někdo máslo na
hlavě
někdo má slona

26. duben 2015 v 13:09 · Klášterec nad Ohří, Ústí nad Labem Region

Ech ty finanční zlomyslnosti!

Tyhlety Murphyho zákony pro cash flow platí neustále. Jako bych neříkal už před týdnem, že to tak dopadne!

Už před týdnem jsem měl dostat jednu platbu v hotovosti. Ne nijak velkou, nicméně bohatě pokrývající potřebu staršího muže na výdaje z portmonky - všechno ostatní zvládnu kartou nebo převodem přes homebanking.  A tak čekám na cash, abych měl flow. A čekám. A čekám.
V peněžence nakonec jen pár drobáků, platbu sousedce za vytírání společných prostor hrnu před sebou ze dne na den (nejsme domluveni na konkrétním termínu, ale nejpozději do 20. to vždy má), odložené časáky v dřevěné rotundě na parkovišti na konci Královehradecké budou taky pomalu z minulého měsíce, za kovové jen dokupuju chleba a koblihy a jednou se dokonce rozšoupnu s perlivou matonkou. Bankovku nemám žádnou, v kapsičce na mince poslední pětikoruny a drobnější.
Jenže ta hotovost má přiletět každou chvíli, šmarjápano mně se nechce do bankomatu, bankomat používám tuze nerad!
Včera už to nešlo - ani cash, ani flow, a jdu do kina, kde nemají terminál. Nedá se svítit, je třeba ke strojům. 600 z mašiny vedle banky, tři dvoustovky - jednu s omluvou strkám sousedce, druhou do okýnka trafikantovi, ten mi pade vrátí, kino je za 120, v pohodě, i na nanuka bude.
Jenže v kině jsme tři, minimum k promítání je pět, k promítačově nelibosti se skládáme na další dva lístky, to dá dohromady celý dvě kila, v peněžence zase 70 korun, za 50 kupuju kolu a lentilky a jsem tam, kde jsem byl předtím se solitéry búry a jinou drobotou.
Ale už před týdnem jsem si říkal, že jakmile budu zlomyslným osudem a zákeřnými okolnostmi donucen k bankomatu, hotovost připluje. A taky že jo - ráno email: "Stav se, máš u mě ty prachy!"

Výstavky, poslední dekáda.

Bukolická lyrika v Murnau

Franz Marc Museum, Kochel am See.
Krásné muzeum, zasazené do svahu nad Kochelským jezerem v jižním Bavorsku, s úchvatným výhledem z panoramatického okna. Zaměřené především na Franze Marca a jeho přátele z Modrého jezdce, též na další německé expresionisty z NKVM, Die Brücke ad.
http://www.franz-marc-museum.de/

Schloßmuseum, Murnau am Staffelsee.
Zgruntu rekonstruovaná budova bývalého hradu/zámku v malém tržním městě na dohled od Ga-Pa. Zaměření na historii regionu a místní celebrity, především Gabrielle Münter a spisovatele Ödöna von Horvátha (zemřel velice zajímavou smrtí!), postavičky kolem Blauer Reiter a dalších expresionistických spolků, taky dočasná výstava do konceptu přesně padnoucího a pro mě nového Adolfa Erbslöha.
Rozhodně stojí za to vyjít si po doporučeném okruhu k domu Gabrielly Münter, dle převažující národnosti jeho někdejších dočasných nájemníků (Kandinskij, Javlenskij, Verjovkina) zvaného Russenhaus.
http://www.schlossmuseum-murnau.de/

ZČG Plzeň, výstavní síň "13", SVĚTLA, ŠERO A TEMNOTY. Umění českého 19. století.
Zajímavě tématicky poskládaná výstava veličin českého malířství celého 19. a počátku 20. století. K vidění opravdové ikony - Kosárek, Quido Mánes, Schikaneder, Panuška, Preisler...
Za malý peníz k mání solidně udělaný průvodce výstavou.

Cody Choi v Chemnitz

http://www.zpc-galerie.cz/cs/svetla-sero-temnoty-umeni-ceskeho-19-stoleti-826
O kousek dál v Masných krámech vystaveny reflexe mladých umělců na Loosovy místní počiny. Neoslovilo mě, nezaujalo.


Kunstsammlungen Chemnitz
Několik různorodých výstav - od místní expresionistické veličiny Schmidta-Rottluffa přes zasloužilého umělce NDR Wolfganga Mattheuera (jeho dřevořezy jsou úžasné!), současnou malířku Dagmar Ranft-Schinke až po korejského provokatéra Cody Choie (jeho persifláže ikon malířství mě mnohokrát rozesmály). Taky tu mají aktuálně nevelkou expozici německých romantiků, i ten jeden jediný C. D. Friedrich potěšil. I secesní interiéry muzea jsou skvělé a
místní artshop velice nebezpečný pro kreditku!
http://www.kunstsammlungen-chemnitz.de/

poEETismus

Dvojí čtvrteční pohlazení

To jsem se včera večer dvakrát nechal pohladit. Kulturně pohladit, aby nevznikly pochyby.
Měl jsem takovou nanicovatou náladu, asi z toho měňavého počasí a stále ještě nedospalosti z náročného velikonočního supervíkendu. I zalezl jsem do postele brzy a jak se mi ani nechtělo číst, uvítal jsem společnost rádia, konkrétně Vltavy a sjel celý večerní program - od jazzu v 17.45 přes jeden díl četby na pokračování ze Zpronevěřeného nebe Franze Werfela (po Zemi snivců Alfreda Kubina další mysteriosní zapeklitost v rámci Rakouského roku této stanice), proklimbal jsem hodinku On Air s Radiem Wave, kde hrají trendy muziku, která mne oslovuje, ale stejně jsem pár songů prosnil, až jsem se dostal k naplánovanému kousku, hlavní události večera.

Trojan nejistý

Florian Zeller je prý jedním z nejhranějších současných francouzských dramatiků a jeho hra Pravda i v rámci jeho úspěšnosti ta z nejúspěšnějších. Pravda - na vlastní ucho jsem se přesvědčil, že Pravda je opravdu skvělá. Hodinka konverzačního koncertu skvělých hlasů, především Ivana Trojana. Téma nevěry v konfrontaci s Plzákovským "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!". V tomto případě spíše nerovného boje hlavního hrdiny (to byl ten Trojan) s železnými zákony přetvářky, komplikovanými konstrukcemi neprůstřelné lži a (jemu) nepochopitelnými manýry zatloukání.
Přiznám se: po dvaceti minutách jsem dospěl k čtveráckému pocitu, že jsem autora prokoukl, že vše směřuje k jednoznačně předvídatelnému rozuzlení, pointě, a už už jsem byl znechucen takovou nakráměhouskovostí. Jak jsem byl ale usvědčen ze samolibosti a neznalosti rafinovaného současného dramatu!
Ve hře se vše mnohokrát převrátí, zkomplikuje, přeonačí, loďka mezi brankami výmluv kličkujícího nešťastníka pozvolna se potápí. Lež na lež, kopanec za kopancem, nejistota na nejistotu. Děj se dostává do finále, kdy si nikdo není jistý ničím. Včetně posluchače! Autor nad dokonalým zmatením a metapokryteckým zakončením triumfálně mává v potu a krvi svých hrdinů omočeným husím brkem a volá: "Voilà!"
Dávám téměř plný počet bodů a rád bych tuto hříčku viděl i na divadle, samo že ve stejném obsazení. Poněvadž i když jsem si Trojanovy grimasy u vytáček a nekonečně marného klopýtání představoval velmi živě, vizuální originál je jen jeden!

Nabuzen a rozrušen báječnou rozhlasovou adaptací se mi ani trochu nechtělo spát, navíc jsem měl náskok z předchozího pořadu o žhavé kultuře. A tak jsem klikl na od pondělí uložený odkaz k novému seriálu stanice HBO, historickému dramatu Bílá princezna.
A to bylo to druhé pohlazení.

Alžběta Yorská

Hodinový první díl - úvod do dramatických událostí v Anglii konce 15. století. Zatímco zvolna odtikává později definovaná horní limita středověku, Kolumbus vyplouvá ke své 'Indii', Albrecht Dürer vrací se z cest po Itálii do rodného Mnichova, aby v klidu vytvářel to, čemu jednou budou říkat renesance, a u nás svádí o moc nad královstvím především diplomatický boj Matyáš Korvín s prvním z Jagellonců Vladislavem, v Albionu a přilehlých zemích končí Válka Růží, na trůn je dosazen první Tudorovec Jindřich, v pořadí VII.. A za choť pojímá dědičku konkurenčního rodu
Yorků, princeznu Alžbětu.
Již ze seznamovací pasáže je jasné, že otázka pro blaho říše žádoucího překřížení nejvýznamnějších panovnických dynastií té doby bude věcí zapeklitou, její definitivní řešení se neobejde bez komplikací. Nová Královna matka - Markéta Beaufortová, je žena tvrdohlavá, bezskrupulosní, neštítící se jakkoliv vyzmizíkovat vše, co by jejímu synáčkovi stálo v cestě ke korunovaci a dalšímu upevnění moci Tudorů.
V tom jí velmi zdatně sekunduje královna bývalá, princeznina maminka a nastávající králova tchyně. Též Alžbeta, Woodwilleová. Ta by pro změnu ráda, aby Jindřich Tudor na trůnu trávil jen natolik krátkou chvíli, během níž by mohla připravit červený koberec ke koruně svému nárokem oprávněnějšímu synu, o němž ovšem není dosud známo, nebyl-li zákeřně zavražděn na pokyn právě úhlavní sokyně Markéty.
Miluji tyto vrcholně-středověké genealogické propletence a rébusy, jsou mnohem zajímavější a napínavější než všechny Kriminálky Kdekoliv dohromady a navíc to byla pravda pravdoucí! Seriál Bílá princezna navíc vnáší do děje špetku tajemna, operuje se tu s mandragorou a lehkou magií, což nakonec nemusí být fikce, protože ty dvě (a možná i tři, včetně princezny, která od počátku není se vším smířená puťka) ženské byly opravdu řádné čarodějnice!
Po první části dávám taky téměř plný počet bodů a převelice se těším na další intriky, podrazy a překážky na cestě k vybudování více než stoleté dynastie, vzešlé z překřížení Yorků a Lancasterů, rodu červenobílé pětilisté růže, Tudorovců.  

Nevyhasínající automatismy

U Draka jsme si s Máňou vždycky povídali vtipy. Navzájem. Jak jeden z nás někde přes den na nějaký takový vypečený fórek narazil - Máňa hodně v bulvárních plátcích, které nečtu, já pro změnu ve vtipných fórech na serveru Okoun -, zapamatoval si ho a pak jsme si ho odpoledne až večer, ba i v noci, dle nejbližšího termínu setkání, předali.
Byla to víceméně taková humoristická soutěž, Vtipnější vyhrává blahé paměti. Mezi námi dvěma se ale nesoutěžilo o stokorunáčku za nejlepší vtip, ale o to, kdo se vtipu toho druhého víc zasměje. A že jsme se občas zasmáli od podlahy a zvesela a něco humorů jsme si navyprávěli!
Škoda jen, že jsme ty naše příspěvky hospodskému procesu socializace nezaznamenávali do nějakého deníčku, vtipné kroniky - byl by to velice cenný a jistě břichotřasný dokument. Takhle si ze všech těch jiskřivých anekdot pamatuji leda kuřinec, leda prdlačky.

K Drakovi už půl roku nechodím a Máňu jsem za tu dobu viděl jen párkrát, sedící v autě nebo sedícího v autě - bydlíme a parkujeme kousek od sebe. Vtipy si už nepovídáme a neschraňujeme je pro sebe. Stejně ale, automaticky, když na nějaký hezký narazím, řeknu si: "Ten by se Máňovi líbil, to bych dneska určitě vyhrál!" a už už se chystám zapsat si pár humorných řádek do paměti, abych ho odpoledne, večer, ba v noci vybalil na mého kumpána vtipné směny.

Vzápětí si uvědomím, že by to byl zápis zbytečný, marný, že Máňu neuvidím, a tak vtip hned pustím po vodě veselého potůčku a on zmizí v zátočině, v dálavách, za hodinu dvě o něm nevím. Někdy pravda obšťastním kolegyně, jenže těm můžu předat sotva čtvrtinu materiálu, zbytek má nálepku 'ženám nevhodný', jak je zhusta přisprostlý, genderově nevyvážený, specifický, nebo by prostě nepochopily...

Zrovna před chvílí jsem na Okounu narazil na jeden takový - ten by se Máňovi tuze líbil a kolegyním ho vyprávět nemohu. Nikoliv kvůli peprné černohumorné rasové nekorektnosti, to kolegyním zpravidla ani trochu nevadí, měly by ale slabou až nulovou povědomost o ústřední postavě fórku. Ale jsem si jistý, že dnes či zítra, nejpozději pozítří bych v dalším kole soutěže vtipálků stokorunáčku vyhrál!
A tak si vtip odložím aspoň tu:

Usain Bolt se jde zapsat do golfového klubu. Recepční ve vstupní hale mu říká:„Je mi líto, ale do našeho klubu černoši nesmí. Ale dvacet minut dole po cestě je jiný klub, kde berou i černochy.“

Naštvaný Bolt povídá: „Víte kdo já jsem? Já jsem Usain Bolt!“
„Aha, pardon - pět minut dole po cestě je jiný klub, kde berou i černochy.“

Aprílové povětří

Už mě to - jako každý rok touhle dobou - zase síří: ráno mrznu, odpoledne se potím, cestou na oběd dostatečně nakrmen prachovou bouří; chvíli svítí, chvíli ne, chvíli prší, chvíli ne, kroupy, sníh, svítí, fouká, mrzne, mraky, jasno, prší, krupky, furt dokola. Blázinec. U blbejch na dvorečku!
A co mě tedy síří úplně ze všeho nejvíc, je tanec kolem oken v kanceláři. Už mám mozoly na pravém palci a ukazováčku od kroucení tyčkou zatahování a roztahování žaluzií - jak vykoukne slunec, nevidím na monitor a dělá se vedro a nedýchatelno, otevřu ventilačku a rázem mám stůl pokryt prachovou dečkou, zavřu ventilačku a zatáhnu žaluzky, to ale musím rozsvítit zářivky a když už zase zaleze, roztáhnu žaluzky a zhasnu zářivky a je to sice mnohem lepší, ovšem jen do chvíle, než zase vyleze, a takhle třeba dvacetkrát za dopoledne. Mohl bych pravda zapnout klimošku, ale tak nějak se mi příčí používat energeticky náročný a tím neekologický zdroj tak časně zjara a navíc mě pak v noci nedá spát chronicky bolavé ofukované levé rameno.
A tak si nepřipadám ani jako svědomitý zaměstnanec povrchových dolů, jsa pouhým otrokem, eunuchem, obsluhou vějíře, slunečníku, deštníku a větrolamu, all in one, u jakéhosi Velikého Sultána, který jednou kňourá, že mu svítí na lysinku, podruhé syčí, že tu táhne na cemr, potřetí kucká uhelné chrchle do brokátového kapesníčku, láteře na astma. A nakonec pro změnu mručí, že hovno vidí v tomhle proklatě pomateném kolotoči.

Expedice 'Blauer Reiter' v momentkách

ČT, 13.4.: Bundespoštička proti Kochelskému hauptbahnhofíčku.
Slečna, vizáž Kelly Family (jo, zrzavá), na mé naléhavé upřesnění, že chci čtyři známky do Česka a jednu do Ruska, nepopleťte to!, odvětí nevzrušeně a mávne rukou: "Tschechien oder Rußland, das ist aber egal!"
A dá mi pět stejnejch.

PÁ, 14.4.: Konverzace s velmi příjemnou a erudovanou paní z pokladny Schloßmusea v Murnau. Probereme Modrého jezdce, Neue Künstlervereiningung München, dílo Adolfa Erbslöha, který tu má aktuální výstavu a ačkoliv spoluzakládal oba spolky a maloval krásně barevné obrazy, nikdo včetně mě ho nezná, krom té paní ovšem.
Přes výtvarno dojde i na mé vyznání obdivu k lokalitě a odkud jsem: říkám Kaaden, ona přikývne, že ví, Erzgebirge, Sudetenland.
A tak vzápětí dojdeme i k drážďanským klukům z Die Brücke a Bohumilu Kubištovi, který s nimi kamarádil. Ona naši diskuzi uzavře tím, že si dokáže představit, jak se mi tu líbí - sama zná rozdíl mezi průmyslem zdevastovanou zemí a svěží krajinou Předalpí.
"Já jsem taky přistěhovalec, náplava. Z Ruhrgebietu!"
Usměju se tomu a vysypu zaklínadlo 'Dortmund, Bochum, Essen!' Taky vím, mnohokrát jsem jel skrz. K Arnhemu a dál do Haagu.

SO, 15.4.: Hrob Franze Marca je očíslován. To číslo je 44.

NE, 16.4.: Paní od pokladny v Masných krámech, ZČG Plzeň, už si mě pamatuje, zdraví a říká: "Dneska fotit nesmíte. Ale nebojte, na téhle výstavě není co fotit!"
A má pravdu - expozice 'Interiéry duše', jakési umělecké reminiscence na Loosovy stavby a interiéry je dokonale nepovedená a zbytečná. Snad jen zaplácnout interiér krásné výstavní síně, aby bylo odškrtnuto a zaměstnanci se nenudili.
O to víc jsem si vychutnal Schikanedera, Panušku, Quido Mánese u.v.a. o 50 metrů výše ve výstavní síni "13".

Nazývejme věci pravými jmény

na těle nátělník
na koleni nákoleník
na rameni nárameník
na krku nákrčník
na hrdle náhrdelník
na den dělník nádeník
na hlavu padlý nápadník
na Hradě náhradník
že je to náš náčelník?
taky si klepu na čelo

13. duben 2015 v 6:34 

Little mandarin

(čti Lidl; věnuji Peteru N.)

Ahoj děcka,
já jsem z Řecka,
první jakost!

(tvrdá jak kost,
samá pecka)

12. duben 2016 v 8:14 · Klášterec nad Ohří, Ústí nad Labem Region 

Našel se!

Tato zpráva mi mohutně vylepšila poměrně chmurnou náladu. Došel pohled! Po téměř dvou měsících! Tak ještě aby trefil ten jeden, co se toulá skoro měsíc po Německu a nebudu mít žádná ztracená odeslaná psaní...
A stejně by mě zajímalo, kde se potvora toulal. Do Ruska a konkrétně Pskova to přeci není tak daleko. Do Ruska... Rychlost pouti vychází na cca 1 km/h - to ho nesl poštovní šnek. Vsadím se, že když před více než 100 lety posílala slečna Krupská pismó svému nastávajícímu do vyhnanství na Sibiři, bylo v cíli rychleji.
Kampak zapadl, kam ho zašili, kde bylo času dost, pošťáci naň zvysoka kašlali, kdo ho vyhrabal a nakonec zdárně doručil? Tajemné jsou cesty některých pozdravů.

Nic tak Novaého
(teletariáni)

Monitor zdobí svatozář,
hlas pěje a má známou tvář;
jsou navěky živi: telka =
mámy ňadro, živitelka.

Tři nesnesitelné páteční lehkosti pracovního bytí

1. Ráno na mě výhružně bliká pracovní správce mailů, program MS Outlook:
   "Chystáte se překročit maximální kapacitu poštovní schránky!"
   Nechystal jsem se. Nevěděl jsem, že se chystám. Ale když už jsem se dověděl, přichystal jsem nápravu. Samotného mě překvapilo, že jsem téměř 10 let nesmázl nic z 'důležitých' zpráv, ponechaných v archivu, v 99 % případů nadarmo.
   Inu smázl jsem roky 2009 a 2010. Komplet. Dva roky života! Za dvě minuty! A nestalo se nic, nezestárl jsem náhle, naopak schránce se odlehčilo a výstraha je pryč.
   Potřeboval bych něco podobného udělat s vousem.
2. Krátce poté se chci z pracovního PC přihlásit do zaměstnaneckého portálu. Ano, blíží se výplata, hodlám zkontrolovat, nebyl-li jsem ošizen. Zkoušel jsem už včera, ale nešlo to.
   Zkouším i dnes. Jednou, dvakrát, Chrome, Explorer, znovu dokola, aktualizace browserů, kontrola aktualizací, synchronizací, restart počítače. Nejde to.
   Ještě jednou dokola, nejde.
   Volám na helpdesk. Milí ajťáci právě sedí nad snídaní a kafíčkem, dělají až od sedmi, kroutí na tu dálku (centrála je v Bílině) hlavami, které operativně dávají dohromady, diví se a dále kroutí,
   "Ale nám všem to tady jde! Udělal jste to a to a to?", "Ano a ano a ano!", (nejsem blbej), "Aha, no, my se na to podíváme."
   Za deset minut volá nejkompetentnější z nich, že na nic nepřišli, že se na mě na tu dálku píchne a zkusíme to na jeho přihlášení. Zkusíme a...
   Jde to! A odhlásí se, login naťukám opět já a...
   Taky to jde! A od těch dob už to jde furt.
   A já si připadám stejně nedoučeně, jako počítačový analfabet, za které mám ženské od nás, které si sem tam schovají na ploše ikonku excelovského souboru do koše, vypnou spodní lištu windows, nebo smáznou sloupec "Předmět" v outlooku. A pak pláčou a smutně volají a přijdu já, udělám myší 'šup šup' a sláva! Jsem Bůh, je vyřešeno, den pro ně opět krásný, já nonšalantně kráčím chodbou a myslím si cosi o nedoucích a to samé si teď musí myslet ten hodný, neustále zaneprázdněný louskač kódu z Bíliny...
3. Když už jsem si vytvořil dost místa na další poštovní komunikaci, klidný, že na mzdě jsem krácen nebyl, pustím se do stěžejního díla dnešního dopoledne - mailu s analýzou funkčnosti vylepšení softwaru, hlídacího psa pohybů paliva ve firmě.
   S tím softwarem se trápím již dlouhý čas a má analýza je sice objektivní, nicméně závěr z ní vyplývající zatížen jest nemalou osobní invektivou, formulovanou v mezích diplomacie a slušnosti. Na sprostá slova tedy nedošlo, byť by to nakonec bylo mnohem efektivnější než celý software i s vylepšeními a prováděním marných analýz jejich vylepšenosti.
   " ...nepřijde mi jako elegantní řešení, zdá se mi marné dělat věci duplikovaně, komplikovaně a nakonec zbytečně. Navíc nevidím žádnou zpětnou vazbu na Vaší straně – nikomu to není divné, nikdo s tím nic nedělá bez našich připomínek?"
   Zaznělo v závěru psaní, jako tečka za hodnocením. A já jsem spokojený, jak jsem to hezky sesumíroval a že si celý víkend (tato firma neodpovídá zrovna na počkání) mohu myslet cosi o nedoucích a analfabetech a Černého Petra jsem tak předal dál. 
   Jen s tím rasputinovským křovím bych měl ještě něco udělat!

Sudety vs exekuce

Zajímavé překrytí mapy exekučního zatížení obyvatel ČR hranicí Protektorátu Čechy a Morava.
Poučná a smutná jednoznačná korelace mezi tradicí osídlení a výší (nejenom finanční) inteligence populace. Známe z každodenní praxe, na vlastní kůži. Příští zastávka: mapa volebních preferencí...

Zdroje:
Exekuční infografika: http://mapaexekuci.cz/
Montáž: okoun.cz, id DJ Slamák

Rafał Wojaczek

SEZÓNA

Je zábradlí
ale nejsou schody
Je já
ale já nejsem
Je zima
ale nejsou teplé kůže zvířat
medvědí kožichy liščí ohony

Od doby kdy je mokro
je velmi mokro
já miluje mokro
na náměstí, bez deštníku

Je tma
je tma nejtmavější
já nejsem

Není spát
Není dýchat
Žít není

Jenom stromy se pohybují
nevšední pohyby stromů

rodí černou kočku
která přebíhá přes všechny cesty

Se sbírky "Který nebyl", Ova 2012, přeložil J. A. Pitínský.

Dialog s uklizečkou (známou jako Zpěvanka)

- Dobrý den, chcete uklidit?
- Dobrej, chci,(...)proč bych neměl chtít?
- No že někdy nechcete.
- Dneska chci!
(šmrdli šmrdli šmrdli)
- Já vám uhnu, abyste mohla vytřít i pode mnou!
- To je dobrý!
- Jak dobrý?
- No máte tam čisto!
- No nemám!
(šup sem šup tam)
- Mohl bych vás o něco poprosit?
- Ano!
- Nepokládejte prosím TO mejdlo na houbičku na nádobí.
- Vám to vadí?
- A jak - nádobí pak chutná po mejdle!
- Aha! Já ho na houbičku pokládám, aby neupadlo do umyvadla.
- Mně ale mejdlo nikdy do umyvadla neupadlo!
- Mně jo!
(šmudli šmudli šmudli)
- Nashledanou!

Z aprílových Seznamap

Snad jen dodat, že ten guláš je jistojistě buřtguláš...
Zdroj: https://mapy.cz/textova

Proklatý apríl

Řekla mi se studem: "Ne!

Ne dřív než z kamen slezem.
Všechno má své meze. 
A ty jsou ještě studené."