pondělí 30. července 2018

Rodinný život bohémy
(pro Týnu)

To zkus se zeptat Rodina:
"Jak má se tvoje rodina?"
Tajemný je jako socha,
hubu drží, své si sochá.

Zkus se zeptat Renoira:
"Co teď dělá tvoje stará?"
Smutně vzhlédne z vířivky,
kde dělá dojem na dívky.

A zkus se zeptat: "Gauguine,
kde lítá tvoje vahiné?"
Na Tahiti ženy krásné,
Gauguin ti jen jednu práskne.

Teď zkus se zeptat Van Gogha,
proč ženami se nekochá.
"O tom nemám ani tuchu!",
dál se šťourá v levém uchu.

Tak zkus se zeptat Matisse:
"Jak máti ráčí míti se?"
Fauvista jasně zčervená,
pod plnovousem zejména.

Pak zkus se zeptat Signaca:
"Běhá po Montmartru ňáká,
co tvé mysli nedá oddech?"
Odpověď ti podá v bodech.

Stejně se optej Redona,
žádný pokec se nekoná.
Zkormoucený je, divný on,
depresí oděn Odilon!

Jen zkus se zeptat Moneta:
"Kde's nechal Edu Maneta?"
"Já jsem Eda! Myslíš Clauda?
Ten se tamto v trávě loudá!"

Nakonec zeptej se Kupky:
"Ženy coby jednohubky?"
"Otázka tvá není hezká,
nejsem bohém a jsem z Česka!"

sobota 28. července 2018

Ivan Wernisch
Matka stojí u žehlícího prkna

Matka stojí u žehlícího prkna
kouř z její cigarety se rozlézá pod stropem
u souseda zvoní telefon
skončily polední zprávy
následuje koncert
na stupnici svítí jména měst
pootevřeným oknem vlétla vosa
kde je Livorno, kde Kaunas
a kde je Hilversum
vybavuji si podrobnosti
pohlednici za mřížkou aparátu
razítko polní pošty
modrý pruh na bílém ubrusu
knihu s roztrženou obálkou
skleněnou mísu s hruškami a vosou
nedopalky v popelníku
ohořelé sirky

vidím a slyším všecko
jako bych tam byl teď

u souseda zvoní telefon
okno se rozdrnčelo
nízko nad střechami přelétá aeroplán

Ze sbírky Pernambuco, Druhé město 2018.

Pozn. bloggera:  Krom toho, že se mi báseň převelice líbí - stejně jako celá nová Wernischova sbírka -, ohromila mě dokonale shodným zachycením odezvy vlastního dětství. Přesně takhle to bývalo u nás doma - máma kouřící nad žehlením, rádio, cizokrajná jména měst na osvětlené stupnici (Hilversum!!!), hrušky, vosa, letadlo nad paneláky... Jen ten telefon drnčel přímo u nás.

pátek 27. července 2018

Citlivý člověk

Poslední dobou mu věci z rukou padají až příliš často. Slabost (...) má za znamení.
A chce to vyřešit jednou provždy.
Zabije se.

(str. 305)


Jáchym Topol nedisponuje lehkonohostí jako Hájíček, nemá nastudované všednodenní reálie jako Rudiš, není po Haklovsku introspektivní, jeho žlučovitý styl, který vám jako jíl obalí nohy k neutahání těžkou bakulí, se nejvíce podobá Ryšavému podobně těžkopádným historkám z cest; Ryšavý ale píše cestopisy, nikoliv šílené utopie.
A vlastně to není utopie, ani negace utopie, dystopie. Jde o hyperbolické znázornění aktuální reality v České kotlině. Skrz dokonale zamotaný příběh komediantské rodiny, která se po letech kočování po štacích vrací z Evropy domů zakotvit v klidu a míru, usadit se, odpočinout, neustále však stíhané ranami osudu na tobogánu do ještě větších sraček, než před kterými utíká.

Košaté linie osudů rodinky, průběžné nalézaných a ztrácených příbuzných a starých známých starousedlíků zaučujících nová pokolení, naturalisticky předvádějí a do detailů vykreslují surrealitu městečka na Sázavě, na dostřel od Prahy. Mraveniště podivných existencí, ničeho se neštítících mafiánů, svérázných rybářů, zručných automechaniků, undergroundových táborníků, přiblblých policajtů a jiných slušných občanů.
Vidíme celé spektrum obludária maloměsta, fakticky ovládaného rodinnými klany, zkrachovalými existencemi, ex-kriminálníky a taky vracejícími se kolaboranty a Novorusáky, vše zaštítěné virtuálním dohledem báťušky Zemana, který jen o pár kilometrů dál šéfuje podobnému, jen o několik řádů většímu bordelu generálnímu.

Na Topolově příběhu je znát, jak moc je autor znechucený přítomností. Nejenom Milošem na Hradě, také různými falešnými proroky, obránci 'křesťanských tradic', samozvanými vůdci domobran a podvodníky na všech stupních vedení, Bureše nevyjímaje.
Výsledek obrázku pro citlivý člověk
Předložený, značně deformovaný kaleidoskopický obraz hryže od první do poslední stránky neúprosně a kontinuálně čtenářovo podvědomí. Román se čte - poskytující záchvaty světabolu a deprese - těžce, přesto dychtivě s očekáváním, co všechno se ještě přihodí, co ještě Jáchym vytáhne ze šuplíku bizarních nápadů a záznamů odžitých i odposlouchaných situací.
Přes neuvěřitelné množství pečlivě dávkovaných smůl, nespravedlností, průserů, úmrtí a kataklyzmat probleskne skrz očekávanou pointující katarzi světélko naděje. Road-movie přeživších hrdinů běží dál, již mimo rámec této knihy.

Citlivý člověk je solidním - především poctivě a pečlivě vybroušeným - polodrahokamem současné české literatury. Nemám načtené všechny kandidáty na různá ocenění a jiné nadějné autory, nicméně tohle je bezesporu nadprůměr. Sžíravé ostré dílko, které nenechá nikoho na pochybách, na kterém břehu autor stojí a jak se hodlá vypořádat s těmi na straně druhé. Se všemi těmi Klausy a Jakly, vehementně proti románu  protestujícími - zřejmě aniž by ho četli - za zuřivého mávání vlajkami tradičních hodnot s výkřiky o ztrátě úcty k řadovému občanu. Heh, potrefení husáci! 
Proč polodrahokam? Dle mého úsudku je škoda, že se autor zhusta nechává ohromovat a bez kontroly unášet svou nezměrnou obrazotvorností, vynikající slovní zásobou se zapojením neologismů na míru tomuto dílku. A pro tu tvůrčí euforii občas zapomene na strohá fakta, na souslednosti dějových linií a logiku (i když nelogičnost příběhu zdá se býti přímo záměrem) příběhu. Samoúčelná květnatost a komplikovanost čtenáře plete, čtenář se v příběhu snadno ztratí, místy nechápe a  musí listovat zpět, aby vychytal v ohňostroji stylových prostředků přehlédnuté indicie. Já osobně jsem se vracel pravidelně, což mě unavovalo a kradlo požitek ze sledování děje.
Citlivý Jáchym čte Citlivého člověka na Světě knihy 2017
Snad také nebyla dotažena zápletka s čímsi zapadlým do polí či lesa (UFO, letadlo?). Na malém prostoru se nelogicky střídají povodně s krásným počasím - rozvodněná Sázava řádí, aby byla během chvíle opět vlídná a snadno přístupná. Jsou tu častá odbočení k přehršli bizarních komunit kolem řeky, jen zlehka načrtnutá, nedořečená, jeden by uvítal hlubší ponor do problematiky, třebas v samostatných příbězích.

Děj románu i přes výtky drží pohromadě a příběh je fascinující přehlídkou rázovitého panoptika typových analogií s řadovými občany každého podobného místa v republice. exhibicí důrazně zesílenou elektronkami Topolovy imaginace. Na úvodních stránkách se navíc nachází úchvatná multikulturní epizoda, kde se konec starých dobrých časů v západní Evropě na okamžik smísí s totálním bordelem na opačné straně, na ukrajinsko-ruském pomezí, s nepřehlédnutelnou patinou palčivého problému současnosti, tady počátku novodobého stěhování národů  a náhledem do blízké budoucnosti nastolení staronových kontinentálních pořádků za přikyvování místních satrapů.

Román Citlivý člověk svou náladou a stylem v dobrém nevybočuje ze standardu posledních Topolových próz - románů Kloktat dehet a Chladnou zemí.Úplně stejná divočina, nelehké čtení pro přemýšlivého, analyticky založeného příjemce. Žádné lehké čtení na dovolenou, oddechovka k vodě, byť u vody se odehrávající.
S posledními stránkami smradlavá mazlavá jílovitá hrouda na nohou čtenáře nabývá olbřímích rozměrů. Nebude jednoduché raz dva se jí zbavit!   


Jáchym Topol - Citlivý člověk, Torst 2017.
Kájík ***1/2

středa 25. července 2018


Číča vs čivava

Čí že je to, čí hlava?
Na terase číhává
z výše čnící chihuahua.
Chihuahua, čti čivava.

"Přistup blíž a já tě zničím!"
na vetřelce čile ryčí -
pouliční vidí čičí,
kočku vší a přitom ničí!

Míca mizí, jinde smýčí,
záminku jíž nedává,
nemusí dál čučet z tyčí
čivava, piš chihuahua.

úterý 24. července 2018

Výměna plenek děcek!

Vím, že je ten překlad naprosto korektní, protože 'to change' znamená v angličtině krom jiného 'přebalit plenky'. 
Stejně mě to spojení 'Baby changing facility' fascinuje! Když se přeloží trochu účelově, stane se z přebalovacího pultu "Zařízení na výměnu dětí" a to je teprve super! 
To si tak jdete do Paláce Kinských na výstavku, odložíte oproti šatnovému lístečku kojence do výměnného zařízení, abyste při odchodu oproti stejnému šatnovému lístečku vyfasovali úplně jiné - vyměněné - děťátko. 
Zážitek z umění se tím zásadně prohloubí a výstava se rázem stává zlomem v životě nejenom vašem, ale i toho caparta!
A pokud vám vyměněné dítě nevyhovuje, do pohůdky si zajděte na výstavu ještě jednou dvakrát třikrát, dokud nebude nový potomek dle vašich představ! Je tu však dost velká pravděpodobnost, riziko, že se vám starý mladý vrátí zpátky. Ony jsou tam totiž tak dobré výstavy, že se vrací každý... 


pátek 20. července 2018

Z říše cizokrajné poesie
Rvou se dívky vedle lávky o autogram Franze Kafky Franz děvčata udobří jedné žebra zpřeráží! (překlad: já)

zdroujé: https://twitter.com/Xudozhnikipoeti
https://www.advojka.cz/autori/jose-carlos-yrigoyen

čtvrtek 19. července 2018

PROTI SMETI V OKU
(zaříkání)

Padne-li ti něco do oka
uchop za brvy víčko očí
třes jím a přitom říkej:
Když jsem šel okolo potoka
padlo mi něco do voka
Kdo mi to vyndá?
Panenka Maria
Když jsem šel okolo trní
už mi to voko brní
Když jsem šel okolo meze
už mi to z voka leze!

* (Asterisk) 2011, vydal, upravil, vysázel a ilustroval Luboš Drtina.

středa 11. července 2018

Uvaděčka

Já už si ji všiml minule, možná i předminule, ale nějak mi ani nepřišlo na mysl pouštět se s ní do řeči.

V pondělí mám zamířeno do Kadaně do kina. Pondělky jsou vyhrazené pro filmový klub, snímky nekomerční až nezávislé. Je obecným znakem dnešní produkce, že se tahle kategorie se změnou návyků publika a pravidel distribučních toků čím dál víc posouvá směrem k bývalým standardním, mainstreamovým filmům. Žádný Lynch, Bergman, Vertov.
V kadaňské Hvězdě dávají dnes od osmi přesně takovou americkou komedii. Já Simon. Teenageři z high school, nic výjimečného, nic nezávislého, ale taky žádný blockbuster nebo bohapustá komerce - v kousku se nevyskytuje ani jeden X-man, ba ani Jamie Dornan.
Dorazím jako vždy zhruba půlhodinu před spektáklem. Koupím občerstvení a počtu si chvíli u kavárenského stolu. Španělskou literaturu se slovníkem v ruce, můj oblíbený styl samostudia. Dnes louskám z ilustrovaného sborníku pro děti (moje úroveň) bajku o myši a lvovi: lev nejdřív myš nesežral, ačkoliv mohl, ona ho potom vykousala z lovecké sítě, ačkoliv nemusela. Ponaučení o pomoci bližnímu a že jeden nikdy neví, kdo všechno se mu někdy může hodit, prastarý kousek, snad ještě od Ezopa, znám od dětství. Španělsky jsem ji ještě nečetl.

Ani nemusím s napětím čekat, jestli se sejde povinné pensum pěti diváků, aby se vůbec hrálo. I v kadaňském filmovém klubu je běžné, že je to občas o fous; už se mi i tady stalo, že jsem otrávený jel bez filmu domů, naštěstí ne tak často jako 'doma' v Klášterci. Dnes se již v předprodeji prodalo lístků dost, nemusím se strachovat o kulturní zážitek.

Dočtu bajku, přidám ještě krátkou o lišce a kohoutovi na stromě - není o sýru, liška má sice hlad a dala by si drůbeží, ale kohout není žádná hloupá vrána, je to starý mazák, který se nedá ani těmi nejvypečenějšími řečičkami obalamutit a zůstane dál v bezpečí vysoko položených větví. Upiji z půllitrovky coly, zbytek a krabičku lentilek nechám do sálu, jdu ke vchodu.
Nová uvaděčka, která mi trhá lístek je mi už od minula povědomá. Jsem si jistý, že ji znám. Posledně jsem nic neřekl, neměl jsem tu správnou náladu. Dneska mám správnou náladu, rozjařen příběhy antropomorfních zvířátek:
"Dobrý večer, my se známe, že?!"
"No, známe!"
"Ze základky, vy jste chodila do áčka, do vedlejší třídy!"
"Jasně že, já jsem Ilona, Svobodová. A vy?"
"Karel Heligr. Já jsem si vaše jméno pamatoval - jako ta herečka - jistý jsem si úplně nebyl."
"Vy jste měl ještě bráchu!"
"No jo, bráchu pořád mám, Petra, o tři roky mladšího."
"Jo, toho si taky pamatuji!" a dodá: "No vidíte, pořád se motáme na stejných místech, jen jsme starší."
Utrousím stručnou floskuli o obecném stárnutí, jak to tak v životě lidském chodí. A odcházím do sálu s lehce žárlivou výčitkou směrem k osudu: "Proč si všechny společné známé pamatují v první řadě bráchu?!"

Během reklam a upoutávek přemítám o Iloně, konkurenční školní třídě "Áčáků", sumarizuji, kolik si z hlavy pamatuji členů té bandy - pár jich dohromady dám, většinou jen příjmení, zbytek se rozplynul v mlhách. Míval jsem ale mezi nimi taky pár dobrých kamarádů, rivalita nerivalita.
Taky si zřetelně vybavím, že nová uvaděčka Ilona v dětství trpěla vadou řečí, zadrhávala, poměrně výrazně. Nemyslím, že bychom se jí kvůli tomu kdy smáli, že by jí někdo ubližoval, šikanoval. Nicméně takové věci utkví navěky. My "Béčáci" jsme s vedlejší třídou nepřišli do styku jen ve škole, jezdili jsme do společných škol v přírodě - Beskydy, Krkonoše, Slovensko. Jednou do roka, někdy dvakrát. Tehdy ještě nebyly velkoformátové sídlištní typy - dnes již zase nefunkčních - zařízení, kam se na 14 dní přesunula kompletní základka. Jezdilo se do malých hotelů či penzionů, dvě třicetičlenné třídy z jednoho ročníku, vyučované a dozorované třemi učiteli a několika vychovatelkami, byly přesně akorát. V ročníku 66/67 na 4. ZDŠ víc tříd nebylo, jezdili jsme stále dokola v tandemu s áčkem.
S Ilonou jsem ale nikdy nijak nekomunikoval, natož abych s ní kamarádil. Holky mě v té době - až na pár výjimek, mezi které Ilona nepatřila - nijak zvlášť nezajímaly. Neměli jsme krom ročníku zápisu do školy téměř nic společného. Jen to její zadrhávání bylo tak obecně výrazné a odlišující, že si ho pamatuji bezpečně.

Film Já Simon byl hezký. Příjemná komedie o obligátních trablech studentů střední školy. Taky
spolužáků z vedlejších tříd. Nic nezávislého - naprosto tuctové děti z amerických filmů této kategorie. Tuctové v mantinelech hollywoodské produkce, v porovnání s venkovní realitou samozřejmě intelektem i vizáží vybočující typy - předčasně vyspělí, zvídaví a chápaví, schopni vést inteligentní jiskřivé dialogy, s příkladným vztahem ke svým rodičům. Ve výsledku jde tedy o idealizovaný komerční snímek s přislazeným scénářem, nereálnými zápletkami a - jak jinak - děsivým happyendem. Vlastně vůbec nechápu, jak se mi tenhle vysloveně neklubový film z filmového klubu mohl líbit. Ale líbil. To jistě ty vzpomínky - nejenom na soupeření s áčáky s pozdější uvaděčkou Ilonou v sestavě.
A příště, až zase v pondělí večer zamířím do Kadaně do (dříve Rudé) Hvězdy, na nějaký (dříve standardní) klubový film, zastavím se u (dříve spolužačky) uvaděčky před vchodem. Na chvíli, prohodit pár slov.
Ona se ke mně už při loučení po 'Simonovi' s úsměvem hlásila a na moje "Nashledanou!" skoro uraženě vyhrkla
"Ahoj! Vždyť už jsme si kdysi tykali!"
"To jo, naposledy někdy v 80. ve škole v přírodě!"
"No jasně! Škola v přírodě! To musíme někdy rozebrat!"
Teď si jasně uvědomím, že nezadrhává! Někam se ta vada řeči vytratila, možná terapií, snad samo od sebe. Zeptám se příště, snad se neurazí ... určitě se neurazí. A tak upřímně odsouhlasím to příští povídání kývnutím hlavy a teď již důvěrným:
"Tak ahoj příště. A dobrou!"

středa 4. července 2018

Ráno

Nalil jsem ráno mlíko
do nový misky pro psa,
kočkám, psa zatím nemám.

Kočky se někde flákaj;
vábena mléčnou vůni
kolem se motá vosa.

Vyhrabu z hlíny klacík,
v mléce lapenou důru
ulovím zručně. "A ven!"

Co dělat více,
když ve psí misce,
kočičím mlíce
vosa topí se?

PS:
Kočky přišly v poledne,
vyčítám: "Dost, že jdete,
už to bude studené!"

úterý 3. července 2018

Salát

List salátu. Přehozený přes nerezovou trubku ohrádky pro košíky. Před Lidlem.
Nepopsaný list salátu, jakoby tu tupé odložil nákupem znavený hastrman. Hráškově zelený, ještě neuvadlý plát organické hmoty, celulóza zbarvená chlorofylem, jen na jednom konci ční nažloutlý tuhý pačes lodyhy. 
Nicotný zbytek jednoho nákupu, nešťastnou shodou okolností odloučen od mateřské základny, ponechán smutnému osudu odpadlíka. Visí přes bradlo, všem lhostejný.
Nikoliv, všem ne! Beru košík z řady ohraničené trubkou ovinutou salátem. Popatřím na nešťastný kus zeleniny, smutně kývnu hlavou, řka: "Chlapče chlapče, ty's to dopracoval!"
A pak se nemohu plně soustředit na první minuty výběru z regálů, přetékajících kvalitním německým zbožím.
Hlavou se mi honí, jaká je to disproporce mezi externím nazíráním separovaného listu salátu, nevšímavostí a necitlivostí okolního světa, a probíhajícím dramatem potracené části celku. Hlávka pryč, zůstal fragment, donedávna její integrální součást.
Co se právě honí hlavou osudově postižené rostlině? Odtržena od matky, zanechána na nehostinném místě v dramatickém nesouladu s obecně přijímanou, dějinami zformovanou premisou determinace salátu.
I tato jedna jediná část hlávky, tento konkrétní list měl být použit k úplně jiným účelům. Měl být oprán a nikoliv jako sólista, nýbrž s kolegy, sou-listy, vložen do mísy, jsa vydatně zalit sladkokyselou zálivkou. Měl být potrhán, slouže jako lůžko pro další elementy lidské stravy, použit jako příloha, vmezeřený kousek zeleného, zástupce zdravých esencí svěží přírody!
Mohl posloužit jako obal, naplněn čímsi velmi chutným - rýží, masem, sýrem, čímkoliv! Mohl být servírován morčeti nebo želvě; hlemýžďům z chovu pro gurmány země galského kohouta!
Neposlouží, nedosáhne naplnění. Nepopsaný list salátu již nebude popsán happyendem předurčenosti. Nešťastník, který místo, aby zabíral místo v igelitové tašce s logem supermarketu, defragmentován zplihle visí přes upatlaný antikorový klandr. Chlapče chlapče!
Někde u pultu se saláty majonézovými jsem na salát zelený zapomněl. Teď již nerušen myšlenkami, automaticky veden přikázáními poslušnému spotřebiteli, věrný stádním reflexům, vkládám do drátěné vany předměty konzumu.
Zaplatím, složím nákup ergonomicky do výše zmíněné igelitky, ven z obchodu, parkuji drátěný povoz a vzpomenu si!
List salátu, ještě před chvílí ležící ve výši madel košíků, valí se na zemi, v prachu dlažby, rozjezděn na cáry, nehezky pomuchlané útržky kdysi elegantního listu.
Teprve toto je totální ztráta integrity, definitivní konec, nezvratné vale fatálnímu předurčení. Tuhle ubohou schlíplou zaprášenou masu by ani ta nejméně vybíravá želva nežrala!
A protože mám rád příběhy s ponaučením, jedno - ve stylu věrné přítelkyně Maliny Obrowské - přidám:
Nezapomeň hošíku
před odchodem z podniku
v košíku svou lociku!

sobota 30. června 2018

Červnové pípy

29. 6.

Babišova (sic!) iDnes včera: 
28.6., 9:56 - Babiš i Hamáček odmítli existenci dvou různých seznamů kandidátů do vlády. 28.6., 20:46 - Prezident Miloš Zeman uvedl, že premiér Andrej Babiš mu přinesl dva návrhy.
Lež již povýšena na nezpochybnitelnou normu. Včera, iDnes i zítra...

21. 6.
Refernet. Významná hospodská funkce. Ten, kdo hlídá přiměřenost intervalů mezi panáky, na kom je řada a kdo platí kterou rundu.

21. 6.
Před půlnocí vyháněl jsem z ložnice za světlem notebooku přiletěvši noční můru, by mi svou třepetavou přítomností nevstupovala do snů. Zatvrzele se držela stropu a tak jsem na pomoc povolal u postele přítomný magazín formátu A4. Analogon. 
Půlnoční chvilka surrealismu!

20. 6.
Ranní přetisk! 
K snídani smetanový jogurt z Valašska. Datum trvanlivosti se na víčku kříží s jedním písmenem názvu produktu a opticky vytváří pojmenování nové, po ránu vskutku interesantní. "Vášeň s vanilkou"!

19. 6.
Co vyprávějí maminky malým Sikhům před spaním? 
Turban legends.

19. 6.
Česká pošta má prominentní zájem o zakázku na provedení dalšího celostátního sčítání lidu, censu. 
Je to logické - stačí to v pátek ve tři odpoledne v Klášterci na poště odškrtat, protože tam zrovna na své pořadové číslo čeká celý národ!

18. 6.
"Uplatnění principu koláže rozrušuje tradiční kompozici díla a nahrazuje ji pluralitou simultánních hledisek." Robert Kanda (in: A&A 05/2018).
Interesantní narativní sentence, totálně desintegrující mou antemeridiální, tradičně inhibovanou vigilitu!

13. 6.
Kolik kol v soukolí, tolik ložisek. 
Souložisek.

12. 6.
Nevinná dětská otázka: 
"Copak je to za rámus?" 
"Maminka má orgasmus!"

8. 6.
Z tenisových kurtů: 
Serena 
řvala jako siréna.

7. 6.
Stává se, že někam vepíšu slovo, běžně nepoužívané, které je mi automaticky podstrčeno furiantským cerebrálním (dvě z nich!) slovníkem. Jak jsem v ráži, nepochybuji o něm a bez kontroly text odešlu. Ex post (další!) konzultuji slovník cizích slov, jestli je vůbec relevantní

5. 6.
Protiklady 
Jelen, bavlna. 
Není len, ba ani vlna.

4. 6.
ČRo1 ráno, retro reportáž zakončena konstatováním: "Pražské jaro skončilo pod pásy sovětských tanků." 
Ano, byla to vskutku podpásová intervence!

úterý 26. června 2018

Stravovací krize středního věku

V lednici nic, jen prošlý zavináč.

Nikdy jsem nejedl pro zábavu,
však žaludek velí mi zavýt: "Nač
dál hledat smysl v svobodném stavu?"

Nežádám krásku, těch už jsem viděl.
A křičím: "Dám království za pekáč,
za princeznu z Říše Teplých jídel!"

V lednici nic, už ani zavináč.

pondělí 25. června 2018

Metronome 2018

Můj úplně první velký festival s mezinárodní účastí. Dosud jsem byl na několika podstatně menších akcích lokálního charakteru.

Žádné dlouhé rozepisování, natož recenze zhlédnutého, to obstarali odborníci napříč médii. Jen bodově:
  • První zklamání u vchodu - otvírat se mělo v pátek 22. 6. v 15.30, prakticky se vpouštělo až o
    akademickou čtvrthodinku později.
    Nesnáším nedochvilnost, netoleruji ani pět minut, u nikoho, natož u akce takového charakteru. Stále to považuji za pohrdání druhým, který se obtěžuje být přesný. V tomto případě šlo dobře o tisícovku lidí. To je prostě chucpe!
    Z jiného soudku byl problém s odbavením příchozích - výměna lístku za identifikační a platební náramek trvala poměrně dlouho, byl jsem asi patnáctý na řadě a do areálu se dostal přesně ve čtyři, s cestou k pódiu až po začátku prvního bodu programu - Prago Union. Ty díky zpoždění vítala zanedbatelná hrstka lidí.
    Problém se nedařilo vyřešit celý den, večer - tedy před hlavními taháky - byla fronta před branami až hodinová. Vím to, šel jsem kolem brány před osmou a viděl ty naštvané, rezignovaně postávající davy...
  • Další zklamání se nekonala. Trochu rozmrzelý jsem byl jen z nerovného terénu plochy, často se
    štěrkem a velkými kameny. Mým nohám to dalo zabrat; jedna (ale ne hlavní) z příčin, proč jsem druhý den zmizel o dost dřív, než jsem chtěl. 
  • Akce byla perfektně zorganizovaná! Množství nabízených atrakcí, zvučná jména účinkujících na čtyřech pódiích byla přesné množství na to, aby se vše dalo bez většího spěchu stihnout, vzdálenosti byly nevelké.
    Taky oceňuji dramaturgickou kázeň jednotlivých stejdží - headlineři a popovější žánry na největší Metronome Stage, alternativnější kousky na stánku České televize, taneční a okrajové záležitosti na jevišti Radia Wave a narozeninoví hosté Tata Bojs, druhý den chill-outové věci na jediném krytém Moon Stage. Pro mě osobně byly ideální poslední dvě jmenovaná pódia, tam jsem strávil nejvíce času.
  • Akce byla výborně vyřešená z hlediska logistiky občerstvení, nechápu ex-post stesky na fronty
    a malý počet stánků. Snad bylo víc natěsno při noční špičce, během dnes byla možností přehršel, fronty jsem nepotkal, osobně jsem jedl a pil bez čekání.
    Spektrum nabízeného občerstvení a pití bylo - mohu-li soudit - velmi široké, všemožné národní kuchyně, známé i neznámé alkoholy. Snad jen nealko bylo omezeno na produkci výrobce kofoly, s tím ale problém nemám, scházela mi cola ve variantě light.
    Trochu pokulhával merchandize, tedy prodej triček, CD a upomínkových předmětů. Akci by jistě slušel a i by se prodal širší sortiment. Měl jsem v úmyslu pořídit placky i jiný tovar některých umělců (Ventolin, Massive Attack), nabídka ale byla vyloženě skrovná. Nejspíš nezájem samotných kapel, možná špatná komunikace s pořadateli.
    Když už jsem se druhý den rozhodl, že si předražené triko k letošnímu turné "Massivů" koupím (za 700,-), nebylo k mání. Neprodané zboží bylo jako remitenda vráceno obchodním zmocněncům kapely před jejich odjezdem. 
  • Úžasný byl doprovodný program! Až mi bylo líto některých účinkujících resp. obsluhy stánků různých neziskovek, aktivistů, prezentovaných médií etc.
    Například ve stanu jménem Pendulum, zasvěceného aktivitě "Stop Zevling!", běžel non-stop alternativní program divadelního a stand-up žánru. Obecenstvo se však - zabaveno pestrým
    programem jinde - příliš nehrnulo.
    Úplnou náhodou jsem do tohoto 'tentu' zapadl na prezentaci Ginsbergova Kvílení - dva recitátoři odčítali poému z kilometrových traktorových sjetin, jeden z českého, druhý ze slovenského překladu, k tomu jim přihrával VJ - na obrazovce běžela obrazová koláž, v které hrály prim úryvky originálního textu, synchronizované s recitací. Skvělá trilingvní prezentace kultovního díla!
    Kvílení recitátorů navíc doprovázel happening tří děvčat. Asiatky, která pomalovala tři připravená 'plátna' černými, nikoliv kaligrafickými šmouhami; tanečnice, vlnící se stanem, reagující interaktivně na pasáže textu svéráznými kreacemi; a další malířky, fyzické malířky, která střídala črty do skicáku, dokumentující dění ve stanu (nakreslila mi portrét z profilu!), s kresbou na vlastní tělo. Krásný a zajímavý poetický akt body artu.
    A předpokládám, že takových aktů se zde během obou dnů odehrálo mnohem více!
    A mnohem více bylo takových oddychových stánků po obvodě celého areálu, v zadním traktu pozemku holešovického Výstaviště (které se ve skutečnosti nachází v katastru Bubenče), včetně různých sportovních, wellnessových i adrenalinových záležitostí. 
  • Největší výhrady mám nakonec sám k sobě.
    Jakožto festivalový greenhorn jsem se první den snažil urvat co nejvíce. Za ty prachy! Mimochodem - dvoudenní vstupenka stála 1990 Kč.
    Už první den mi k jedenácté večer celodenní maratón (měl jsem další dva body nehudebního programu po cestě) dával dost zabrat. Stál jsem v kotli před hlavní stejdží s vypětím sil, davy kolem mi zaplaťpámbů nedovolily odpadnout. To už trochu snižovalo 100% koncentraci na nejžádanější hvězdy z Bristolu.
    Na tramvaj a k autu jsem se pak vyloženě dobelhal, spal chabě, s hlavou plnou dojmů. A po
    slabém spánku a rajzování zpět do Prahy v sobotu byl odpočinutý jen zdánlivě. Devastující únava a znechucení ze všeho kolem se vrátila během hodiny v kombinaci s už nepříjemným davem, který bezesporu k takové akci patří, vyústily v pevné a nakonec nutkavé rozhodnutí a direktivu "A dost! A pryč!". Ještě před hlavními trháky sobotního večera.
    Takže jsem neviděl ani Byrnea z Talking Heads, ani Chemical Brothers. To je mi líto teď, v sobotu v sedm večer jsem obé obětoval bez mrknutí. A svěže odpajdal na tramvaj č. 12 do Stromovky, která mne svezla do centra, do Světozoru, na film Teheránská tabu,
    V kině byl chládek, tma, klid, poloprázdno, pohodlná sedačka, vychlazené club maté a ještě jsem si cestou sem koupil v Bontonlandu nové Nine Inch Nails. Takže v danou chvíli mi v podstatě nic nescházelo.
    Ještě jsem měl nutkání po skončení filmu dojet doprostřed produkce Chemiků a na DJ set Sister Bliss z Faithless. I na to jsem se ale vykašlal, koupil si v podchodu metra box s karbonářskými noky a povečeřel v metru cestou na Hradčanskou, k autu, domů.
    V neděli jsem nevylezl z pelechu, přebíral všechny ty zážitky a fotky, lízav si utrpěné hypersociální rány. Ovšem spokojeně.
  • Poučení pro kterékoliv příště:
    Program vyhodnotím a naplánuji ergonomicky s optimálním a přiměřeně reálným rozvrhem,
    maximálně potom zkoriguji dle aktuálního fyzického i psychického stavu, osobních preferencí a priorit.
    A budu - fakt se budu! řídit pravidlem - 'méně je někdy více!'. Vím, znám se, dopadne to jinak, zase budu skuhrat. Je však důležité míti nejenom filipa, ale i dobrý plán!
  • PS: A přeci jen ty kapely - Massive Attack báječní, maximální spokojenost i přes únavu; Ventolin super; Zagami Jericho, Umakart výborní, Midi Lidi taky, ale na ně mám zvláštní nároky, jenže zvuk byl příšerný a když nejde rozumět textům a Markovým průpovídkám a oslím můstkům mezi songy, jsou poloviční.; Sexy Dancers překvapili, že si stále pamatují texty a Dara je sexy i jinak, než tanečnice; John Cale nikdy nebyl můj šálek kávy, ale překvapil, jak moderně jeho hudba zní se zapojením novodobé techniky, žádná minimalistická úspornost jeho domovských Velvetů, navíc když už jsem ho viděl naživo, snad si ho přestanu plést s J. J. Calem a Johnem Cagem!; z programu druhého dne zaujal jen izraelský lo-fi romantik DORJ. Zbytek neutkvěl nebo šel úplně mimo mě. A spoustu jsem už neviděl...     

úterý 19. června 2018

Pasta fidli

Až dnes ráno! Dnes ráno jsem vymačkal poslední zbyteček z tuby.

Zhruba před měsícem jsem se balil na prodloužený výlet do Krkonoš a když jsem z poličky v koupelně přenášel do neceséru plastovou zelenou elmexku - posledních dvacet let nepoužívám jinou pastu na zuby -, věděl jsem, že je v ní jen na dně, troška, že ji nejspíš z výletu domů nedovezu.
Nevadilo mi to, neb jsem krátce před tím v akci (Pasty a jiné listeriny kupuji jedině v akci, vždycky někde nějaká probíhá a zboží je sice stále drahé, nikoliv však předražené!) koupil krabičku s novou zelenou elmexkou, která čeká na svoji příležitost v chodbě ve skříni.

Ale byl to špatný odhad, že zbývá sotva na pár čištění. Když se tuba dobře postaví na víčko (elmexky jsou k tomu mimořádně vhodně přizpůsobené) a člověk jde na vymačkávání od lesa, tedy od ocásku k hlavičce, dojde k dalšímu a dalšímu prodloužení dávkovací životnosti hygienického přípravku.
A tak nejenom že jsem zcestovalou pastu dovezl přes Semily a Velkou Úpu zpět do Klášterce, mačkal jsem dál skoro měsíc, poctivě ráno i večer, vždy se ještě na jeden kartáček našlo!
Dnes ráno už to chtělo maximální mačkací úsilí, fištrón, použití nanejvýš sofistikovaného dobývacího know-how. Tuba párkrát vyčerpaně prskla, dýchavičně nasála vzduch a je po všem. Na štětinách kartáčku sotva polovina obvyklé dávky. Ale co už, pro jednou to bude stačit. Holka odvedla hodně dobrou službu, slušnou práci; vydržela mnohem déle, než jsem čekal. Nicméně je tu opravdový konec. Definitiva, derniéra, finita la comedia, pasta fidli!

Vybalil jsem z příručního skladu v chodbě zeleně potištěnou papírovou krabičku s následnicí, vyňal tubu, postavil na poličku, obal i s příbalovým letákem odnesl do krabice na recyklaci papíru spolu s prázdnou tubou, která přistála vedle, v plastovém pytli na plastový odpad. Koloběh plastu z pasty!
Nová pasta z plastu přijde na řadu večer. Bude chutnat stejně jako její sestry za posledních dvacet let, žádná neočekávaná nová svěžest a čerstvost, ty dvě střídající se nádobky koneckonců mohly být vyrobeny v úplně stejný den, jen jedna čekala déle v regálu marketu na nasazení do akce. Nastává éra pasty nové, která zase nějakou dobu vydrží, možná se podívá do světa, snad též překvapí svou prodlouženou výdrží. A pak přijde re-cyklus.

Z příběhu samozřejmě plyne závěr. Zřejmé, očekávané, dokola opakované resumé, přinášející morální lekci, ponaučení:
I to, co se zdá na první pohled vyčerpané, u konce s dechem, na dně, může při pečlivém, trpělivém a obratném zacházení a dobré víře v další rezervy a užitečnost vykonat další, zdánlivě již neočekávanou službu. Může poskytnout další dobro, vydat se s ochotou ze všech, byť opravdu posledních, sil. Před definitivou a ukončením užitečné pouti. S lákavou vidinou, ba metou reinkarnace a tím další užitečnosti fyzického obalu, schránky.
Stačí jen trocha trpělivosti, umu, víry. Nemalovat čerta na zeď koupelny, neházet flintu do žita, tubu do odpadu. Bez rozmyslu, zbrkle, předčasně. Malověrně!

pondělí 18. června 2018

Pöhlberg

Vrch Pöhlberg strmí nad krušnohorským souměstím Annaberg-Buchholz. Jel jsem mnohokrát kolem, pokaždé jsem si říkal, že příště zastavím, že příště tam vylezu. V sobotu jsem zastavil!

Je něco po osmé, spíš oblačno, ale sluníčko občas ukáže málem letní tvář. Zaparkuji na velkoryse rozmáchlé odstavné ploše pro turisty zhruba 2 kilometry pod vrcholem.
Do kopce po vyšlapané stezce, měla by být značená, ale zde se věří orientačnímu smyslu výletníků, značky potkávám až cestou dolů. Zjišťuji, že parkovišť je po cestě více a libuji si, že jsem o tom nevěděl dříve, protože neomylný lenivý instinkt by zavelel vyjet výš. A protože plánuji udělat okruh "do vrchu, z vrchu do údolí a pak zpět na půl cesty do vrchu", na konci by to bolelo víc než takhle na začátku. To každý zkušený turista ví, že nejtěžší by mělo přijít zkraje!

Vylezu až na plošinu kopce, pro kterou i v němčině mají libozvučný francouzský výraz 'plateau', kde nalézá se horský hotel stejného jména jako vrch: Pöhlberg.
A již obdivuji bělostné stavení s impozantní věží rozhledny. V podstatě jde o stejný koncept jako na nedalekém Bärensteinu, které jsem obdivoval nedávno. Sasové to kdysi stavěli podle šablony! A bylo to chvályhodné, protože proč vymýšlet znovu věci, které už jinde fungují.
U nás byly podobné stavby z minulosti, z dob turistického boomu na konci XIX. století též hojné, i v tehdejších Sudetech. Jenže po té nešťastné válce jsme je nechali zchátrat, rozpadnout, až jsme je nakonec dočista srovnali ze zemí, abychom dnes nostalgicky vzdychali nad dobovými pohlednicemi, stavěli náhražky tu méně, tu více povedené, v horším případě osazovali zbytky základů pamětními cedulemi.
Vylezu na rozhlednu, která má - stejně jako na Bärensteinu - otevřeno až s otvírací hodinou restaurace, v 11, což je pro ranní ptáče příliš pozdě. A tak se drápu do tlustým běhounem opatřených schodů k nástěnnému upozornění, že klíč od věže je na baru a vstupné 1 €. Ovšem dveře od oficiálně ještě zavřené věže jsou - stejné jako na Medvědím kameni - otevřené.
Euro po mně nikdo nechce, já ani nikoho nehledám, protože v přízemí se motá jenom uklizečka negermánského původu a ze vzdálené kuchyně se ozývá řinčení hrnců, kuchař zakládá na oběd.
Nerušeně tedy stoupám k oblakům po četných, ach velmi četných!, schodech, které mi v součtu s předchozím solidním výšlapem od parkoviště docela berou dech.

Výhled rozhodně stojí za to!
Souměstí A-B na západě jako na dlani. Na jihu panorama horizontu s dominantami Fichtelbergu, Klínovce a Meluzíny, Jelení horu nad Vejprty je dobře vidět, nejblíž se tyčí sousední Bärenstein. Na
východě krajinu zakrývají přerostlé jehličnany, ale na severovýchodní straně se mi kukátkem podaří odhalit oparem zahalenou věž kostela v Marienbergu, názorné směrovky s popisky na ochozu můj objev stvrdí. Na severu lze za optimálního počasí dohlédnout až k Saské Kamenici. Dnes však ne, ty dálky jsou zastřené šedivým šlemem ranní mlhy.
Poněkud rozmrzele konstatuji, že okénka jsou stejně jako na sousedním kopci zamčená a že nemá smysl fotit báječné výhledy přes sklo - vždy se připlete reflex skel protější stěny. Tak si aspoň ukládám do osobní paměti a jsem spokojený. Stejně si pak dole v Annabergu koupím pohled se záběry profesionála, kterému okénka odemkli.

Slezu dolů, kde už je úplně mrtvo - uklizečka uklidila, kuchař asi na rauchpauze, nikde ani živáčka. Sice jsem ušetřil jsem euro, ale zase nemám magnetku nebo upomínkový letáček s vrcholovým razítkem, to taky musí počkat do Annabergu, do infocentra.

Venku je ovšem poměrně živo. V obřím altánu zahrádky restaurace hřaduje mládež, nejspíš studenti na nějakém tom výletu s koncem školního roku. V rukou plechovkáče s vyprošťovacím pivkem, páteční noc byla určitě veselá, k tomu jsou školní výlety na konci roku jako stvořené. Po silnici před hotelem občas projede cyklista, cykloturista, během čtvrthodiny jich napočítám dobře 30.
Jdu se porozhlédnout na hranu kopce, kde jsou tři přírodní vyhlídky, pod kterými padají do údolí solidní skály, takže se při kochání raději pevně přidržuji zábradlí, abych nebyl dole rychleji, než je v plánu. Rozhlížím se, sleduji, fotím, dýchám svěží ranní horský vzduch. Jsem tak spokojený!

Vrátím se k bílé ztepilé věžovité krasavici a před vchodem do hotelu studuji mapu. Kudy nejlépe dolů, abych nešel stejnou cestou a má pouť proťala další místní pamětihodnosti - starou bobovou dráhu a lesní ZOO na úpatí kopce.
Cestu mám zapsanou v hlavě, hurá na ni! Tu mne málem ze stezky smetou dva z lesa vyřítivší se cyklisté. Na drahých silničních strojích, znamenitě oblečeni, v barevných kompozitních přilbách. Uskočím a pánové bez omluvy přistanou u stejné tabule, kterou jsem ještě před chvílí zkoumal.

Dojde ke krátké konverzaci mezi oběma, rozumím dobře, neb pánové mluví česky:
"Zasranej kopec!" uleví si první.
"Ty vole, to nadáváš brzy, to nejhorší nás ještě čeká!" odvětí druhý.
"Ale..." mávne rukou ten špaček a rve ze sebe vršek kombinézy a kvačí k lesu s jasným účelem.
"Hele Pavle, tady dole jsou záchody!" ukazuje ke vchodu do berghotelu ten druhý.
"Seru na záchody!" uleví si první podruhé a skryt kmenem ztepilého smrku si ulevuje potřetí, tentokrát fyzicky.
Dojíždí další tři závodníci, kamarádi. Vychcánek se vrací a celá pětice borců utvoří cyklistický chumel, obdobu kruhové vozové hradby. Teď všichni mlčí, občas usrknou jonťák z bidonů, dva uždibují z energetické tyčinky.
Nakonec všichni drží v rukou elektronické mašinky - chytré telefony s navigací, tachometry z řídítek. Svorně studují dosavadní průběh etapy. Beze slova mačkají tlačítka a čtou na displejích statistiky a ukazatele. Ani jeden z nich nezvedne hlavu k štíhlé vyhlídkové Sněhurce nad nimi, natož aby se pídili po znamenitých turistických cílech v okolí. Klidně bych jim poradil, už jsem o pár desítek minut zkušenější, chlapi ale mají oči jen pro své digitální průvodce.
Stojím o pět metrů dál a předstírám kochání. Ve skutečnosti bedlivě sleduji vše, co se děje v hloučku sportsmenů. Dychtivě čekám, co bude. Bude rozchod, bude poznávání, bude turistická dychtivost? Cyklisté domačkají tlačítka, uchytí přístroje na patřičných místech. A konečně zvednou hlavy! Podívají se po sobě a vůdce skupiny nekompromisně zavelí: "Jedeme dál!"

Já nejedu dál, já dál jdu. Opačným směrem než peleton, který ujíždí cyklostezkou k Vejprtům.
Kráčím sám, zvesela, z kopce, koridorem mezi kamennými zídkami staré dráhy pro bobisty.
Kráčím s posté upevněným názorem, že nic se nevyrovná prosté chůzi! Bez tachometrů, bez tachografů, bez hlídačů fyziologických funkcí, bez stopek, bez navigace.
Jen si tak jít, občas se zastavit, občas sednout, zvednout hlavu, rozhlédnout se, pokochat se, odpočinout, udělat pár fotek, dojít po paměti, při nejhorším mrknout do papírové mapy, je-li k mání. A nakonec se v pohodě vycházkovým tempem vrátit k výchozímu bodu. Neřešit výkon a vzdálenost, vše podřídit jen aktuální kondici a psychickému stavu. Když nohy bolí moc, hlava protestuje a jeden je rozmrzelý nad míru, vykašlat se na to, protože příště bude líp.

Jen si tak jít, bez špačkování a kvaltování. Jen si tak jít lesem, loukou, ulicemi a libovat si, jak dnes to dlouho plánované zastavení krásně vyšlo. A hned si naplánovat zastavení příští!
Tentokrát jsem do nepsaného seznamu "k navštívení" zanesl nedaleký vrch Scheibenberg, na dohled od Pöhlbergu. Vrch, který nabízí tak akorát dlouhou vycházkovou trasu, řadu krásných výhledů a - samozřejmě - rozhlednu na svém plateau!

čtvrtek 14. června 2018


2 x dnes

Dnes na poště
K: Máte samolepicí éčkové známky?
P1: Máme!
K: Tak já bych si jich 6 vzal.
P1: Tady, ale mám už jenom tři.
K: No ... k tomu nejsou samolepicí a ještě k tomu to jsou ty nejhnusnější známky E, které existují.
P1: No jo, tyhle moc hezký nejsou a jsou oblizovací. Takže je nechcete?
K: Ne, díky. A máte zetkové známky?
P1: Počkejte, Blanka bude mít! Blaní, máš samolepicí éčkové známky?
P2 (Blanka): Mám!
P1: Tak si běžte vedle. Další!
(jdu vedle)
P2: Tady ty modrý mám!
K: Jo, to jsou přesně ty co chci!
P2: Kolik?
K: 6! A prosím asi o dvacet prioritních nálepek.
P2: (podává do okýnka známky a nálepky) Ještě něco?
K: A máte samolepicí zetkové známky?
P2: Máme. (Vyndavá nejhnusnější zetkové známky, které existují. Oblizovací.)

Dnes na tržnici
Před maringotkou Sadů mají v zelené přepravce vystavené krásné třešně, srdcovky, srdce usedá nad tou šťavnatou dužnatou červenající se nádherou.
Chápu se mikrotenu a sáčkuji tak ke kilu plodů. Vedle mě šukající seniorka registruje můj vzrušený dech a kvačí se přesvědčit, nad čím to vzdychám. A vzápětí též sáčkuje, i když jí důchod nedovolí mnoho, při ceně 90,- Kč za kg.
Stoupám s naditým pytlíkem po schůdcích do boudy, třešně se zváží, platím 80 korun.
Do úzkých příkrých plechových schodů šplhá i seniorka a taky chce zvážit (ty třešně).
Za ní svižně vybíhá nový účastník zápletky, urostlý Rom, fešně oděný, strčí do pojízdného stánku svou chundelatou hlavu a ptá se:
"Paňy, za kolik sou ty třéšně?"
Paňy má plné ruce sáčku s plody, vážíc, nemá čas odpovídat. Ujmu se toho já: "Za devadesát, je to tam na cedulce napsaný!"
"Ďýk!" říká mně a obrací se znovu na paňý:
"Paňý a kdybych jich chtěl víc?"
Paňý mezitím dovážila a zkasírovala seniorku, která stejně ještě dál v útrobách maringotky pátrá po dalším tovaru, a konečně má na pana Roma chvilku:
"Co je to víc?"
"No já bych vzal všechno, co tu máte. Pro děti!"
"To já vám ale milej pane nedám, já to mám pro všechny naše zákazníky, ne jenom pro vaše děti! Kupte si pár kilo, ale všechno vám nemůžu dát!"
"Aha a vy tady ste překupníci těch třešní?"
"Ne, ty jsou naše vlastní, sadový. Víte co, tak si zavolejte na sady, dám vám číslo, třeba se s nimi domluvíte!"
Jak to dopadlo, nevím, opatrně vrávorám na roštech schodiště. A loučím se se scénou s příjemným pocitem. Díky právě nabytému vitamínovému pokladu a taky díky zjištění, že dobří lidé nevymřeli. A dál myslí na všechny děti této Země, tohoto rozkvetlého sadu!

neděle 10. června 2018

Loučení

Drahovická putyka Simona. Na schůdcích do hospody tři nikotinoví závisláci dávají rauchpauzu.

Dva muži staří asi jako já a šedovlasá žena věku neurčitého, pár dekád v knajpě - nejen téhle - bude mít jistě za sebou. 
Dáma mlčí, jediná z trojice sedí. Na horním ze dvou schodů, nohy v sešmajdaných bílých pantoflích na chodníku, přihrbeně schoulená, lokty obou rukou zapíchnuté do stehen, zamyšleně ten zaplivaný chodník pozoruje, jen občas třesoucí se pravou rukou ponese cígo k šedým rtům; z obličeje, zahaleného v pocuchaných vlasech, víc vidět není.
To chlapi jsou živější, dávno dali vale ranní těžké chvilce, takhle u zdroje a ve čtyři odpoledne. Stojí před vchodem do Simony nad zádumčivou paní a mezi prásky vedou small talk. Lehký nezávazný rozhovor, hospodské plkání, které během nicotného okamžiku, po který je, ukládaje do auta batoh a tašku se suvenýry z výletu, sleduji, graduje v závažné odhalení:
- Ty taky pěkně chrchláš hele!
- No jo, já už mám ty plíce nadranc.
- No a byl's s tím doktora?
- Na co, prosímtě, však já už tu dlouho nebudu.
- Dej pokoj hele, nesejčkuj blbě, přivoláš to!
- No neboj neboj, na tvý narozky v pátek ještě tutově dorazím!

sobota 9. června 2018

Souboj Titánků

Do Jatek v Holeši dycinki rád! Dneska nebylo moc času na rozhlížení se, o to víc jsem se koncentroval na bezbřehou improvizační frašku kvarteta řeckých Titánků (Zeus, Apolololón, Héfaistos, Dionýsos) v podání hochů z Vosto5.


A byl jsem velmi překvapen! Tím, že mohu být stále něčím tak velmi překvapen.
Bývalým masokombinátem valící se burleska mi vlila olympský oheň do žil paralelně s vínem vlévaným nekašírovaně, naturalisticky do žil křepčícím, pitvořícím se a halekajícím antickým velikánům, kteří s vzrůstajícím promile přidávali nad obvyklých sto další desítky procent improvizační vtipnosti a akce.

U Dia! Dlouho jsem tolik neslzel upřímným uvolňujícím smíchem!

pátek 8. června 2018

V červnu o výplatě

Týden do výplaty
(snad dorazí v lhůtě),
nechal jsem kalhoty
podrobit záplatě.

Nechal u švadlenky,
vládne šicím strojem,
švadlenky Milenky,
svršky opravuje.

Tření během roku,
kde úhel se svírá,
porucha rozkroku -
šlicna, skoba, díra!

Přihodí se snadno,
trapná chvíle je tu,
leze spodní prádlo
ukázat se světu!

Každému, co jeho,
nelze měnit role;
to, co patří dospod,
nutno nechat dole!

Ač nosím vše čisté
(mám na to svá léta),
jistě i vy byste
řekli: "Etiketa!"

Dnes je den výplaty,
peněz kapsy plné,
záplatu zaplatit
spěchám ke švadleně!

pondělí 4. června 2018

Doprovod u porodu

Ctihodný muž,
hlava rodu,
matku klidní
při porodu.

Když hlavička
pysky vzedme,
ctihodný muž
bez cti bledne.

"Zde pupečník
k přestřihnutí!"
Doprovod je
v mysli hnutí;
hlava rodu
skrze pysky
do emitní
zvrací misky.

Porod skončil,
matka svěží;
otec, syn tu
v duchně leží.

Po porodu
hlava rodu
doprovodem
svému plodu!

čtvrtek 31. května 2018

(Nic moc) Čerstvé pípy


Žena je jako páková baterie: ach jak tenká je hranice mezi záplavou vroucnosti a studenou sprchou!
22:18 - 21. 4. 2018 


Přeslech v ranním Radiožurnálu: "Večer bouřky, místy silné, s přívalovými dešti
a vlnobitím..."
Zasnil jsem se!

7:52 - 2. 5. 2018
 

Michal Kocáb reaguje na prezydentovo prohlášení: "Tehdy nový Čok byl v Pražském výběru testován ještě než to bylo cool!"
13:35 - 4. 5. 2018

Jak se rozmnožují panovníci?
Dělením. Rozděl se a panuj!

20:36 - 5. 5. 2018

Ráno na benzínce. Vedle mě stojí Yeti. 
Škoda, že už nevyrábí; jedině jetý.
6:17 - 9. 5. 2018

Byl velmi odpuzující. Při stanování to byla výhoda.
17:00 - 10. 5. 2018

Život začíná vždy velkým Ž!
15:24 - 15. 5. 2018

Konec cel
na ocel!

12:08 - 17. 5. 2018

Anarchomonarchistická úvaha: Kdyby teď ten mládenec v drogovém rauši na svatební afterparty ubodal novomanželku, volaly by miliardy fanoušků Britské královské rodiny: "Prince Harry je nevinnej!"? Jestli jo, tak punk's not dead! 
#RoyalWedding2018
6:31 - 21. 5. 2018

Program na zbytek dne:
15.00 Pedikúra
16.30 Español
20.00 Deadpool
Myslím, že to má solidní gradient. ¿Verdad?

14:19 - 22. 5. 2018

Proč čtu zkratku pro svářecí příkaz - sv. př. - jako svaté přijímání?
6:09 - 31. 5. 2018 


čtvrtek 17. května 2018

2x na téma "Obtížný přístup ke kultuře"

1 - Praha, Holešovice, neděle 9.30

Zkoušeli jste někdy zaparkovat v okolí Veletržního paláce o víkendu? Já už několikrát a naposledy to šlo asi tak před 15 lety.
To člověk po ránu krouží jednosměrkami vybaven ze serveru mapy.cz vědomostmi o víkendovém bezplatném parkování v Holešovicích. Možností popravdě není mnoho - pár míst přímo kolem Veletržního paláce, něco na Miladě Horákové, něco kolem Národního technického musea.
Všechno ovšem v neděli ráno beznadějně plné, kolem NTM by místo bylo, jen pod cedule P přibyl dodatek, že maximálně 3 hodiny, což se pro celodenní výlet nehodí.
Dnes jsem se dočetl, že Praha 7 má obecně velký problém - v hustě osídlené oblasti je míst málo, parkovacích karet hodně, nedostane se ani na všechny oprávněné. A tak na návštěvnických zónách bez skrupulí stojí domorodci, toho jsem si všiml - A na registračkách mají všichni.
Těším se, že v důchodu, kdy plánuji ještě intenzivnější kulturní život, dočkám se použitelných parkovišť P+R. Klidně budu parkovat někde u Kladna, stačí dost volných míst, přijatelný poplatek a MHD za vraty parkoviště.

Ale žádná tragédie s nezaparkováním se nekonala - jen jsem si oživil labyrint uliček výstavné čtvrti i z hlediska bezohledného jedináčka v čoudícím autě; pěšky ho mám dávno ochozený. A jako vždy skončil u chodníku před Píseckou branou, kde to o víkendech bývá dobré, je tu dostatek nemodrých zón i pro přespolní a většina parkujících Pražáků o víkendu schází, protože jde převážně o zaměstnance Ministerstva obrany, aktuálně mimo službu.
A došel jsem do těch vytoužených Holešovic (Veletržní palác, Svět knihy, Stromovka, DOX) pěšky. Přes Letnou, ještě liduprázdnou, byv atakován chmýřím z odkvétajících stromů. Jen jsem byl trochu rozmrzelý. Ze dvou důvodů. Že jsem vůbec měl drzost to v Holešovicích zkoušet a taky skrz polétavý bordel, protože - ač nejsem alergický - neustálé vykašlávání hedvábných kokonů a lovení něčeho z oka velmi brání soustředěnému pozorování pamětihodností na trase pochodu.

2 - KnO, kino Egerie, středa 18.50

Vyrazil jsem na finský výpravný válečný film Neznámý voják. Do našeho kina.
Věděl jsem z webových stránek, že se v předprodeji neprodal ani jeden lístek, ale to je u méně
komerčních filmů naprosto běžné; byl bych překvapen, kdyby tomu bylo naopak.
Snažil jsem se ale vzít věci do svých rukou a oslovil partu štamgastů od Draka, pětatřicetiletých mladíku, kteří jsou všichni odborníci na military history. Zejména po pátém kousku sypou znalosti o výzbroji, bitvách, generálech a počtu padlých ve všemožných válkách z rukávu. Hlouček amatérských historiků vyslechl mou úžasnou zprávu o zvěčnění méně známějších epizod o snaze Finů nenechat si během WWII kálet na hlavu především od Rusů a jejich bojích o dvakrát ztracenou a jednou dobytou Karélii a přilehlá území.
"Historici" vyslechli, pokývali hlavami a mou výzvu "Pojďte na to se mnou!" zamítli konstatováním, že o filmu vědí, mají v merku a jak bude ležet na netu, stáhnou a kouknou. Nač se belhat do kina, že jo, když za cenu vstupenky pořídí u Kájiny celé 4 půllitry géčka a malého ferneta k tomu a ještě to mají blíž domů. OK, potřesu hlavou - není to poprvé ani naposled, kdy jsem se snažil marně, ach marně, a musím hledat dál.
Přes facebook napíšu Davidovi, místnímu profesoru dějepisu. "Davide, skvělý finský film - trochu dobrodružný, trochu cestopisný..." David mou snahu v zárodku zarazí, David ví, David plánuje! To už jsme dva! A vezme ženu. Takže tři! A řekl o tom studentům, že se jim znalosti ze snímku budou hodit při výuce - to jsou další eventuální lidé! Limit pro promítání = 5.

V kině jsem v 18.30, půlhodinu před začátkem. Stará známá paní od pokladny mi mává a volá: "To zase budete sám!" Odvětím, že dnes to vidím dobře a že film tentokrát uvidím, což za poslední rok nebývá pravidlem. Dám si kolu, pokecáme s tou dobrou ženou o nedávném Hastrmanovi s báječným Karlem Dobrým v hlavní roli hastrmana a dorazí ještě jeden chlapík, tak to už jsme 4. To se případně složíme na pátý lupen.
Deset minut před začátkem David ani jeho žena zatím nedorazili, přichází však jiná dvojice. Muž mého věku se synem, na první pohled milovníci historie. Je vyhráno!
"Jdete na film?"
"Na film? Blázníte?" zhrozí se ten muž, jaká hrůzná aktivita se od něj a juniora předpokládá a dodá: "Sháním Jiřinu, je tu?"
Jiřina je tu, právě vysává sál po odpolední akci dětiček z místní ZUŠ - popkorn, kelímky a papírky od bonbónů všude.
Tak jsme stále jen 4. David doráží 5 minut před sedmou, bez ženy. "Nemáme hlídání a mladá by to nedala." Takže jsme tři. Mám tu ale auto a alternativu, že pojedu na půl osmou do Chomutova na Gauguina, kterého sice dávají i v pondělí v Kadani, ale do Kadaně můžu pro změnu v neděli na tenhle film. Pro divácky neatraktivní "artovky" musí mít člověk lokálně dostupnou alternativu v rukávu a když nevyjde nic, vždy je tu ještě sobotní výlet do Prahy a Světozor, kde se hraje i pro jednoho.

Vše ale dobře dopadne. Těsně před deadlinem dorazí ještě jeden chlápek a za ním dva Davidovi studenti, školní propaganda slavila částečný úspěch. Je nás náhle o jednoho nad limit! Po začátku představení přijdou ještě dva diváci a to už je skoro rekordní účast - celých osm lidí v kláštereckém kině na artovém filmu! Plus stará známá od pokladny, která se taky přišla mrknout.
A film rozhodně stál za to, i přes více než dvouhodinovou délku. Bylo to napínavé celou dobu, taky dobrodružné a poučné, ta polízanice kolem nezávislosti Suomi nebyla podána černobíle, neboť i mezi Finy byli padouši. Dopadlo to dle očekávání blbě, i když Finsko mohlo dopadnout ještě hůře, třeba jako my, což nedopadlo, a svou neustále obhajovanou samostatnost a neutralitu si zachovalo přes lehké územní ztráty, které ovšem potrápily po válce všechny národy. Krom toho nejudatnějšího.
Dávám Vojákovi **** a těším se na další thriller o platících divácích...