Trojská lávka a já
Když už jsem se konečně dostal k svému letnímu plánu projít si pravý břeh Vltavy od Libeňského mostu k Trojské lávce a navázat tak na předchozí procházku po břehu protějším ze Stromovky přes Holešovickou marínu k metru proti Štvanici, nebylo už léto, ale sklonek podzimu, pátek 24. listopadu.
Nadšený několika kilometry na ráno pracovního dne liduprázdné stezce, naplánoval jsem si pokračování. Na příští jaro. Zaparkovat u Stromovky - i když už i sem nepochopitelně dorazila přiblblá modrá zóna, která naštěstí o víkendu neinkasuje -, přelézt plavební kanál, a pokračovat kolem přístaviště, Císařským ostrovem mezi výběhem pro cvičené koně a výběhem pro cvičené psy a přes Trojskou lávku dál, k Trojskému zámku a do kopce k Bohnicím na návrší nad Trojou a po hřebenu projít rozhledny a vyhlídková místa a skončit po půl roce v Libni.
Jenže chyba lávky. Trojské lávky. Poroučela se k zemi - lépe řečeno k vodě - o týden později, v sobotu 2. prosince...
Vůbec nechci malovat čerty na zeď, jako že to bylo o chlup, že jsem mohl být mezi těmi čtyřmi pádem postiženými, kteří se spolu s lávkou poroučeli do Vltavy, dva z nich to odnesli poměrně těžce. Lávka mohla spadnout kdykoliv předtím nebo kdykoliv potom a moje účast při incidentu prostě nebyla plánovaná.
Nejhůř tu katastrofu odnesl - dle online zpravodajství - šedesátiletý chlapík, který je v nemocnici udržován v umělém spánku. To na tom není moc dobře, když ho drží na přístrojích na JIPce.
A to ve mně opravdu hrklo, to mě opravdu mrazilo, když jsem se tenhle zpravodajský fakt dočetl.
To jsem se ten pátek před desátou blížil k Trojskému jezu, kde je pro potřeby kanoistů vybudován
kanál zdařile simulující divokou vodu, se všem proprietami - terénními překážkami, peřejemi, protiproudy. Plus brankami, ty moc přírodní nejsou. Sledoval jsem s radostí pro mě nevšední výjev začátku každodenního tréninku české reprezentace jezdců na divoké vodě, žen i mužů ve vymazlených lodičkách z ultramoderních kompozitů, s českými vlaječkami a jmény, která mi nic neříkají, na bocích kanoí; poslouchal jejich ranní špičkování a verbální pošťuchování, trenérovo rýpnutí do jednoho z mladíků zavíčkovaného vodotěsně v plavidle, houpajícího se na vlnkách s otráveným výrazem v tváři, že aspoň vyjezdí včerejší párty; za všeobecného veselí ve vodě kolem shlukujících se kolegyň a kolegů.
A říkal jsem si, že je to úžasné, že zatímco někteří lidé sotva odpíchli pracovní dobu na vrátnici a teď šroubují v provoze nebo někde v open-space, druzí také zrovna dorazili do práce, ale místo kartou na snímači se odpíchnou pádlem od břehu a jedou makat mezi branky a jsou při tom na čerstvém povětří, zrovna v hodně studené vodě, a je to taky jejich práce, jejich zaměstnání a živí je to, a to jim docela závidím v tuhle mně vzácnou chvíli na - krom přítomné české reprezentace kanoistů - liduprázdném trojském nábřeží.
Krom reprezentace a ovšem i jediného šedivého vousatého muže po šedesátce, pěstěného zevnějšku, v černém kabátu, slušných kalhotách a kvalitních botách, který mi jde na proti a doprovází ho bílá fenka s černými fleky. Sympatický milý pejsek, váleček s nadváhou, ale tou fenky po kastraci trpívají, strká čenich do ojíněné trávy a asi bude zkušená lovkyně myší, což je u křížence jezevčíka - původ je u slečny nadevše zjevný - taky běžné.
Míjím roztomilé, smyslovými jevy zaneprázdněné zvířátko, ale vyruším ho, fenka na chvíli trávník nechá, přikolíbá se ke mně, prohlédneme se navzájem, ona vrtí chvostem a evidentně chce pohladit, podrbat, nebojí se mě, je zvyklá na cizí, a tak ji podám ruku k očuchání a pak pohladím a podrbu a ona je spokojená, oklepe se a hned zas běží dál čuchat k jinovatce. Já se zdravím s jejím pánem, který nás došel, a oni pokračují směrem, odkud jsem právě přišel já.
To já pokračuji svou trasou podél tréninkového kanálu, kde už kanoisté vyjíždějí večírky předchozího dne, proplétají se mezi brankami, a já je pozoruji a říkám si, jak se asi dostávají zpátky od cíle ke startu proti děsivému proudu a vlnám, a pak na vlastní oči vidím, že trénovaní borci z reprezentace to zvládají i do kopce, ani se u toho moc nezadýchají a ve vlnobití na sebe dál vesele pokřikují a špičkují se a jejich práce je jim největším koníčkem.
 |
| To ještě visela. |
Vylezu na val nedaleko od nábřežní stezky a shlížím na druhou stranu, do staré Troji a na její okolí a už plánuji další, tentokrát jarní, vycházku. Dneska už dál jít nezvládnu, nejsem reprezentant a mám své limity. Chvíli sleduji chlapy, kteří na místním parkovišti pro autobusy turistů, mířících do ZOO opodál, oměřují vzrostlý dub, který je jistě chráněný a roste přesně uprostřed odstavné plochy pro auta, pro svou vzácnost zachován, obkroužen plůtkem a zeleným travnatým ostrůvkem. Dendrologové v akci. Kontrolují strom, jeden dub obíhá s obří šuplérou, druhý zapisuje hlášené údaje.
Sejdu z valu zpět k vodě a po estakádě pro pěší a cyklisty vylezu na Trojskou lávku, kterou prý nedávno taky takhle důkladně obíhali a kontrolovali jiní chlapíci, z technických služeb, a měřili prověšení lávky, jestli není nadlimitní, aby lávka nespadla. Prověšení nadlimitní nebylo, vše v pořádku. A lávka si klidně spadla. O pár dní později.
Ten jiskřivý pátek ale ještě visela pevně, jdu po ní do Holešovic, lávka se jen trochu houpe pod mými kroky, nepadá, a je tu klid a mír, nikde žádní turisté pochodující od přístaviště za zvířaty a památkami v protisměru, do Troji; kolem jen pár místních lidí zkracujících si cestu do města, pár kondičních běžců a překvapivě jen jeden jediný cyklista.
Protože jsem pomalý a dost často se zastavuji, okouním, fotím, sleduji a do toho plánuji, přesně na lávce mě dojde známá dvojice, která měla někde směrem na Libeň, možná pod Mostem Barikádníků, otočku a vrací se domů.
Fenka se ke mně hrne jako ke starému známému a hned si řekne o přídavek hlazení a drbání. To já nikdy neodmítnu a při tom se dám s jejím pánem a procházkovým kumpánem do řeči. Máme společnou cestu přes Císařský ostrov a kolem přístaviště výletních parníků k dalšímu mostku přes plavební kanál do Stromovky a během pěti společných minut probereme pár věcí.
Fenka se jmenuje Odeta, Odetka, je z Bubenečského útulku, je jí skoro sedm let, je moc hodná, myši samozřejmě loví, už jich tady v okolí zamordovala pěkných pár, a pán si libuje, jaké měl štěstí, že ji má, protože míval zdravotní problémy a prospívají mu dlouhé procházky a pejskovi taky prospívají, má trochu nadváhu. A muž už je v důchodu, má dost času a tak chodí oba dva každý den touhle trasou - z Holešovic k Libni a zpátky, udělali si z toho rituál a na procházku se vždy těší.
 |
| To už ne. |
A to právě proto mě zamrazilo a zrovna kvůli tomu ve mně hrklo, když jsem četl o zhruba šedesátiletém pánovi, kterého z vody vytáhli kanoisté, kteří v době pádu lávky zrovna trénovali na kanálu opodál a nezištně poskytli svou pomoc a loďky a schopnosti bezprostřední záchranné akci. A díky jim zachráněný muž putoval ze studené vody sanitkou rovnou na ARO a teď tam leží v umělém
spánku, v nedobrém zdravotním stavu.
Tak moc, ale opravdu upřímně moc doufám, že to nebyl shodou osudových náhod můj chvilkový parťák, nový známý, na kterého ta patálie vyšla. Že snad šel s Odetkou přes lávku v jiný čas. Už i takhle to pro ně bude smutné, protože musí hledat jinou trasu, měnit rituál. To myslím problém nebude - tady ve Stromovce a okolí je na chození spousta místa a trasa se dá naplánovat jinak.
A já za sebe jsem rád, že ač jsem letní plán realizoval až na podzim, tak přeci a na poslední chvíli a vlastně právě včas. Však až budu realizovat další etapu, kopečky pod Bohnicemi, nad Trojou a zpět do Libně, musím se vrátit jinou cestou.
Nová lávka hned tak viset nebude a já nemůžu čekat, až se sejdou všechny komise, vyšetřovatelé, znalci a odborníci, a pak další komise, kolokvia architektů a zainteresovaných lokálních politiků, aby se všichni poučili z chyb a postavili nový spojovací článek tak, aby staronová lávka sloužila prospěchu lidu a něco z akce zbylo i na ně.
A aby nový mostek, pokud bude, již nikdy nesletěl do studených vltavských vod a nevzal sebou nějaké ty náhodně přítomné občany na zdravotních procházkách, protože takovéhle katastrofické zážitky - jak známo a prakticky prokázáno - rozhodně zdraví neprospívají!
PS: A myslím, že trojské ZOO aktuálně citelně poklesnou tržby ze vstupného, protože všechny ty davy z výletních parníků, co hrnuly se přes lávku z přístaviště na Císařském ostrově (což jsem osobně zažil, když nedávno takovým parníkem od Rašínova nábřeží přijel jsem, jen po přistání vyrazil nikoliv do ZOO, ale k Veletržnímu paláci v Holešovicích), nepřijdou a paroplavba potažmo turisté budou muset taky hledat jinou trasu a měnit rutinu a jak ono to bude oklikou a o dost dál, tak davy nakonec spíš dojdou tam, kde je to blíž...
Agua, ¿dónde vas? Vodo, kampak jdeš? 
To jsem se ten pátek před desátou blížil k Trojskému jezu, kde je pro potřeby kanoistů vybudován 
sedmdesátá první
