Poslední leden
(šest veršů)

zametám ostošest
šest centimetrů
šest pod nulou
šest ráno
šestek
šest

Výpisek ze seriálu

If your mind is always elsewhere, in a way, you never really are 
experiencing anything. Nothing's ever real.

Duchem stále nepřítomen, nikdy nic reálně neprožiješ.
Nic ti není dost skutečné.

Muž z Vysokého zámku, s02e02.

Takový normální sobotní večer

Chodník pro pěší, cestička ze Zelené do Málkova vine se podél třináctky. Zprvu nad bývalým polem, dnes pozemkem pro vilky mírných zbohatlíků, za odbočkou ke sportovnímu areálu podél plotu bývalého statku, dnes areálu s neznačkovou čerpací stanicí a pravidelným nedělním bleším trhem. Cestička k Málkovu lemována je veřejným osvětlením. V pravidelném odstupu střídají se tyče lamp s koulí na vrchu. Koulí z půli průhlednou, průhlednou vespod, aby zářivka nesvítila pánubohu do oken, ale pánučlověku na cestu.
Už nedávno zahlédl jsem, že zářivky v celém průběhu chodníku nesvítí jednotně. Několik jich nervózně poblikávalo, sršelo. Asi tak, jak to dělávají světelné zdroje, které už mají namále a signalizují brzký odchod do říše stínů. V případě těchto zářivek ale evidentně jiný zádrhel, žádná se do temnot nechystala.
Cestička k Málkovu, lemovaná veřejným osvětlením, je tento sobotní večer nasvícená jako kvalitní diskotéka. Nikoliv pár jednotlivých - blikají, srší, pulsují téměř všechny výbojky. Silnice první třídy je lemovaná prvotřídní jednobarevnou hudbou, tepajícím světelným řetězem, udávajícím rytmus dopravě, jejíž plynulost je právě v těchto místech narušena nedávno osazenými cedulemi počátku a konce obce - nejdřív Zelené, po kilometru Málkova. To dřív nebylo, jezdilo se plynně, dnes nutno dvakrát zpomalit na padesát, což úplně dokonale činí málokdo, protože zatím se tu neměřilo a nepokutovalo. A tak do rytmu rychlostních omezení, nespojitých změn vektoru, nespojitě pulzuje světelná magistrála podél cesty. Jako bušení arytmie na hrudi, pulzace bolesti v zubu, výstražný signál nepozorným a pospávajícím řidičům; Diskotéka Málkov.

Bazén - vymezující a orientační linie.

V plovacím bazénu aquaparku prvně si všímám vzrušujícího doplňku, pominutého minule. Na stropě nad každou drahou je modrý pruh, podélná osa plavecké tratě, symetrála dělící dráhu na levou a pravou polovinu, odraz stejné osy, která je vyznačena na dně. Slouží evidentnímu účelu - orientaci plavci, který plave naznak a nemůže sledovat osu dna. Sportovci, který by zíral do nebe, nebyl-li by bazén krytý střechou, na jejímž stropě jsou namalované modré čáry, osy
jednotlivých plaveckých tratí, které udávají směr pohybu vpřed, případně vzad - v případě znakaře.
Výborný vynález pro všechny plavce chronicky nedržící směr. Jako jsem například já. Při plování znakem pohybuji se nejen nesmírně pomalu, ale i křivolace, cikcak. Stává se, že fyzicky konfrontuji další z vymezovacích zařízení - dělící lano s plováky. Pokud dráhy nejsou lany obklopeny, stává se, že křížím dráhu jiným plavcům, kteří pak do vody nabručeně bublají výstražné: "Stopa!".
V sobotu poprvé v životě plavu čtyři bazény znakem bez obav - zrak upřený ke stropu, k modré vodící linii, drže se sveřepě určeného směru. Bez obav, že se v bazénu ztratím, že zabloudím do jiného sektoru, mimo dráhu č. 4, kterou jsem si pro rekreační plavání zvolil. Bez starchu, že se při ztrátě orientace zhmoždím o plastové plováky lana, provedu test spojitosti a pevnosti lana s doplňky a tím vzbudím nelibost dozorujícího plavčíka s píšťalkou: "Nehrajte si s těmi plováky pane, jste jako rozjívené dítě!"

Do Kauflandu pod Zadními Vinohrady zajedu v pauze mezi plaváním a kinem. Jen pořídit pečivo běžné a k snídani, žádný velký nákup. Mám dost času a tak se rozšafně courám mezi regály a hodnotím složení a pestrost vystaveného tovaru.
V oddělení drogerie pro muže všimnu si žlutých slevových cedulek u deodorantů Nivea. Zaostřím zrak, ve slevě mají právě můj nejoblíbenější poddruh - Fresh Active 48h! Který sice nespadá do kategorie pečivo, nicméně výhodu slevy je třeba - byť neplánovaně - využít. Sprej doma stejně sotva fouká a zanedlouho bude nutná výměna.
Mám v košíku pár položek: pití a čokoládu do kina, pečivo, též ve slevě - blíží se konec prodejní doby a už by se neprodalo, sadu popisovačů, nezlevněnou, však potřebnou, a nejvýhodnější úlovek - deodorant Nivea.
Paní na pokladně to má hned, mávnu kartou, beru účtenku. Nad částkou mi bleskne hlavou, že nesedí, je to nějak moc. A samozřejmě - položka sprej, místo avizovaných 48,- hodnota 84,-, mají to špatně. Reklamuji, jsem odkázán k informacím, že tady s tím nic nenadělá. Jedu na info, tam sedí melancholická paní, jistě řešící podobné zádrhele celou dlouhou směnu.
"Nesedí vám sleva? Prosím doběhněte k regálu - víte ještě kam? - a přineste mi tu slevovou cedulku, já vám vrátím rozdíl."
Běžím ke sprejům, vytáhnu cedulku, zaostřím důsledněji na titěrná písmenka úplně vespod, nečitelný petit, a teď již zřetelně vidím "Silver Protect". Klatě, úplně jiný druh než za cedulkou vyrovnaná řada "Fresh Active 48h".
Zahanbeně jdu zpět, omluvím se, 'mea maxima culpa!', melancholická paní se na mne útrpně usměje a praví: "No vidíte!" Jistě řeší podobné zádrhele celou dlouhou směnu a ve značném počtu případů to dopadne úplně stejně, jako přes kopírák, už se nerozčiluje, nijak zvlášť to neřeší, jen je odevzdaně melancholická.
Slušně se rozloučím a mizím na parkoviště s předraženým sprejem. Kupuji je zásadně ve slevě, vždycky někde nějaká je. Proč si ale kazit náladu - jsem příjmová kategorie nižší střední třída, ušetřil jsem přes 5 kaček za pečivo, můžu si luxus spreje v plné ceně dovolit.

Marion, Brad a skalpované děťátko.

Kino nestojí moc za řeč, špionážní drama z WWII s názvem Spojenci je samozřejmě bezchybně natočené, se všemi atributy profesionálně odvedené hollywoodské práce. Nicméně dvojici Marion Cotillard, Brad Pitt jejich vášnivou lásku nevěřím ani za mák, je to takové chladné, Pitt studenej čumák se zrovna během natáčení rozcházel s Angelinou, Marion taky na pilu moc netlačí, padli si sice do náruče, nikoliv již do oka. To kdyby jí dali do kupy s Fassbenderem! Jenže třetí film během jednoho roku už by asi nikdo nezbaštil.  
Spojenci, US 2016, režie Zemeckis, Kájík ***, hvězda navíc za Saharu v úvodu a vtipného odbojářského opilce z Dieppe.

V půl jedenácté se hrnu prázdnou vymrzlou třináctkou zpět, těším na diskotéku v Málkově. V přehrávači nachystané kombo - double singl Night Flight To Venus/Rasputin od Boney M, bude pulzující párty on the road!
Jenže už zase bliká jen jedna, možná dvě zářivky. Zbytek v poklidu a kontinuálně svítí na chodníček. Jako by se večer žádná jednobarevná hudba nekonala, jako by bylo vše v pořádku, žádné závady na elektrice.
Divné - změnou teploty to nebude, mráz je pořád stejný, minus pět. Možná je odběr v aglomeraci večer hodně vysoký a k zářivkám veřejného osvětlení neteče dost proudu, životadárného kyslíku elektřiny. Svítidla se potom škubou v křečích hypoxie. Teď chvíli před půlnocí už vesnice tolik nebere, svítí pár oken, náročné spotřebiče vypnuty, proudu dost i pro lampy, žádná křeč.
Cestička z Málkova do Zelené, vinoucí se podél třináctky nad bývalým statkem a někdejšími poli, je osvětlena řádně a v celém průběhu. A mně v autě vyhrává poutní Rasputin bez očekávané světelné megashow.

Kam letí letadla, v nichž nesedíme?

Letí letadla, v nichž nesedíme,
blýskavé flitry s bělostnou vlečkou.
Na jaře, na podzim, v létě, v zimě,
pod modrým batistem baldachýnu.

Seattle Stockholm Bilbao Dillí,
západ poledne orient půlnoc,
překročí zenit, na malou chvíli
rozsejí chmýří vířené větrem.

Letí letadla, v nichž nesedíme,
k místům, po kterých horečně toužím,
ve výhni léta, ve větru, v zimě,
stříbřité mušky dunící nebem.

Vstříc lesklým bodům ve stratosféře
pozvedni hlavu, ruku mi sevři,
všechny své věci nech tady ležet,
obejmi, chyť mě, letíme s nimi.

Londýn Petrohrad Berlín; vpřed směle
letíme oky blankytu sítě
ke krajinám skrytým ve tvém těle,
najdeme všechny, horečně chci tě!


(S malou inspirací od pana Sorrentina. Děkuji!) 

Dirigent a profesor
O nečekané podobě

Na začátku měsíce jsem navštívil přímý přenos z Metropolitní opery v Novém Jorku. Tradiční žádaný kus o babylonském králi Nabuchodonozorovi, s kterým to Hebrejci neměli nijak jednoduché, ale celkem dobře to dopadlo.

První věcí, která mne na představení upoutala, byla introdukce dirigenta kusu. Šéfa orchestru, o kterém jsem se později - z rozhovoru o přestávce - dověděl, že je milovaným živým inventářem Metropolitní. Že je starousedlíkem za dirigentským pultíkem, což v současnosti platí o to více, že po nemalých zdravotních problémech muž diriguje z invalidního vozíku. James Levine.

Dirigent

Charismatický muž nezměrného životního elánu, dynamiky, sršící optimismem na všechny světové strany. Nejen z titulu role mu přisouzené vládne dramatickými gesty, hudbu prožívá ve všech aspektech, všech nuancích, celém spektru nálad - od beznadějného pláče až k patetickému triumfu naděje v závěru, od deprese ke katarzi. Poměrně tělnatý muž nepřehlédnutelného zjevu, koruna šedých vlasů kolem kulatého obličeje vytváří beethovenovskou svatozář, typický hudební virtuos!
Při rozhovoru rozdává nadšení, elán a nezměrný optimismus i verbálně. Navzdory věku mezi 70 a 80, vážným zdravotním problémům, jimiž nedávno prošel a jistě stále prochází a které málem způsobily předčasný konec kariéry dirigentovy.
Úžasná figura! Podle reakcí moderátora, kolegů i obecenstva, je James Levine miláčkem každému, kdo se kolem opery motá, byť zdálky - tak jako já, sedící tisíce kilometrů daleko, v kině na okresní periferii.

Osobně mne James Levine upoutal ještě nějak navíc. Podobností s jinou známou osobou analogických vlastností. Snad až na ty nešťastné choroby. Hned jak jsem Levina uviděl - jeho neučesanou vizáž, gesta, široký úsměv a šibalské jiskry v očích, řekl jsem si: "To je ovšem celý Olda! Olda Bylina!"

Profesor

Olda není dirigent a nepůsobí za oceánem. Je hubenější, vyšší a chodí po svých. Olda je sportsman. Vlastně ale diriguje taky - studenty na kadaňském gymnáziu. Jistě je úplně stejným inventářem, maskotem a miláčkem ústavu, tak jako Levine v Metropolitní opeře. Hlavně ten široký úsměv, bystré šibalské oči, neustálý optimismus a nezadržovaný hlasitý smích. Též gloriola šedých vlasů, nepřehlédnutelně vysoké čelo a - samozřejmě - brýle.
Olda je z druhu kantorů, na které se vzpomíná ještě dlouho po škole, po celý život. Otcovsky přísná a přitom kamarádská figura, přirozená autorita, charismatický vzor. Vzdělaný, kompetentní a přímý chlap, řešící jen podstatné zádrhele bez afektu a hysterie. Kvalifikovaný průvodce studiem. Guru.
Stejně důležitý pro svou almu mater jako skvělý dirigent pro kulturní svatostánek. Nejsou jen starousedlíky, inventářem, miláčky. Jsou pevnou součástí, esenciální součástkou soukolí - zabezpečují chod, hybnost, udávají směr pohybu vpřed, významní pro formování espritu, ducha a tváře instituce, genia loci.

Později, když jsem konfrontoval náhlé zjištění s kapacitou dlouhodobé paměti, zalitoval jsem, že subjektivní pocit nápadné podoby osobně s Oldou nejspíš neproberu. Že ho nešťouchnu mezi žebra a nezahlásím: "Mrkni někdy na jednoho z dirigentů Newyorské Metropolitní!"
Vídáme se s Oldou zřídka. Naposledy před rokem na vánočním zájezdu do Drážďan. Bydlíme pár kilometrů od sebe, nechodíme na stejná místa, nesdílíme okruh koníčků a známých. Než dojde k dalšímu náhodnému setkání, už o Levinovi dávno nebudu vědět a analogie se mi z hlavy vypaří.
Ale co už - pocity podobných synchronicit, souběhu podobností, parabol a paralel mívám často, jedna odejde, deset dalších přijde. Tuhle konkrétní chvíli udržím. Navíc dirigenta Met ani Oldu jsem snad neviděl naposledy. Nepotkám-li, neuvidím, nic se nestane.

Včera si tak sedím a klimbám ve vyhřáté čekárně u holičky. V Kadani před Hradem. Chvíli po mně si jen tak přijde, hlučně s úsměvem pozdraví všechny vespolek. Na scénu je uvedena všem důvěrně známá, s radostí vítaná persóna. Olda! Olda Bylina! A sedne si vedle mě...

Jiří Kolář
Protivy

Víte, že
PROTIVY
jsou jistá slova,
která lze rozvést v krátké věty,
z nichž každá je
opakem druhé.
(Například řeknu-li:)
Kosti drž (jest opakem): MASOPUST

(a zde jich je hned několik:)

není bavlna - JELEN
tam pod - KAMNA
podzim řež - JAROMĚŘ
loď párala - VORŠILA
tobě půl sta - MĚSTO
město ono - VESTA
z pole ona - NAPOLEON
doly boj - HORYMÍR

Ze sbírky Co by sis přál

Divadelní dvojice

Divadlo pod Palmovkou. Dvě představení zhruba měsíc od sebe.

V druhé polovině prosince první repríza Nory, Ibsenova dramatu o vzpouře hýčkaného kanárka v kleci, revoltě obletované nastrojené panenky proti archetypálním pořádkům.
V druhé polovině ledna derniéra Krvavé svatby, Lorcova surreálného hororu z Andalusie před 100 lety. Téma svatebních rituálů, trudného života rolníků neúrodné půdy, dávných křivd, vendety.
Skvosty světového dramatického pokladu - na Palmovce skvěle vypravené, nastudované, zahrané. Inscenace spojuje osoba Terezy Dočkalové excelující v rolích dvou mladých žen, středobodů děje.
Krom spříznění postavou mladé charismatické herečky mi představení bude asociovat další nečekaná podobnost. V obou případech potkal jsem v divadle - hledišti, foyer, kavárně - dvě nepřehlédnutelně interesantní dvojice.

Nora

V prosinci před uvedením Nory povšiml jsem si nejdříve v kavárně a pak před vystavenými obrázky ve foyer nesourodého dua. Snad matky se synem.
Ona silnější žena, zhruba 40 let, však ve fyzické kondici, kdy se věk odhaduje těžko, klidně jí mohlo být o 10 let méně. Vizáží zařaditelnou spíš do azylového centra. Místo lodiček rozdrbané sešlapané kozačky, místo sukně nečisté a nežehlené obnošené rifle. Místo kabelky velká ošuntělá ledvinka obepnutá kolem pasu, plandající pod výrazným břichem. Místo halenky červená kostkovaná flanelová košile. Rozcuchané zacuchané delší vlasy, špinavý blond. V obličeji oteklá, oči skrz opuchlá víčka téměř nevidět, tvář flekatá světle hnědými skvrnami, nezdravě rudé barvy. Když jsem chlastal, vypadal jsem stejně.
Doprovod jí dělal hnědovlasý klučina kolem dvanácti, oblečený podobně. Cvalík s bystrýma očima. Živý, úplně normální kluk.
Zajímavá dvojka. Přemítal jsem, jak se stalo, že jsou tady. Lístky nejsou úplně laciná záležitost, pro ně určitě značná částka měsíčního rozpočtu. Pokud ovšem nejde o podivínskou milionářku, která si se sebou a životem nedělá těžkou hlavu.
Četl jsem nedávno, že i do charit, pomáhajících těmto lidem, občas doputují lístky na kulturní představení a tak se bezdomovci a sociální případy dostanou na operu, balet, do divadla, do kina. Bez ztráty nepostradatelných prostředků. Což je naprosto v pořádku - i tato množina lidí je variabilní a najdou se v ní milovníci kultury. Usoudil jsem, že jde právě o tento případ a žena vytáhla synka na představení, aby se neflákal doma sám. Snad i jako prevenci, pojistku, aby po deváté večer neskončila v jedné z početných libeňských putyk. Ona Ibsenova Nora není zrovna kouskem určeným dětem.
Ale byl to asi omyl. Podle hovorů, které vedl synáček se svou maminkou v předsálí a pak na sedačkách za mnou, pochopil jsem, že to byl naopak on, kdo maminku vtáhl do divadla. Velice chytrý, v kultuře zběhlý chlapec - mamince vysvětloval různé nuance divadelního představení, co se tu sluší a patří. Na Noru byl připraven, věděl oč jde a nakonec během představení nešlo neregistrovat jeho živý zájem o děj, radostné opětování úsměvných scén, nesouhlasné komentáře až výkřiky při scénách hlavní hrdinku ponižujících. Byla Nora personifikací maminky, kterou by bránil stejně?
Mrzí mě, že jsem se o přestávce nedostal ke krátkému rozhovoru s prckem - měl jsem v úmyslu ho oslovit, poptat se na jeho mínění, měl jsem k němu namířeno. On byl ale právě zcela zaměstnán studiem u nouzového východu odloženého hasícího přístroje, který v zápalu analýzy povalil na zem, čímž si vysloužil pozornost a pokárání od službu držícího mladíka v hasičské uniformě. Do toho minidramatu jsem vstoupit nemohl, smál jsem se srdečně, krytý sloupem. Po představení dvojice zmizela dřív - nestála frontu u šatny, svršky uloženy v objemném maminčinu batohu.
Však přeci jsem s chlapcem jednu konfrontaci měl - seděl jsem v první řadě, on v druhé, přímo za mnou. To se neobešlo bez lamentu, že nic neuvidí, domluvil si s mamkou směnu místa. Snad něco viděla maminka, také menší postavy.

Krvavá svatba

V lednu se kolem mého stolku u okna divadelní kavárny asertivně prodírá nevidomý pán. Suverénně s nataženou bílou hůlkou nakročí mezi stoly, bez řečí si u kolemsedících sjedná respekt a vytvoření uličky mezi stoly. Pokračuje směle k tušenému východu. Problém je, že nejde k východu. Skončil rozpláclý na zdi mezi zarámovanými velkoformátovými fotkami z představení. Východ je pět metrů nalevo, o řadu stolů dál. To on ale neřeší a s přehledem zkušeného slepce dál proťukává se kavárnou.
A už se za ním žene drobná žena. Maminkovský typ. Volá: "Kam se ženeš moulo, vždyť jsi mezi stoly, tudy se nejde ven!" On, učiněné neviňátko, odvětí, že přeci nevidí, že je sveden ze správné cesty. A neochotně se podvolí své guvernantce, nechaje se téměř násilím dotlačit k proskleným dveřím exitu.
Hned ho podezírám, že to byl naschvál, malý truc pro radost, jen tak trochu rozvířit stojaté vody nudného podniku. Ten pán byl vyloženě žertéř ve skvělé formě a výtečné náladě.
Nevidomý pak korzuje se svou gardedámou po foyer. Vysoký halama, rozcuchané šedivé pačesy, neformálně oblečený. V obličeji stále velmi optimistický výraz. Handicap mu nijak nebrání užívat si života plnými doušky. Z čehož koneckonců plyne i jeho účast na představení.
Ona je droboučká, maličká, proti němu poloviční. V kostýmku červené barvy, malá milá paní. Snad manželka, snad sestra. Je do něj zavěšená, jemně ho navigujíc. Určitě dobře ví, jak by se návštěva divadla vyvíjela v jeho režii. Že by se změnila v škodolibé katastrofické drama.
A další koincidence - pár si opět sedá do druhé řady, opět za mě. Já si zpravidla kupuji lístek do první, zabezpečuji tím komfort neskladným nohám. Ještě před začátkem Svatby mudruji si, co takový nevidomý pochytí ze hry, jejíž esenciální složkou je vizuální pódiová prezentace - od scény, osvětlení přes kostýmy po mimiku, pohyb a interakce herců, ve hře se hodně tančí, andaluské flamenco, svatební tance atd. Slepec sedící za mnou si z ochuzení o tento aspekt evidentně nic nedělá - hru též živě komentuje, opakuje repliky herců, verše, chvílemi se mi zdá, že dokonce předbíhá, zná text nazpaměť. Kdoví pokolikáté tu je, kdoví jestli nemá text nastudovaný odjinud, z audioknihy, rozhlasové adaptace. V každém případě si děj užívá stejně jako ostatní, snad ještě více, když zapojuje trénovanou imaginaci, vše si domýšlí, maluje k svému obrazu. Stejně jako činíme my - vidoucí - při čtení.
Na konci představení se k šatně prodírá se svou opatrovatelkou suverénně a má v tváři uspokojení a radost. Je celý prozářený, což v kombinaci s jeho hromotluckou fyziognomií vytváří obraz svérázné, navýsost povedené postavy z jiného divadelního kusu. Snad antického dramatu. S osudem vypořádaný, žertující Oidipus? Filuta Polyfémos, oplácející se zadostiučiněním Odyseovy proradné oslepující úskoky?
V každém případě jsem se tentokrát necítil provinile, že sedím o řadu blíže, že zacláním. Na rozdíl od špunta z Nory je totiž pán vyšší než já a nežehrá na prohru ve vstupenkové loterii. Ani nehrozí, že bych mu překážel ve výhledu...

Rodinné štěstí

Žili dva mladí lidé a měli se rádi. Ona se časem začala zakulacovat až byla úplně kulatá. Jednoho dne ji on odvezl do porodnice, kde mu ona porodila míč. Tak proto byla taková kulatá! Ten míč měl na povrchu v jednom místě takovou dírku. Na huštění. Když to uviděl pan doktor, řekl: "Tak tatínku, není to míč, máte krásnou míču!" Ale tatínkovi to nevadilo, hlavně že to bylo zdravý.

Pak přišla sestřička s papírem a propiskou a jak se ta míča bude jmenovat. Dali jí jméno Meroslava. Zdrobněle Meruna.

22. leden 2016 · Klášterec nad Ohří 

Jedu mlhou se svým koněm sám

Sobotní noc, před půlnocí. Žatecký region, dálnice D7. Jedu nocí se svým vozem sám. V přehrávači cédéčko, výběr hitů z 80. let.

Jedu nocí se svým vozem sám. Je minimální provoz, předjel jsem ve stodvaceti jeden kamion, předjelo mne jedno SUV, expres, dobře o padesátku rychlejší. Občas světla v protisměru, jen občas. Venku velice řídká mlha, opar, inverze, vidět je dobře, dálková světla to prosvítí. Teplota stabilní, mírně pod nulou. Silnice suchá, vítr nefouká. Dobře se jede z Prahy domů v tom všeobjímajícím klidu.

Za velkou křižovatkou 'Praha-ChomutovXMost-Žatec' náhlá změna, výpadek klidu, konec reality. Bílá zeď. Mlha zhoustne na maximum, dohlednost sotva 5 metrů. Vypínám dálková - jsou k ničemu, od mléčné výplně všude kolem se odrážejí a oslňují. Tak jen pro jistotu zapnu mlhovky, zpomalím na 50 a držím se středové čáry, levého okraje pravého dálničního pruhu. Prolínám bílou stěnou, jasně nasvícenou kužely bodových světel.
Jedu pomalu, nemá cenu spěchat. Jako správný ateista se modlím, aby zezadu nepřikvačil další expres - červenou mlhovku by taky viděl až na poslední chvíli.
Bílá stěna však není konzistentní v celé délce. Najednou nejedu souvislým mlékem, projíždím vrstvami - jeden pruh u silnice, škvíra, druhý ve výši kapoty motoru, mezera pro oči, další pruh olizuje střechu auta. Dokonale vypnutá bílá prostěradla, natažená horizontálně v pravidelných odstupech nad sebou. Třírozměrná vlajka státu, vyznávajícího bílou a černou. Simulace řezu třemi bílými rovinami v tmavém prostoru. Jev strašidelný svou pravidelností - nejde o náhodně se převalující cáry, chuchvalce mlhy, běžné v inverzních podmínkách, jde o dokonale rovnoběžné listy nehmotného papíru, které prořezávám. Se svým vozem sám.

Běhá mi mráz po zádech. Kroutil bych hlavou, kdybych právě nestrnul v mírném předklonu, krk z krunýře objetí sedadla a pasu natažený vpřed, vytřeštěné oči se snaží proniknout pruhovanou mléčnou nádivkou reality kolem. Hlavou se mi honí, o co tu jde, co úkaz znamená, jak dlouho bude trvat. Mráz po zádech, zježené vlasy. A konec pruhům, zase homogenní bílá stěna. Pár vteřin a prostěradla, vrstvy. Několikrát dokola. Přijde mi, že ve stejných intervalech, periodicky.
Zvyknu si, přestanu se bát, vychutnávám rytmus změn, jednolitost stavu plného, symetrii stavu členěného. Pár kilometrů, 10 minut, které se subjektivně dost natáhnou. Nakonec z mléka vyjedu, všude kolem jen zase hodně řídké odstředěné mléko, rozostřená světélka chomutovské aglomerace po pravé straně v dálce. Vypnu mlhovky, zapnu dálková, teď už zase užitečná, světla. Až ke konečné ceduli dálnice vůbec nikoho nepotkám. Úkaz byl aktuálně přístupný jen jednomu diváku, mně, one viewer show. Ovšem spíš k vyděšení než k potěše.

Za dvacet minut, těsně před cílem cesty, doma, říkám si, že šlo o banalitu, náhodnou chvíli střídajících se - tomuto ročnímu období vlastních - atmosférických jevů.
Jen bych zrovna nesměl jet z Prahy, z Lorcovy Krvavé svatby. Z divadelního představení, v kterém se v jeho surreálné finální scéně prohání po jevišti personifikace Měsíce na chůdách, pátrající v andaluské krajině se sadistickou touhou spatřit kruté skutky. Představení, v jehož finální scéně po téže krajině bloumá a slídí personifikace Smrti, tušící kořist, připravena provést svou žeň.
Jen by zrovna nesmělo být před půlnocí, tím mrtvolně tiše klidným obdobím, kolem něhož se odjakživa dějí i v české krajině divné a kruté věci.
Jen bych nesměl právě míjet v mléce tušený Vysočanský kostel sv. Václava po levé straně. V přízračné samotě stojící svatostánek, ke kterému nedávno přilepili příslušenství - krematorium. Jediné v širokém okolí, frekventované místo rozlučky pozůstalých s pozůstatky.
Jen by mi zrovna z osmdesátkového výběru nesměl kabinou rezonovat dávný hit temných nových romantiků. Visage. We Fade To Grey. Mizíme, ztrácíme se, rozpouštíme v šedi. V šedi, mléčně bílé šedi, která zastoupí realitu tak náhle, ochotná pozřít vše, co se do ní vnoří, jí prostupuje, v ní ztrácí. S dokonalou nejistotou permanence jevu. Netušeného konce nicoty nedopátrají se ani ta nejpronikavější dálková světla, nejostřejší zraky, nejbystřejší mysli. Bezmocné echoloty je v tento moment výpadku jsoucna nejlépe vypnout, zpomalit, zklidnit. Mléčně bílou nicotu nechat plynout kolem, nebát se, přijmout jí, užívat si neposkvrněné barvy, podstaty, periodicky plynulých přechodů, hebké symetrie vrstev. Fade to white...

Severská chandra

Když na Nora
sedne lenora,
vypadá to bledě.

Duševně chátrá,
nechytá sledě
ani tresčí játra.

21. leden 2015 v 13:23

Vyšlo v A2, #1/2014

Koloběh sponek v kanceláři

Kancelářské sponky. Ty titěrné věcičky z drátku, zamotaného za účelem funkce dočasného spínání dokumentů do křížence obdélníku a spirály. V dnešní barevné době i různě kolorované.
Je jim vyhrazeno jedno oddělení stojanu na tužky a jiné kancelářské potřeby. Chlíveček na nepostradatelné zavináče je plný různobarevných sponek. Mohu si spínat A4ky barvou dle aktuální nálady, zpravidla však jde o výběr náhodný, po spínátku sahám bezděčně, automaticky, bez volby odstínu.
Je leden, chlíveček plný. Momentálně. Je plný vždy a právě jen na počátku roku, po provedené roční inventuře a uzávěrce porůznu poskládaných a uložených dočasných složek, které jsou koncem roku uzavřeny. Jejich režim se mění z počáteční pozice "k vyřízení" přes různé stupně rozpracovanosti a vyřízenosti k stavu "vyřízeno" až k definitivnímu "k likvidaci nebo archivaci".
Inventura sebou přináší návrat sponek do oběhu. Likvidované papíry jdou do sběru bez nich, archivované jsou spojeny trvale, sešívačkou. Sponky se v obou případech vracejí po různě dlouhé době do chlívečku, který je na začátku roku opět plný a hemží se úředníkovými pomocníčky, pestrobarevnými.
Po celý dlouhý rok, který zas a znovu uteče jako nic, budu odebírat ze zásobníku a někdy v říjnu nebo listopadu budu uvažovat, zda není třeba vyfasovat krabičku k doplnění. Ale už dlouhá léta to nakonec vyjde, prsa-prsa. Přinejhorším lze vždy udělat likvidaci a archivaci částečnou. Aby se fasovat
nemuselo a koloběhem se uspořilo na všech úkonech vedoucích k výrobě a distribuci sponek zbrusu nových.
Některé sponky ode mne během roku nenávratně odejdou. Poštou, předáním dál. Mám dlouhodobě vysledováno a spočítáno, že zhruba stejný počet se vrátí. Poštou, předáním blíž. Koloběh sponek v kanceláři. Proces, který krom početního stavu množiny vede i k její variabilitě - mění se barevné složení. Já osobně nikdy jiné než klasické základní sponky nedostal, barevné ke mně přicházejí zvenčí. Je to taková hezká analogie národnostní a rasové pestrosti dnešního světa, v kterém se příchozí přirozeně míchají se starousedlíky. Není třeba na to nadávat, protože ve finále svou funkci plní všichni, spínají bezezbytku stejně kvalitně, na požadovanou funkci nemá barva podmnožiny vliv.
Navíc - co si budeme povídat, zná to každý, kdo kdy se sponkami přišel do styku - se obyvatelé útulku z principu účelu jim přiřazeného velice rádi spojují i jen tak, cvičně, mezi sebou. Dřív než je zapotřebí. To se potom v chlívečku na sponky vytvoří pestrý propletenec - vše promícháno, překříženo, zřetězeno. Sponky drží pohromadě jako helvítská nebo jiná víra. Už si na sebe zvykly, na vzájemný konvolut, nechtějí jediného soudruha vydat vnějšímu světu napospas. Je totiž nebezpečí, že kolega odejde napořád, nevrátí se, na začátku příštího roku se místo něj do přihrádky vrátí sponka úplně cizí.
A bude chvíli trvat, než se v zrestaurovaném velkém kolektivu všechny sponky přepočítají, staré se pozdraví, nové podrobí rituálu iniciace. A všechny dohromady vytvoří nezbytný multikulturní chuchvalec, který jako řetěz drží pohromadě, nedbaje vašeho hudrování při mravenčí práci separace jednotlivců z chumlu, jak je sakra možné, že se ty potvory zas tak rychle a dokonale zamotaly.

Čerstvé pípy

Hlášení Zelené vlny, že po silnici u Zbúchu pobíhají divoká prasata a že je to tuze nebezpečné, nelze komentovat jinak než: "Svině!"

6:29 - 16. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Naše město má vysoký tlak. Proto se tu v zimě silnice nesolí...

11:42 - 15. 1. 2017 od Praha, Česká republika

Celý život bojoval s polypy. Hotová apokapolypsa!

11:03 - 13. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Jedním z nejzábavnějších českých spisovatelů historie byl malostranský rodák, Jan Nenuda.

8:31 - 12. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

Extatik - kdysi zaměstnán jako statik, pak ho z práce kvůli drogám vykopli.

8:34 - 9. 1. 2017 od Kadaň, Česká republika

NEMOH JSEM...

začíná stejnojmenná povídka Adama Geberta z posledního čísla Revolver Revue. Nemoh jsem tomu taky uvěřit, co přímo v prvním odstavci stojí:

"...tomu uvěřit. Vždyť se na mě podívejte. Docela krize, ne? A to se snažím. Hodně se snažím. Sem tam potrénuju ve fitku, zaběhám si, zaplavu. Denně se naučím jedno nový slovíčko ze španělštiny a na vlasy si aplikuju revitalizační kůru proti plešatění."

Zarazil jsem se, že snad somnambulně sepisuji pod pseudonymem krátké literární útvary a pak jimi obesílám prestižní literární periodika. Výše uvedený citát totiž skrývá tak nějak gros mého předsevzetí do roku 2017.
Jenže pak jsem podrobil těch několik vět důkladnější analýze a zase se uvedl do klidu. Nemoh jsem to být já. Ani náhodou!
'Fitko' je pro mě zhola nepřípustný, téměř sprostý, výraz - jazykově i prakticky. Neběhám, jen dlouze chodím. Vlasy řeším maximálně jednou do měsíce u kadeřnice a pokud chtějí, ať si jdou, ať padají, své mají odslouženo! Plavat ano, to chci.
Řeč je navíc o muži dobře o 10 let mladším. Tomu krize středního věku začíná, já se z ní - doufám - hrabu ven.
Nemoh jsem to být já. Definitivně. Jenom jedno španělské slovíčko? Cha cha - nejmíň dvě denně se toho roku naučím!

A léta běží, vážení!

15. leden 2016 v 14:55 · Klášterec nad Ohří · 

Pultová prodejna. Rázovitá dominantní prodavačka maskulinního typu, náznak kníru, srostlé obočí. Pult osobnosti.

15. leden 2014 v 18:21 · Klášterec nad Ohří · 

Podle posledních výzkumů literárních historiků Libuše za Přemyslem Oráčem neposlala poselstvo, ale vymahače pluhů.

15. leden 2012 v 15:17 · Kadaň

Hádanka pro děti

Žije to ve vodě,
chrochtá to?

Hroch táto!

Sobota se kastilsky řekne sábado

To jsem si vyrazil toto sobotní odpoledne do okresní metropole s třemi úkoly:

1. Pořídit v Neoluxoru 'Česko-španělský et vice versa slovník' a nového Hakla, budou-li míti.
2. Zhruba po deseti letech si zajít zaplavat, naposledy to bylo ještě v padesátimetrovém bazénu starých chomutovských lázní. Novoroční předsevzetí je třeba plnit, před týdnem to nešlo, měl jsem nafoukáno v uchu.
3. Po fyzické aktivitě se duševně pobavit na novém filmu režiséra Bena Afflecka podle scénáře Bena Afflecka v hlavní roli s hercem, ano, Benem Affleckem. Představení dávají v kině, od aquaparku vzdáleném zrovna přes silnici, výpadovku na Otvice, logisticky žádný problém, netřeba ani přeparkovat.

Splnil jsem vše!

Plavání bylo příjemné. 25 m bazén je pro plavecké borce rychloobrátkové zboží, s mou rychlostí stejně stojaté vody jako bazény jiných délek. Zjistil jsem, že plavat jsem nezapomněl a že plavu stále stejně pomalu - na vystajlované Phelpse v sousedících drahách ztrácel jsem zhruba polovinu jejich výkonu, což mi nikterak nebránilo v hodinovém radostném plácání se chlorovanou vodou. Navíc z reproduktorů hráli písničku z desky 'Everyday Robots' od Damona Albarna: 'Injili, Injili, can I sing with you?', kterou jsem ještě nikdy nikde mimo dosah svého CD přehrávače neslyšel!
Kino též povedené - gangsterka, poněkud rozkolísaného tempa, ale vyváženě sympatických darebů, lásky až za hrob, potření velkého zla za účelem prosperity zla menšího, s doprovodem sugestivních kubánských rytmů. Jen Ben by měl před natáčením víc hulit, aby nebyl stále tak rigidní mimická mrtvola - ovšem pro postavu irského mafiána to byl možná spíš plusový atribut.

Nakonec nejkomplikovanějším byl nákup knih. Úspěšnost 100%, nicméně úplně bez much to nebylo.
Haklovu Uminu verzi jsem našel hned, je to bestseller, byla hned za vchodem. Jen jsem pak doma nadával, že se Argu kniha fyzicky příliš nevyvedla - ač jsem z komínku vybral relativně nejzachovalejší výtisk, je celý pokroucený, nedrží tvar, stránky zvlněné, mezi nimi vykukují nitě vazby. Ani nevoní, jak by měla nová kniha vonět. Asi někde ve skladu přešla mrazem.
Ale jsou v ní hezké fotky a je lehko čtivá, typický Hakl - mistr úderného vyprávění, šťavnatých popisů, neotřelých metafor.
Česko-španělské slovníky měli hned čtyři. Ihned jsem zavrhl Č-Š slovník pro strojaře a konstruktéry, vzápětí velkou bichli, kterou si pořídím leda až budu dostatečně erudovaný k modernímu překladu Fuenteovejuna.
A tak postávám nad regálem s rozličnými slovníky mnoha jazyků a probírám, potěžkávám, porovnávám dva nejmenší. Úplně nejmenší, kapesní, nakonec vrátím mezi ostatní kvůli přílišné kapesnosti a titěrným písmenkům - nic pro nemalé lingvistické ambice a znavené oči. Volím prostřední, s přívlastkem 'Šikovný, nejen do školy!'.
Chápu, proč je 'nejen do školy', sám ho chci do postele - k náhlým nočním překladům a inspiracím. Nechápu, proč 'šikovný', to by měl být spíš uživatel. Z obchodního hlediska připouštím, že je třeba odlišit tento exemplář od ostatních v řadě od kapesního přes šikovný k praktickému a velkému.
Slovník je mi velký tak akorát, vícebarevný, s příjemným fontem, písmenky čitelnými. Plus se v něm nachází spousta zajímavostí, např. burdel znamená bordel ve smyslu hampejz, nevěstinec, nicméně Španělé slovo nepoužívají jako synonymum bordelu-nepořádku, na to se hodí jedině la pocilga nebo la leonera. Tak poučnému slovníku neodolám a přibírám ho do tandemu k Haklovi.

Úkol bezezbytku splněn, jen zaplatit a vydat se do krytého bazénu (šp. piscina cubierta).
"Budete chtít tašku?"
"Není třeba, ale mám slevový kupón."
"To je co za kupón? To je z banky, že jo? Sleva nějaká? Ale nám nikdo nic nehlásil!"
"To je z Monety, jednou za čas vyjede při výběru z bankomatu, už jsem uplatnil několikrát, vždy bez problémů."
"No jo, ale nám nikdo nic nehlásil a tady ani není platnost kupónu!"
"To asi nebude můj problém - prodávám, jak jsem koupil."
Paní u pokladny odvolá druhou paní z hloubi prodejny, dají hlavy dohromady, kroutíce jimi, ze šuplíků pultu tahají stohy papírů, desek, pořadačů s různými vzory, mustry, přípisy, interními sděleními, nařízeními a doporučeními, leč o programu Bene+ banky Moneta, dříve zvané GE Money Bank, nenajdou zhola nic.
Trvá to dobře deset minut. Bavím se jejich horečnatým úsilím, krom nás tří nikoho jiného v knihkupectví není, nepospíchám, bazén nevyteče. Sleduji nedobrovolné úřednice a smiřuji se s faktem, že sleva poskytnuta nebude.
"Tak my vám slevu poskytnout nemůžeme, když ji tu nikde nemáme! Ale nebuďte smutný, máme zrovna akci 'Neplaťte DPH!', tak budete mít nákup o 10 % lacinější!"
Smutný nejsem - mám vše, co mi bylo třeba, lísteček na 15% rabat strčím zpět do peněženky, zkusím někde jinde. Podruhé odmítnu igelitku - menší za 2 větší za 5 -, mávnu kartou a kvačím na parkoviště, k splnění dalších dvou bodů sobotního programu. Hasta luego!

Keats? Shelley? Byron?

To dávají jeden večer na čétédvě klasiku klasik, hollywoodský románek, černobílé pohlazení pro všechny věčně mladé a jinak postižené romantiky: Prázdniny v Římě. Audrey Hepburn v duetu s Gregory Peckem.
Dojde na mou nejoblíbenější scénu, po které už několikrát viděný snímek vypínám: Protokolu unikající princezna Anna, byvši krátce před tím osobním lékařem nadopovaná koňskou dávkou sedativ, ukládána jest na lůžko rozmrzelým americkým novinářem, který si zakončení večera představoval jinak - nezbývá mu, než omámené děvče, které považuje za notně opilé, uložit ve svém staromládeneckém kutlochu na úkor svého soukromí.
Ještě než dojde k zastlání princezny do sofa, Anna recituje úvodní verše své oblíbené básně:
Arethusa vstala
se sněhu, kde spala,
hor Akroreaunských na oblasti
a dodává autora: "Keats!"
Sečtělý Američan ji bezděky úsečně opraví: "Shelley" Ona se nedá, že "Keats!" A on zase, že "Shelley" a odchází, veden gentlemanskými způsoby, dát si někde noční kafe, aby se neznámá dívka mohla nerušeně uvelebit a v klidu usnout.

Jedu druhý den ráno do Prahy a vzpomenu si na malý bezvýznamný úkol, který jsem si předchozího večera uložil, totiž podívat se na překlad básně a kdo ji tedy vlastně složil.
Současně mám v rádiu puštěnou Vltavu a tam zrovna dávají rozhlasovou adaptaci jednoaktovky Tennessee Williamse - 'Milostný dopis lorda Byrona'. V ní dvě ženy, hodně stará babička a její vnučka, ne tolik stará panna, tentokrát v lokálně hvězdném obsazení Nina Divíšková/Zuzana Bydžovská, zištně loví turisty, účastníky slavnosti Mardi Gras v New Orleansu, na předvedení unikátního dokumentu, který vlastní - milostného dopisu lorda Byrona. Z děje vyplyne, že dopis byl adresován přímo učinkující babičce, která, ukryta za závěsem, diriguje vnučku, objasňující historii vzácného spisu, popisující příběh romance mezi tehdy mladičkou slečnou a romantickým básníkem kdysi v Řecku.
Zaposlouchám se a pro Řecko zapomenu na Prázdniny v Římě. Jen abych byl doveden k styčnému bodu obou adaptací. Babička se ve svém vyprávění dostane k vysvětlení, proč vlastně lord Byron doputoval na jih Evropy.
Romantický básník lord Byron - dle vzpomínek staré paní - dostavil se nejdříve do Itálie, do Toskánska, aby se zúčastnil pohřbu, obřadného zpopelnění svého znamenitého přítele, romantického básníka, Percy Bysshe Shelleyho, který byl krátce před tím nalezen utonulý na břehu moře. Který byl nalezen dočista mrtvý, oblečený a v kapse kabátu měl útlou knížku. Sbírku básní.
Na svou poslední cestu se romantický básník Shelley vybavil sbírkou básní svého znamenitého přítele, romantického básníka, Johna Keatse. Báseň Arethusa v této sbírce ovšem nemohla být. Arethusu napsal Percy Bysshe Shelley.

 

Kukulín bez návratu a Halina pro kočku
(dvě drobné čtvrteční příhody)

💇   Jsme velká firma. Všechno je tu provázané, zasíťované, linky propletence mezi různě odpovědnými pracovníky různých úrovní řízení jsou spletité, zamotané, připomínají vedení elektrické energie v rumunském velkoměstě.
Jedním takovým vlákenkem pavučiny ke mne odněkud z Bíliny občas doputuje hlášení o odchodu nějakého zaměstnance. Nikoliv na věčnost, jen z firmy - do důchodu, někam jinam, už ho to u nás nebaví, na pracák, vyhazov. Na mně pak je, abych odcházejícímu zrušil oprávnění čerpat pohonné hmoty na interních čerpacích stanicích - ztrácíš nárok, již nejsi náš!
Dnes jsem dostal dvě hlášení o výstupu dvou zaměstnanců. K 1. únoru t. r.. Počet nijak závratný, anoncí bývá i více. Ale ta jména:
Hanzelín
Vaculín.
To je milá koincidence. Ihned jsem si asocioval osobního holiče krále Lávry, který také odešel. K vrbě - vyšeptat přísně nevyšeptatelné tajemství o králově handicapu. Jestli si však od KHB dobře pamatuji, vše se v dobré obrátilo, Kukulín potrestán nebyl, do služby se vrátil. To Hanzelín s Vaculínem se už nevrátí. Nejspíš.

😸   Odpoledne cestou z práce projíždím Kadaní. Kadaň je nedílnou součástí cesty domů. V dlouhé aleji od Zeleňáku k Františkánu, mezi Orfeem a Smetanovými sady, čili ve Švermově ulici, málem přejel jsem kočičku.
Mourovatou, drobnou, vystrašenou kočičku. Vyběhla od vilek po levé straně, směřujíc do parku po straně pravé, možná se jen tak proběhnout, snad ulovit myšku. Na poslední chvíli si uvědomila nebezpečí plynoucí z pneumatik mého padesátkou řítícího se vozu, zasekla se na středové čáře, otočila na pětníku a šup, byla zpět ve vilkách.
Troufám si ale tvrdit, že bych ji nepřejel, ani kdyby neuposlechla svých sebezáchovných instinktů. Mé řícení se nebylo tolik překotné a nepozorné. Už jsem preventivně mačkal brzdu. Nerad přejíždím cokoliv živé - k živočichům cítím neskonalou úctu a přejetý tvor boží by mě dlouho strašil ve výčitkách a myšlenkách.
A tak jsem tu za plotem mizící šelmičku v duchu pozdravil a jelikož cestou domů z práce bývám dobře naložen, na cestu do bezpečí vystřihl jsem kočičce Halinovskou říkánku s ponaučením:

Kampak jdeš? 

Vždyť každá myš

má přes zimu svoji skrýš!

Je-li myška ve své skrýši,

ne a ne a nechytíš ji!

🐟   Inu - čtvrtek jako stvořený pro odchod a pro banánové rybičky. Není-liž pravda, pane Salingere?!

Karel Heligr

10. leden 2015 v 17:36 · 

únosy děcek

chlapeček činaný
unesen Číňany
jiný jindy
sbalen Indy

my pátráme po příčině
oni pláčou v Indočíně

Agnus dei

Mladičká studentka medicíny, z vlastní vůle na konci druhé světové války vstoupivši do francouzské odnože Červeného kříže, slouží v lazaretu kdesi v Polsku krátce po válce téměř do roztrhání těla - do roztrhání svým nasazením a jen díky šťastné náhodě ne doslova hlídkou sexuálně vyhládlých soldátů Rudé armády, 'osvobozujících' místní kraj.
Shodou okolností se krom svých povinností při ošetřování francouzských válečných zajatců a vězňů z koncentráků dostane k osazenstvu zdejšího kláštera - několika desítkám jeptišek, válkou zdecimovaných stejně jako celé Polsko, dokonce o to více, že posloužily k ukojení zdivočelých hord, táhnoucích tam a zpět frontou - německých i ruských. S důsledky těhotenství mnoha sester, které by se se svým údělem stěží vypořádaly nebýt šťastnou náhodou přítomné asistentky z lazaretu.

Naléhavý, niterně oslovující snímek, realistický, bez příkras, zkratek nebo zjednodušení, také bez zbytečného samoúčelného naturalismu. Sugestivní obraz života řádových sester a francouzských lékařů ve vesnici zmítané nepředstavitelně zvrácenou dobou, za absence jakýchkoliv pravidel humanity, kdy vláda nad lidskými osudy nebyla ani v rukou lidu ani v rukou Božích, ale v pařátech posledních zbytků rozumu zbavených soldatesek, zfanatizovaných, díky krajní existenciální nouzi rezignujících na poslední pozůstatky racionálního lidského jednání ve svých duších. Zvířeckost je pro tento případ krajně nevhodný termín - zvířata o své vlastní vůli nejsou schopna vytvořit peklo na zemi, sama o sobě nejednají 'zvířecky'.

Film, ve francouzském originále Les Innocentes, jinde uváděný jako Agnus Dei (Beránek Boží), je v naší distribucí opatřen oběma tituly - Nevinné s podtitulem Agnus dei. Duálním pojmenováním dokonale příznačným - nakonec nejde ani tak o nevinnost řádových sester a obyvatel země stižené hrůzami nesmyslné války, jako o nevinnost, neposkvrněnost a především budoucnost beránků božích, zrozených dětí, plodů hrůzných událostí.
Dětí, jejichž osud nelze ani z morálních ani z elementárních praktických hledisek posuzovat stigmatem okolností početí. Jejich přežití a další život nelze podřídit církevnímu řádu, bigotním zásadám, tradované pověrčivostí nebo dogmatům ideologií a náboženství. Dětí, které jsou neposkvrněnou tabulí, nenesou hříchy svých rodičů, jsou novou budoucností.

Úžasná scéna na konci filmu, kdy medička, která je dcerou dělníků, komunistů, sama se naivně hlásící k rodinné tradici, se svým nadřízeným, židovským lékařem, jehož celou rodinu povraždili v Bergen-Belsenu, asistuje u současného porodu několika polských katolických sester, necelý rok předtím hromadně znásilňovaných ruskými vojáky, je esencí celého snímku, potažmo esencí doby, která se už nikdy nesmí opakovat.
Spolu s nedávnými celosvětově oceňovanými snímky Ida a Saulův syn jde vlastně o sourodý triptych, reprezentativní obraz praktických dopadů válečných hrůz a jejich následků na celou zemi, na obyvatelstvo, na válečné oběti polského regionu. Na všechny nevinné, na metaforické beránky boží. Se všemi atributy - zvráceností nacistické ideologie, všudypřítomným antisemitismem, silnou religiozitou národa, vražednou rivalitou střetávajících se národů a nástupem další zvrácené ideologie.

Trilogii neváhal bych zařadit jako povinnou součást školní výuky. Nejsem příznivcem jakéhokoliv nařizování a dogmatických povinností, jediný film z trojice by ale jako poučení, memento a hlavně prevence přinesl mnohem větší užitek než nezáživný a bez příkladů výklad před tabulí, neřku-li animované kýče a přihlouplé pohádky, na které děti chodí po celých školách, aby zaplácly okénka před prázdninami s svátky, též díry v rozpočtu strádajících lokálních kin.
A rozhodně povinně pouštět usvědčeným neonacistům, extrémním rusofilům a xenofobúm, notorickým násilníkům - jako součást trestu a terapie. Provedení a aplikace viz Mechanický pomeranč.

Nevinné (Agnus dei), F/PL 2016, režie Anne Fontaine.
Kájík ****1/2             

Přetlatínek

Chodila s vysokým mužem,
který měl vysoký tlak,
měli spolu kopu dětí,
říkaly mu papiňák.

Ještě pořád

Ještě pořád se v půl druhé v práci protáhnu, uzavřu pracovní agendu a v duši se mi rozhostí příjemný pocit, že za chvíli doma vzbudím toho flegmatického moulu, který sotva vystrčí čumák zpod peřiny a párkrát mávne ocasem na přivítanou. A pak si bytostně uvědomím, že se nic takového nestane a střepina vzpomínky se bolavě pootočí v ráně.

Ještě pořád ráno před odchodem do práce kouknu do rohu, kde byla antikorová miska, jestli je v ní dost vody.
Ještě pořád kouknu z okna a zauvažuji, jestli se mu současná záplava sněhu bude líbit, jestli ho nebude zábst od tlapek. A pak venku potkávám dvojice, které ještě pořád zdravím, ale druhý pozdrav a očuchání se nekoná.
Ještě pořád si automaticky odkládám sáčky od dojedené svačiny do kapsy od bundy nebo do tašky.
Ještě pořád, když doma dosednu k počítači, čekám, že mi ten hračička přiběhne pod nohy a bude mě dráždit utrápeně pískající kačenkou a chtít, abych mu ji pohazoval po bytě, odkud ji nadšeně vždy přinese zpět, donekonečna. A když už se unaví a ustele si k relaxaci, ještě pořád se otáčím od
monitoru a kontroluji, kde právě leží - mně pod nohami, na gauči za mnou nebo až v posteli v ložnici. A když zhasnu lampičku na stole a vypnu rádio nebo televizi, ještě pořád se chystám obléci k pozdní vycházce.
Ještě pořád čekám pod nohami proplétající se lasičku, nesu-li si, opatrně našlapujíc, abych nenašlápl do živého, talíř s večeří k televizi. Ještě pořád počítám s jistými nezbytnými ztrátami ze stejného talíře za doprovodu napůl výhrůžného a napůl žalostně hladového šňafání.
Ještě pořád očekávám jeho vehementní triumfální nástup k obligátnímu aktu večerní pohody v posteli - já ke čtení, on k mazlení, posléze okusování kaučukového míčku, který by přes svou usilovnou snahu nezlikvidoval, ani kdyby tu zůstal dvakrát déle.
Ještě jsem ani nenašel chuť si k takové večerní chvilce pohody ohřát hrnek mléka, do kterého se mi už nemá kdo dobývat s tím, že by bylo moc zle, nedostal-li by aspoň líznout.
Ještě pořád očekávám výhružnou hlasitou obranu našeho teritoria při každém zazvonění bzučáku u vchodových dveřích a noční komunikaci se stejně konajícími psy z okolí přes otevřenou ventilačku, připraven řádně uklidnit narušitele nočního klidu ve službě - stejně ten alarm odbývá jen tak z dávného instinktu, z tepla pelechu, aby se neřeklo, aby bylo povinnostem strážního vlka učiněno zadost a spíš než naši obecnou bezpečnost má na mysli vyjádření nesouhlasu a rozmrzelosti nad narušením té noční pohody a obvyklých pořádků před spaním.

Ještě pořád mne občas vyděsí a náhlý těžký kámen na prsa přivalí živé paměťové obrazy našich posledních společných chvil.

Stále je to živé a mé věci rozdělené na 'před D' a 'po D'. Spousta věcí se postupně stává rutinou 'po', spousta věcí ještě čeká na první 'bez'. Dualismus, který se povleče měsíce. Postupně zeslábne kontrast srovnání, nakonec zbude než povzdech, nostalgická vzpomínka, hezká vzpomínka, úsměvná vzpomínka. Z tísnivého pocitu, kameni na hrudi a bodnutí u srdce stane se zasněný úsměv a hřejivá radost z pestrými barvami vymalovaných neblednoucích obrázků společných časů minulých.