Vzpomínka na dávné léto

Byl jsem roztomile bázlivý,
romantik básnivý, ba snivý,
prvně viděl jsem nahou ženu,
slézat po schůdcích do bazénu
a právě pro tu moji bázeň
ochotnou se mnou sdílet lázeň.

To vše, o čem mladý básník sní:
múzu v bazénu a být tam s ní,
petting a necking, další cviky,
uplatnit talent na jazyky.
Do hloubky. Níž. Anatomie.
Teď v praxi, dobrá na to mi je!

Dál nesním a ženu z bazénu
v myšlenkách zakrátko zaženu.
Jen čeřili vodu opilí,
v mělčině citů se topili,
přívlastkem léta byla zima.

Jsou pryč ta léta. Přišla jiná.

Aktuální číslo magazínu MOJO si zahrává s translingvní sémantikou...

Koupák

Perštejnský koupák takhle v podvečer. Před chvílí pršelo, ale je teplo, tráva už oschla a sluničko svítí, nespaluje však, schované za oparem z vláhy okolních lesů, vod a strání. Vlaštovkovití mají žně a vraždí po stovkách nebohé hmyzáky protloukající se nad vodní hladinou odnikud nikam svou trudnou a beznadějně krátkou existencí.
Je po dešti, krátce po čtvrté, skoro prázdno. Jedna rodina na zápraží bungalovu, druhá na dece, vedle které pohodím osušku i já; za živým plotem pár stanů, až na jeden opuštěné. U neopuštěného dlí u starosvětského rozkládacího umakartového stolku na starosvětské pružinové rozkládací stoličce rozvalené obrovské břicho a nevelký pán, tomuto nevšednímu úkazu příslušný, se samolibým úsměvem v tváři dolévá z dvoulitrové petky starouše do gurmánské třetinky na stopce, aby tomu náročnému břichu zajistil nepřerušený přísun živin v souladu s vysokými estetickými standardy labužníka. Jeho žena šuká opodál u starosvětského rozkládacího sušáku na prádlo, věší naň právě seprané jednodílné plavky ze své kolekce. Ty druhé, dvojdílné, má právě oděné a plavky pamatují tělo o konfekční velikost menší.
Je na koupáku pohoda. Slunce v oparu, veselí ptáci, pár rekreantů, hladina bazénu jako zrcadlo. Kochám se výhledem na zbohatlickou čtvrť v protější stráni, občas nahlédnu do tři měsíce starého magazínu, protože tři měsíce staré magazíny jsou vhodné přesně pro tuto příležitost.
A je tu vzruch! Na koupaliště přibude zhruba autobus školou aktuálně nepovinné mládeže, od 6 do 14 let počítám, s několika dozírajícími dospěláky. Pohodová parta, žádné příkré rozkazy, okřiky, křeče, nervozity. Jsou sehraní, klape jim to spolu. Tipuji spíš dětský domov než nějaký ten příměstský tábor dočasně bezprizorných capartů. Tipuji i dle složení - dobře půlka děcek je tmavšího fototypu a vedoucím tak odpadá nutnost protisluneční péče o pleť svěřenců. Stejně nepálí, jen hřeje.
Mládež je rutinně vtažena do programu, chvíli se tahá o lano, chvíli soutěživě pobíhá kolem, následuje volný program, vodní radovánky, vedoucí odfouknou. Nejmenší caparti se pohupují na vlnkách v nafouknutých kruzích, dva balóny vhozeny napospas lachtaňatům, tři pubertální klacci se skokovými variacemi předvádějí před nejvyspělejším děvčetem z party. Několik neosmělivších se zimomřivců sedí na ručnících mimo dosah vodní tříště a závistivě komentují konání těch osmělivších se.  
Jsem dostatečně prohřátý a jdu se též osmělit. Vzápětí brázdím osvěžující průzračnou vodu v sekci zdatných plavců sám, což je zcela uspokojující kombinace. Bez dechu sleduji úchvatné panorama údolí a pak, už dýchaje, hrátky mláďat. Dělám plovací pohyby a odfrkuji do vody jako starý spokojený kapustňák.
Přicházejí další lidé a personál otevírá stánek. Teď už se bude rentovat. Toho využívají vedoucí oddílu a odskočí dětem i sobě pro malou svačinku. A už se nadšeně nataženým ručičkám udílejí kornouty lahodné pochoutky ze ztuženého rostlinného tuku s příchutí jahodovou, cornetto sladké srdce má. Krabice je v mžiku skoro prázdná, tři kousky ale zbývají. "Tak kdopak nám schází?" Nikdo se neutopil, na to je koupaliště přehledné. A tak vedoucí vyzvídá a zjišťuje příčinu neshody.
Díky své strategické pozici vím, že tři dotyční, kteří ještě před chvílí dělali psí kusy před kolegyní, udělali si privátní piknik, skryti za domečkem záchodků. S vlastnoručně ubaleným kornoutkem se sladkým srdcem. Stačí jeden, sdílený. Koluje v trojúhelníku, kluci na střídačku blaženě upouštějí mléčně bílé obláčky. Kdepak cornetto. Trochu nervózně pokukují po mě, splývajícím s hladinou. Dobře ví, že jediný vím, a tak snad abych je nepráskl. Proč ale, klukovská solidarita funguje stále! Když dohulí, jdou si vesele pro sladký nášup. Ten teď přijde k chuti. Já taky lezu z vody, už to není solitérní pohodička, bazén je nyní centrem dění v celém svém rozsahu.  
Je skoro šest, je skoro zataženo, však pořád příjemně. Pročítám zastaralý magazín a kroutím hlavou nad faktem, že Mr. Tambourine Man napsal Bob Dylan a že odrhovačka Mighty Quinn není originál od Manfreda Manna, je taky od Dylana. Ptáci zmizeli někam, kde je míň lidí, břicho za živým plotem si dranžírákem natírá chleba vepřovkou z lidlu, břichova paní usazena naproti otvírá krabici sangrie, když je ta dovolená. Brankou od fotbalového hřiště leze team soustředících se kláštereckých žáků - žáci zavedeni do vody, trenéři i s dámským doprovodem do vysezených míst u bufáče, náročný trojfázový trénink má svá pravidla. Dorazili cyklisté do ostatních stanů, automobiloví výletníci do bungalovů, k bufáči večerní šichta - ta tu ovšem není kvůli vodě stojaté, má zájem pouze o zurčící točené.
Plavky oschly, balím batoh, odcházím k parkovišti. Se mnou se balí i oddíl s pionýry. Tři výrostci od domečku mě protaženou intonací zdraví, uvolněně, s úsměvem na tváři. I já mám úsměv na tváři a jsem lehoučký. Aby ne - tak krásný den!      

Rio volá!

- Ester no tak!
- Dneska ne!
- Co je zas? Vždyť jsem byl v semifinále!
- To sice jo, ale jedeš do Brazílie!
- Ježiši, co do tebe vjelo? Co ti vadí?
- V rádiu říkali hrozný věci. O tom Zicovi. Já nechci mít debilní dítě!
- Ale vždyť já s tim nepříjdu do styku, bydlíme odděleně, ve vesnici!
- Tssss, tě znám, ty loudile!
- A ty se divíš, když mi nepodržíš?!
- A nepodržím a ne a just ne! Pojedeš do Ria, rozvádím se!
- Ježiši, se podívej na Martinu, jede taky a to ani nemá jistej start!
- Martina? Co máš s jakou Martinou?
- Ale ta s bruslema...
- Sáblíková? Co má co dělat ne letní olympiádě???
- Ale to je fuk. Si vem, jaká je hvězda a jede!
- Sáblíková? Ta se má tak čeho bát - šeredná a děti stejně nechce!
- Jsi zlá!
- A budu. Jedeš do Ria, zapomeň na mě!
...
- Esterko, no tak, broučku, pocem!
- Pudu, ale ty nepudeš do Ria!
- No tak nepudu no, ale ty už poď ke mně, lásko.
- Zejtra bude tiskovka?
- No jo porád, zejtra to pustim ven. A už neblbni a poď mi podržet raketu, sám to nikdy nevypletu!

Nový trenér repre!
(návrat k jednomu přes týden starému přeslechu)

Imigranti nejsou skladem

V dnešních Lidovkách jenom kratičká statistika. Velmi hrubým odhadem a výpočtem mi z ní vychází, že na každého jednoho běžence u nás připadá asi tak tisíc různých vlastenců, domobránců, strážců tradičních kulturních a náboženských hodnot, paramilitárních aktivistů, nácků, co prskají, že se jim tak říká, a xenofobů, kteří nemají tušení, co ten výraz znamená.

LN, sobota 23. 7. 2016, str. 2

To já se pak ani nedivím, že jsou neustále tak napružení a zpruzení. Nepřátel žalostně málo, pořadník nekonečný, šance vypořádat se s dotyčnými v akci a v praxi prakticky nulová. Ono pro takového rytíře nejsvětější kruciáty je nakonec úplně nejhorší, když není proti komu bojovat. To on je potom jako ryba na suchu, hladový bez jídla, nymfomanka bez chlapa, pedofil na ostrově dospělých. Ukřičený a frustrovaný chudák, který v bezpečném kruhu souvěrců běsní a škrábe a řve a pláče o to víc, čím menší má šanci na sebeprosazení, ukojení mnohdy úchylných sklonů a touhy dokázat světu, že ubohý není on, ale všichni - byť v úplně jiných sférách - úspěšnější okolo. Nejnebezpečnější jsou pak pro něj zákonitě ti, kteří se fakticky nemohou jeho zvůli bránit a jsou tak nejvděčnějším cílem statečného vlastence.
A to je řeč o aktivní názorové frontě. Přičtu-li pasivní sympatizanty, zdvihače palců, poplácávajících po ramenou a rozohněné diskutéry na různých fórech, půjde o číslo řádově vyšší.
Tak početná je fronta názoru, který je radikálně odlišný od mého a já ho při vší vůli respektovat nemohu, protože mě dovádí k přesvědčení, že vede v její aktivní složce k činům nebezpečným, škodlivým, balancujícím na samé hraně propasti. Jestli je pak někdo - jejich rétorikou - vinen vlastizrádnými skutky a pošlapává tradiční hodnoty regionu, Evropy, našeho světa, jsou to oni. Ti, kteří pro své neukojené ambice, úchylky a potlačovanou agresivitu nepolevují v úsilí zvrátit svět k pořádkům starým - k světu půtek, potyček, rozbrojů,válek, vraždění; k tradicím nekulturním, nedemokratickým, nehumánním. Takové názory, taková konání nezasluhují respekt, toleranci a je třeba se vůči nim vyhrazovat všemi možnými prostředky.

Jana Krejcarová-Černá
Popelčin střevíček padne jako ulitý

Moje kunda také
ale jen někomu
Ne jedinému ovšem
Tobě by jistě padla

Kundy se šijí na míru
a krejčímu se přitom říká
Dejte mi tam hedvábnou podšívku
a knoflíky nedávejte
budu ji nosit stejně rozepnutou

Šije se tedy stejně
jako pánské prádlo

(Clarissa a jiné texty, citováno v Anna Militzová - Ani víru ani ctnost člověk nepotřebuje ke své spáse, Příběh Jany Černé; Burian a Tichák 2015)

Tajný Pokémon

Potkal jsem je v parku. Dva jinochy. V rukou čínské elektronické přístroje, které před třemi týdny vyčenžovali za kvalitní výza, do budoucna slibující postup na prestižní univerzitu - nejmíň v Plzni. Hledáčky smartfounů zaměřují cosi v trávě. Vím dobře, jsem v obraze. Jsem zapojen!
Po špiónsku, nenápadně, přistupuji k mládencům. Troška mi to kazí vzpírající se pes, který taky zaměřuje - čuchometrem chcíplýho rejska za cestou pod šeříkem, přesně opačným směrem. Již jsem mezi dvojicí, sepnutými prsty rukou vyčaruji tajné zednářské znamení a mládence oslovím: "Sssst, pánové, slyšíte, mám pro vás něco unikátního! Tady za sebou, co táhnu, to není pes, to je speciální, extrémně vzácný Pokémon, tzv. Sekrétmon! Jmenuje se Bulvaser a je tak tajný, že není v žádných oficiálních seznamech! Má mimořádně vysoké hitpointy (HP) a combatpower (CP) a úžasné

Bulvasera nemají, che!

dovednosti, skills - například dokáže vyblejt půl kilo rozžvejkanejch granulí za dveře do ložnice tak, aby se to našlo co nejdýl! A taky má - sice jen jednu - ale úžasnou Poké Ball, o kterou se tak vzorně stará, že se - račte se vašnostové podívat - blejská a leskne jako psí kulka!"
Dorostenci naslouchají mé promluvě, přistupují k sobě a podezíravě si mě měří. Sekrétmon se do debaty nezapojuje, jen když už přestane zavile bejčit směrem ke svému voňavému zvířátku do sbírky, přičupne na zadních a názorně předvádí, že je skutečně Bulvaser. Sbíraje do sáčku další ze sekrétmonových dovedností, exsekrétment, pokračuji v reklamní nabídce:
"Máte pánové jedinečnou šanci exkluzivně odlovit tohoto ultra raritního Sekrétmona, hele, ať nežeru, za dvě kila. Neprohloupíte, budete mít něco epesrádes, babolap, démant mezi Pokémony! Ok, chlapi, za kilo je tato perla anime vaše! Jeho nablejskaný Poké Ball v ceně! Neváhejte, nenabízím na potkání a nabídka je limitovaná! Tak za pajsku a jahodovýho mrože támhle v zámecký cukrárně...platí? Co.....ne?"
Kluci se na mě dívají odměřeně, znechuceně, s pohrdáním. Mají mne asi za blázna a moje spiklenecké mrkání pokládají za tik. Ta prostě ohromující nabídka je prostě neohromila. Vyšší se otočí k nižšímu a říká mu: "Deme na náměstí, tam jich je prej taky dost."

Informační péče o nohy 

Já to říkám pořád: Nejvíc se člověk dozví na pedikúře!
Jdu o fous dřív. V čekárně dobrá sestavička: já a dvě oholené dámy v nejlepším věku (je zajímavé, že když se píše 'v nejlepším věku', nedodává se, k čemu je ten věk nejlepší). V čekárně před pedikérnou/kadeřnicí/kosmetičkou jsou jen dvě židle. Dámy sedí, já stojím. Dámy tu seděly dřív, pasivně naskakuji do již rozjetého dialogu. Nebo spíš monologu jedné, druhá jen tak přitakává: "bať bať, jo jo, to znám, to znám!"
Během pěti minut se dovím spoustu věcí - že metastázy rakoviny v pobřišnici jsou neřád, že to bylo od vaječníků, což se nedá poznat, že zlatý retrívr se musí vychovávat přísně, a "kdepak - inzulín je inzulín, na mě ty jejich prášky nezabíraj, píchám si čtyřikrát denně a jsem naprosto spokojená!" Bať bať!
Pak už paní pedikérka uklidila svinčík po klientce přede mnou, čeká mne křeslo a informačně hodnotná hodinka se zvláštním zřetelem na pobrexitovou problematiku imigrantů. Bez ironie hodnotná. Klientka, po které se uklízelo, přijela na dovolenou z UK, kde provozuje restauraci, a jelikož si ji místní neoseparatisté pletou s Polkou a manžel je z muslimské části exYU, dostávají aktuálně co proto. Z čehož se dá vypovídat - nejlépe na dovolené v rodné zemi. U pedikérky.
K mé radosti, protože jsem pečlivou analýzou všech právě získaných informací v mžiku synteticky odvodil, že kdyby si Britové píchali inzulín čtyřikrát denně, byli by i s EU naprosto spokojeni, nemuselo k lapálii vůbec dojít a oni se místo sepisování revokačních petic mohli věnovat užitečnějším věcem, např. chovu zlatých retrívrů.

Tyčinka zpravidla prokrastinovaná

Zpravidla po vydatném obědě, slaném, dostanu chuť na malý desert, sladký.
Udělám v kantýně druhý okruh a odnesu si desert - zpravidla čokoládovou tyčinku. Milenu, kofilu, kaštany. Zpravidla nic jiného. A zpravidla, protože desert nekonzumuji poklesle za pochodu a z kantýny do kanceláře je to k 10 minutám normální chůze, změna poměrů v gastrointestinálním traktu a složení metabolitů v krevním řečišti způsobí, že prvotní obsedantní chuť na sladké cestou potratím.
Tyčinka jde do lednice a čeká. Den, dva i déle. Stane se i, že jí donesu družku - další obsedantní nákup o pár dní později. Nákup, který jsem učinil neuváženě, bez rozvahy, není-li tyčinka předchozí stále skladem. Tyčinky se dostanou - jako v mém případě mnoho věcí - do spirály odkládání, do stavu "na potom". Tyčinka potom není jen čokoládová, nezdravá, palmoolejová. Tyčinka je i prokrastinovaná.
A tak je to se vším - když už přijde na něco chuť (panwerich alert!), obsedantní, náhlá, musí se to hned. Jinak chuť se změnou poměrů přejde a věci se dostávají do odkládané spirály a k jejich běžným atributům se přiřadí prokrastinace.
Časem zpravidla na všechno dojde. Náhlé chutě, nápady, vnuknutí, záblesky, postřehy, tyčinky, s dostatečně silnou paměťovou stopou nebo odložené na papírek, do diáře, do konceptu, do lednice, vrátí se zpět. Nakonec je lepší nechat je trochu uležet, znovu posoudit, uvážit a ty méně vydařené nechat plavat, zbavit se jich, vyhodit je.
Například tenhle příspěvek jsem si rozepsal už v pátek. Vzápětí, co jsem tyčinku milenu od pátečního oběda odložil do ledničky a bleskla mi hlavou prokrastinační analogie. Vzápětí ale mě po chuti na milenu přešla i chuť na dopsání prokrastinační poznámky. Dnes je středa, 5 dní poté, chuť k dopsání se vrátila a voilà! 
Milenu jsem sežral už v pondělí. Můj faktor prokrastinace čokoládových tyčinek je totiž velmi nízký. On je u čokoládových tyčinek zpravidla nejnižší - ani omylem se nestane, že bych snad na ně zapomněl. A nechal je plavat, zbavil se jich, vyhodil je. 

V 5.15 do Kadaně kolem vody
(komunikační lyrika)

Dodržuj bezpečnou vzdálenost,
autobus ranní má času dost,
pojíždí striktně s jízdním řádem
lehounce, z kopce samospádem.
Šofér je klidný, píseň píská,
v pangejtu hnije mrtvá liška,
Františkán náhle pne se z mlhy,
bus jede první a já druhý,
v zrcátku kolonu z Klášterce
a každý z nich vidět klášter chce
a každý se tím jevem kochá,
klášter je Světa synekdocha,
jak klube se za kuropění.

Proč kazit dojem předjížděním?

Oparem řeky stresu prosti
slunci vstříc svorně, času dosti.

Pozdravy všem - z Prahy - posílá Kája! 

Je tu krásně, počasí akorát, všude spousta labutí, koupil jsem si Becketta na blešáku.

 

V poledne mi jede parník do Tróji, hodina čas, na náplavce na Výtoni jsem si koupil masovej piroh, dobrej masovej piroh, chtělo by to sladkou tečku a něco k pití, ale už jsem od náplavky docela daleko, u Mánesa, vlezu do kavárny v krásný funkcionalistický světlý stavbě, sedí tam pár lidí, přede mnou licituje mladičký pár velikost objednaného kafe, chvíli neví, jestli dohromady nebo zvlášť, ale chlapec to zaplatí, ukážu do vitríny na mrkvový dort, zabalit?, ne, jen na tácek, si ho sním na ostrově, lezu ven, u reklamní cedule na místní drahou restauraci usměvavý mladík v oblečku à la garçon, kyne mi rukou, jakože mohl byste zaskočit hladový pane - jsme art restaurant, artistické menu (na to nemám), nástropní fresky od Filly (ty už jsem viděl), aha, vy máte svačinku sebou, sleduje můj mrkváč na tácku, zklamaně uvolňuje průchod pasáží pod Šítkovskou vodárnou.

Žofín, Slovanský ostrov, to je jedno, tam je vždycky hezky a dneska je hezky i na obloze a v duši, najít lavičku, u vláčku-dětské atrakce u pokladny lze zakoupit chlazené nápoje, to vím od minula, zakupuji chlazený nápoj v půllitrové petce, batoh na zádech, v jedné ruce dort na tácku, v druhé ledovou butylku, mám to nabitý, poohlížím se po sezení, park je skoro prázdný, až na pár juniorů vedle na hřišti a jejich rodičů, můžu si vybírat a vybírám tu nejlepší lavičku, pod kaštanem, s výhledem na řeku a parníky vyjíždějící ze zdymadla.
Zasedací pořádek je jasný - na jeden kraj lavičky baťoh, doprostřed tácek s dortem (dal jsem pod něj ubrousek!) a nápoj, na druhý kraj já, je obsazeno a než se pustím do druhého chodu oběda, kochám se výhledem, pokukuji po okolí, haranty vřískající na prolézačkách už jsem zmiňoval, vedlejší lavičku okupují dva zamilovaní odněkud z Korey či Číny, já to nepoznám, on stojí, v ruce zrcadlovku za sto litrů, ona se natáčí na lavičce a on ji fotí z mnoha úhlů s Petržílkovou vodárnou na pozadí, což je hezké, protože většina děvčat si na pozadí nechá dát delfínka nebo sloníka s chobůtkem lezoucím z tang, asijské turistky mají víc vkusu zdá se.
Taky jde kolem jiný pár, anglicky mluvící, ona je obyčejná, on neobyčejný, pravou ruku má uříznutou nad loktem, ale tak akorát, aby mu na zádech držel baťůžek, takže pro turistu dobrý, proti nim sotva jde hodně starý pán, který má dvě hole a uštvaný výraz a jde hodně hodně sotva, už už by to vzdal a švihl sebou o písečný chodník a konečně umřel, ale vždy to nějak vybalancuje a šourá se urputně dál, holemi za sebou vyrývá mohutné brázdy, asi jako by z Vltavy právě vylezl mrož a šel si do stánku u vláčku taky koupit něco k pití.

Pustím se do druhého chodu oběda, dort je výborný a kolem jezdí lidé na lodičkách, po Vltavě samozřejmě, ne po chodníčku, Jiráskovým mostem projede houkající sanitka, všichni vzorně uhýbají, zahýbá k Mánesu a parkuje před kavárnou, to jistě pro toho tlustého pána, co se u stolku cpal sachrem a zaléval ho z krajáče lungem, po okraj kofeinu, ten mu nejspíš neudělal dobře na tlak, a já popíjím nápoj od vláčkového stánku, taky s kofeinem, ale mně dobře na tlak dělá a tak si k tomu celý udobřený čtu Becketta, co jsem si koupil na blešáku na Náplavce, novelu Vyhozený a lituji, že nemám pentelku sebou, že bych si s radostí podtrhával, a ten Samuel píše tak chytlavě, že se rozhodnu, že si napíšu o tomhle zátiší od Mánesa příběh bez pointy, jak i on píše, takový Pohled z Prahy, jak on píše o Paříži, a jak mám inspiraci, si to v hlavě napíšu a pak běžím kolem tanečního domu pod most a k nástupišti číslo 7, loď Odra právě připlouvá.

TO se neříká!

Chomutov, kurty v Cihlářské, vlahý letní podvečer.
Dva chlapci (CH1, CH2) s plastovými pistolkami v rukou, uřícení, doteď běhali někde kolem beachvolejbalového hřiště. Maminka CH1 (M1) sedí pod zbytečně rozevřeným slunečníkem před klubovnou, krofe s dvěma kamarádkami, cigaretku v ruce, zpola plný půllitr piva na dosah ruky druhé.

Přibíhají CH. CH1 v čele, CH2 mu v patách.
CH1: "Maminko, on mi řekl sráči!"
M1 k CH2: "TO se přeci neříká TOhle, proč's mu TO řekl?"
CH2: "Moje maminka mi řekla, abych mu TO řekl!"
M1: "A proč ti TO tvoje maminka řekla?"
CH2 krčí ramínky a plačtivě dodává: "Já nevím, ale řekla mi TO."
M1: "Tak si pamatuj, že TO se neříká a s tvojí maminkou si TO asi brzy vyříkám, protože TO není poprvý a už mě s TÍM sere!"

Maminka CH2 (M2) jako na zavolanou sedí o 20 metrů dál u dětského hřiště, krofe s dvěma kamarádkami, cigaretku v ruce, na stolku dvoulitrovka kofoly, na dosah ruky druhé kočárek s dalším potomkem - není zřetelné, zda CH3 nebo D1. Dialog slyší a reaguje odvoláním CH2 z diskuse, naléhavě mu domlouvajíc, že se především neříká TO, že mu TO řekla ona.
M1 TO samozřejmě taky slyší a palčivě si uvědomí, že právě přišel čas vyříkat si TO s M2.
Následuje běžný nasraný rozhovor M1 a M2, dvou nasraných dospělých žen. Sere se TO vesele dál a CH stojí u svých promlouvajících M, tlamičky údivem pootevřené. Plastové pistolky jim zvadle visí v rukou, zatímco hra na válku pokračuje. V diplomatické rovině.

Otrokář

Nemá
tuberu?
Nemá?
Tu beru!

Čína

To slovo nebývalo jen negativně vnímané. Čína. Nemyslím v souvislosti s bohatou historií a nezpochybnitelným kulturním a vědeckým přínosem Říše středu. Myslím ve vztahu k aktuálnímu dění, trendu směřování naší zahraniční politiky, arogantním neokomunistickým politikům a všudypřítomným turistům, kteří teritorium novodobé "Říše" ztotožňují s celým světem. A taky díky všezaplavujícím produktům pochybných kvalit fyzikálních a duchovního vlastnictví práv.
Čína byla pro mě v polovině 70. let opravdovou spásou a záchranou. Netušil jsem ve svých 8 letech, kdo nebo co jsou Mao, Tao, Konfucius, dynastie Ming, Otázku lidských práv jsem sice vnímal, ale byla přísně omezena na dožadování se práva na občasný přísun hraček a valorizace výše kapesného. Čína s tím ale neměla co do činění, čína byla propiska.
Produkt šanghajské fabriky HERO byl požehnáním pro mnohá školou povinná dítka, která měla v rámci právně vymáhané pravidelné školní docházky povinnost naučit se číst a psát. A zatímco čtení je činnost duchovního rázu a modus operandi si každý vybojuje sám, psaní se neobejde bez rozhraní mezi duchem, tělem a záznamovým médiem, kterým byl v 70. letech téměř výhradně papír. Tomu rozhraní se říkalo pero.
Krom povinnosti naučit se psát byl žák zelenáč, bažant, prvňáček, povinen naučit se ovládat své pero. Inkoustové pero, aby bylo jasno. Inkoustové pero bylo povinné a jediné možné. Inkoustové pero bylo noční můrou mnoha mláďat, která se nedokázala srovnat se složitým ovládáním a návodem k použití inkoustového pera a jak se dnes definují dyslexie, dysgrafie a jiné dys, dysfunkce na ovládání inkoustového pera nejspíš definovaná není. A přitom existovala, existuje a existovat bude, byť vývoj jde i v této oblasti dál - kalamář s husím brkem, násadková pera a laciná plnicí, bombičková etc. pera jsou nadobro odsouzena k použití ortodoxními staromilci a do muzeí.

Strašně jsem škrábal a byl jsem prase. Co se týče použití inkoustu, bylo na těžké případy pamatováno. Levákům, kteří si inkoust vzápětí roztírali rukávem, a prasatům, která krom toho, že se to nedalo přečíst, měla inkoust všude, jen ne na papíře, mohla býti udělena výjimka. Mohli psát čínou!
Splnil jsem - já pravák - podmínku udělení výjimky záhy a už někdy v druhé třídě dostal první čínskou propisovačku. Skončily mé noční můry, skončily noční můry soudružky učitelky, skončily noční můry maminky, protože toho zlobení při dohledu na tvorbu domácích prací a taky inkoust se nedá pořádně vyprat.
Dnes je čínská propisovačka běžná. Taková houska na krámě. Tehdy to byl ale výkřik moderní doby, vymoženost. Čínská pera nebyla nejlacinějším zbožím a také jejich ambaláž byla luxusní. Úplně si vybavuji krásnou etuji z tvrzeného papíru, v které bylo vloženo plastové pero petrolejové nebo vínové barvy se zlatým nebo stříbrným víčkem s klipem. Etuje byla popsaná magickými čínskými a heroickými anglickými nápisy - "HERO ballpointpen". Pero bylo ještě podruhé zabaleno v celofánovém obalu a součástí balení byl i příbalový leták, psaný obrázkově, rozsypaným čajem, což dávalo průchod fantazii, co vše se v takovém návodu v čínštině může skrývat za rafinovanosti.
Čína byla luxusním průvodcem mladého škrabala a prasete po záludnostech krasopisu. Škrábal stále, nadále však bez litrů zbytečně prolitého inkoustu a neodbytných všudypřítomných kaněk. Čína byla i jistou privilejí, předmětem závisti spolužáků, kteří se dál museli mořiti s lahvičkami viskózní modré tekutiny nebo neposednými náhradními bombičkami, socky...
Ale ani taková luxusní čína HERO nebyla samospasitelná. Křehkost tradičního čínského porcelánu a předpoklad konfuciánské úcty k věcem jakoby se promítla do konstrukce kuličkových per a ta nebyla příliš nešikuvzdorná. Při hrubějším zacházení se záhy objevily vlasové trhliny v oblasti závitu, pero se počalo viklat, praskliny se rozšiřovaly až se odštěpila část korpusu, pero pozbylo celistvosti a rozpadlo se. Což se dalo snadno napravit - izolepou nebo leukoplastí. Dřív než měsíc po uvedení do provozu byla taková čína již bez víčka, které - dávno s ulomeným klipem - bylo potraceno v hlubinách aktovky, obalená fixační vrstvou náplasti, od nemytých rukou (fuj Karle!) téměř černé. Když už ani náplast nepomáhala a čína odmítala držet pohromadě, byl čas pořídit psací potřebu novou. Což u nás myslím problém nebyl, protože rodiče byli - paradoxně - "inkousti", ekonomové, a tak se čína snad ani nekupovala.
Později už byly běžné i normální propisovačky, i ty však zpočátku poměrně nedostatkové, luxusní,
navíc ne každý učitel/profesor jejich používání toleroval. S čínou zacházel každý, i škrabal, kultivovaněji, čitelněji. A tak mne termín "čína" a značka HERO libozvučně doprovodily až do dospělosti. V těch dobách jsem čínu, potažmo zemi jejího původu neznevažoval. Stejně za všechno mohli rusáci.
Dnes už čínu nepoužívám, byť někde v zákoutích šuplíků bych asi exemplář našel. Dávno jsem přešel ke gelovým perům, které jsou také darem shůry a kultivují můj rukopis k ještě vyšší čitelnosti, při troše snahy. A ke klávesnici, která je vůči rukopisu netečná, výstup do tiskárny nebo datových souborů je neosobně dokonalý, formou naprosto čitelný, což ne vždy platí o obsahu.
Taky vím, co je tao, kdo byl Mao a že "čína" je v dnešní češtině vnímáno spíš jako synonymum pro jakýkoliv pokrm asijského a "asijského" původu. A to, že mi slovo Peking v přeneseném významu působí stejně nepříjemný svědivý pocit jako slovo Moskva a že si už dávno nemyslím, že by za všechno mohli rusáci, s tou málem zapomenutou propisovačkou vůbec nesouvisí.  
 

Oční výr

Stoteletí dada.
Jaja, toto teletí!

Tuvíc!

• Alanis Morissette ukázala dceru, které dala jméno Onyx Solace
• Liv Tylerová je opět maminkou. Dceři dala jméno Lula Rose

Až budu mít dceru, dám jí v souladu s trendem taky jméno:
Karel Heligr se ukázal. Dceři dal jméno Pipina Záhněda
Pipina Záhněda Heligrová, ta bude mít krásné jméno, ta moje budoucí dcera!

Koupání v nizozemské řece

- Podívejte pane kolego, co je tu pestře zbarvených lososovitých ryb, které se přátelsky otírají, ba dokonce tulí k našim nohám!
- Pane kolego, to budou ti pověstní holandští tulipani!

Ptáci nedbalí

Vyvětrat, vyjít chandru procházkou,
kde slunce paří - bum, pecka, dělo!
Kde rorýsi vesele hvízdaj', řvou,
jakoby nic, pranic se nedělo!

Parkování

Pět minut před půl šestou. Jsem v práci o chlup dřív, zajedu na velké parkoviště a ještě sedím v autě a poslouchám rádio. V kantýně otevírají až za pět minut a raději se vyhnu prvotnímu návalu hladové úderné fronty.
Pohyb ve zpětném zrcátku. Modrý citroen berlingo, vlítne do zákazu, řidič chce ušetřit jeden okruh parkovištěm, ale do hodně šikmého stání otevřeného do protisměru stejně napoprvé nenajede, takže dvakrát dopředu, dvakrát couvá a teprve napotřetí se trefí mezi lajny a to ještě s kolem na pravé čáře, takže auta za ním už budou, fázově posunutá, narušovat parkovací symetrii, což mi vždycky cuchá nervové synapse estetického vnímání.
A tak jsem zvědavý na toho týpka, který si jistě ani nemyslel, že uspoří několik vteřin, metrů, mililitrů; to on spíš chtěl sám sobě a po parkingu tápajícím mátohám se zalepenýma očima názorně demonstrovat, jaký je extravagantní bohém, nekonvenční vykuk, rebel. Tolik čtveráckého úsilí a přitom si jen zkomplikoval příjezd a řádně zatočil volantem.
Srovnám zrcátko, abych viděl na dveře řidiče a už leze - sám, žádný spolujezdec. A žádné překvapení - šibalský kukuč v sešlé tváři, šedivé prořídlé vlasy, hubený, ale s poměrně velkým pivním mozolem. Na sobě má pyžamový set z pohodlné bavlny v šedé barvě. Plandavé trenky nad kolena a jak má křečáky poseté nohy hubené, vešel by se do nohavic třikrát. Kolem neexistujícího poklopce řádně vytaháno, nádobíčko občas svědí a musí se prohrábnout. Horní díl pyžama bez rukávů, vepředu po pravé straně svisle se táhne decimetr široký vínový pruh. Kombinace se základní šedou barvou úžasná a neodolatelná - bezvadný módní výstřelek. V ruce třímá naditou vrásčitou aktovku vz. 85. Sváča na celý den, možná i něco na sebe, začíná dlouhá víkendová směna.
Maník se vydrápe z berlinga a zamyká klíčem, stará škola, žádný dálkáč. Auto se rozbliká a je zamčené. Pro jistotu obejít všechny dveře, zalomcovat jimi, kopnout do pneumatik, jestli drží vzduch, pohladit stěrače, jestli neodstávají. Vše je OK, bude odchod.
Ale ne, nebude, není vše OK! Klíček do zámku, auto se rozbliká a je odemčené. Zapomněl něco vevnitř? Tak vevnitř ne, venku - anténa - anténa musí do kokpitu. Schovat plastový prut, uchránit před nenechavými poberty. Anténa je odšroubovaná raz dva, uložena v interiéru. Podruhé zamknout, auto bliká, je zamčené. Definitiva.
Chlapík se ještě na chvíli postaví na parkovišti metr za károu a zálibně si toho svého dávno ne zánovního modrého citróna prohlíží. Po minutce meditace pohodí hlavou, otevře brašnu, klíče uloží do příslušné přihrádky, zámek aktovky cvakne, ucho do pravé ruky, pochod k píchačkám. Je po obligátní ranní proceduře, dlouhá víkendová směna začíná.
A ranní hladová dělnická fronta v kantýně je dávno rozprášená. Snad abych taky šel.

Přísloví

Z bohatých vlastních zkušeností bych k tomuto objektivnímu rčení dodal, že pije-li člověk dál a dál, nezastaví, nepoleví, vytrvá, dál a dál, neprochází při dílčím pití všemi stádii, ale dlouhodobě zůstává jen prasetem. Prasetem, které si na páva, opici a lva matně vzpomíná, už je ale jen nešťastné špinavé prase s rypákem v korytu s chlastem,

Zdroj: LN, Jiří Hanuš - Co kdyby nezanikla Velká Morava..., 2. července 2016.

Diskotéka's not dead!

Byl jsem na divadle. Byla přestávka. O pauze si velmi rád protáhnu ztuhlé údy, stojím před bufáčem a cucám kolu. Za mnou, ve stínu chladicí vitríny, stojí dva páry krásných mladých lidí, báječně hodobóžově voháklých, tak 35 let, jupíci. Moc je to nebaví, ale společenská povinnost, že jo, "Jsme byli včera na tom Šekspírovi a jako ten Brechtův Král Ubu minule se nám líbil o dost víc!"
A jak tam za mnou stojí a rozdělují si prťavý lahvičky bohemky brut za hříšný prachy, plánují, kam to bude, až nůďo skončí: "Ty vole vono to má bejt až do půl dvanácty, to nedám jako!"
A dojdou ke konsensu: nejdřív se půjde na pořádný dlabanec do arménský restaurace, o který se teď dost mluví, a hned potom na diskotéku. DISKOTÉKU! Vážně použili to slovo! Žádná party, dancing, groove, sensation, fakt si naplánovali diskotéku, dokonce diskotéku "Eighties"!
A já se zatetelil, že ten hrůzný druh zábavy mého mládí včetně terminu technicu ještě žijí a pocítil jsem nesmírnou touhu vystajlovaný týpky pronásledovat. Nejdřív k Arménům, když je to "in", pak šupky dupky na diskošku.
Jenže tyjátr byl fakt až skoro do půldvanáctý a to by mi pak nejelo metro do Dejvic a já se v těch nočních tramvajích moc nevyznám...

Sopečná turistika v Americe

Je nemožné chytit taxi
z Quita až na Cotopaxi.
Nejede tam žádná linka,
což ti poví každý Inka,
za zády se strašně chlámá,
že jsi pako jako lama.

A chceš pro změnu v taxíku
popojet k sopce v Mexiku?
Řekneš Popocatépetl,
každý vypne taxametr!
Vulkán nelze jinak ztéci
nežli po svých, jak Aztéci.

Pohádky ovčí babičky, poslední díl

Milé děti, vyšla si rodinka turistů na procházku. Jdou přes hory, jdou přes doly, dojdou k elektrickému ohradníku. Do ohradníku je milé děti zavedený proud a nesahejte na něj - ty z vás s vrozenými srdečními vadami by to na místě zabilo!
Jak tak prochází rodina turistů podél elektrického ohradníku, na louce za ním spásají ovečky louku. Bílé huňaté nadýchané ovečky. Jen jedna ovečka louku nespásá, leží kousek od plotu a odpočívá. Vypadá úplně jako by byla mrtvá.
A děti turistů si toho samozřejmě všimnou, protože vy milé děti si všimnete úplně všeho. A volají na tatínka (už jste se milé děti zamyslely nad tím, proč někdy nevoláte na maminku?): "Tatínku tatínku, tamhle leží chcíplá ovce!"
A tatínek popatří na ovečku a říká: "Ta ovečka není mrtvá děti, jen si tak hoví, odpočívá!" A skutečně, ráno vyběhly ovečky na pastvu i s ovečkou naší - ona už je starší, má něco za sebou, napásla se něco louky, dala lidem několik jehňátek a žoky vlny, a tak není divu, že se unaví rychleji než ostatní, mladší ovečky a odrostlá jehňata. A jak tak byla ovečka unavená, řekla si, že si na chvíli odpočine u ohradníku, kde už je tráva spasená a krom dětí turistů ji nebude nikdo prudit.
A zatímco ovečka leží a odpočívá, povězme si děti, že ta ovečka nebyla unavená běžnou každodenní rutinní pastvou. Ona byla unavená celkově. Unavená životem. Stará sešlá ovce, má všeho dost. A jak zalehne a odpočívá, najednou utrum, šlus, je po ní, je mrtvá. Stará ovce chcípla a teď tu chcíplá leží. A turisté kolem běží a - milé děti - jejich děti měly pravdu a mýlil se tatínek.
Z toho plynou dvě ponaučení. Prvnímu věnujeme tento odstavec: Milé děti, přestaňte porád volat na tátu a optejte se někdy maminky. Maminky se nemýlí nikdy. Taková maminka by přisvědčila, že ovečka je ex-ovečka a hned by vás okřikla: "Hlavně na tu mršinu nesahejte!"
Druhému ponaučení věnujeme poslední odstavec. Navíc bude konec pohádky, tak i s pointou: Milé děti, z této příhody plyne také ponaučení, že odpočinek se od smrti někdy špatně rozeznává. Smrt je totiž svým způsobem druh odpočinku. Smrt je podmnožinou oddechu od životní zátěže. Smrt je milé děti ve výsledku báječná wellness procedura! A jestli nevíte, co je wellness procedura, zeptejte se maminky. A to je konec pohádky - dobrou noc milé děti, hezky si odpočiňte!

Na Ulož.to mají povědomí!

Pohádka o vatě

Prosím vás, milé jak bych tak řekl děti, ta pohádka je zhruba přibližně asi takhle a tak určitě to tak nějak BYLO NEBYLO:

Jakub se jakoby baví se svou ženou, tedy vlastně s Vlastou. Prostě jako hovoří. Normálně kecají, normálka pokec, čili konverzace, čili že jako dost hustý.
Jaksi upřímně řečeno to ale tak nějak normální hovor není. Abych tak pravdu řekl, Jakub jakoby příliš nehovoří. Má se to tak, že mluví vlastně Vlasta, a, ehm, víte, Jakub ji jakoby neposlouchá. Protože Jakub má, že ano, jakoby takovou tu vatu v uších. Slovní vatu. Tak prostě nějak.
Otázkou je, kdy vlastně Vlasta domluví. Jedná se o to, že Vlasta je vlastně jakoby Jakubův parazit. Slovní parazit. Inu. Jako že naprosto odjakživa a de facto i de iure dle mého názoru navěky, že jo. A jako jestli neumřeli, Jakub s Vlastou jakoby vlastně jistě žijí víceméně do pohody dodnes.

A jak se tak nějak po našem říká: "Podívejte se milé jakože děti: prostě zazvonil jaksi ehm zvonec a pohádky je ... víte? ... KONEC!"

Brigáda

Skoro osm večer. Se psem od Normy z nákupu snídaně k Drakovi na nealko šláftruňk. Lávka přes Klášterecký potok, u staďáku, hranice mezi Novákem a Miřeticemi.
Proti nám jde pár z kategorie teenager zrovna odrostlých. On vytáhlý ve špinavých a zmuchlaných laciných hadrech o číslo až dvě větších, mohutnou baňatou bejsku na hlavě, rozevlátý po nigga způsobu, rozhazuje rukama. Ona menší štíhlá plavovláska, míru přirozenosti blondu nedokážu posoudit. Cupitá chlapci po boku nervně, s cigaretou v ruce. Rozcuchaná, nejspíš díky hrášku nevyspalá princezna s nezdravou barvou a pletí v obličeji. Šmolkové leginy, zbytečně velké černé triko s výrazným fontem světáckého sloganu padělané značky, ve zlaté barvě ofkóz. Mládež na cestě někam, na cestě za něčím.

On: "Tak to je v poho, u Pavla si to můžeš hned odpracovat!"
Ona: "Jak jako odpracovat?"
"Mu ho vykouříš no..."
"Si děláš prdel?!"
"Woe co prskáš, sis ještě nezvykla?"
...

Rázují dál, k Panče, já už jsem za mostkem mimo rádius doslechu, bez šance zjistit, co přesně bude honorářem brigádního blowjobu. Ale tak nějak tuším. To zase jo, to zase jak jako jo!