2x na téma "Obtížný přístup ke kultuře"
1 - Praha, Holešovice, neděle 9.30
Zkoušeli jste někdy zaparkovat v okolí Veletržního paláce o víkendu? Já už několikrát a naposledy to šlo asi tak před 15 lety.
To člověk po ránu krouží jednosměrkami vybaven ze serveru mapy.cz vědomostmi o
víkendovém bezplatném parkování v Holešovicích. Možností popravdě není mnoho - pár míst přímo kolem Veletržního paláce, něco na Miladě Horákové, něco kolem Národního technického musea.
Všechno ovšem v neděli ráno beznadějně plné, kolem NTM by místo bylo, jen pod cedule P přibyl dodatek, že maximálně 3 hodiny, což se pro celodenní výlet nehodí.
Dnes jsem se dočetl, že Praha 7 má obecně velký problém - v hustě osídlené oblasti je míst málo, parkovacích karet hodně, nedostane se ani na všechny oprávněné. A tak na návštěvnických zónách bez skrupulí stojí domorodci, toho jsem si všiml - A na registračkách mají všichni.
Těším se, že v důchodu, kdy plánuji ještě intenzivnější kulturní život, dočkám se použitelných parkovišť P+R. Klidně budu parkovat někde u Kladna, stačí dost volných míst, přijatelný poplatek a MHD za vraty parkoviště.
Ale žádná tragédie s nezaparkováním se nekonala - jen jsem si oživil labyrint uliček výstavné čtvrti i z hlediska bezohledného jedináčka v čoudícím autě; pěšky ho mám dávno ochozený. A jako vždy skončil u chodníku před Píseckou branou, kde to o víkendech bývá dobré, je tu dostatek nemodrých zón i pro přespolní a většina parkujících Pražáků o víkendu schází, protože jde převážně o zaměstnance Ministerstva obrany, aktuálně mimo službu.
A došel jsem do těch vytoužených Holešovic (Veletržní palác, Svět knihy, Stromovka, DOX) pěšky. Přes Letnou, ještě liduprázdnou, byv atakován chmýřím z odkvétajících stromů. Jen jsem byl trochu rozmrzelý. Ze dvou důvodů. Že jsem vůbec měl drzost to v Holešovicích zkoušet a taky skrz polétavý bordel, protože - ač nejsem alergický - neustálé vykašlávání hedvábných kokonů a lovení něčeho z oka velmi brání soustředěnému pozorování pamětihodností na trase pochodu.
2 - KnO, kino Egerie, středa 18.50
Vyrazil jsem na finský výpravný válečný film
Neznámý voják. Do našeho
kina.
Věděl jsem z webových stránek, že se v předprodeji neprodal ani jeden lístek, ale to je u méně
komerčních filmů naprosto běžné; byl bych překvapen, kdyby tomu bylo naopak.
Snažil jsem se ale vzít věci do svých rukou a oslovil partu štamgastů od Draka, pětatřicetiletých mladíku, kteří jsou všichni odborníci na military history. Zejména po pátém kousku sypou znalosti o výzbroji, bitvách, generálech a počtu padlých ve všemožných válkách z rukávu. Hlouček amatérských historiků vyslechl mou úžasnou zprávu o zvěčnění méně známějších epizod o snaze Finů nenechat si během WWII kálet na hlavu především od Rusů a jejich bojích o dvakrát ztracenou a jednou dobytou Karélii a přilehlá území.
"Historici" vyslechli, pokývali hlavami a mou výzvu "Pojďte na to se mnou!" zamítli konstatováním, že o filmu vědí, mají v merku a jak bude ležet na netu, stáhnou a kouknou. Nač se belhat do kina, že jo, když za cenu vstupenky pořídí u Kájiny celé 4 půllitry géčka a malého ferneta k tomu a ještě to mají blíž domů. OK, potřesu hlavou - není to poprvé ani naposled, kdy jsem se snažil marně, ach marně, a musím hledat dál.
Přes facebook napíšu Davidovi, místnímu profesoru dějepisu. "Davide, skvělý finský film - trochu dobrodružný, trochu cestopisný..." David mou snahu v zárodku zarazí, David ví, David plánuje! To už jsme dva! A vezme ženu. Takže tři! A řekl o tom studentům, že se jim znalosti ze snímku budou hodit při výuce - to jsou další eventuální lidé! Limit pro promítání = 5.
V kině jsem v 18.30, půlhodinu před začátkem. Stará známá paní od pokladny mi mává a volá: "To zase budete sám!" Odvětím, že dnes to vidím dobře a že film tentokrát uvidím, což za poslední rok nebývá pravidlem. Dám si kolu, pokecáme s tou dobrou ženou o nedávném Hastrmanovi s báječným Karlem Dobrým v hlavní roli hastrmana a dorazí ještě jeden chlapík, tak to už jsme 4. To se případně složíme na pátý lupen.
Deset minut před začátkem David ani jeho žena zatím nedorazili, přichází však jiná dvojice. Muž mého věku se synem, na první pohled milovníci historie. Je vyhráno!
"Jdete na film?"
"Na film? Blázníte?" zhrozí se ten muž, jaká hrůzná aktivita se od něj a juniora předpokládá a dodá: "Sháním Jiřinu, je tu?"
Jiřina je tu, právě vysává sál po odpolední akci dětiček z místní ZUŠ - popkorn, kelímky a papírky od bonbónů všude.
Tak jsme stále jen 4. David doráží 5 minut před sedmou, bez ženy. "Nemáme hlídání a mladá by to nedala." Takže jsme tři. Mám tu ale auto a alternativu, že pojedu na půl osmou do Chomutova na Gauguina, kterého sice dávají i v pondělí v Kadani, ale do Kadaně můžu pro změnu v neděli na tenhle film. Pro divácky neatraktivní "artovky" musí mít člověk lokálně dostupnou alternativu v rukávu a když nevyjde nic, vždy je tu ještě sobotní výlet do Prahy a Světozor, kde se hraje i pro jednoho.
Vše ale dobře dopadne. Těsně před deadlinem dorazí ještě jeden chlápek a za ním dva Davidovi studenti, školní propaganda slavila částečný úspěch. Je nás náhle o jednoho nad limit! Po začátku představení přijdou ještě dva diváci a to už je skoro rekordní účast - celých osm lidí v kláštereckém kině na artovém filmu! Plus stará známá od pokladny, která se taky přišla mrknout.
A film rozhodně stál za to, i přes více než dvouhodinovou délku. Bylo to napínavé celou dobu, taky dobrodružné a poučné, ta polízanice kolem nezávislosti Suomi nebyla podána černobíle, neboť i mezi Finy byli padouši. Dopadlo to dle očekávání blbě, i když Finsko mohlo dopadnout ještě hůře, třeba jako my, což nedopadlo, a svou neustále obhajovanou samostatnost a neutralitu si zachovalo přes lehké územní ztráty, které ovšem potrápily po válce všechny národy. Krom toho nejudatnějšího.
Dávám Vojákovi **** a těším se na další thriller o platících divácích...
