Uvaděčka
Já už si ji všiml minule, možná i předminule, ale nějak mi ani nepřišlo na mysl pouštět se s ní do řeči.
V pondělí mám zamířeno do Kadaně do kina. Pondělky jsou vyhrazené pro filmový klub, snímky nekomerční až nezávislé. Je obecným znakem dnešní produkce, že se tahle kategorie se změnou návyků publika a pravidel distribučních toků čím dál víc posouvá směrem k bývalým standardním, mainstreamovým filmům. Žádný Lynch, Bergman, Vertov.
V kadaňské Hvězdě dávají dnes od osmi přesně takovou americkou komedii.
Já Simon. Teenageři z high school, nic výjimečného, nic nezávislého, ale taky žádný blockbuster nebo bohapustá komerce - v kousku se nevyskytuje ani jeden X-man, ba ani Jamie Dornan.
Dorazím jako vždy zhruba půlhodinu před spektáklem. Koupím občerstvení a počtu si chvíli u kavárenského stolu. Španělskou literaturu se slovníkem v ruce, můj oblíbený styl samostudia. Dnes louskám z ilustrovaného sborníku pro děti (moje úroveň) bajku o myši a lvovi: lev nejdřív myš nesežral, ačkoliv mohl, ona ho potom vykousala z lovecké sítě, ačkoliv nemusela. Ponaučení o pomoci bližnímu a že jeden nikdy neví, kdo všechno se mu někdy může hodit, prastarý kousek, snad ještě od Ezopa, znám od dětství. Španělsky jsem ji ještě nečetl.
Ani nemusím s napětím čekat, jestli se sejde povinné pensum pěti diváků, aby se vůbec hrálo. I v kadaňském filmovém klubu je běžné, že je to občas o fous; už se mi i tady stalo, že jsem otrávený jel bez filmu domů, naštěstí ne tak často jako 'doma' v Klášterci. Dnes se již v předprodeji prodalo lístků dost, nemusím se strachovat o kulturní zážitek.
Dočtu bajku, přidám ještě krátkou o lišce a kohoutovi na stromě - není o sýru, liška má sice hlad a dala by si drůbeží, ale kohout není žádná hloupá vrána, je to starý mazák, který se nedá ani těmi nejvypečenějšími řečičkami obalamutit a zůstane dál v bezpečí vysoko položených větví. Upiji z půllitrovky coly, zbytek a krabičku lentilek nechám do sálu, jdu ke vchodu.
Nová uvaděčka, která mi trhá lístek je mi už od minula povědomá. Jsem si jistý, že ji znám. Posledně jsem nic neřekl, neměl jsem tu správnou náladu. Dneska mám správnou náladu, rozjařen příběhy antropomorfních zvířátek:
"Dobrý večer, my se známe, že?!"
"No, známe!"
"Ze základky, vy jste chodila do áčka, do vedlejší třídy!"
"Jasně že, já jsem Ilona, Svobodová. A vy?"
"Karel Heligr. Já jsem si vaše jméno pamatoval - jako ta herečka - jistý jsem si úplně nebyl."
"Vy jste měl ještě bráchu!"
"No jo, bráchu pořád mám, Petra, o tři roky mladšího."
"Jo, toho si taky pamatuji!" a dodá: "No vidíte, pořád se motáme na stejných místech, jen jsme starší."
Utrousím stručnou floskuli o obecném stárnutí, jak to tak v životě lidském chodí. A odcházím do sálu s lehce žárlivou výčitkou směrem k osudu: "Proč si všechny společné známé pamatují v první řadě bráchu?!"
Během reklam a upoutávek přemítám o Iloně, konkurenční školní třídě "Áčáků", sumarizuji, kolik si z hlavy pamatuji členů té bandy - pár jich dohromady dám, většinou jen příjmení, zbytek se rozplynul v mlhách. Míval jsem ale mezi nimi taky pár dobrých kamarádů, rivalita nerivalita.
Taky si zřetelně vybavím, že nová uvaděčka Ilona v dětství trpěla vadou řečí, zadrhávala, poměrně výrazně. Nemyslím, že bychom se jí kvůli tomu kdy smáli, že by jí někdo ubližoval, šikanoval. Nicméně takové věci utkví navěky. My "Béčáci" jsme s vedlejší třídou nepřišli do styku jen ve škole, jezdili jsme do společných škol v přírodě - Beskydy, Krkonoše, Slovensko. Jednou do roka, někdy dvakrát. Tehdy ještě nebyly velkoformátové sídlištní typy - dnes již zase nefunkčních - zařízení, kam se na 14 dní přesunula kompletní základka. Jezdilo se do malých hotelů či penzionů, dvě třicetičlenné třídy z jednoho ročníku, vyučované a dozorované třemi učiteli a několika vychovatelkami, byly přesně akorát. V ročníku 66/67 na 4. ZDŠ víc tříd nebylo, jezdili jsme stále dokola v tandemu s áčkem.
S Ilonou jsem ale nikdy nijak nekomunikoval, natož abych s ní kamarádil. Holky mě v té době - až na pár výjimek, mezi které Ilona nepatřila - nijak zvlášť nezajímaly. Neměli jsme krom ročníku zápisu do školy téměř nic společného. Jen to její zadrhávání bylo tak obecně výrazné a odlišující, že si ho pamatuji bezpečně.
Film Já Simon byl hezký. Příjemná komedie o obligátních trablech studentů střední školy. Taky
spolužáků z vedlejších tříd. Nic nezávislého - naprosto tuctové děti z amerických filmů této kategorie. Tuctové v mantinelech hollywoodské produkce, v porovnání s venkovní realitou samozřejmě intelektem i vizáží vybočující typy - předčasně vyspělí, zvídaví a chápaví, schopni vést inteligentní jiskřivé dialogy, s příkladným vztahem ke svým rodičům. Ve výsledku jde tedy o idealizovaný komerční snímek s přislazeným scénářem, nereálnými zápletkami a - jak jinak - děsivým happyendem. Vlastně vůbec nechápu, jak se mi tenhle vysloveně neklubový film z filmového klubu mohl líbit. Ale líbil. To jistě ty vzpomínky - nejenom na soupeření s áčáky s pozdější uvaděčkou Ilonou v sestavě.
A příště, až zase v pondělí večer zamířím do Kadaně do (dříve Rudé) Hvězdy, na nějaký (dříve standardní) klubový film, zastavím se u (dříve spolužačky) uvaděčky před vchodem. Na chvíli, prohodit pár slov.
Ona se ke mně už při loučení po 'Simonovi' s úsměvem hlásila a na moje "Nashledanou!" skoro uraženě vyhrkla
"Ahoj! Vždyť už jsme si kdysi tykali!"
"To jo, naposledy někdy v 80. ve škole v přírodě!"
"No jasně! Škola v přírodě! To musíme někdy rozebrat!"
Teď si jasně uvědomím, že nezadrhává! Někam se ta vada řeči vytratila, možná terapií, snad samo od sebe. Zeptám se příště, snad se neurazí ... určitě se neurazí. A tak upřímně odsouhlasím to příští povídání kývnutím hlavy a teď již důvěrným:
"Tak ahoj příště. A dobrou!"
