O momentálním zmaru a wellness trhlinách
Znáte ten pocit? Jdete někam, kde mají aktivně zavedený institut čekárny - lékař, úřad, pošta - blížíte se ke svému cíli, kde čekání v čekárně očekáváte, a už už sledujete, jestli je vzduch čistý, voda průzračná, jestli někdo nejde do dveří, protože každý takový vstoupí sice jen o pár vteřin dříve, ale vás to pak stojí i čtvrthodinu čekání navíc. Což je tedy prekérní - kvůli chvilce, o kterou vás ten dotyčný, který právě v duchu dostává neslušná jména, stihl předskočit. Ten pocit chvilkového zmaru?
Je tak tomu i u holiče. Ba právě u holiče jde o pravidlo zákonité, Murphyho zlomyslnost. Vždy když přicházím Tyršovou - v tu chvíli nekonečně dlouhou - ulicí z náměstí od zaparkovaného auta, nervózně tikám a číhám, jestli cílovou rovinkou neběží někdo se mnou, abych přidal v tempu a vítězně protrhl cílovou pásku. Jenže stejně se nakonec nejméně jeden týpek vynoří zespoda. V protisměru, neférově zpoza rohu, od Kadaňského hradu, z ulice Vrchlického. Jelikož jeho závodní distance je podstatně kratší, je v cíli - ve dveřích holičství "U Hanky" - o fous přede mnou. 15 minut penalizace doprovozené neslušnými jmény, v duchu samozřejmě.
Mám wellness den - dvě návštěvy lékaře, mezi nimi plánuji stihnout holiče a buřtguláš u maminky.
V první ordinaci jsem objednán, skluz sotva pět minut, to není ani na jeden malinký neslušný výraz. Jsem pochválen, že mé laboratorní hodnoty jsou stále na hovno, ale stabilizované na hovno, jen tak dál, tady recept, za půl roku nashle! Zamávám sestřičce a kvačím k autu - hrrr na náměstí a dál, k Hance pod nůžky.
Nedaří se mi zaparkovat ani na jednom z vyhrazených pěti míst zadarmo v rohu náměstí. Jeden - neslušné jméno - zabírá svým SUV místa dvě, naštorc, přední kola vytočená téměř do pravého úhlu. Jistě vytížený podnikatel - copak má čas korektně parkovat, když tak velmi spěchá na úřad naléhavě vyřešit záležitost táhnoucí se jako smrad někdy od revoluce? Pro něj rutinní bezvýznamné opovrhnutí plebsem, pro mě ztráta pětky za parkovací lístek. Himbajz šůvix!
Vyrazím svižně do Tyršovky a už tikám a sleduji, rekognoskuji terén, hodnotím situaci. Vzduch čistý, nikde nikdo, ulice liduprázdná, je to nadějné! Jsem v půli ulice, holičství na dohled. Před hradem ale parkuje bílý opel combi, otevírají se dveře, leze ven maník zarostlý jak Ezau, kam by asi mohl jít v těchto končinách? Samozřejmě! Ten - neslušné jméno - si mě samozřejmě taky hlídá, ale s výhodným handicapem je u dveří do oficíny o patnáct kroků dřív. Patnáct minut navíc! Velmi neslušný výraz.
Týpek náhle ustrne v letu. Zmrzne přede dveřmi, na něco zírá. To znám - občas tu úplně stejně ztuhnu, když vidím dav vevnitř, bratru na dvě hodiny nervního čekání. To se otočím a nechám to na jindy. Ale třeba je jen nerozhodný a mně se podaří využít jeho zamrznutí, na poslední chvíli ho předběhnout, udělat myšku ve dveřích a hup do čekárny. O patnáct minut méně!
Houby. Dveře na petlici, na mříže, uvnitř nikdo. Ani noha. Ani holička! Ezau - zjevně krátkozraký - luští na skle lípnutou dočasnou ceduli s provizorní otvírací dobou. Středa a čtvrtek, 11 - 19. Bez dalších vysvětlivek.
"Tady je něco špatně!", otáčí se ke mně, já si to taky krátkozrace přečtu, kývnu a on pokračuje: "Tady nepíšou vůbec proč a na jak dlouho! Kolik je vůbec hodin?" "Kolem třičtvrtě na deset." Hodinky nemám, mobil zahrabaný v batohu, ale na parkovacím lístku bylo před chvílí 09:37. Oba víme, že je to v - neslušný výraz - a tak se otočíme. On do Vrchlického, já Tyršovkou zpět k autu.
Cestou se mi honí hlavou, že to mám s těmi holiči poslední dobou nějaké divné. Když si konečně někde zvyknu, tak se to pokazí, musím odvykat a zvykat si jinde. Trhlina v časoprostorové kontinuitě wellness sektoru soukromé sekce multiversa.
Chjo! S batohem na zádech a hlavou mezi rameny pohroužím se do vnitra, zpytuje sebe sama, co dělám špatně, že mi věci takhle haprují a co s tím nadělám. S pocitem zmařeného bodu pečlivě naplánovaného programu se neochotně šourám k radnici.
Na rohu, u bývalé Svobody, mi bleskne. Vzpomenu, že o pár metrů dál v podloubí bývaly kadeřnice ze SOU. Ještě nedávno jsem je tam skrz vitrínu viděl. Najdu tu výlohu, kvelb se zdá být otevřený. Vydatně osvětlená, vzdušná a prostorná místnost učňovského holičství ale zeje prázdnotou. Je tam vůbec někdo?
Vstoupím, dveře cinknou. A už vidím: za rozhrnutými závěsy dveří proti vchodu, oddělujících salón od zázemí, posedává skupinka lidských mláďat v bílých pláštích. Díky zvukovému signálu si mě hned všimnou. Chvíle chichotání, pošťuchování, z lelkujících u(li)čnic se oddělí ta, která je na řadě a jde mi vstříc. Za jejími zády se ozve uštěpačná připomínka: "Hele vem si strojek, ten to bude chtít strojkem!" Slečna se otočí do kumbálu pro kožené pouzdro se strojkem a na scénu se vrací doprovázená mistrovou.
"Posaďte se, jak to budete chtít?", dí mistrová.
"Oholit a vlasy jen trochu vzadu a kolem uší. Stačí strojkem!"
"Slyšela's? Strojek máš?"
Vše trvá o trochu déle než by trvalo u Hanky. Jen bez čekání, bez zarostlého týpka ve dveřích přede mnou, bez 15 minut navíc. Navíc s dojemnou něžnou neobratností budoucí kadeřnice, s její úpěnlivou snahou neublížit staršímu šedému vlkovi, na kterém - co si budeme povídat - beztak není co zkazit.
Navíc jen za 70, což je proti Hance úspora 30 Kč! Dýško nepočítám, to jsem dal i tady, snad se dostane ke slečně. Parkování taky nepočítám, za tu pětku může - neslušné jméno - v SUV.
Navíc jsem celkem rád, že se mi vyjevila alternativa možného řešení trhliny v kontinuu, kdyby se nechtěla zacelit sama a bylo nutno zvykat si jinde. To já bych si tady zvykl.
Ještě před chvílí zevlující hlouček v kumbálu za závěsy se mezitím na pokyn mistrové pustil do cvičného obírání hlav plastových figurín s nasazenými hustými parukami a přilepenými vousisky. Jejich počínání učitelka chvílemi komentuje stručnými - nikoliv však neslušnými - větami: "Tady máš zuby! Co ti tu trčí? Máš to mokrý, řekla jsem vyfénovat!". Plastoví panáci mají ve tvářích konstantně stupidní úsměvy, zmar nezmar. A já, jediný živý model široko daleko, jsem hotov, bez chyb, deru se z křesla ven.
Po zaplacení a před odchodem ještě poděkuji a vyjádřím uznání mé nedospělé lazebnici. Stydlivě sklopí zrak a špitne děkuji. Pozitivní feedback je pro rozvoj dospívajícího jedince žádoucí - děvčeti posílí sebevědomí a večer se doma pochlubí: "Náhodou, ten divnej zarostlej strejda mě dneska pochválil! Líbilo se mu, jak je ostříhanej. A vy mi přitom pořád říkáte, že jsem úplně k ničemu!"
Další body programu wellness dne probíhají bez vzruchů, nedejbože trhlin. Buřtguláš u maminky je ještě teplý, bez čekání, výborný jako vždy. V druhé ordinaci, kterou mám v plánu, objednaný na čas nejsem, ovšem v čekárně je prázdno. Na dveřích lípnutá dočasná cedule: "Dnes a zítra mimořádná dovolená, ptejte se příští týden!"
Jsem tak dokonale vyrovnaný, spokojen s výsledky první ordinace - sice na hovno, avšak hovno stabilizované, hladce oholen a vzhledně ostříhán, žaludek zaměstnaný obědem vysílá organismu signály k polednímu klidu, že jen blahosklonně mávnu rukou. Tato nečekaná výpustka v programu už nestojí za neslušná jména, neslušné výrazy. Holt zajdu příští týden.
S hlavou vztyčenou šourám se vesele od střediska domů, kde vezmu - poslušný parasympatických signálů - poledního šlofíka. Což je definitivně poslední programový bod tohoto wellness dne.
Suverénně a neomylně odstaví paleťák s nákladem sixpacků minerálek přesně před tou částí regálu, kam zrovna chci já. Sakra!
Chemnitz Center, "Hier kauft Sachsen!", zde nakupuje Sasko. A skutečně, v sobotu je přítomno celičké Sasko! Deset minut bloudím po asfaltu a hledám místo k zaparkování, nakonec se mi podaří vyčíhat Sasíky, kteří už nakoupili a jedou domů na oběd. Beru uvolněný flek a vzhůru za svým cílem. Mám na seznamu jedinou položku - botky. Sportovní botky. V našich končinách je zapeklitostí sehnat velikost pro hrocha s rozpláclou ploskou - nejenom co se týče délky, ale i výšky nártu a šířky boty. Potřebuji pohodlnou bačkoru a ne vystajlovanou úzkou botu pro cool týpky a pouliční modely. Až se mi zdá, že v Česku vymřeli chlapi s pořádnýma tlapama.
Horké leningradské léto 1989. Kolem hučí široké výstavné bulváry města čerstvě provoněné duchem perestrojky.
Děj Leningradského představení jsem si příliš nepamatoval a od té doby Labutí jezero v kuse neviděl. O to víc jsem se těšil na včerejší inscenaci ve Varském divadle.
Od těch dob kudy chodím, občas na film myslím a nakonec jsem dospěl k názoru, že hlavní hrdinka je vlastně esencí toho, co bych asi tak očekával od své nevěsty. Posuďte sami:
