U nás v zámeckém
parku máme nové lavičky,
v nichž klimbají staré babičky.
Lavičky jsou zlehka opřené
o babičky čerstvě natřené.
v nichž klimbají staré babičky.
Lavičky jsou zlehka opřené
o babičky čerstvě natřené.
čtvrtek 31. srpna 2017
středa 30. srpna 2017
Taková normální sobotní apokalypsa
Bylo by to normální sobotní ráno, kdyby zrovna nezačala Třetí světová. Šel se psem a pytlem z koše ven. Pes potřebuje vyčůrat válka neválka a ty blbý malý mouchy jsou vůči ozáření imunní.
Sledoval záblesky na horizontu a na prstech ruky odpočítával vzdálenost jaderných výbuchů - tři vteřiny jeden kilometr, tak jim to říkali v Pionýru. Vlasy mu čechral horký vánek dálkou unavených tlakových vln. Bylo o pár stupňů tepleji, než je takhle ráno v srpnu obvyklé.
Nebýt vyjících sirén a panikařících spoluobčanů, marně se dožadujících poslušnosti od svých aut a mobilů, znehodnocených elektromagnetickým impulzem, mohl být klid. Byly by klid, ticho a mír a celý víkend jako na dlani.
Pes vykonal, co měl, sáček uložen. Vraceli se pomalu domů a on stoicky přemítal, jak dlouho vydrží s půlkou chleba od včerejška a potravinami v zmlklé lednici a spižírně.
Věděl, že konec Světa ještě není. 100% není. Platnost aktuálního letáku Kaufland končí až ve středu.
Sledoval záblesky na horizontu a na prstech ruky odpočítával vzdálenost jaderných výbuchů - tři vteřiny jeden kilometr, tak jim to říkali v Pionýru. Vlasy mu čechral horký vánek dálkou unavených tlakových vln. Bylo o pár stupňů tepleji, než je takhle ráno v srpnu obvyklé.Nebýt vyjících sirén a panikařících spoluobčanů, marně se dožadujících poslušnosti od svých aut a mobilů, znehodnocených elektromagnetickým impulzem, mohl být klid. Byly by klid, ticho a mír a celý víkend jako na dlani.
Pes vykonal, co měl, sáček uložen. Vraceli se pomalu domů a on stoicky přemítal, jak dlouho vydrží s půlkou chleba od včerejška a potravinami v zmlklé lednici a spižírně.
Věděl, že konec Světa ještě není. 100% není. Platnost aktuálního letáku Kaufland končí až ve středu.
Karel Heligr
úterý 29. srpna 2017
Albena, cesta tam a zase zpátky
Moře, to byla taková nejvyšší meta za totáče. Jakékoliv moře. Otužilci a nudisti jezdili na Rujánu, zazobanci s konexemi v ČNB do Zadaru, my pracující inteligence s ROH do Albeny.
Albena, kousek od Varny, zrovna nějak v tom roce, co se podepisovala Charta a pak ještě o rok později, to už byli pozavíraní. Přesto, že to bylo dostupné a bez nějakých zvláštních obstrukcí (až na vyplňování celního a devizového prohlášení), znamenala skoro třítýdenní dovolená nemalou ránu vyváženému rodinnému rozpočtu s permanentním sklonem k debetu a tak se muselo celý rok šetřit ba co více, muselo se přispět příjmem extraordinárním a tím byla řepná brigáda. Dva hektary cukrovkového pole u Hořenic, přesně vykolíkovaného, na vymezovacích tyčkách tesařskou tužkou zanesená jména nešťastníků. Počet řádků závisel na jejich délce, lepší bylo mít řádky delší, nebylo to tak bezútěšné. Ale jinak hrůza, my děti jsme se pravda nijak nestrhly, i tak ty výlety odpoledne po škole a o víkendech byly se slzičkami, odmlouváním a zarytou opozicí vůči nějakýmu blbýmu ježdění k móři. Nakonec se to ale vždycky nějak vyjednotilo, okopalo, řepa utěšeně vzrostla, agronom Uhlíř přiklepl honorář, mohlo se vyrazit.
Do Albeny se jezdilo vlakem. Speciální vlak ROH odvážející rekreanty z Praha Hlavní do Varna Hlavní, což bylo takový zajímavý secesní nádraží na konci kolejí na dohled portálovým jeřábům velkého přístavu. Spousta vagónu, spací kupíčka, čtyři postele pro čtyřčlennou rodinu. Nelehká bagáž, plná ne ani plážového vybavení, jako chleba, konzerv, pytlíkových polívek, byl nějaký trvanlivý salám, pro rodiče šnaps.
K vlaku jsme se jeden rok dostávali blahosklonným zapůjčením služební Volhy i s panským kočím z STSky. Byla to velmi dobrodružná jízda - soudruh řidič přijel asi o dvě hodiny později a už to vypadalo na stíhací jízdu po českých a kdovíjestline moravských a slovenských nádražích. Šofér po zběsilé honičce přistavil káru před hlavní vchod hlavního nádraží asi tři minuty před odjezdem. Zběsilý úprk oběma halami k nástupišti, všechny ty tašky, obuv nevhodná k orientačnímu běhu. Průvodčí už už mával odjezd, ale nedal jsem se, pověsil se mu s pláčem na ruce a že ze mne přeci neudělá sirotka a tak měl náš speciální rekreantský vlak hned zkraje dvě minuty sekeru a naše upocená zadýchaná rodina se prodírala celou dlouhou soupravou do příslušného vagónu, který byl přesně po murphyovsku na opačném konci.
I nastalo pak seznamování se spolucestujícími, budoucími spolurekreanty, jejich ratolestmi, popíjení, karty, čtení časopisů a knih a táta - vždy připraven - zkoušel nás z bulharských slovíček z brožované konverzace; dodnes vím, že cibule se řekne luk, broskev praskova a děkuji merci. Pro dospělé nebyla ta cesta nejspíš zrovna komfortní - bez sprchy, účinné klimatizace. Pro nás děti to ale byla vrcholně dobrodružná dvoudenní jízda. Strategická pozice byla na horním lehátku, umožňující z lehu sledování ubíhající cizokrajiny - pusty s vahadlovými studněmi, velikánů Transylvánie s žebrajícími cikáňaty pod okny, na závěr pak obří nákladní lodě v ranním oparu Varnského přístavu. Tři pasové kontroly, dvě noci, den a půl.
Ve Varně přistavené autobusy Balkantouristu a jelo se tou čerstvě vybudovanou širokou magistrálou z Varny na Balčik, zleva kopce, zprava moře na dosah, což se během pár hodin změnilo ve splněný sen nejen dětský.
Cesta zpět probíhala o dva týdny později, byla analogická, kolektiv utužený dvoutýdenními hrátkami na pláži, výlety po okolí, sdílenými zážitky a popíjením Slunečního břehu, kadarky a místního ležáku u stánků v kempu. Jen české pečivo, paštiky a pytlíkové polévky byly zaměněny za lokální produkci - bílý chléb, trojúhelníkový "oslí" salám a výborné ovoce a zeleninu. O dva dny později Praha Hlavní, do metra, což byla třešnička, Florenc a přes Hořesedly domů. Sláva nazdar výletu...
Albena, kousek od Varny, zrovna nějak v tom roce, co se podepisovala Charta a pak ještě o rok později, to už byli pozavíraní. Přesto, že to bylo dostupné a bez nějakých zvláštních obstrukcí (až na vyplňování celního a devizového prohlášení), znamenala skoro třítýdenní dovolená nemalou ránu vyváženému rodinnému rozpočtu s permanentním sklonem k debetu a tak se muselo celý rok šetřit ba co více, muselo se přispět příjmem extraordinárním a tím byla řepná brigáda. Dva hektary cukrovkového pole u Hořenic, přesně vykolíkovaného, na vymezovacích tyčkách tesařskou tužkou zanesená jména nešťastníků. Počet řádků závisel na jejich délce, lepší bylo mít řádky delší, nebylo to tak bezútěšné. Ale jinak hrůza, my děti jsme se pravda nijak nestrhly, i tak ty výlety odpoledne po škole a o víkendech byly se slzičkami, odmlouváním a zarytou opozicí vůči nějakýmu blbýmu ježdění k móři. Nakonec se to ale vždycky nějak vyjednotilo, okopalo, řepa utěšeně vzrostla, agronom Uhlíř přiklepl honorář, mohlo se vyrazit.
K vlaku jsme se jeden rok dostávali blahosklonným zapůjčením služební Volhy i s panským kočím z STSky. Byla to velmi dobrodružná jízda - soudruh řidič přijel asi o dvě hodiny později a už to vypadalo na stíhací jízdu po českých a kdovíjestline moravských a slovenských nádražích. Šofér po zběsilé honičce přistavil káru před hlavní vchod hlavního nádraží asi tři minuty před odjezdem. Zběsilý úprk oběma halami k nástupišti, všechny ty tašky, obuv nevhodná k orientačnímu běhu. Průvodčí už už mával odjezd, ale nedal jsem se, pověsil se mu s pláčem na ruce a že ze mne přeci neudělá sirotka a tak měl náš speciální rekreantský vlak hned zkraje dvě minuty sekeru a naše upocená zadýchaná rodina se prodírala celou dlouhou soupravou do příslušného vagónu, který byl přesně po murphyovsku na opačném konci.
I nastalo pak seznamování se spolucestujícími, budoucími spolurekreanty, jejich ratolestmi, popíjení, karty, čtení časopisů a knih a táta - vždy připraven - zkoušel nás z bulharských slovíček z brožované konverzace; dodnes vím, že cibule se řekne luk, broskev praskova a děkuji merci. Pro dospělé nebyla ta cesta nejspíš zrovna komfortní - bez sprchy, účinné klimatizace. Pro nás děti to ale byla vrcholně dobrodružná dvoudenní jízda. Strategická pozice byla na horním lehátku, umožňující z lehu sledování ubíhající cizokrajiny - pusty s vahadlovými studněmi, velikánů Transylvánie s žebrajícími cikáňaty pod okny, na závěr pak obří nákladní lodě v ranním oparu Varnského přístavu. Tři pasové kontroly, dvě noci, den a půl.
Ve Varně přistavené autobusy Balkantouristu a jelo se tou čerstvě vybudovanou širokou magistrálou z Varny na Balčik, zleva kopce, zprava moře na dosah, což se během pár hodin změnilo ve splněný sen nejen dětský.
Cesta zpět probíhala o dva týdny později, byla analogická, kolektiv utužený dvoutýdenními hrátkami na pláži, výlety po okolí, sdílenými zážitky a popíjením Slunečního břehu, kadarky a místního ležáku u stánků v kempu. Jen české pečivo, paštiky a pytlíkové polévky byly zaměněny za lokální produkci - bílý chléb, trojúhelníkový "oslí" salám a výborné ovoce a zeleninu. O dva dny později Praha Hlavní, do metra, což byla třešnička, Florenc a přes Hořesedly domů. Sláva nazdar výletu...
neděle 27. srpna 2017
Turnusy
To jdu po červené do vrchu. Do Blatenského vrchu - být přesný - a je sobota dopoledne a všude kolem cesty jsou horské penziony a u všech lidé nakládají do aut své majetky, protože jim končí turnus a jedou domů.A tady leží u cesty kufry a nikdo je nehlídá, ale jsem tu jenom já, co bych se tahal s kradeným kufrem do vrchu, do Blatenského vrchu, k tomu plným špinavýho prádla po tom tejdnu upocených aktivit, a tady dokonce u sloupku s červenou a žlutou turistickou značkou leží dyzajnovej vysavač Dyson, takovej ten skoro z rekvizit Star Wars, o kus dál balí rodina Holanďanů a mají toho fakt hodně a pan Nizozemec mne slušně pozdraví, česky, a já ho taky slušně pozdravím, taky česky.
U chalupy na konci vesnice, vlastně města, které si říká Horní Blatná, chalupa se jmenuje pro změnu Pod Vlčími jámami, protože opravdu stojí hned pod Vlčími jámami, což jsou takové díry do země podél cesty o něco výš, jak se na vlastní oči i nohy přesvědčím, postává těch rekreantů fakt hodně, taky se pozdravíme, jsou to Češi, tak je jasný, že česky, a oni u toho ládují zavazadlové prostory svých vozů skořepinovými zavazadly na kolečkách, což mi takhle do hor přijde zbytečné, batoh se užije víc, a u toho nakládání mě sledují a vědí moc dobře, kam mířím, k rozhledně na vrchu, oni to za ten týden tady velice dobře znají a věděli by i, kdybych se na nedaleké odbočce dal po žluté doleva a ne po červené doprava jako teď, že bych šel spíš k Blatenskému kanálu než k rozhledně, tak dobře to tu znají za ten týden rekreace, za ten turnus, co jim právě končí, mají to tu všechno krásně prochozené a projezděné, protože mají na střechách i kola, a teď tu postávají a za chvíli budou mít vše naloženo, rozloučí se s majitelem chaty: "Tak třeba za rok!" a pojedou domů a už se docela těší, na vanu a opuštěnou kočku a babičku a vlastní postel a docela i do té práce se těší.
A pak jdu za dvě hodiny, kolem poledne, z vrchu, z Blatenského vrchu, z té rozhledny, jdu trošku jinou cestou, po té žluté, kterou jsem trefil záměrně, abych nešel tou samou cestou tam i zpět, to nemám rád, a po cestě potkávám hloučky turistů v protisměru, jdou do vrchu, do Blatenského vrchu, a jsou plni sil a nadšení a nadšeně gestikulují a ukazují rukami na horizont a dohadují se o názvech vrchů a vesnic na tom horizontu a co to je tamhle za kopec s boudou, je to už v Německu nebo ne, a nevědí to přesně, protože jsou tu noví, nový turnus je to, co před chvílí nastoupil na svůj týden dovolené, jsou součástí prázdninového koloběhu turnusů, ale už poslední v řadě, končí prázdniny a pak už bude rychle podzim a nevlídné počasí a přijede leda někdo na víkend a pak až zase v zimě na týden na lyže o vánocích a jarních prázdninách.
A tenhle nový turnus od Vlčích jam to tu z pozice lokálních zelenáčů zatím vůbec nezná, naopak já jsem ten vědoucí a vím, kam míří a kam dojdou a přeju jim to, protože to stojí za to.A už jsem ve vesnici, vlastně v městě, a vysavač Dyson už na krajnici nestojí, už je v autě, ale Holanďani ještě neodjeli, měli toho fakt hodně a teď právě montují své bicykly, které se jim doma ještě budou dost hodit, na střechu velkého auta, vanu, nemontují tam vanu, van se říká tomu typu vozu, a blonďatá hezká Nizozemka sportovní postavy se na mě hezky usměje a pozdraví, česky, to dá rozum, a já se taky usměju a řeknu "Dobrý den!" a jdu dál z Blatenského vrchu. A jdu svižně, protože toho mám dneska ještě hodně k poznávání.
středa 23. srpna 2017
Poslední dobou jsem ve vysílání ČRo1 nemohl nezaregistrovat v solidní rotaci nasazené hity nových českých kapel se stručnými, zbytečným balastem nezatíženými názvy: Jelen, Hodiny, Slza.
Je ale dost možné, že nejde o nováčky na hudebním poli, ale o zkušené muzikanty vzešlé ze skupin Les, Slunce a Oko. V případě rozpadu prvně zmíněných očekávám vytvoření nástupnických souborů Kolouch, Přesčas a Kapesník.
Taky by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby muzikanti z Jelena, Hodin a Slzy spáchali nějaký společný projekt. Jak by ho pojmenovali? Jelen + Hodiny + Slza. Navrhuji Nešťastný myslivec.
úterý 22. srpna 2017
pondělí 21. srpna 2017
- Dáte si zmrzlinu?
- Jo.
- Tak povídejte!
- Kopeček jahodový a kopeček meruňkový.
...
- Tak tady to máte a dáte mi 28 korun.
- Tady, drobný nechte.
. Jéééé, to ste moc hodnej!
- Nejsem, jsem moc zlej!
Vycení na ni zuby a hluboce zavrčí.
Ona stojí zaražená s dvěma mincemi v ruce, jako solný sloup za mrazákem, udivenými zraky sleduje odcházejícího a hlavou se jí honí, že nemůže být tolik temné zloby v muži s tak krásnýma velkýma očima, tak zajímavýma velkýma ušima a tak zdravými mohutnými zuby. Jistě se jen přetvařoval, jen se chtěl vyhnout konverzaci se sympatiemi nešetřící, však jen tuctovou prodavačkou.
On zatím došel od stánku k lavičce do blízkého parku, kde sedí a dychtivě velkým fialovým jazykem lemtá z kopečků osvěžující desert. Temně a spokojeně u toho mručí a říká si, že to byl skvělý nápad - jeho dnešní opulentní tučná večeře o dvou chodech v domku u cestičky temným hvozdem nutně potřebovala adekvátní sladkou tečku!
neděle 20. srpna 2017
Flashback
To jsem šel dnes před polednem od našich, od oběda, v ruce sáček s odpadky, který jsem našel za dveřmi k vynesení a který jsem šel vynést.
Domeček na kontejnery stojí naproti hospodě zvané Česká. Jen chodník, úzká asfaltka, pár schodů k terase, vchod do putyky. Už měli otevřeno, oni otvírali vždycky brzy, o víkendu je na sídlišti žízeň hned od rána.
Z veřejí ke mne dolehne hovor žíznících s obsluhujícími, cinkot skla a hlavně docela hlasitá muzika: Lust for life, Iggy Pop, as seen on Trainspotting. Rytmická úderka vhodná úplně přesně k rozproudění krve, média nesoucího resuscitující alkohol, s názvem - Chtíč po životě - padnoucím dokonale nedělnímu poledni na vyprošťováku.
Z veřejí ke mne dolehne hovor žíznících s obsluhujícími, cinkot skla a hlavně docela hlasitá muzika: Lust for life, Iggy Pop, as seen on Trainspotting. Rytmická úderka vhodná úplně přesně k rozproudění krve, média nesoucího resuscitující alkohol, s názvem - Chtíč po životě - padnoucím dokonale nedělnímu poledni na vyprošťováku.
A přišel ke mně zpátky ten sladkobolný pocit víkendových ran, dopolední a polední u Sucháče, na baru, nad kdovíkolikátým pivem a třetím fernetem, u vyhrávajícího jukeboxu s poctivě namačkanými hity podobného charakteru - Iggy Pop, Lou Reed, Underworld, Groove Armada, Chemicals.
Ten pocit momentálního vítězství nad časem, nekonečné touhy po životě, všeobjímající sounáležitosti s právě pochopeným nechápajícím světem okolo. S hlavou plnou báječných myšlenek, aktuálního převratného objevu metafyzické podstaty univerza.
Nekonečná rána nekonečné závislosti, která končila úderem poledne přesunem k právě otvírajícímu Drakovi. Na skutečně posledních teď již skutečně pár a pak domů spát.
Ten pocit momentálního vítězství nad časem, nekonečné touhy po životě, všeobjímající sounáležitosti s právě pochopeným nechápajícím světem okolo. S hlavou plnou báječných myšlenek, aktuálního převratného objevu metafyzické podstaty univerza.
Nekonečná rána nekonečné závislosti, která končila úderem poledne přesunem k právě otvírajícímu Drakovi. Na skutečně posledních teď již skutečně pár a pak domů spát.
Aby se člověk probudil v neděli večer, totálně dezorientovaný v čase a prostoru, uvědomiv si záhy, že se žádný zásadní průlom v metafyzice vesmíru a fenomenologii jsoucna nekoná, že chronicky stále dokola prožívaný víkend s periodicky opakujícími se euforiemi a kocovinami ještě neskončil a že se - doprdele! - ráno, což už je za chvíli, vstává do práce...
pátek 18. srpna 2017
pátek 4. srpna 2017
čtvrtek 3. srpna 2017
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)