qtkúv pach

Mlčení jezovitů

On to není špatný film. Martin Scorsese sice plýtvá slovy a impresemi, až otravně opakuje některé motivy pochyb a hledání, film by mohl být klidně postříhán na délku mnohem přijatelnější než bolavých 160 minut, ale budiž: Mr. Director je zasloužilý a moudrý postarší muž, vážená osoba, stojí si za každou scénou, za každým záběrem, každým dialogem, byť trpí typickou stařeckou upovídaností...

Zkušenost režiséra osvědčila se při šťastném výběru herců hlavních rolí. Liam Neeson je bez diskuze sázkou na jistotu, představitelé ústřední dvojice portugalských misionářů už tak ostřílení nejsou, oba ale shodou okolností excelovali minulý rok v dalších ostře sledovaných rolích - Andrew Garfield v obligátním válečném dramatu Hacksaw Ridge, Adam Driver pro změnu v lyrickém Jarmuschově Patersonovi. Na jejich místě v tomto snímku lze si snadno představit typově totožné Orlando Blooma a Domhnaila Gleesona, oba aktuálně velmi exponované, žádané, ale již okoukané a nejspíš i dražší. Takto máme před sebou eventuální příští hollywoodské superstars s nadějnými kontrakty v kapse.
Mlčení je drama o dramatické misi dvou jezuitských misionářů v japonské misii, která postupně zaniká pod knutou sadistické vrchnosti, reprezentované místním inkvizitorem (sic!), bůhvíproč bazírujícím na tradičním budhismu.
Červenou nití dlouhého snímku jsou: víra v jediného (sic!) Boha, konfrontace její pevnosti s reáliemi maximálně odlišné kultury, pochyby nad nejednoznačným výkladem Písma, hledání kompromisu mezi skutečnou křesťanskou láskou k bližnímu a život bližního ohrožujícím setrváním v dogmatech víry.

Napravo nejsympatičtější z domorodců, jehož pragmatická dovednost
balancovat mezi tradičním a importovaným byla nejživotaschopnější.

Přeživší dva misionáři jsou tíhou okolností donuceni k veřejnému zostuzení a ústupu od svého přesvědčení, k odevzdanému útěku do svého nitra, k víře bez manifestace navenek, k víře skryté v duši. K mlčení.

Potud synopse filmu, na kterém mne ale fascinuje úplně jiná věc: Párek misionářů tu pláče a dojímá se nad mučením a utrpením řádově desítek kolegů - padres z předchozí misie a jejich oveček z vesnic obrácených na víru. V první polovině 17. století. V Japonsku je vygenerováno několik mučedníků, zatímco v rodném kontinentu týchž misionářů, v Evropě, zuří Třicetiletá válka, jsou pleněny celé země, lidé vražděni po statisících, probíhají inkvizitorské procesy proti dalším statisícům, hoří hranice, nástroje útrpného práva jsou v plné permanenci. A to nikoliv kvůli šíření víry, nýbrž vůčihledně díky nicotným sporům, půtkám kléru o jemné nuance v rámci víry tradiční. Té samé víry, jejíž "dobrodiní" zaostalým Japoncům, kteří se troufale klaní falešným modlám, přinášejí hrdinové Scorseseho filmu. Bratři řádu Jezuitů, Tovaryšstva Ježíšova, o jehož "holubičích" metodách napravování pohanů a heretiků víme mnohé.
Fascinující je tedy ortodoxní pohled křesťansky orientovaných tvůrců s absolutním nedostatkem uvážlivé tolerance a ekumenické analýzy. Rigidní stranění jediným pravým, "tradičním" hodnotám jediné pravé, "naší" civilizace. Což mne osobně nejenom fascinuje, ale především irituje - jakožto mírně pochybujícímu ateistovi jsou mi mnohem bližší ideje a učení východních filozofií a náboženství než překonaná, zastaralá a moderní dobu trapně nereflektující dogmata křesťanství (s výjimkou některých protestanských proudů).
Osobně jsem očekával, že odpadlí misionáři dojdou ke katarzi a závěru, že opravdová víra není založena na instituci, symbolech a dogmatických poučkách, nýbrž tkví v srdcích, věrna násilím nevymahatelné lásce, toleranci bližního a respektu k přírodní podstatě Světa. Víra založená na přejímání obohacujících zkušeností a vědomostí jiných kultur. Víra směřující k syntéze nejlepšího z jednotlivých tradic.
Ale není tomu tak. Opět (a očekávaně) nestalo se - křesťan zůstal sveřepým křesťanem a divní Japonci bezbožnými pitoreskními individui se směšným náboženstvím, jazykem, chováním a tolik nepochopitelnou zarputilou vůlí bránit své vlastní tradice a víru.

Mlčení, US 2016, režie Martin Scorsese
Kájík ***     

PS: A ještě jedna věc mne na Mlčení upoutala - lingvistická zdatnost tehdejších pohanských obyvatel okolí Nagasaki. Film je v angličtině, ovšem ta zde zastupuje rodný jazyk misionářů, portugalštinu.
Každý druhý venkovan se solidně domluví portugalsky, inkvizitor a mnozí hodnostáři pak mluví plynně a bez zaváhání používají správné předložky, příčestí nepravidelných sloves, budoucí ba i předpřítomný čas, podmiňovací způsob a slovíčka jako 'setnutí', 'diskomfort' nebo 'daně'.
Není už to samotné znakem svébytnosti a vyspělosti opovrhované kultury? Schválně - kolik asi tak šintoistických misionářů by se dnes v Lisabonu domluvilo svou mateřštinou?