Pöhlberg
Vrch Pöhlberg strmí nad krušnohorským souměstím Annaberg-Buchholz. Jel jsem mnohokrát kolem, pokaždé jsem si říkal, že příště zastavím, že příště tam vylezu. V sobotu jsem zastavil!
Je něco po osmé, spíš oblačno, ale sluníčko občas ukáže málem letní tvář. Zaparkuji na velkoryse rozmáchlé odstavné ploše pro turisty zhruba 2 kilometry pod vrcholem.
Do kopce po vyšlapané stezce, měla by být značená, ale zde se věří orientačnímu smyslu výletníků, značky potkávám až cestou dolů. Zjišťuji, že parkovišť je po cestě více a libuji si, že jsem o tom nevěděl dříve, protože neomylný lenivý instinkt by zavelel vyjet výš. A protože plánuji udělat okruh "do vrchu, z vrchu do údolí a pak zpět na půl cesty do vrchu", na konci by to bolelo víc než takhle na začátku. To každý zkušený turista ví, že nejtěžší by mělo přijít zkraje!
Vylezu až na plošinu kopce, pro kterou i v němčině mají libozvučný francouzský výraz 'plateau', kde nalézá se horský hotel stejného jména jako vrch: Pöhlberg.
A již obdivuji bělostné stavení s impozantní věží rozhledny. V podstatě jde o stejný koncept jako na nedalekém Bärensteinu, které jsem obdivoval nedávno. Sasové to kdysi stavěli podle šablony! A bylo to chvályhodné, protože proč vymýšlet znovu věci, které už jinde fungují.
U nás byly podobné stavby z minulosti, z dob turistického boomu na konci XIX. století též hojné, i v tehdejších Sudetech. Jenže po té nešťastné válce jsme je nechali zchátrat, rozpadnout, až jsme je nakonec dočista srovnali ze zemí, abychom dnes nostalgicky vzdychali nad dobovými pohlednicemi, stavěli náhražky tu méně, tu více povedené, v horším případě osazovali zbytky základů pamětními cedulemi.
Vylezu na rozhlednu, která má - stejně jako na Bärensteinu - otevřeno až s otvírací hodinou restaurace, v 11, což je pro ranní ptáče příliš pozdě. A tak se drápu do tlustým běhounem opatřených schodů k nástěnnému upozornění, že klíč od věže je na baru a vstupné 1 €. Ovšem dveře od oficiálně ještě zavřené věže jsou - stejné jako na Medvědím kameni - otevřené.
Euro po mně nikdo nechce, já ani nikoho nehledám, protože v přízemí se motá jenom uklizečka negermánského původu a ze vzdálené kuchyně se ozývá řinčení hrnců, kuchař zakládá na oběd.
Nerušeně tedy stoupám k oblakům po četných, ach velmi četných!, schodech, které mi v součtu s předchozím solidním výšlapem od parkoviště docela berou dech.
Výhled rozhodně stojí za to!
Souměstí A-B na západě jako na dlani. Na jihu panorama horizontu s dominantami Fichtelbergu, Klínovce a Meluzíny, Jelení horu nad Vejprty je dobře vidět, nejblíž se tyčí sousední Bärenstein. Na
východě krajinu zakrývají přerostlé jehličnany, ale na severovýchodní straně se mi kukátkem podaří odhalit oparem zahalenou věž kostela v Marienbergu, názorné směrovky s popisky na ochozu můj objev stvrdí. Na severu lze za optimálního počasí dohlédnout až k Saské Kamenici. Dnes však ne, ty dálky jsou zastřené šedivým šlemem ranní mlhy.
Poněkud rozmrzele konstatuji, že okénka jsou stejně jako na sousedním kopci zamčená a že nemá smysl fotit báječné výhledy přes sklo - vždy se připlete reflex skel protější stěny. Tak si aspoň ukládám do osobní paměti a jsem spokojený. Stejně si pak dole v Annabergu koupím pohled se záběry profesionála, kterému okénka odemkli.
Slezu dolů, kde už je úplně mrtvo - uklizečka uklidila, kuchař asi na rauchpauze, nikde ani živáčka. Sice jsem ušetřil jsem euro, ale zase nemám magnetku nebo upomínkový letáček s vrcholovým razítkem, to taky musí počkat do Annabergu, do infocentra.
Venku je ovšem poměrně živo. V obřím altánu zahrádky restaurace hřaduje mládež, nejspíš studenti na nějakém tom výletu s koncem školního roku. V rukou plechovkáče s vyprošťovacím pivkem, páteční noc byla určitě veselá, k tomu jsou školní výlety na konci roku jako stvořené. Po silnici před hotelem občas projede cyklista, cykloturista, během čtvrthodiny jich napočítám dobře 30.
Jdu se porozhlédnout na hranu kopce, kde jsou tři přírodní vyhlídky, pod kterými padají do údolí solidní skály, takže se při kochání raději pevně přidržuji zábradlí, abych nebyl dole rychleji, než je v plánu. Rozhlížím se, sleduji, fotím, dýchám svěží ranní horský vzduch. Jsem tak spokojený!
Vrátím se k bílé ztepilé věžovité krasavici a před vchodem do hotelu studuji mapu. Kudy nejlépe dolů, abych nešel stejnou cestou a má pouť proťala další místní pamětihodnosti - starou bobovou dráhu a lesní ZOO na úpatí kopce.
Cestu mám zapsanou v hlavě, hurá na ni! Tu mne málem ze stezky smetou dva z lesa vyřítivší se cyklisté. Na drahých silničních strojích, znamenitě oblečeni, v barevných kompozitních přilbách. Uskočím a pánové bez omluvy přistanou u stejné tabule, kterou jsem ještě před chvílí zkoumal.
Dojde ke krátké konverzaci mezi oběma, rozumím dobře, neb pánové mluví česky:
"Zasranej kopec!" uleví si první.
"Ty vole, to nadáváš brzy, to nejhorší nás ještě čeká!" odvětí druhý.
"Ale..." mávne rukou ten špaček a rve ze sebe vršek kombinézy a kvačí k lesu s jasným účelem.
"Hele Pavle, tady dole jsou záchody!" ukazuje ke vchodu do berghotelu ten druhý.
"Seru na záchody!" uleví si první podruhé a skryt kmenem ztepilého smrku si ulevuje potřetí, tentokrát fyzicky.
Dojíždí další tři závodníci, kamarádi. Vychcánek se vrací a celá pětice borců utvoří cyklistický chumel, obdobu kruhové vozové hradby. Teď všichni mlčí, občas usrknou jonťák z bidonů, dva uždibují z energetické tyčinky.
Nakonec všichni drží v rukou elektronické mašinky - chytré telefony s navigací, tachometry z řídítek. Svorně studují dosavadní průběh etapy. Beze slova mačkají tlačítka a čtou na displejích statistiky a ukazatele. Ani jeden z nich nezvedne hlavu k štíhlé vyhlídkové Sněhurce nad nimi, natož aby se pídili po znamenitých turistických cílech v okolí. Klidně bych jim poradil, už jsem o pár desítek minut zkušenější, chlapi ale mají oči jen pro své digitální průvodce.
Stojím o pět metrů dál a předstírám kochání. Ve skutečnosti bedlivě sleduji vše, co se děje v hloučku sportsmenů. Dychtivě čekám, co bude. Bude rozchod, bude poznávání, bude turistická dychtivost? Cyklisté domačkají tlačítka, uchytí přístroje na patřičných místech. A konečně zvednou hlavy! Podívají se po sobě a vůdce skupiny nekompromisně zavelí: "Jedeme dál!"
Já nejedu dál, já dál jdu. Opačným směrem než peleton, který ujíždí cyklostezkou k Vejprtům.
Kráčím sám, zvesela, z kopce, koridorem mezi kamennými zídkami staré dráhy pro bobisty.
Kráčím s posté upevněným názorem, že nic se nevyrovná prosté chůzi! Bez tachometrů, bez tachografů, bez hlídačů fyziologických funkcí, bez stopek, bez navigace.
Jen si tak jít, občas se zastavit, občas sednout, zvednout hlavu, rozhlédnout se, pokochat se, odpočinout, udělat pár fotek, dojít po paměti, při nejhorším mrknout do papírové mapy, je-li k mání. A nakonec se v pohodě vycházkovým tempem vrátit k výchozímu bodu. Neřešit výkon a vzdálenost, vše podřídit jen aktuální kondici a psychickému stavu. Když nohy bolí moc, hlava protestuje a jeden je rozmrzelý nad míru, vykašlat se na to, protože příště bude líp.
Jen si tak jít, bez špačkování a kvaltování. Jen si tak jít lesem, loukou, ulicemi a libovat si, jak dnes to dlouho plánované zastavení krásně vyšlo. A hned si naplánovat zastavení příští!
Tentokrát jsem do nepsaného seznamu "k navštívení" zanesl
nedaleký vrch Scheibenberg, na dohled od Pöhlbergu. Vrch, který nabízí tak akorát dlouhou vycházkovou trasu, řadu krásných výhledů a - samozřejmě - rozhlednu na svém plateau!
