné konfrontace s poskytovanými 'službami' nepružné instituce dávno uvykl. Už nic neříkám, raději ani nepomyslím na průzkum lákavých vitrín se známkami, dopisnicemi a pamětními listy, za zády hudrající pokladní. Musel bych jistě podat kolkovanou žádost o povolení vstupu a bůhví, co by udělal případný

prodej s jejich EET systémem - dobře si pamatuji, jak probíhá prodej ve filatelistickém okénku na nedaleké Poště #1 v Jindřišské. Tam vše běhá ještě dle zákonů z dob Josefa II..

V přízemí je pár vkusně naaranžovaných nástěnek a exponátů k ryteckému umění špičkového převaděče nejznámějších uměleckých skvostů našich galerií na známky, Miloše Ondráčka. Zajímavé, však takové chudé, stručné, na chvilku. Taky tu mají dvě velké dřevěné skříně s vertikálně uloženými šuplíky, depozitář kompletní kolekce našich známek všech dob. Procházet sbírku momentálně z časových důvodů nemohu, je ale dobré vědět, že tu je.

Žádané mapy jsou v patře. Před schodištěm do patra zívající kutloch místní ochranky, hlídače. V kutlochu sedí na typizované rozvrzané kancelářské židli vz. 75 starý pán. Archetypem příslušníka závodní stráže. Jen nemá švestkově modrou sepranou uniformu s rudou páskou na rukávu, sako stažené hnědým koženým páskem s pouzdrem na bouchačku. S placatou čepicí na hlavě. Sedí v kumbále, zeď nad typizovaným kancelářským stolem vz. 75 vyzdobená sbírkou led obrazovek se signálem z kamer v budově. Průmyslová televize muže nezajímá, je hluboce zaměstnán laděním malého tranzistoráku. Hledá oblíbenou stanici. A naladí. Přízemím se rázem nesou zašumělé hlasité tóny ryčné dechovky. Sešli jsme se na Vlachovce!
V patře za masivními prosklenými dveřmi sedí druhý strážný. Modernější křeslo na běhounu uprostřed chodby knihovny překáží v průchodu. Na stěně stanoviště stejný soubor monitorů jako v přízemí. Patrový hlídač je však signálem zaměstnán - úporně mžourá do obrazovek, bedlivě sleduje všechny dva návštěvníky - mě a muže u map -, procházející expozicí.
Chodbová knihovna je impozantní - regály ve zdobném nábytku od země ke stropu, vzorně vyrovnané hřbety knih s poštovní tématikou, katalogy, seznamy, zlaté písmo tlustých svazků ročníků starodávných pošťáckých časopisů.
Samotná výstava map nachází se v dalších čtyřech místnostech s bohatou freskovou výmalbou, krásnými kachlovými kamny, bytelnými dveřmi, trámovými stropy, Vznešené oku lahodící prostory. Prezentovaný soubor map také nesplňuje má natěšená očekávání. Často jde jen o výřezy, stránky vyjmuté z atlasů, dokonce jen kolorované kopie. Těch opravdu starých, raně novověkých, je jen pomálu. Většinou jde o méně zajímavé mapy velkých nákladů ze sklonku habsburské monarchie. Síla je v ucelenosti sbírky.
Pár starých map upoutá mou pozornost na dlouho. Jsou mezi nimi opisy Klaudyánovy mapy, v obráceném gardu východu a západu. Dále již klasicky orientovaná vyobrazení našich končin. Zaměřuji se jen na náš region, na grafiku zobrazení, z dnešního pohledu jednoduché a naivní, také chybně uvedená místopisná jména (Kadaň jako Lada nebo Ladan, Klášterec v mnoha verzích, obé reflektující boj vlámských nebo anglických kartografů s cizojazyčnými místními názvy). Chyby se dále šířily kopírováním starších verzí atlasů bez zevrubnější korekce. Ve věku bez internetu nebylo tak směšně jednoduché věci si ověřit, chybná jména vinula se staletími.

Na stěnách mezi vystavenými exponáty je ovšem řada fresek především s krajinářskou tématikou. Romantická poutní místa celé Evropy. Lesy, luka, parky, staré hrady, zříceniny. Postavičky turistické šlechty, kochající se panoramaty a tajemnou architekturou. Malby období rokoka a beiedermaieru, velmi solidně provedené.
Zkoumám právě obrázek jedné ruiny kdesi v severní Itálii, když mne vyruší a poleká náhle zjevivší se děda z přízemí. Zběhl od dechovky, aby vystřídal kolegu od monitorů v patře, na chvíli, kolega prostě musel. Prochází místnosti, narazí na mě: "Ale že to tu máme hezké?" "To máte, ty fresky jsou super!" "Jo jo, to je místní poklad - Josef Navrátil!" "Navrátil? Ten Navrátil?", vzpomenu si na expozici Národní galerie v Salmovském paláci. "Jo jo, támhle má pamětní desku!" A vskutku, Josef Matěj Navrátil tu má krom krásné výzdoby i desku a nakonec je tím nejzajímavějším, koho jsem v Poštovním muzeu potkal. Příště u Salmů srovnám jeho pozdní, už skoro impresionistickou, tvorbu s trochu vyumělkovanou zdobnou fází časného vývoje pana malíře.

Hlídači se opět prostřídají, ten od dechovky se mnou schází schody k východu. Ještě vykládá, že už je tu dlouho a tak hezké to dříve neměli, poslední dobou ale Pošta vyšetřila nějaký peníz a dává to tu do kupy. Já mu chci věřit a popřeji, aby se kupa dovršila co nejdřív, že se zase přijdu podívat. Přinejmenším už na toho Navrátila. Závodní hlídač je rád, že zase přijdu, zapadne do brlohu k rádiu a já už jen na půl úst zdravím nerudnou ženu za pultem. Ta právě propírá dva německy mluvící turisty, bezradně stojící před ní v pozoru. Nejspíš s dvěstěkorunou na vstupné v ruce.

Praha týden předvánoční
Díl I. - Dyzajn a Malich

Poslední běžná sobota před výročím zrození Spasitele.
Bílá hora, tramvaj 22, tentokrát až na Národní, ke Kapličce, koukám na hodinky, o 3 minuty jsem přetáhl povolenou půlhodinku lístku za 24,- Kč, příště z portmonky vytáhnu jízdenku o 8,- Kč cennější.

Dyzajn market na piazzettě čerstvě pojmenované po národním hrdinovi VH nestojí za řeč. Ani nevím, co jsem očekával, v každém případě jsem se nedočkal. Stánky už znám nazpaměť, co se mi naposledy líbilo, mám, zbytek je šunt nebo ho patřičně nedocením svým specifickým pohledem. Úplně s prázdnou neodcházím, do bříška mi sklouzl malinový cupcake z kapkejkového stánku.
Cupky dupky do Academie naproti přes Národní. Pro jednu knížku. Je ve výloze, mají ji a já radost, že budu mít splněno hned zkraje výletu. "Máme skladem dvě, ale kde jsou?!", "Jednu máte ve výloze.", "To vím, ale ještě jedna tu někde leží!", chvíle hledání v dětském oddělení a v horkých novinkách, knihovnice stejně nakonec po čtyřech do vitríny. Na krámě poslední výtisk, o kterém se přesně ví, že je, ne přesně, kde je. Co mi to jen...jasně, kvantová fyzika, Heisenbergův princip neurčitosti!

...to be continued!

Uličkami obejít velkým obloukem centrum šílenství. Před Zábradlím na Anenském náměstí kontejner na suť, zedníků rej, rekonstrukce, už aby bylo hotovo. Protnu magistrálů cizojazyčných termitů před Klementinem, nahlédnu naposledy do výloh dnes již zrušeného Fišerova knihkupectví ("Ruce vzhůru!, ale ne vy, máte 'Ruce vzhůru'?"), uličkami Židovského města, přebrodit Pařížskou a před impozantním kališnickým chrámem U Salvátora doprava do uličky Salvátorské. V rohu je tu utopeně zakomponovaná Galerie Zdeňka Sklenáře. V ní výstava, která láká.
Galerii tvoří jediná, plochou nevelká, místnost. Co ztrácí na výměře, na součinu šířky a hloubky, dohání výškou. Hodně vysoký strop, nejspíš spojení dvou pater. Za proskleným vchodem panel/přepážka, dělící prostor na výstavní předsíň a výstavní síň. Za síní zázemí s kumbálem personálu a knihovnou, v které natěsnán ucelený komplet publikační činnosti galerie, lze zakoupit.
Oslnivě bílé stěny, výborně osvětlená výstavní místnost, nebetyčná výše, po stěnách grafiky, serigrafie Karla Malicha. Po vzoru galerií a výtvarných salónů dávných časů. Nikoliv v jedné vedle sebe, ale v několika řadách nad sebou, prostor je bezezbytku využit. Na poměrně malé ploše impozantní nakupení barevných geometrických abstrakcí. Na ty nejvyšší i dlouhán dohlédne špatně, což zrovna u Malicha není na škodu, na detaily je skoupý, v nedávné tvorbě pracuje s jednoduchými tvary, velkými objekty, patrnými i zdálky.
Expozici uvádí velmi sympatická slečna v světlém kostýmku, ladícím s běloskvoucí barvou galerie. Nejsme tu sami, grafiky zevrubně prohlíží ještě čtyřčlenná rodinka. Do výtvarna je zahloubána celá pětka, šestá kurátorka nám vypráví. Sděluje nám, že pan Malich už je velmi starý (pro mne je překvapení, že ještě žije!), ale je aktivní a stále tvoří, jen se mu už nikam nechce, raději zůstává doma, kde bývá nevrlý, což se v jeho 92 letech dá chápat, jenže kdybyste chtěli autorský plakát k výstavě, nejsou podepsané, mistr je prozatím nevrle odmítl signovat, vůbec netušíme, zda se nám to podaří. Také vypráví o nelehké pouti Galerie v posledních letech, jsou tu jen v provizoriu, půjdou brzy do větších prostor, snad to dopadne. Taky pojedou co nevidět vystavovat do Duisburgu nebo Düsseldorfu, přesně už nevím, prostě do Německa. Nakonec mi prodá jednu z publikací z regálu, jen neví, jak s prodejem serigrafií, ptám se na dostupnost i na cenu, nemá ponětí, mám napsat kurátorce hlavní, jistě se domluvíte.
Ještě jsem zvědavý, jakou souvislost má jméno galerie se slavným surrealistou a moderním malířem a grafikem stejného jména. A je to strýček majitelův, na rozdíl od pana Malicha už dávno umřel, byl o pár let starší. O pár dní později zaslechnu na Vltavě anonci na novou výstavu na Pardubickém zámku, ve Východočeské galerii, do vyjmenované trojice es výstavy grafiky 60. let se krom Reynka vešli i strýček majitele Zdeněk Sklenář st. a jistě že Karel Malich. Hezká synchronicita.
S knihou v batohu a příjemným pocitem pokračuji dál, přes Kozí plácek a Haštalské náměstí k nábřeží, k MPO a k Novým mlýnům.

O sýkorkách a koťátkách

Viděl jsem film. Americký film. Barevný, napínavý, s titulky. Můj pracovní kolega Aleš nadšeně by zvolal: "To je ale trajler!"

Film měl složitou zápletku, napětí se přelévalo, klidných pasáží bylo méně než těch vzrušených, akce stíhala akci, k happy endu se hlavní hrdinové prostříleli přes hromadu mrtvol, které už jistě neměli kde chladit. I když, hollywoodských blockbusterů jsem viděl hezkou řádku a zdá se, že márnice standardního amerického velkoměsta jsou na podobné návaly připravené a službu konající patolog ani okem nemrkne nad tím nadělením a nějaký ten volný šuplík v mrazáku nakonec vždy vyšetří.

Jedna z oddychových, klidných scén bez mrtvol, která mne zaujala a o které píšu, odehrává se v nočním podniku.
Znáte to sami - restaurační zařízení s nočním provozem, kam chodí především kovbojové, gangsteři a detektivové po službě i ti na noční šichtě, kteří to mají v popisu práce. Nájem za prostory je jistě velký, protože majitel podniku šetří na elektrice, svítí pár žárovek a přítomní si málem nedohlédnou na špičku nosu.
Ovšem až na centrální část sálu, osvětlenou znamenitě, kterou vede pódium šíře sotva tří metrů. Pódium je potažené červeným plyšovým kobercem s dlouhým vlasem, skrz ten koberec dere se vzhůru několik nablýskaných nerezových tyčí, které nejspíš budou součástí konstrukce budovy, nosnými sloupy stropu.
Po tom pódiu, neboli molu, pohybují se ženy různého stáří, věk je nepřímo úměrný kondici jejich tělesných vnad. V podniku je jistě velké teplo, protože ženštiny na sobě nosí pramálo oblečení. Jak navíc tančí, křepčí, svíjejí se o obtáčejí kol těch blýskavých sloupů, potí se a přehřívají a tak i to málo, co na sobě ještě měly, odhazují v plén. Nakonec tam v zimomřivých a stydlivých pózách stojí jen v kalhotkách, ty nejhorkokrevnější ani v těch ne.

Moc se mi líbí nejmladší a nejzachovalejší z žen - pružná malá divoška dlouhých plavých vlasů, štíhlých a přesto svalnatých končetin, nepřehlédnutelných oblin v oblastech hrudní a hýžďové. Je oblíbená i mezi obecenstvem, náhle je pod pódiem celý hrozen obdivovatelů, kteří oceňují ladné pohyby této hadí ženy, popínavé rostliny, která ovíjí coby svěží břečťan sloupoví mola. Oceňují i její vnady a jak se namane příležitost a blízkost pružného těla, strkají tanečnici dolarové bankovky různých hodnot za gumu spoďárů a povykují na ni cosi, nejspíš aby si koupila za ten peníz něco na sebe, by neprochladla tak nalehko!

Tato scéna se mi z celého filmu líbila nejvíce. Jak bude příležitost, podívám se na ni a to šikovné děvče ještě jednou. Ba i víckrát.
Jednu věc jsem ale zcela nepochopil: film není v těchto pasážích dostatečně otitulkován a má nedokonalá znalost angličtiny znemožňuje mi plný vhled do problematiky nočních restauračních podniků s nablýskanými nerezovými sloupy na centrálním pódiu.
Mám ale svou teorii, kterou hodlám opakovaným shlédnutím potvrdit. A totiž, že krásná slečna má pověst zdatné a nadšené chovatelky domácích mazlíčků. A kovbojové pod molem hrají v očekávání jistých výhod na její slabou strunku. Proč jinak by tak vehementně a úpěnlivě volali, aby jim ukázala své sýkorky a koťátko?!

A to se mi stává furt...

Hledal jsem dnes ve své provizorní skládce knih, které se ještě ani zdaleka nedá říkat knihovna. Knihovnu mám dobře 20 let v plánu a jistě nejméně dalších 10 let mít budu. Představy definitivní bibliotéky se ovšem každou chvíli mění a tak věc musí uzrát, musí vyhnít. Je zajímavé, že slovesa uzrát a vyhnít jsou de facto synonymy dospění k definitivnímu stavu. Přitom prakticky jde o dva po sobě jdoucí procesy. V každém případě mám v knihách nezralý chaos, zahnívající nepořádek.

Hledám knihu. Vím jak se jmenuje, jak je veliká, vlastně spíš malá, že má modrou obálku, brožovanou vazbu a v kterém sektoru toho jen zlehka organizovaného bordelu by se měla nacházet. Přistoupím k pravděpodobné části seskupení literatury, pátrám. První pohled. Druhý. Třetí. Ani prd. A to už mi chytají saze, jsem brunátný.
A stává se mi v takových chvílích porád, stává se mi furt, že jako záchrannou brzdu rozjeté neschopnosti mačkám podvědomě na klávesnici k nativní obrazovce sítnice kombinaci 'ctrl-f', abych vepsal do vyhledávacího okénka klíčové slovo. Nějaké orientační výsledky to hodí, líp se pak hledá. A furt a porád se mi vzápětí stane, že si řeknu: "Debile!"
Nakonec najdu i bez úplné shody zadaných znaků. Někdy stačí slevit z vyhledávacích požadavků a nepídit se po modré obálce, protože obálka je žlutá.

Zanedlouho v odpočívárně dočítám sobotní Orientaci Lidovek z minulého týdne. Hlavním tématem vydání je pradávná přítomnost islámu mezi Slovanstvem, vcelku pohodová a ekumenická interakce vyznavačů různých věr slovanského environmentu. Velmi zajímavý článek. U podobných, v současnosti kontroverzních témat automaticky a se stejnou zvídavostí probírám se krom autorem napsaného A i plebsem spontánně tvořeným obsahem B.
A to se mi taky stává pravidelně a porád a furt, že pohodlně usazen - tentokrát na míse, jindy třeba v křesle -, lehce se zakloním, zvednu lejstro sobotních novin do výše a pečlivě pátrám u spodního okraje listu. Po tradiční šťavnaté online diskuzi. Pod článkem.

Vánoce jsou tady a s nimi i krásné české tradice!

Wendy Cope
Pomeranč

Pohádka o kohoutkovi a babičce

Bylo nebylo, za devatero potoky a devatero luky rozprostíral se jeden dvorek. Dvorek obehnaný plaňkovým plotem a ovocnými stromky - jablůňkami, slivkami, rynglí. Malebný dvoreček jako z obrázků pana Lady milé děti.

Na dvorku hospodařily slepičky. Velké hejno slepic, které měl na starosti jeden kohout. Ten kohout byl tuze krásný pták bohatého pestrobarevného peří s hustým černočerným dragounským ocasem. Kohoutek byl ušlechtilé tváře, klasicky řezaného zobáku, hlavičku měl jako král korunovanou mohutným hřebínkem krvavé barvy.
Kohout si uvědomoval svou výjimečnost, byl na ni hrdý a se vznešeným držením těla, ptačí hrudník vždy vypjatě vyklenutý, nosil se dvorkem a obřadně našlapující obhlížel všechny ženy svého dvora. Král svěřených slepic. Král ptačího veškerenstva.
A ten jeho hlas! Jásavá svěží polnice, ohlašující počátek dne, signalizující výstrahu před nebezpečenstvím, vymezující pořádek na dvorku. Někdy kokrhal jen tak - pro radost ze života, současně jako zvěstování přítomnosti veličenstva mezi poddanými.

Slepičky byly velkou radostí naší babičky. Starala se o ně přepečlivě - sypala zrní, měnila vodu v kamenných žlabech, čistila kurník, sbírala vajíčka, starala se o kuřátka. Kuřátek byla každé jaro přehršel. Mnohá ze slepiček snesla ještě před velikonocemi vajíčka, z kterých se o pár dní později vylíhla kuřátka.
I to byla zásluha kohouta, který své povinnosti plnil řádně, jak se na krále dvorku sluší. Babička ho za to chovala ve veliké úctě. Byl jejím nejoblíbenějším tvorem na dvorku. Poté, co umřel dědeček, stal se kohout nejdůležitějším trvale bydlícím tvorem mužského pohlaví na statku. Toho si byl kohoutek vědom, o to vznešeněji se choval. Babička mu udělovala patřičné privileje, podstrojovala mu, měla pro něj nejlepší sousta vždy schovaná. Mezi babičkou a kohoutkem vytvořilo se pevné pouto královny hospodářství a krále dvorku.

Léta tekla jako potůček za plotem, dědečkův hrob obrostl travou. Babička pomalu stárla, pohubla, její vždy drobná postava měnila se v ještě titěrnější. Kůže nejenom v obličeji se zkrabatila, vlasy zešedly, záda zakulatila. Již dávno nebyla mladistvou paní, poletující po dvorku svižným krokem s ošatkou zrní v rukách. O hospodářství a o slepičky se však starala stejně pečlivě jako dříve. Jen jí ta starost stála mnohem víc úsilí, trvala déle. Svižné poletování změnilo se v opatrné šourání.
I kohoutka měla babička stále stejně ráda, stále chovala ve veliké úctě velitele dvorku, ochránce slepiček, otce s každým novým jarem přicházejících pokolení kuřátek, z kterých rostly další slepičky, snášející vajíčka, z kterých díky kohoutkovi přicházela na svět další pokolení. Stále a stále, v nekonečném koloběhu života.

I kohoutek stárl. Peří pozbylo lesku a pružnosti, hřebínek zešedl a zplihle povadl. Chůze pozbyla vznešenosti a hrdé držení těla bylo tatam. Ze svěží jásavé kokrhající polnice stala se sotva slyšitelná, pomuchlaná, skřípající a rozladěná trubka posledního šumaře. Kohoutkův zrak posmutněl, zastřel se, za mžurkou vyhasl život. Kdysi bystré, vše vidoucí oko zakalila kouřová mlhovina. Kohoutek oslepl.
Již nebyl králem dvorku, nebyl pánem a ochráncem slepic a hospodářství, nebyl hrdým ptákem. Potácel se po dvorku zmateně, nebyl schopný najít zrnko ani tučného červa. Scházel na těle a na duchu - nešťastný vybledlý stín bývalého vladaře.

Babička měla kohouta moc ráda. Ale byla i praktická, selským rozumem uvažující žena. Mezi letošním kuřaty vyhlédla tři nejnadějnější kohoutky, které nechala do podzimu vyrůstat na dvorku po boku jejich stvořitele. Jeden, ten nejschopnější z nich, zaujme jeho místo a už příští jaro bude otcem dalšího pokolení, bude chránit kuřata a slepičky, stane se novým hrdým králem dvora. Bude k tomu mít ty nejlepší předpoklady, krev se nezapře. Ať žije nový král!

A slepý kohout, starý král? Inu děti, právě pro tu velkou lásku by babička nedopustila, aby se mu ubližovalo, aby se trápil. A teď děti rychle z dvorku domů! V prosinci sluníčko zapadá brzy, za chvíli bude tma, velká zima, prochladly byste.
Alou do kuchyně za babičkou! Za babičkou a rozpáleným kamnům. Pospolu zasedneme k večeři. K velkému stolu uprostřed vyhřáté místnosti, k velkým hlubokým talířům, v kterých se kouří z hladiny mastnými oky pokrytého poctivého vydatného vývaru. Silné polévky, která zahřeje, nasytí a posílí. Polévky, která královsky ochrání. Slepčí polévky!

Senior junior

"Neměl byste mu vzít granule pro starší psy?"
"Aha, takové máte? Jak se poznají?"
"Je na nich napsáno Senior, jsou tam co tyhle."
"Myslíte, že Deril už je senior?"
"No nevím, kolik mu je?"
"Devět."
"Tak to už senior je."

Druhý den v supermarketu přitáhne mou pozornost reklamní billboard s neobyčejně výhodnou nabídkou kapsiček s psím mišmašem. Velké balení, čtyři chuťové varianty, 10 zaplatíte, dvě grátis. A za mnohem méně než minule! Neodolal jsem.
Při prvním podávání koukám: na obrázku krabice vysmátý plyšák štěněte labradora, obal kapsičky nese dedikaci JUNIOR PUPPY. Jejda, přehmátl jsem se a místo pro aktivního dospělce vzal žrádlo pro hyperaktivní prcky. Klatě! Vracet ani předávat dál nebudu. Mám nejspíš reálnou teorii, jak se tyhle mňamky dělají, že rozdíl mezi puppy a adult variantou nestojí za štěk.

A tak se moje prvotní pochybnost o zařazení svěřence do vyšší věkové kategorie osudově projevila ve finálním zprůměrování obou druhů výživy do věkové kategorie standard. U misky s vodou se tak sešla miska pro caparty s miskou pro důchodce. Nakonec z obou žere stejně neochotně a s ošíváním, spíš z povinnosti, vyhovět instinktivnímu strachu z hladových chvil.

Pes je beztak starý jako jeho pán, oba dle stavu duše. Kašlat na pofidérní věkové kategorie a reklamní nálepky. Takovému standardnímu jezevčíkovi hladkosrstému je to stejně buřt; à propos buřt - nejlépe pěkně velký, špekatý, nakrájený na kostičky a servírovaný při pokojové teplotě!

Bez práce nejsou dotace
(kramářská píseň o podivuhodných osudech motorkáře Saši, družinářky Janiny a loupežníka Ahmeda)

Tak Saša už není Čech,
již doplatil nájem i
za plyn a elektřinu.
"Můžu vás svézt na zádech -
hárleje mám v Miami,
podmínku za mou vinu."

Kuběna Jana pláče:
"Houska tvrdne v předpeklí,
k čertu, že někdo tu krad'?
Všem dali jsme koláče,
co z evropských upekli,
vy syti, my větší hlad."

Ahmed s nadějí říká:
"Já nekončím, chcete-li!
Pivovar. kde hučí jez,
hotel a pomník Fíka,
trafika, dva bordely -
ČSSD, ODS."

David Molnár
krabice Slunce

přeskočit snídani
přeskočit pitomej oběd

a na lačno si nandat hudbu
starýho Becka
rovnou přebasovat srdce

vpadnout na prosluněnou ulici
pod zlatočernou variaci svých rajbánů

vypadat nepatřičně vznešeně
a všude mít zelenou
kouřit

s padesátkou v kapse
přejít půlku prahy do kamenný masny
kde vás vyjde
20 deka jater na 10 korun

udělat z toho událost

udělat ze všeho událost

mít s sebou nákupní tašku
a sváteční oděv
snít o zbytku peněz

zakoupit krabici vína jménem Slunce
tančit zdecimovanými pluky lidstva
a stále mít toho Becka
vykračovat temnotou jako pelikán v košili

ecce: můj jedinej kloudnej koníček


Uveřejněno v: DAVID MOLNÁR/POD KOPYTY SLUNCE básně, Revolver Revue #105, 2016. 

Wellness u holičky

Wellness odpoledne. Už jsem přežil hodinu obrábění chodidel a zvídavé otázky nedávno ještě úplně nemocné a nyní ještě ne zcela zdravé pedikérky. "Mám vás moc, tak každý den v době vycházek pár nejtěžších případů" - moc mě těší, že náležím do této kategorie - "odbavím!".
A když jsem ten těžký případ, přežiju ještě jednu chvilku v křesle, říkám si. Jako další pán na holení.

Dlouho jsem nebyl v standardní oficíně. Okolnosti, pro změnu onemocnění mé osobní kadeřnice, tomu chtěly, že po roce mířím k Hradu, do Hančina holičství. Hanka nemá šichtu, je tam ale ta druhá paní, co ji znám od minula.
Mít kadeřnici na míru přináší znatelné výhody, ovšem i takové osvědčené sériové holičství nabízí příjemnou pomlku v hektickém čase adventním, jakkoliv je toto slovní spojení protimluvem. Je-li zákazník dobře - wellness - naladěn, což jsem, prožije hezkou chvíli i v rukách holičky neosobní.
Holičství u Hradu v přízemí měšťanského domu za dvěma velkými okny a vstupními dveřmi obnáší jednu prostornou, ve dne světlou, za tmy velmi dobře osvětlenou místnost. Tři poctivá křesla pro hosty před zrcadlovou stěnou nad sekretářem s lazebnickými proprietami, před zadní zdí mycí kóje. Nízká skříň/pult/pokladna jako středová osa separuje část ordinační od čekárny. Holičství je útulné, vymalované teplými barvami, vkusně ověšené tématickými obrázky, všude svěží zeleň v květináčích. Dříve mívali andulku v kleci, dnes ticho, klec fuč, snad je ten pták na vánočních prázdninách.
Do čekárny se vchází z Tyršovy ulice po linu dvou schůdků, pod schody nerezový věšák, v zimě obsypaný svršky kunčoftů. Pravý úhel místnosti za věšákem obložen dvěma gaučíky s červeným koženým potahem, od vysoké frekvence střídání zákaznických pozadí notně ošoupaným, na několika místech vystrkuje z trhlin růžky výplň pohovky, žlutý polyuretan. Elko gaučů doplňuje čtvercový nízký stolek před a polička v prostoru mezi gauči a rohem místnosti. Oba kousky nábytku jsou pokryté pestrobarevnými časopisy různých názvů, zaměření a stupně použití. Od dětských titulů přes bulvární drby, motoristické magazíny až po společenské týdeníky. Pro každého něco. Dle odrbanosti dá se odhadnout aktuálnost periodika.

Vstoupím do kvelbu, slušně pozdravím, zavěsím bundu. Mám radost, že není plno. Šedivý padesátník právě dostříhán, vous zarovnán, na šíji ponechán zdobný mullet "na Jágra". Dosud vyčkávající manželka platí stovkou, nechce nazpět. Je zřetelné, že je paní holičky kamarádka - děvčata si na rozloučenou potřesou tlapkami a popřejí krásné vánoce a zdravíčko do 2017.
Popadnu z poličky u zdi zachovalé Téma, zabořím, opravdu hluboce - až překvapením vyjeknu - se vnořím do čalounění pohovky pod věšákem. A pozoruji, jak z pohovky druhé vstává romský mladík, který na místě nechává sedět mladšího bráchu, po čertech tmavého obrýleného caparta, který je nezvykle tichý a způsobný, celou dobu trpělivě vyčkává s živým zájmem o vše, co se s bratrem děje. Bratr na první pohled nevypadá, že by stříhání potřeboval, on sám má na své pačesy jiný názor a naporoučí si dobře pět různých dekoračních zásahů.
Utopený v kožence podlehnu postupně se umocňující wellness náladě. Je mi fajn, místnost příjemně vytopená, od zrcadel vyhrává tlumeně Radiožurnál, kadeřnice nasadí na strojek příslušný nástavec, mašinka bzučí. Venku za skly mihne se šedá silueta chodce. Je po čtvrté, stmívá se, nad ulicí, natažená mezi protějšími domy, rozsvítí se zlatě žlutá vánoční dekorace.
Capart z vedlejší pohovky bedlivě sleduje probíhající práce, já uveleben natáhnu nohy a nalistuji v Tématu rozhovor s nejmladším z klanu Ebenů, Davidem. Jak se dostal ke gregoriánským chorálům, jaké je být benjamínkem slavné muzikantské rodiny, kolik má dětí a jinak podobně.
Přestanu vnímat čas. Ten protivný čas, který jindy - prost wellness pohody - odpočítávám po vteřinách, nevraživě v duchu komentuji zbytečné úkony na hlavách klientů, přišedších dříve. Hudruji nad zmarněným časem, vleče se to, už jsem měl být jinde, hrůza. Relativní čas - jakmile usednu na uvolněné křeslo, běží podle jiných pravidel.
Jenže teď vteřiny nepočítám, čas nevnímám. Lebedím si se vším smířený v gauči, čtu rozhovor a snad bych byl všeobecnou pohodou pomalu ukolébán k dřímotě. Tichý provozní šum místností ale náhle pročísne břitká otázka: "Malého nebudeme stříhat?" Velký zavrtí hlavou, zaloví v kapsách, zaplatí. Vyzvedne bratříčka z čekárny a ve dveřích se srazí s vcházejícím chlapíkem. Ten se vesele a jásavě zdraví s paní, která naoko vyčítavě praví: "Tak konečně jsi dorazil. To to trvalo!"
Mně pokyne, že jsem na řadě, račte se usadit.

Zaujmu pozici, kadeřnice odmete slepené kučeravé kučery od křesla, já odrecituji obligátní "nahoře zkrátit, po stranách a vzadu do ztracena, oholit". Opět jsem velmi pohodlně zabořený do - pro změnu bílé - koženky. Rozmrzele zabručím si pod vous, jež má na kahánku, že na zdi by měla viset uživatelsky přijatelnější zrcadla - v tomto se odráží jakýsi lesní muž, asociál, neotesanec. Inu co, nebudu se na sebe dívat.
Přivřu oči, cele se poddám mrazivě příjemné wellness chvilce. Bzučí strojek, šmikají nůžky, něžnými letmými dotyky jsem polohován v optimální úhly. Je tu teplo, měkoučké světlo od stropu, ze starého dvojčete Panasonic hraje Radiožurnál. Blížím se k dobře známé holičské nirváně - čas teče jako med v růžovém přítmí za víčky, zvuky okolní přítomnosti slijí se do podprahového basového Óm.
Z mystického prožitku jsem několikrát vytržen věcným dotazem: "Asi takhle? Třídenní strniště? Obočí zastřihnout?" Odpovídám bez protestu, se vším smířený obětní beránek v rukách kněžky Kultu lazebnického.
Jen zdálky sleduji rozhovor zbývajících dvou v místnosti - holička probírá s dalším pánem na holení, svým známým, jejich společné známé, rozeseté po celém světě - v Kanadě, Švýcarsku, Itálii, na Kubě, většina přijede na vánoce, dojde i na nevýhody leteckého cestování na velké dálky.
Dojde i na vous, strojek, třídenní strniště. Jsem vyzván k záklonu hlavy, opěru do záhlavníku - záhyby na krku, faldíky a dvojité brady třeba vyrovnat pro optimální skluz břitu. Učiním s radostí, na stropě zrcadla nejsou. Stejně ale přivřu oči, tentokrát pragmaticky - od křovinořezu létají bodlinky likvidovaného porostu, ty v očích nedělají dobrotu.
A vychutnávám si i finále, epilog. Vibrace mašinky se z erotogenních zón na krku transformují v mráz po zádech. Slastné pocity. Už nemedituji. Představuji si, že právě teď jsem opravdu neotesanec - surový kus kamene, kus chladného tichého mramoru, opracovávaný, obtesávaný, modelovaný božským Michelangelem. V jeho životního dílo, opus magnum.
Strojek bzučí, vibruje, krk hotov, teď líce, knír, i přerostlým brvám trčícím z nosních dírek je věnována pozornost, obočí zaražen růst do velikosti Brežněva, rysí štětinky na uších obrány. Stále se zavřenýma očima cítím dotyk smetáčku, vytáčím krk a nastavuji neoprášené plochy, úplně jako pes, dožadující se podrbání na potřebných místech.

"Takhle to bude vyhovovat?", konec imaginativního pohroužení ve vlastní nitro. Jsem oslněn světlem, mžourám, zaostřím. A vskutku - v zrcadle nesedí hulvát a socka a neotesanec, v křesle se zasněně usmívá krásný David z právě opracovaného mramoru - ostříhaný, oholený, zamyšleně se prohlížející v reflexní ploše.
Uhradím poplatek za báječnou wellness půlhodinku, udělím dvacku zaslouženého dýška, lehký na duši i na hlavě sejdu Tyršovkou k parkovišti před Hradem. Usadím se do auta a ve zpětném zrcátku ještě jednou zkontroluji luzný zjev po zásahu lazebnice. A uznám: Není to zlé, snad přímo dobré! Srovnání s Davidem samozřejmě kulhá - David je po těle i tváři mnohem ušlechtilejší, bledší, hladší, vypracovanější postavy, delších kudrn. A já mám třídenní vous a o fous většího pinďoura.
         

Dvě pohlazení z dnešní četby:

1)
A tak si hladiny mezi sebou porovnají
svoji nadmořskou výšku

2)
(dále blíže) 


1) Jaromír Typlt, z básně Vztlak ze sbírky Za dlouho, Argo 2016.
2) Závorkový dovětek o upřesnění pojednávaného v dalším textu, Revolver Revue #104, 2016.

Karel Heligr

12. prosinec 2013 v 8:20 · 

to mrznoucí mrholení
zaleze spíš do holení
co jsou hladce oholení

Kaufland, o logice a počtech

Díl I - úsek uzenin a lahůdek

"Bude to ještě něco?"
"Ještě 20 deka vajíčkového salátu."
"To ale musíme nejdřív vyjet účtenku tady v uzeninách a pak půjdeme tam, do lahůdek!"
(zajímavé, jindy to jde tady i tam najednou)
"Říkal jste deset deka vajíčkového?"
"Dvacet. Jenže to co nabíráte není vajíčkový!"
"To je vajíčkový s jogurtem."
"Já chci vajíčkový bez jogurtu."
"To mi ale máte říct!"
"Kdybych chtěl vajíčkový s jogurtem, řeknu vám, že chci vajíčkový s jogurtem, já jsem řekl vajíčkový."
"No jo, už to nebudeme řešit. Kolik jste říkal - deset deka?"

Díl II - pokladna č. 4

"Počkat, v letáku je napsáno, že lahev stojí 9,50 Kč a tady na účtence máte za celé balení (6 ks - pozn. bloggera) 60 Kč, to nevychází!"
"Tak já zavolám vedoucí."
...
Po vyřešení maléru s nelogicky stanovenou cenou rozdílných balení stojí přede mnou jen jeden chlap s nicotným nákupem. Ovšem o to zajímavějším! Krabička s řetězem rudých koulí s led světélky a dvě sedmičky cinzana. Hlavou mi proběhne necudná představa pikantního večera s kombinací zakoupených propriet. Rudá je barva vášně a chlast se taky hodí.
...
Po odbavení mého nákupu za mnou organizují dva Vietnamci dva narvané pojízdné košíky. Akční zboží, nápoje alkoholické a nealkoholické, volně ložené i v kartónech a velkých baleních. Množství větší než malé, chlapci se jistě nevejdou do magické formulky 'maximální počet na osobu a den'.
Blahořečím každé vteřině, o kterou jsem přišel před nimi. Pokladní mi vydá účtenku, útrpně se na mě usměje, vyfoukne pod ofinu vzduch, otočí se k těm dvěma a oznámí:
"Tak já zavolám vedoucí."

Sobotní dopoledne

To bylo ale krásné dopoledne dnes!

Vstávám dokonale vyležený s vědomím, že od 11 máme v Kadani v Bílém beránku rodinné obědvání u příležitosti padesátiletého výročí rodičů. Zlatá svatba se tomu říká, aspoň myslím. Též oba synovci byli přivedeni na svět v prosinci. Ta shoda asi úplně úmyslná nebyla, svátky však mají v témže období a to už byla čirá zlomyslnost švagrové s bratrem, uvážíme-li souběh vánoc a Mikuláše. Takoví potomci nemají celý rok nic, náhle dárková smršť a zas 11 měsíců sušit hubu. Chudáčci malí frustrovaní.

Pomalu vyrážím, s nezbytnou rezervou, chci ještě na poštu, poslat vánoční přání. Upínám psa k nezbytnému okruh kol baráku, pes je též dokonale vyležený a taky se těší. Ve vchodových dveřích srazím se se sympatickou uniformovanou mladou paní. "Nejste pan Heligr?" Mobilní poštovní doručovatelka, nese mi balík z Kosmasu. V sobotu!
Knihy jsem objednával v pátek v 7 ráno, ve dvě odpoledne dorazil mail, že zásilka byla expedována, v devět večer cinkla smska, že už je ve spárech České pošty, ráno za deset deset druhá, že balík bude doručován, v deset rendez-vous s mladou paní ve dveřích. "Dnes podáte, zítra dodáme!" Vskutku! Nemám však u sebe dostatek hotovosti, je to drahý balík. Operativně domluvím druhé dostaveníčko za chvíli v Královehradecké - tam má balíkový dostavník další zastávku. Seběhnu s vlajícím jezevčíkem k bankomatu a dostavím se do ulice pod námi k již čekajícímu modrému tranzitu, z kterého mi je vydán cenný obsah v kartónové ambaláži. Většinou na Poštu nadávám, dnes palec nahoru! Říkám si, že to bude dobré dopoledne.

V Kadani na náměstí

A je to vydařené dopoledne. Do Kadaně kolem Ohře, času dost, je hezky, tady se dá okukovat malebné okolí řeky cestou bez polevujícího soustředění na stav a povahu silničního provozu. Cesta mívá jeden zádrhel - šraňky na frekventované trati v Miřeticích. Bývá to s dlouhým čekáním. Závory nahoře, přejíždím kolejový svršek a v tu se rozezní výstražný signál, projedu na vteřinku přesně, ti za mnou a proti mně už mají smůlu, čeká je pětiminutovka s nervózním poklepáváním volantu. Ta časová vyladěnost potěší, dopoledne pokračuje!

A je to dobré dopoledne. Hned za značkou královského města Kadaně, ve sjezdu k údolí Ohře, u zátočiny pod Františkánem, kde sedávají rybáři, leží na zemi netradiční zvíře. Přejeté sice, ovšem i tak stále netradiční. Psík mývalovitý vulgo mývalovec kuní, nyctereutes procyoinoides. Ten se na silnici nevídá! Silnice jsou k mé velké lítosti plné rozjetých ježků, zajíců, lišek a koček, sem tam neopatrný pták, nebohý pes, ba i srnka, divočáček. Psíka mývalovitého vidím teprv podruhé. Je mi ho též líto, nakonec ale je invazivním druhem, nepatří k nám - ani do přírody, ani na asfalt silnice 224. Jak tu tak výjimečně leží, je součástí nevšedního sobotního dopoledne.

A je to prima dopoledne. Těším se na setkání s rodinou a chutný oběd. I obloha mi k tomu přizvukuje: polojasno, bílé beránky vyfoukané větrem, čerstvé ovzduší, na prosinec hodně teplo.
Na kadaňské poště mohutná fronta před dvěma okénky s výdejem uložených zásilek - před vánoci chodí dárky. Já mám trochu škodolibou radost, že do podobné fronty u nás v Klášterci - a že tam bývají řádné - nemusím, balík v tomto výjimečném dopoledni přišel za mnou, balík do ruky! U dvou přepážek protilehlé strany žádní zákazníci nejsou, jsem hned na řadě. Strčím do okénka tři dopisy k ofrankování, z toho dva letecky, z toho jeden těžší. Přepážková paní na ten těžší lepí spoustu známek, z čehož mám radost, protože obrázky báječně dotvoří design obálky, s kterou jsem si pohrál. Ještě lunetou v plexiskle podstrčím pohledy, které jsem olepil svépomocí vánočními známkami typu "A" a nakonec jeden koresponďák, dopisnici s jezevčíkem, ten je dokonce kategorie "E", na což se paní zeptám, co znamená, ona mi s úsměvem ochotně odpoví, že to znamená do Evropy a že je to hodnota víc než dostatečná, vzhledem k tomu, že přání míří zpátky proti proudu vody do Klášterce a - to se podívejme - přímo do Královehradecké, k Fandovi, do vchodu, před kterým jsem před chvílí přebíral knížky z Kosmasu. To je ale hezky logicky zamotané dopoledne!

Zátiší s oslavenci a dojídaným obědem. A gerberami!

Z pošty několik odbočení k centru Kadaně, k náměstí. Odstavím vůz před cukrárnou U Jirkovských, jdu pro kytičku. Stále je dost času, projdu se kolem náměstí, radnice, podloubí, archiv, obhlédnu Kiszovy litografie ve výloze Galerie u Netopýra, protáhnu se mezi kostelem a farou, která nutně potřebuje novou omítku, kolem stromečku u kašny do květinářství.
Ke květinovým krámkům cítím hluboký respekt. Kytkám nerozumím a myslím, že ony nerozumí mně, rád bych ale rodičům nějakou na památku, i když památku uvadající. Mám záměr nevybírat, použít instinktivní a rychlou metodu bleskové imprese. Hlavně nepřebírat, to mi pak přijdou kytky všechny stejně nezajímavé. A vidím záhy zdobnou kytici, oslovující mne geometrickou kompozicí, barevným gradientem, čitelnou, nepřeplácanou, na cenu ani nekoukám,
U pokladny mi sama majitelka krámku vysvětlí, že jde o gerbery. O těch už jsem slyšel. Vím, že jsou. Jen jsem dávno vypustil, jak taková gerbera vypadá. S jistotou poznám leda pampelišku, sedmikrásku, chrpu, diviznu a zárazu neboli orobanche. Na víc kytek nemám vyhrazená paměťová úložiště.
Majitelka krámu mi kytičku hezky zabalí, přidá barevný pytlíček s práškem, přisypat do vody ve váze: "Zamezí mikrobiálnímu bujení, kytička déle vydrží. Měňte jí denně vodu!" Odvětím, že kytička míří do končin, kde o ni bude znamenitě postaráno, zaplatím požadovaný obnos, u placení se mi dostane euroskeptického dovětku: "Buďte rád, že to není v eurech, toho se doufám nikdy nedožiju!"
Sbalím pugét v hedvábném obalu a už je to taktak na jedenáctou k Beránkovi. Okouknu ještě místní atrakci - papouška papouškujícího cosi papagájštinou z klece za pokladnou.
Paní majitelka se záhy věnuje dalšímu zákazníkovi, prodírajícímu se bujnou svěží zelení. Hodně starý pán, o holi. Nedal jako já na první dobrou a už se ztratil a nemůže si vybrat. "Můžu vám nějak pomoci?", ptá se majitelka. Pán zamumlá, ukáže neurčitě prstem do džungle a je dotázán doplňkově. Ta otázka se stává dokonalou pointou, tečkou, znamenitým zakončením toho dnešního krásného sobotního dopoledne.
"A budete to chtít domů nebo na hřbitov?"

dietní ráno

skoro nahý
slezu z váhy
kilo víc
snídat? nic!
zpátky spát
zaspat hlad

Guilty Pleasure - Bouncing Balls

Před léty jsem v práci dostal nový počítač. Výkonný, s velkým monitorem, také s tehdy aktuálními Windows 7. Měl jsem radost, že práce zase hezky odsýpá, že nemusím co chvíli čekat na přesýpací hodiny.
Jednu věc naši IT specialisté zapomněli. Úplně vypustili běžné příslušenství/accessories Oken, součást operačního systému z hlediska zaměstnavatele nepodstatnou. Hry.
Z hlediska zaměstnavatele k ničemu. Z hlediska zaměstnance? Úkoly plním snad někdy liknavěji, nakonec vždy bezezbytku. Jsem o tom přesvědčen. Bylo by proti logice očekávat 100% vytížení při pracovní náplni poskládané v 90 % z rutinních úkolů. Vytížení není stoprocentní. Vždy se najde nějaká ta chvilka. Časem, prohlubováním a vybroušením rutiny racionálně působící zaměstnanec běh úkolů urychlí, najde zkratky, naučí se používat šablony, repetice, analogie, učí se z chyb a úspěchů vlastních i kolegů, často jen aktualizuje již hotové. Znám spoustu kolegů, kteří, když už by byli schopni vykonávat mé úlohy, vykonávali by je mnohem pomaleji, snad by nakonec byli vytížení na 100 %. Znám ovšem i takové, kteří by za stejných podmínek pracovali ještě efektivněji. Pohodlnost a lenost v kombinaci s analytickým bystrým myšlením byly, jsou a budou zárukou pokroku a efektivity!

V uspořených chvilkách se potom bystrý zaměstnanec může věnovat i jiným - přestávkovým - činnostem. K oddychu po efektivní intenzivní práci se výborně hodí jednoduché integrální součásti operačního systému. Bez nutnosti další instalace. Hrál jsem v podstatě jen hry Srdce a Pavoučí solitaire. Ty mi vyhovovaly a bohatě stačily - jednou dvakrát denně po jedné partičce, jako aktivní duševní relax. Odpočinek a obnovení koncentrace. Na další plnění rutin. O to jsem byl připraven.

A tak jsem se poohlédl po náhradě. A našel. Internet mám s jistými omezeními k dispozici, hry jsou striktně blokované. Pokud nejsou součástí serveru, který primárně herní není, hru poskytuje pro oddych a jako názornou ukázku některých geometrických a aritmetických zákonitostí. Server je anglicky hovořící, poučný, matematický, zahrnuje hru Bouncing Balls, Odrážející se koule.
Princip hry je jednoduchý - po jedné vystřelovat koule několika barev k ostatním koulím v řadách sestupujících hracím polem, likvidovat seskupení téže barvy. Když je pole vyčištěné, postupujete do vyššího levelu. Jednoduchá hra založená na geometrických zákonitostech úhlů, dopadu a odrazu, matematice množin a aritmetice - sčítání bodů, vybojovaných ve hře. Proto je hra na matematickém serveru správně. Proto ji mohu hrát - krom toho, že hra je zábavná a jedna partička zabere pár minut, takže nezdržuje, je vzhledem k nezávadnosti obsahu a názvu serveru přístupná. "Chceš si v pracovní době osvěžit derivace? Inu beze všeho!"

Math for nurses FTW!

Na server si chodím zahrát, jak již zmíněno, jednou, dvakrát, víc než třikrát denně ne. Na stránce krom samotné hry vidím, že nabízí mnoho zajímavých oblastí k učení a procvičování, spousty poznatků a látky, též služby online konzultantů. Užitečný matematický server.
Potenciál stránky mě ovšem míjí - mám v matematice potřebné k životu zcela jasno. Ale využívají ho tisíce jiných. A ty tisíce lze identifikovat okamžitě, přímo na stránkách - je zde indikátor právě připojených návštěvníků. Krom přehledu zájmů je patrné i složení národních domén návštěvníků.
Občas proberu vlaječky a co si tak hledači poučení prohlížejí. Zájmy jsou vskutku pestré a chodí sem badatelé z celého světa, nejen z největších zemí. Viděl jsem vlajku thajskou, filipínskou, vlajku Srí Lanky. Potkal jsem Mexikánce, Brazilce, Chilany, týpky z Kostariky. Chodí sem Afričané, především severní - Alžír, Libye, Maroko, Egypt. Též protinožci, spousta Evropanů, občas i jiní Češi. Ještě jsem nenarazil na vlajky ruskou a čínskou. Ti sem nechodí, buď mají své servery nebo to mají zakázané.

A jak tak probírám tu mezinárodní sešlost, tu pestrou sebranku, říkám si, jestli trošičku nedělám naší zemi ostudu. Máme tu naši vlajku s lokalizací "Lanškroun, Pardubický kraj", což je jistě zaokrouhlovací chybička příliš globálního záběru, u ní uvedeno, že návštěvník hraje hru - Bouncing Balls. Zatímco ti z ostatních zemí bez výjimky zrovna studují zlomky, goniometrické funkce, integrály, komplexní čísla, vzorce a poučky a mnoho dalších matematických odvětví. Oni studují, já si hraju.
To se potom může snadno stát, že si snaživý Filipínec všimne podobné vlaječky a diví se: Jak je možné, že toho z druhého konce světa nezajímají úžasné vědomosti zde k dispozici a jen si hraje. A všimnou si toho i ostatní - Američani, Němci, Italové, Maďaři, Poláci.
Pak až zase jednou svět obletí nějaký mezinárodní výzkum vzdělanosti a ČR skončí na nelichotivé příčce za všemi těmito zeměmi, řeknou si pravidelní matematičtí studenti: "Vida vida, Česko až na 55. místě, daleko za námi. Aby ne, když se Češi neučí a pořád si jen hrají s koulemi!"  
To by mi bylo trošku, ale jen trošičku líto. Mimochodem - můj rekord je skoro 70.000 bodů!

Původ jména státu a národa Rusů

To mi zase jednou spadla brada až na hrudní kost:

"(...) zpráva kronikáře Nestora, že obyvatelé východoevropských rovin si Vikingy sami pozvali, řkouce jim: „Země naše veliká jest i oplývá vším, ale řádu v ní není, i pojďte panovat a námi vládnout.“ 
V první generaci vikingských vládců měl být i onen „Rjurik“ (původně tedy snad Hrurikr či Hrözekr), od něhož se odvozuje dynastie Rurikovců, která vládla Rusku až do počátku 17. století. Od kmenového názvu těchto Vikingů pochází i jméno státu a národa: „Tak se nazývali ti Varazi Rusy, jakož se jiní nazývají Švédy, a jiní Normany, jiní Anglany, jiní Goty. (…) A od těch Varah dostala jmeno země Ruská.“ 
Rusko se tedy nazývá podle germánských Rusů – cizozemských vládců, stejně jako Normandie podle Normanů, Francie podle Franků, Andalusie podle Vandalů či Lombardie podle Langobardů. Jejich jméno je ovšem podáno zprostředkovatelstvím třetího etnického elementu – finského, rozloženého tehdy široce mezi germánským a slovanským prostorem, neboť termín „Rus“ není germánský, nýbrž finský: „Ruotsi“ je finské označení pro Švédy."

Zdroj: Martin C. Putna - Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

[edit] A ještě jedna skvěle formulovaná parabola:

"Bolševismus předvede totiž nejen svou „běsovskou“, zuřivě protináboženskou stránku – ale také další formu oné ambivalence. Sám se totiž promění v nové sekulární náboženství, v mnoha aspektech kopírující formy pravoslavné náboženské kultury: znamení pěticípé hvězdy a/nebo srpu a kladiva jako kříž, bolševická strana jako církev, sjezdy jako koncily, padlí revolucionáři jako mučedníci a jejich portréty jako ikony, prvomájové a jiné průvody jako procesí, „úspěchy sovětských vědců“ jako zázraky ruských světců, vize komunismu jako vize království Božího, všelijaké „levé“ a „pravé“ úchylky uvnitř strany jako „hereze“ a „sekty“ uvnitř církve, a jako „sancta sanctorum“, jako Boží hrob, věčné sídlo věčně živého Mesiáše – ostatky Uljanova-Lenina u zdi Kremlu."

Pan Bureš na cestách
aneb "To je mé tro!"

Chemnitz, Ausflug

"Vážení účastníci zájezdu do Chemnitz, zde jsou základní informace. Sraz v Kadani na novém autobusovém nádraží v neděli 4.12. v 8.45, odjezd z Kadaně v 9.00. Příjezd do Chemnitz kolem 10 hodiny.(...)"                                                                        
Sms zpráva, pátek 2.12.16, 20.04.

Neděle ráno, po půl deváté. Mrzne, ale je hezky, kadaňský autobusák téměř liduprázdný, až na stojící nastartovanou Setru smluvního přepravce a hlouček turistů před ní. Rychle do tepla interiéru, na kultovní předposlední dvojsedačku na pravé straně. Autobus je okamžitě způli plný, zpola prázdný, vzadu nás moc není, starší pár nalevo za mnou, přede mnou rozházený hlouček agilních důchodkyň, sehraná parta z předchozích zájezdů a akcí. Poslední z nich, řádně nabalená a řádně zadýchaná paní, pár minut po třičtvrtě, má vykulené oči, že to taktak stihla a sděluje partě: "To už jsme všichni? To není možný, kupovala jsem lístek v informacích ve středu a říkali mi, že je vrácenej, jinak vyprodáno!" Všechny sborem kroutí hlavou, jak je to možný, když je poloplno. Nikdo jiný ale nepřijde, průvodce odškrtá zkontrolované ovečky, vyrážíme o pět minut dřív. Parta vespolek dál kroutí hlavou, jak je to možné a záhy je vedoucím zájezdu ujištěna, že je to tak správně, že informace o bezezbytkovém naplnění byly mylné, tímto se jménem městského úřadu omlouvám.

Bahnhofstraße

Svištíme po třináctce, nad Tušimicemi slunko v mléčném oparu, ve vzduchu zmrzlá voda, tvoří se parhelia - levé krásně duhové, pravé sotva patrné, vychází zrovna do kouře chladících věží, které to kazí. V Málkově bleší trh, tady je fakt plno, ani flek navíc. Do hor, Německo, kolem Marienbergu a z kopce do Kamenice, Saské. Z příjemně temperované Setry je krásný rozhled na kopečky, stromy a luka pokryté jinovatkou, z baráků horských sídel kolem cesty se kouří, už se připravují nedělní obědy. Společenstvo agilních penzistek rozbalilo piknik, přes sedačky poletují dózičky, sáčky, flaštičky. "Ta buchta je s drobenkou." "Vemte škvarkovou placku! Že nemůžete?", "Dejte si mandarinku, mám jich dost.", "Co je v tý placatce? Metaxa? Tak tu můžu!".
Před vsí Hohndorfem na ceduli informace, že bohoslužba místních luteránů startuje v 9.30. Je před desátou, to už nestihneme úvod. Po desáté ale dorážíme do Luterovy čtvrti (Lutherviertel) v Saské Kamenici, parkoviště u Kostela svatého Jana, též luteránského. Zdá se, že krom pár přežívajících komunistů a ožívajících nácků z Pegidy mají tu již jen luterány. Což je v čase adventním dobře - komunisti ani nácci na vánoce netrpí, slaví je vlažně, spíš aby se neřeklo. Jeden s nimi vůbec neužije tuhletu adventní pohodu s rozjímáním.

V zárodku odmítnu průvodcovu nabídku (taky spíš aby se neřeklo) na komentovaný průchod centrem. Mám zběžně nastudováno, program sestavený, letím o pár metrů dál, jen přes výpadovku na Zschopau. Polyfunkční, nedávno moc hezky zrekonstruované kulturní centrum. Das Tietz.

snídaně

Primární cíl: Neue Sächsische Galerie. "Ja das ist hier, der erste Stock", říká mladý sekuriťák a mně je jen divné, že jsme tu jen my dva. Tahle neděle je přitom výjimečná - je povolen provoz jinak striktně zavřených institucí, center a obchodů, protože jinak se v neděli nedělá, za tím si luteráni stojí silou dogmatu. O pár hodin později pochopím, že výjimku na sebe vztahují jen ti, kteří čuchají kšeft, krámy v centru, do perimetru vánočních trhů. Za hranicí centra, za čtyřproudovými bulváry, vládne běžná tichá neděle, výjimky nikoho nevzrušují. Kdo mermomocí chce do davu, přejde po přechodu, směr radnice.
Tak jsem tu tak sám, k tomu brzy - galerka otvírá v jedenáct, mám půlhodinu čas. Už od desíti je ale otevřené Přírodovědecké muzeum, které okupuje druhou půlku patra. Tak si u pamětníka východních časů, šedého vetchého starce, koupím za pár € lístek, dvě milé uvaděčky mne mile pozdraví, muzeum je akorát na tu půlhodinu, maličké, asi jako by si nadšený přírodovědec ve větším panelákovém bytě vystavil vycpaná zvířata, vzácné kameny a pár zkamenělin. Nejvíc, deset minut, mi zabere pozorování velkých mravenců v akvárku. Uždibují z listu salátu k snídani, plátky zelené hmoty si jako praporky nad hlavami odnášejí do temných zákoutí k poklidné konzumaci, snad i potřebným v mraveništi. Výborná analogie k hemžení vánočních trhů pouhých dvě stě metrů odtud.
V jedenáct otvírá galerie nového umění. Druhou půlku patra hlídá druhý pamětník starých časů, tentokrát houževnatý nešedivý veterán. Se starším od naturistů se dobře zná, vyprávějí si cosi o sobotě a ten šedivý mladšímu kolegovi odlévá do hrníčku kafe ze své termosky. Naruším jejich konverzaci a vyžádám i druhou vstupenku. O výstavě příště.

nalevo Kino Metropol

Kolem poledne - hlášeného zvony a zvonkohrou z Radnice - pokračuji po směru hodinových ručiček okruhem kolem centra. Po Nádražní ulici, k cíli č. 2 - Kabinetu múz páně Gunzenhausera. Už je bezezbytku krásno, žádný opar, sluníčko ostré, hřeje, bunda do pozice otevřeno, přelézám na zelené Ampelmanny jednotlivé výpadovky, u přechodu Annaberské potkám cyklistu s nevycválaným klackovitým huskym. Pejsek není na vodítku a má na přecházení výpadovek vlastní názor. Je rázně po sasku umravněn a tak nedojde k neštěstí. Ono stejně nic nejezdí, je báječný klid. A už jsem u řeky, spíš říčky, Chemnitz, po našem Kamenice, kolem honosného neoklasicistního sídla Německé banky na Sokolském náměstí doleva směr Zwickau, po pár metrech mám to krásné muzeum, o kterém taky příště.

Před druhou jsem zpátky na Zvíkovské ulici, okouknu budovu zvenčí, okouknu i sousední secesi odstrčeného kina a kabaretu Metropol, zpět přes Kamenici, tentokrát už do srdce města. Po Rosenhofu k Radnici, k Marktu, Trhu. A vskutku tu jsou, ty trhy. Taky nevelké ruské kolo, co mu ruské neříkají, kolotoče, různé atrakce, také nezbytné saské vánoční otáčivé pyramidy, co v miniaturizované podobě pronikly dávno i k nám.
A taky nepříjemné davy lidí - němčina, čeština, polština. Stánkový průmysl, asi deset různých druhů - svařené cokoliv, klobásy a uzené, polívky a hranolky, štoly a koblihy, palačinky a langoše, ozdoby dřevěné i skleněné, koření a ponožky, čepice a šály, hračky a jiné capartolapky. Vše se periodicky opakuje, není třeba se bát, že byste o něco přišli tady, když půjdete jinam, Já se ale brzy ošívám z přemíry lidské přítomnosti a po krátce zastávce v infocentru na Radnici spěšně mířím dál, ke konci periodicity, ke svěžímu vzduchu bez stánků, bez mas. K bulvárům kolem centra, k standardnímu luteránskému nedělnímu klidu.

symbol

Obcházím Červenou věž, dnes zavřenou. S úctou okukuji brutalistní betonový masiv Městského centra a hotelu Mercure. Končím - v souladu s plánem - u obřího monumentu, sestávajícího z podstavce se zarputile zakaboněnou velehlavou filosofa, který dal na přechodnou dobu městu jméno, a reliéfu s jazykovými variacemi proletářského sjednocujícího zaklínadla na přilehlém paneláku podél Brückenstraße.
Starý socan Karel je vratným bodem procházky. Na hodinu zapadnu do Galerie u Červené věže, galerie nikoliv výtvarné, galerie nákupní. Tuším, že najdu a nacházím - knihkupectví Thalia znám už z Drážďan, mají přesně ten sortiment, který hledám, jehož část si chci odvézt. Vánoční přání, kalendář na rok 2017, jeho téma - Gabriele Münter - ladí s dnes navštívenou výstavou německých expresionistů. Taky pár (slovy dva) dárků pro blízké. Nebyl by problém rozfofrovat celou listopadovou výplatu. Vše pečlivě ukládám k publikacím z muzeí, haldě letáků a map, magnetce s Rotenturmem a plakátu z někdejší výstavy Modrého jezdce von Jawlenského. Batůžek mám plný, je splněno.

Cestou samozřejmě netrpím hlady. Hned na Rosenhofu drapnu velkou krušnohorskou klobásu v housce, mit senf bitte. Na druhém konci trhů do papírového sáčku dvě teplé skořicové koblihy - Krapfen. Horké nápoje - natož alkoholické - nepiju, tak dvakrát půllitr ochucené minerálky v plastu, samozřejmě včetně čtvrteurové zálohy (Pfand), kterou využije nějaký Mann bez domova - už v Berlíně jsem byl ponaučen, že vyprázdněný zdroj přivýdělku radno odložit na zem vedle odpadkového koše, aby se v bordelu sběrač nemusel ráchat. Narazil jsem i na stánek se soljankou, jenže to jsem právě v pařátech svíral ten rauchwurst, jako na potvoru. Na sowas, nächstens!

patron města

"(...) Odjezd z Ch. domů v 17 h. (...)" 
Sms zpráva, pátek 2.12.16, 20.04.

Za deset pět jsem na parkovišti u svatého Johanna. Autobus svítí jako stromeček, nelze minout. Tentokrát jsem poslední já, všichni už odpočívají v pohodlných křeslech, navzájem se chlubí rozbalenými poklady, ukořistěnými na trzích. Vymotáme se z čtvrtmilionového města. Z okna už není pro všeobecnou tmu nic vidět, zabořím se do opěradla a v polospánku poslouchám, jak si kolegium penzistek sděluje dnešní zážitky, hodnotí trhy a porovnává je s vánočními atrakcemi, které zcestovalé ženy navštívily letos a minulá léta na jiných místech - Drážďany, Aue, Marienberg, Praha, dokonce Vídeň: "Tam to holky bylo nejhezčí, fakt nádhera, výzdoba bezkonkurenční, trhy obrovské. Jen mi trochu vadilo, že jsme se pro lidi ani nedostali ke stánkům, tam vám bylo strašně lidí!" I kdepak Vídeň o vánocích, do Vídně kdykoliv, jen ne o vánocích, komentuji pro sebe.
V konejšivém teplu za monotónní ukolébavky motoru usnu a probudím se u Málkova. Už není ani ta tma, vlády se ujala inverze, jedeme padesátkou vstříc nasvícené bílé nicotě ku Kadani. Jsem příjemně unavený a spokojený s adventní nedělí. Rozjímám a vím, že se do Chemnitz vrátím. Zdá se, že luteránský, nikoliv neo-jakýkoliv, duch městu svědčí. A zbývá mi ke shlédnutí secesní čtvrť na západ od a taky druhá půlka centra. Část za bustou protokomunisty Karla, v okruhu Divadelního náměstí. S dalšími dvěma výborně zásobenými galeriemi, nikoliv nákupními, uměleckými. Tak i o těch příště.