Souvenirs de Berlin

Mám tohle moc moc rád. Výlet skončil a člověk zapadne zpět do obligátní reality. Však zůstanou mu vzpomínky, ty nejvíc; asi 15 GB fotek - pět dnů, pět adresářů; pár zápisků zde a v deníčku; samozřejmě též položky na výpise z účtu, velmi milé.
Krom věcí duchovní a virtuálně-bankovní podstaty turistovi zůstanou na památku předměty k tomu primárně určené! Suvenýry. Suvenýry z cest. Nezanedbatelná položka v HDP cestovatelsky úspěšných zemí. Suvenýry jsou napořád; někdy spíš do nejbližší redukční inventury lapačů prachu a okupantů skladovacích prostor.
Ale už pro ten pocit: dojet domů, osprchovat se, řádně vydechnout, nechat odpočinout znavené údy, vybalit, prádlo do koše, dojíst zásoby na cestu, nechat trochu odležet sebe i emoce a dojmy. Pocit a radost: vybalit z útrob zavazadel pečlivě zabalené a uložené relikvie, cestovatelské propriety, suvenýry. Které nemusí mít zrovna podobu haha triček I  Whateva, vixlajvantových sošek nebo beranice Rudé armády. I suvenýry radno vybírati s rozvahou, vkusem a rozmyslem, míti na paměti, že krom funkce památeční mohou býti i poučením a zdrojem radosti. A tak jsem si včera v noci vykládal po stole jako pasiáns své vzácnosti, kuriozity, a liboval si, jak dobře jsem udělal, že jsem nakonec vždy kartu z peněženky vytáhl. 

Teď už jsou sklizeny a uklizeny - v archivu, knihovně, magneticky uchycené na lednici. I na pracholapy došlo.

A tak tu máme:
- Katalog Bauhaus Archivu a výběr ze dvou skvělých kolekcí (v jedné měli i naši KKK trojici - Kupku, Kubina a Koláře!).
- Pohledy odtamtéž (obrázky od Dubuffeta, Grosze a Redona) plus pohled/plakát z filmového muzea ve Filmhausu.
- Magnetky: Ampelmanna, panáčka na unikátních semaforech z dob DDR, Metropolis z výstavky úspěchů D kinematografie, obrázků od Paula Kleeho a Franze Marca, mých srdcových králů.
- Modrého sloníka od ARD a nepřekotitelnou lištičku z Bauhausu (na krabičce je napsáno 1+, tak je i pro mě).
- Animalarium Profesora Revilloda. Úžasné leporelo, v kterém je 16 "rytin" skutečných zvířat naporcovaných svislými řezy do triptychů. Vy si pak díky kroužkové vazbě můžete kombinací třetin sami vytvořit dalších 4080 (16x16x16-16) unikátních tvorů s unikátním jménem. Zábava na mnoho večerů!
- Největší radost mám z náhodně objevené ilustrované básně od geniálního básníka Ernsta Jandla, následníka Morgensternova a současníka Kolářova a Fryntova: Fünfter sein (Pátým být). Kouzelná knížka pro všechny děti, uvozovky si domyslete sami... 

Známé tváře

To je zajímavé, kolik známých potkáte v cizím velkoměstě.
Potkal jsem Adélu s Olinkou, obě v metru, každou zvlášť. Na písečné "pláži" náplavky Kreuzbergu si povídala s kamarádkou Míša, obě byly černovlasé a mluvily italsky.
Směrem k Bauhaus Archivu po cestičce vedle Landwehrkanalu hned u Hirošimského mostku běžel jogger Dlouhej Olda. Jen byl divně sportovně oblečený a neměl batoh s ametysty, ono by se mu s kamením běželo ztěžka.

V tramvaji skrz Pankow k Varšavské ulici stála u dveří Kájinka. Kájinka tak o 30 let mladší. Aspoň myslím, že Kájinka mohla vypadat úplně stejně tenkrát. Holčina zpozorovala, že ji pozoruji a já raději přestal, voyeur chlípník, ale byla to ona.
Též do tramvaje, na zastávce u Dokumentačního centra Zdi v Bernauer Str., jsem nastoupil časovým portálem i já. Úplnej já! Verze 2010. Oteklej, zarostlej, zpocenej, hodně přes XXL. Držel jsem se tyče a přemýšlel o něčem, mračil jsem se u toho jako vždycky. Celej já!
Úplně ze všeho nejvíc jsem ale potkal Jakuba Žejdla. Na vyhlídkové plošině mrakodrapu na adrese Potsdamer Platz 1. Nejdřív jsem Kubu trefil dveřmi vrcholového pánského záchodku - WC se takhle vysoko dělají malinkaté, protože by bylo neekonomické dělat je větší. On se tam ráchal v umyvadle, které je hned za dveřmi, které se otvírají dovnitř, protože otvírání ven by bylo dost nebezpečný - od záchodku vedou schody o patro níž a to by eventuální trefený neměl valné vyhlídky po pádu z vyhlídky.
Jak jsem Kubíka nabral, omluvil jsem se, ale on nic neřekl, zle si mne změřil a já si říkám: "Jakub, to je přeci Jakub!" Ale potřeboval jsem nutně a on utekl, asi se bál další konfrontace.

Odlehčený pokochal jsem se panoramatem, je to fakt vysoko a i v tom vedru tam příjemně pofukovalo. Pak povznesen jsem se nechal snést zpět v níž nejrychlejší zdviží v Evropě, píšou to v letáku. A v tom výtahu.....zase Jakub! Těch 20 vteřin mi bohatě stačilo prohlídnout si ho. On docela funěl, což Jakub taky dělával, mlžily se mu brýle, stejné brýle jako nosí Jakub, byl tak jakubovsky nedbale zarostlý. Už už jsem měl chuť ho oslovit, proč mne nepoznává.
On ale před přistáním promluvil. Německy a bez přízvuku - echt hochdeutsch - promluvil na svou paní, malou a silnou a ošklivou. A tak to Jakub nemohl být, protože Markéta je vyšší a hubená a hezká. Leda že by tam byl Kuba na zapřenou za milenkou, to bych se pak nedivil, že se ke mně nehlásí. Ale tak dobře německy se nemohl ani jako obchodní zástupce s kytkami naučit a za tak ošklivou milenkou by do Berlína nejezdil ani ten největší zoufalec a to Jakub rozhodně není ani ten nejmenší!

Alex

V metru na Alexu na nástupišti mladá paní s dvojkočárkem, široký povoz. Dvojčata se přihodí a paní vypadala jako zkušená řidička dvoulůžkového povozu. V kočárcích se nevyznám, asi byl úplně normální - dva oddělené kokpity pro mladé kopiloty, čtyři kola, jedna rukojeť, fakt asi standardní kočárek pro blížence.Ale mne zaujala taková divná věc - obě kukaně vybaveny síťkou, moskytiérou, ochranou proti moskytům, slunečním paprskům a jiným vetřelcům, kteří by mohli nepříznivě narušit vývoj čerstvě vyvedeného nehotového organismu. Jenže kočárek měl aktuálně jednu síťku zataženou a druhou ne. Jedna půlka tajemná, v druhé vidět na mrňouse. Odhlédnu-li od možnosti, že druhá půlka byla prázdná a maminka používá obnošený kočár po dvojičkách, přišlo mi to nepřirozené. 
Není tohle právě jeden z těch momentů, rozhodných okamžiků, kdy se formuje budoucí fenotypová odlišnost geneticky totožných jedinců? Jedna cesta metrem skrz velkoměsto a prásk ho, z jednoho bude Heinrich Heine a z druhého Heil Hitler...

Oberbaumbrücke

V pokoji mi visí na stěně obrázek. Já ten most znám, ale do včerejška jsem si myslel, vůbec nevím proč, že je v Magdeburku. Není.
A tak jsem si usmyslel, že ho musím mít taky. A když se chce...

Jinak Rundschifffahrt (jen němčina a náš filmový mág Franta Fuka mohou mít tři F v jednom slově!) se ke konci málem zvrtl, když dvě Bavoračky, napsal bych staré, ale byly mého věku, po cestě notně se posilující pivocolou, došly k názoru, že bych snad chtěl trávit zbytek noci s nimi a po výzvách "ganz allein, warum?" a plácání rukou na volnou sedačku vedle nich, teprve zjistily, že já raději nicht verstehe, a usmyslely si, že jsem Holanďan, což je rozhicovalo ještě víc. Tak jsem až násilně, vlastně asertivně se říká, musel objasnil, že jsem socially awkward, tak ať si mě raděj nevšímaj, jestli nechtějí zakončit výlet zle pohryzané (i když možná jim nešlo o nic jiného). Aj tak se na mne zuřivě šklebily po oznámení moderátora plavby, že und nur obeplouváme budovu NL ambasády. Neměl jsem dost odvahy jim věc vyvracet, nevěda, jak to holky mají s Landsmanschaftem. Ještě by chtěly, abych jim vrátil zahrádku po dědovi...

Snídaně s JFK

Ráno vstávám jako do práce, to je prostě vopruz, s kterym nic nenaděláte. Pro turistu to není tragédie, všechny muzea, galerky a jiné atrakce sice otevírají až tak v deset, aby se uvaděči dorůžova vyspali, ale liduprázdné ulice jsou k courání nej, i parky a různý stezky, kde domorodci poránu tuží tělo během či kolmo. A tak U8 z Bernauer Straße přes 
Gesundbrunnen, přestoupit na cirkulární linii S-Bahnu č. 42 (ta jede proti směru hodinových ručiček, po směru jede 41, taky jste to nevěděli?), dojet na Jungfernheide, což se snadno splete s Jungfrauheide, skočit na U7 a sjet na Richard Wagner Platz, což je libozvučný název, a pak už je to álejí Otta Suhra, což nevím, kdo byl, kousek do Charlottenburgu, což je takový zámek, něco jako naše Kratochvíle, tam se projít velkým parkem s rybníky a jezírky a kytkami a stromy a veverkami a zahradníky. A taky podél přilehlého kanálu Sprévy. A taky posnídat. A na desátou skočit za surrealisty a kubisty a Cézanna a tak. Do dvou státních muzeí, co jsou přes ulici.
K posnídání se hodí něco čerstvého a jelikož tady všechny stanice hromadky žijou a jsou tam různé pekárny a cukrárny a rychlá občerstvení, nebyl problém si za pár euro něco pořídit.
Proč snídaně s JFK? Podíváte-li se na obrázek, vidíte croissant, to je všude stejný, taky vanilkový mlíko, to je taky stejný, jen ten koblih, ten prachvobyčejnej koblih s jahodovou marmeládou, běžný i v našich šířkách, se tu neřekne nějak jako die Koblihe, ale řekne se - a to jsem se podržel - Berliner! Proto snídaně s JFK.

Slovo císař se do češtiny dostalo přes staroslověnštinu ze staroněmeckého (gótského) kaisar. Staroněmci to převzali od nepřátelských Římanů (caesar). Nekupodivu, pro změnu via Byzanc, je stejného původu i bulharský a ruský car.
Král se do češtiny dostal zevšeobecněním jména největšího krále všech králů, Karla Velikého. 


Tak tedy Ave Karel! 

Arabské léto

Vítr na nebi
počechral linky
hávu šitého
z bělostných cárů.

Slunce v hidžábu
cudně se usmívá,
couvá Saharou
k rovníku od raka.

A nedá mně to -

vzhůru se koukám,
po bradě nektar
stéká mi plodu
večerky z Varů.

Salam alejkum,
sluníčko v nikábu.
To zdravím tě já,
uprchlík od Draka!

Volba změny

Byl u nás minulý týden odborník přes hardware i software. Přijel bílým firemním kombíkem, typickej nerd/geek veterán. Chlap, co už od sedmdesátek žije počítači a prošel plynule od analogů a sálových robotronů přes osmibitová spektra, první apply a písíčka až k dnešní technice. Co myslí ve strojáku a k binárním a hexadecimálním převodům nepotřebuje kalkulačku.
Chlapík k šedesátce, typicky po nerdsku rozevlátý, roztěkaný, poněkud nepraktický, lejzrový paprsek zaměřovače pozornosti soustředěný jen na rychlé a bezchybné splnění úkolu, kterým bylo připojení vyhodnocovací krabičky přes sériový port a převodník do lokální sítě a instalaci programu k vytěžení dat z krabičky do PC.
Příběhl, zamachroval se šroubovákem, konektory, dráty z routeru už měl nachystané. Chvíli cvakal po vzoru hackerů z hollywoodských trháků na klávesnici, na obrazovce ubíhala hlášení a výpisy v černém dialogovém okně DOSboxu. Opravdická stará škola!
Mission accomplished, rychle splněno, až další etapa upgradu prokáže, zda i bezchybně.

Skorošedesátiletý chlapík vstane z křesla, odfrkne "taktobysmeměli" a že pojede dál, za dalšími specifickými tasky s proximitou deadlinu. Na chvíli se uprostřed kanceláře zasekne v prostoru i čase, to mu chroupe buffer harddisku a já mám možnost si ho prohlédnout.
Chlapík zvláštní postavy - ani hubený, ani tlustý, takový soudkovitý, v ramenou útlý, nepřehlédnutelná gynekomastie, boky široké, břicho s tukovým polštářem navíc, nohy hubené. Vypasované světlemodré džíny, bílé bavlněné, léty praxe vytahané pólo triko s logem na prsou a velkým firemním nápisem na zádech, na nohou bílé sandály, takové ty doktorské, bez ponožek. Nejzajímavější je ovšem jeho obličej - vypadá jako mim, částečně odlíčený, jako Jaroslav Čejka v rozhovoru po představení před šatnou. Oči zvýrazněné náznakem líčení, obličej jakoby přepudrovaný, na hlavě jen světlé chmýří, hodně řídký šedý porost. Muž připomíná ženu, starší ženu. I hlas má herce, který hraje ženskou roli a ladí se ke kontraaltu,

Je pryč. Stále přítomný kolega, který mu připravoval dráty, a kterému jsem se svěřil, jak žensky na mě dotyčný působil, se pousměje a prozradí mi, že tento muž se na stará kolena rozhodl vyslyšet volání genetického kódu v sobě a právě prochází nelehkou periodou změny pohlaví. Aha! Hned jsme probrali, jaká to musí být odvaha, takhle k stáru, zase ale na druhou stranu proč ne, člověk se má v důchodu věnovat svým koníčkům a zálibám a co by to bylo za odpočinek ve vězení, byť vnitřním.

Včera za okny zaparkoval bílý kombík. Z kombíku vylezla černovláska v povědomém oblečení - světlé džíny, bílé pólo triko, bíle doktorské sandály. Jen nadstavba typicky ženská - makeup, namalované oči, černá paruka s mikádem.
"Vy mě asi nepoznáváte, já jsem tu byla minulý týden!" To, že mi kolega prozradil, jsem neprozradil. "Ale jo, poznal, máte stejný auto a oblečení." "Jste všímavý! Já si tu jen ještě něco doladím."
OK. Paní, připuštěna ke svému hardwaru, chvíli něco ladí na dotykovém displeji, hned je hotovo, dořešeno. "Já jsem tam měla zádrhel, musela jsem volat na helpdesk Polákům, co to dodávají, trvalo jim to, proto jsem přijel až dnes."
Opravdu o sobě řekla "přijel", spletla se pak ještě jednou. Změna je asi hodně aktuální a konverze identity ne úplně vyladěná. S ní mu/jí nepomůže helpdesk, call centrum, support, to může být člověk nerd, geek, fachman, borec, specialista největší, upgrade krabičky v hlavě bude chtít čas, trpělivost a hodně instinktivního ladění k definitivní vyšší verzi. Vsadím se, že až za rok přijede novopečená paní v jiném odění, s jiným autem k další úpravě na našem hardwaru a softwaru, její osobní hardware a software mi bude povědomý leda vzdáleně.

A držím palce! Ona je mi dalším signifikantním důkazem, že na klíčová životní rozhodnutí není nikdy pozdě. Pokud se má člověk z něčeho osvobodit - z klece, vězení, stereotypu, závislosti, nechtěné vrozené dispozice, proč ne v šedesáti? Její coming out je mi velmi velmi sympatický a schovám si ho jako příklad na potom. Až mi zase jednou někdo (nebo já sám sobě) bude tvrdit, že tohle už přeci nemá cenu. Že to už je zbytečné - na tu chvíli, tak pozdě, k stáru; na těch pár let, co zbývá...

Stáňa Poláková jede na dovolenou

"A co vy, vy už jste byl na dovolené?"

Otázka mne zaskočí nepřipraveného, s paní Polákovou se jednou za čas, kdy zaskakuji za dovolenkující kolegyně, vídám, to ano, ale jelikož je mi veskrze nesympatická a celkově z ní nemám dobrý dojem, jakékoliv konverzaci, krom pozdravení a nutné komunikace ohledně pracovních záležitostí, se vyhýbám.
Paní Poláková je hubená peroxidová blondýna krepových delších vlasů, vždy zbytečně převoněná, přemalovaná, přepěstěná. I do našich podmínek, těžkého důlního provozu, jezdí ve firemní káře v moderním kostýmku a chodí na jehlách, což bývá příčinou malých katastrof - šmouhy od šmíru, zlomené boty. Také nosí brýle. To je podezřelé u všech žen. Není nejmladší, myslí si však pravý opak a tak se chová. Chápal bych, kdyby byla mladá duchem, to se pak snadno přenese. Ale není.
Paní Poláková je preklimakterický diblík, maloměštka, panička. Fiflena.
Své vlastnosti logicky přenáší i do komunikace a bývá to utrpení. Já se utrpení raději vyhýbám, nejsa verbálním masochistou. I proto mne její otázka zaskočila.

"Jedete ještě někam?", vzhlédne ke mně přes horní rám obrouček od notebooku, na kterém vyplňuje agendu, týkající se její firmou dodávaného materiálu. Sedím - doposud nezúčastněně - přes stůl a louskám poslední Ádvojku. Konverzační pobídku opomenout nemohu, jsem slušně vychován. Stručně odpovídám. Už jsem byl a ještě budu. "A kam?" "Nevím přesně, nechám to na poslední chvíli, ale určitě Německo - Drážďany, Moritzburg, Berlín..."
"O Německu mi nepovídejte. V Německu jsem byla v červenci, od firmy, za odměnu, mohli jsme si vybrat, k Baltu." "Rujana?" "Ne, Rujana ne." "Warnemünde?" "To je fuk, prostě někde u Baltu, jsem tam byla naposled za totáče, tak z nostalgie, jsem si to chtěla osvěžit. A představte si tu hrůzu - přijedeme na recepci a tam nikdo nemluví jinak než německy nebo anglicky! Já umím trochu rusky, ale rusky ani česky tam nikdo nemluví! Málem nás neubytovali! Nakonec teda ale zavolali kuchaře, Čecha, a ten nám to všechno vyřídil a vůbec se pak o nás staral a dělal nám, co nám na očích viděl!" Vzpomenu Švejka, asociuji kuchtíka posedlého lacinou atraktivitou paní Polákové a je mi jasné, že dělal nejspíš opravdu všechno.
"No a pak jsem letěla sama do Bulharska a to teda jako bylo lepší, tam se člověk rusky domluví, se staršími lidmi i česky, jako dobrý, i když ty jejich mladý jsou fakt hrozný, chtěli by mluvit jen anglicky a když jsem po jednom klučinovi chtěla heslo k wi-fi, vůbec mi nerozuměl a až pak z něho vyjelo, že ahááá wajfaj! A jako dovolená dobrý, na tejden, maj tam lacino a jídlo, co mi chutná - plody moře, ryby, zelenina, to bylo dobrý, ale nakonec se to stejně zvenclo, protože jsem doma nechala moje prášky a tak mi bylo zbytek dovolený blbě a ležela sem na pokoji. Příště ten paralen určitě nezapomenu!" "Paralen? Ten v Bulharsku koupíte v každé lékárně!" "Ona tam nějaká lékárna byla, to jo, ale strašně daleko a mně bylo fakt blbě! Tak jsem ležela na pokoji a bylo to hrozný a pak, poslední den, se v moři přes mýma očima utopil člověk, no hrůza!"
To už si ale rýpnu, že co by jiní čecháčci dali za to, kdyby měli v přímém přenosu utopence včetně marného oživování a odvozu pohřební službou. Adrenalín! Paní Poláková ale nechápe, na ironie ji neužije. Uzavře konverzaci mávnutím ruky a že stejně ještě jede do Chorvatska, protože tam jedině jsou našinci nakloněni, domluví se tam a nehrozí, že by jí bylo blbě, nedejbože aby se tam topili nějací nezdvořáci!

A já už vím, co jsem tušil. Úvodní dotaz byl řečnický - prvního na ráně vcucnout coby posluchače tklivé elegie, vypovídat se z osobních tragédií nevyvedeného léta. Snad hledala i empatii, slova útěchy a porozumění. A kdoví co ještě. Ztroskotala však na ještě vyšším útesu neporozumění než u scheisse Baltu. Však taky "dialog" ukončila velmi spěšně, nafrněně zaklapla nouťas, vstala, urovnala obepnutý kostýmek, posunula brýle ke kořeni nosu, otočila se na podpatku a byla fuč.
Fuč pár bloků dál, mívá u nás víc zastávek a povinností. Však on se někdo najde, kdo ji vyslechne s nekonečným porozuměním, pofouká bolístku a nakonec udělá, co ji na očích vidí. Určitě aspoň jeden, spíš víc.

Soused Rom

Jsme se dlouho nezastavili na kus řeči, tak to v nás dozrálo a urodilo se na rohu Jednoty, u Míšovy večerky. On drží v jedné ruce dva lahvové braníky pod krkem, já taky držím v jedné ruce, ale vodítko vedoucí k psovi, ochcávajícímu právě inkriminovaný roh.

"Ahóóój, tak jak se pořád máš, ty?" (Nezná mne jménem.)
"Hoj! Dobře, jak ty?" (Já ho taky ne.)
"Výborně, už sem zase sehnal ženu!"
"To je supr, jaká je?"
"Hele, ona je z Košic, fakt dobrá!"
Polknu otázku, jestli ji náhodou nevyměnil za obrázek Krajinka v zimním hávu - on by narážku na obligátní popkulturní odkaz nedal - a tak jen na rozloučenou:
"Tak to gratuluju; ahój!"

chlebův příběh
(na základě skutečných, aktuálních událostí)

čtvrtek: čtvrtka
pátek: patka

fb, 11.08.11

To ti Véna píst!

Píst má kliku, ten má kliku,
jednou hore, jednou dole,
pořád jak na obrtlíku,
neustále v jednom kole.

Neví co je únava,
permanentně nasává,
však netrpí závratí
ani v jedné z úvratí.

Nemůže být otylý,
je to velká honička.
Pojí v běhu při svíčkách,
odfoukne si ventily.

Neví co je deprese:
výfuk, sání, komprese,
zážeh, výbuch, dokola;
jen se točte, má kola!

Píst má kliku, je v pohodě
a vždy o volné neděli
zajede si někam k vodě,
tam zalomí to s hřídelí.

Dovolená na ostrovech
(Adéle na cestu)

Spálila si krk
na Kosu
Byla jí kosa
na Krku.

Vždycky si to pletla.

Tramvaj #12

Smíchovské nádraží. Metro ze Zličína, lezu ven a hledám spoj, tramvaj do Holešovic, k Veletržáku. Nedávno jel jsem opačně, možnosti jsou, jen ta moje paměť na čísla. Dvanáctka! Jede ze všech tří linek projíždějících zastávkou samosebou a se slušnou prodlevou až poslední, i Murphy jezdí MHD, to se nedá svítit!
Jako na omluvu přijíždí luxusní souprava, ta z nejmodernějších. Ani za mák nevím typ, je to ta dlouhá harmonika, krásně zaoblená, vytuněná, prostorná, vzdušná, světlá a drží se při zemi i pro nemohoucí z nás. Je sobota, poměrně brzy ráno (9.10), zastávka zkraje linkové pouti, v tramvaji prázdno a já si vybírám místečko u panoramatického okna. Sedačku, abych viděl všechny pamětihodnosti po levé straně - Anděla, Machoňovo kubistické a sklepáckým Vávrou dotvořené Švandovo divadlo na Štefánikově třídě, už opravené sousoší Olbrama Zoubka na Újezdě, Malostranské náměstí bez parkujících aut, zato s oldskůl stolečky a židličkami k bezplatnému využití, svatého Mikuláše, Bílkův ateliér na kopci u Letohrádku, stadion Sparty na Letné a funkcionalistickou Erhartovu cukrárna od arch. Evžena Rosenberga na bývalé Belcrediho třídě, dnes Milady Horákové. Za Štrosmajerákem doleva už kýžený Veletržní palác s hotelem Parkhotelem. Vše po směru jízdy, vše po levé ruce. I na vyhlídkovou jízdu v ceně platné jízdenky je třeba být připraven!
Tramvaj vyjíždí z celkem depresivního zákoutí periferního vlakáče, nepříliš zdobného záchytného bodu mnoha problematických existencí. Vyjíždí do krásného dopoledne. Tyristory v akceleraci spokojeně mručí, vůz se na výhybkách a kočičích hlavách sotva zakymácí, jak je skvěle odpružen. Moderátorka jízdy hlásí zastávku Anděl.
Na bývalé Moskevské přistupuje mladá paní, nevědouc, že se maně stává součástí mé báječné sightseeing tour. A že bude spousta času si ji prohlédnout.
Madam je tak 160 cm vysoká, štíhlá, věkem moje vrstevnice. Na sobě má riflové šaty, dole s dvaceticentimetrovým bílým látkovým pruhem s volány. Soudím, že přišitým dodatečně, aby prodloužil šaty a třeba skryl kolena - paní může trpět artrózou a nechce, aby ji chlapi očumovali nohy. Já ale neočumuju, já si ji jen maluju v hlavě, abych nezapomněl. A šaty třeba tak už byly. Z výroby. Na nohou má žena pohodlné tenisky růžové barvy s šedými linkami ornamentu. Kdybych byl ženou, taky bych takové chtěl, fakt vypadají, že sedí bezvadně a chodí úplně samy.

Mladá paní je klučičího typu - fakt drobné postavy, útlých boků, opálená, snad z kola, snad z Řecka. Krátký sestřih, rozcuch, bruneta, nejspíš ani není obarvená, tomu sice taky prd rozumím, má však hnědé oči, tak snad je bruneta se vším všudy. Když si ji tak studijně prohlížím, vyskočí mi asociace s Marcelou Březinovou, OK Band, a chvíli přemítám, jestli se mnou nejede přímo Marcela. Myšlenku tu záhy zapudím, Marcela jistě dávno nezná své originální barevné schéma a navíc určitě nejezdí tramvají. Bližší studium beztak odhalí rozdílnost obličejů.
Mladá paní drží v každé ruce jednu tašku. Dohromady dvě tašky. Jednu igelitovou a obligátní Billa. Druhou nevšední, neobvyklou. Bílou plátěnou tašku dlouhých uší, jak jsou dnes moderní a hodně je ženy nosí. Na tašce je natištěna reklama firmy Josef Attenberger GmbH s logem, skládajícího se z tučného tiskacího A a pruhovanou tužkou v ose souměrnosti trojúhelníku áčka, od vrcholu k základně, stojíc na hrotu. Ex post firmu vyhledám a přehodnotím svůj názor na logo - tužka bude spíš geodetická tyč a to áčko dvojsmyslně počáteční písmeno příjmení zakladatele firmy a stylizovaná trojnožka teodolitu. Obchod měřičským zbožím v Horním Bavorsku.
Zajímavé jsou osudy některých tašek a fakt by mě zajímalo, jak se taková geodetická taška dostala k mladé paní. Obligátní Billa je jasná, ale plátěná z SRN, ta je záhadná a budiž předmětem dalších dalekosáhlých úvah. Sám mám doma pár takových, o kterých netuším, kudy ke mně přišly, a proč je na nich logo zlatnictví v Dubaji nebo boulangerie ve Štrasburku.
Látková taška však není zajímavá pouze potiskem. Taška má i zajímavý tvar. Tvar kopírující obsah tašky. Ta taška v sobě skrývá nemalou kouli, ta taška je celá kulatá. I to svádí k dalekosáhlým úvahám. Plátno je sice bílé, ale solidní a nepropouští nic z barev obsahu. Takže co v ní je? Může to být meloun zakoupený v Bille; může to být bowlingová koule, paní jede na bowling; může to být basketbalový míč, paní jede na basket; může to být globus bez podstavce, chápete, globus, paní je geodetka a bez globu nedá ani ránu, by se mohla v každou denní dobu přesvědčiti, jaké je zakřivení zemské sféry nebo kde leží Kalgoorlie nebo Timbuktu - to když na člověka přijde touha zjistit, na to je nejlepší mít globus po ruce!
Paní přistoupila na Andělu a už se hrneme po Štefánikově. Ona zrovna řeší, jak se usadit. Nemá to jednoduché - tašky překážejí, hlavně ta kulatá. Paní stojí u dveří, u osamělé sedačky se zeleným křížem, pro invalidi. Žádný invalida v dohledu, tak proč u ní nestát, proč se neposadit? Paní řeší zasedací pořádek a je to zapeklité. Řešení přichází - Billa taška leží na zemi, bílá taška s cenným křehkým obsahem opatrně usazena na sedačku zeleného kříže. Taška je vůčihledně těžká a ihned zaujímá stabilizovanou polohu v důlku sedátka. To v mých úvahách diskvalifikuje basketbalový míč a globus - ti by byli mnohem neposednější. Takže meloun nebo bowlingová koule. Když je koule v plátěné tašce Attenberger pohodlně uvelebená, paní přisedne k ní, před ní, vratce na hrot sedadla. Ale tváří se spokojeně, jak jsou věci hezky zařízené a stabilní. Sedí vratce, však spokojeně, a ťuká něco do mobilu.
Já mám paměťovou skicu nakreslenou a už zase sleduji zjevující se pamětihodnosti, Malostranská, Valdštejnská jízdárna. Aha, tam je třeba co nejdřív zajít na KIV.! Chotkovou šplháme do krpálu a jak se zvedají koleje, zvedá se zvolna i paní, bude vystupovat. Jenže zastávka Chotkovy sady je dočasně zrušená, anoncuje paní z amplionu, pánové v reflexních vestách tam cosi kutí v kolejišti, vystupujte laskavě o zastávku dál, na Hradčanské. A přesně tam žena s dvěma taškami opouští Dvanáctku a jde svižným krokem směrem k Písecké bráně.
Tramvaj se ohne do Letné a mně ještě před Spartou běží hlavou další osudy "Marcely". A vymyslím je k plné své spokojenosti. Škrtám bowlingovou kouli, protože na bowling je moc brzy a na koule jsou speciální tašky. Je to meloun! A ten meloun se v bílé plátěné tašce pomalované teodolitem a tyčí nese slunečným jiskřivým letním dopolednem kolem bašty sv. Ludmily a zkratkou mezi vilkami do Tychonovy ulice, do Gočárova kubistického dvojdomku, kde přebývají staří rodiče mladé paní. Ona k nim jde na sobotní oběd, nesouc v Billa tašce čerstvé pečivo a další věci  nadiktované ráno do telefonu maminkou. V plátěné tašce nese překvapení.
"Ahoj mami, ahoj tati, tak jsem tady o trochu dřív, tady cos chtěla a hele co mám - meloun! - krásný velký meloun, jen se něj podívejte a pak dejte do ledničky vychladit, studený meloun po obědě přijde k chuti! A teď mami postav na kafe a oloupeme brambory!"

Haiku pro naši vlajku

Homole cukru.
Diaolympiáda.
Kristova nOHo!

Pan S. st.

Pan S. st. bydlí u nás v ulici trvale, je zde trvale příslušný, odjakživa, starousedlík, přinejmenším z hlediska poválečného vývoje.
Vychoval dvě děti a vychovává jednoho vnuka. Děti se mu z hlediska obecně rozšířeného kritéria na vyvádění dětí moc nevyvedly, navyváděly se toho poměrně dost, ale konvenčně vyvedené nejsou příliš. I vnuk z tohoto důvodu skončil u prarodičů a vše nasvědčuje tomu, že vyváděcí manýry babičky a Pana S. st. jsou setrvalé - co se v mládí etc. - a tak vnuk do života vejde spíše nezvedeně než povedeně.
Pan S. st. míval krom své ženy, dvou výrostků a jednoho pravýrostka ještě pejska. Fenku, fenečku, kokršpanělku. Zapomněl jsem jméno, ale byla milá, hodná, poslušná a k stáru šedá a tlustá. Trpělivě vyprovázela pana S. st. ne jeho toulkách putykami, zalezla si pod stůl a byla moc hodná. Jenže už je to pár let, co umřela hodně stará - přes 15 let.
Pan S. st. má krom trvalé příslušnosti u nás v ulici trvalé nutriční návyky. Pije. Řeklo by se přes míru, jenže ona ta míra je u každého jiná a p. S. st. má míru vysokou. Takže snad pije přiměřeně požadavkům jeho organismu. Dost vysokým požadavkům.
Pan S. st. není štamgast pouze v jedné putyce, stíhá toho víc. Já se s ním potkávám u Draka, ale občas jsem ho zastihl i jinde. Má periody, kdy oblibuje jednu z putyk, tam tráví gros popíjení a ty ostatní putyky navštěvuje spíše namátkově. V současnosti má p. S. st. periodu dračí, chodí k nám.
Pan S. st. je - krom toho, že starousedlík - starý. Z konvenčního hlediska. Je hubený, seschlý, vrásčitý, v těle trošku nakřivo a je šedý ve vlasech i tváři. Jeho stravovací návyky mu na postavě a barvě příliš nepřidají. Jeho přesný věk se zanedlouho dozvíme.

Dvě aktuální příhody s Panem S. st.:

1) V pondělí večer jdu se psem směrem k Drakovi a pan S. st. směrem od Draka. Jde rozevlátě a jeho trajektorie připomíná sinusoidu s maximy u levého a pravého obrubníku. Směje se u toho a povídá si něco. Když mne zmerčí, zaostří, zvedne ruku kazatelsky a tak nějak staroslověnsky mi vysvětluje: "Tak jsem vožralej, no a co?!"
Já řeknu jen dobrý večer a že je vše pořádku. Líbí se mi jeho taktika odpovídat dřív, než je tázán - taky jsem ji používal, člověk se vyhne mnoha nepříjemným dotazům.
2) Včera večer přímo u Draka. Já sedím v tradiční pozici na baru, na stoličce, pes mi na stehnech, předními opřený o barový pult a dožaduje se Voňavkovy pozornosti a smradlavýho střívka, o kterém ví, že je někde nedaleko. Pan S. st. jde z WC, krokem jistým, na sinusoidu je tu krátce. Pozdraví, já jeho taky a jak on má rád psy pořád, zastaví se u Derila, pohladí ho, podrbe a něco mu žvatlá. Pak se obrátí ke mně:
"Já měl taky psa, si pamatuješ ne, ona byla hodná, hlídala. Já bych si ještě psa pořídil, ale bylo mi 70 a to víš ne, pes žije tak 15 let a já se 85 nedožiju!"
Spolkl jsem sarkasmus, že je naloženej a naimpregnovanej velice kvalitně a místo toho řekl, že je od něj hezká ta zodpovědnost, smutných psů po důchodcích jsou plné útulky. A ze slušnosti, že na svá léta vypadá dobře a jistě devadesátku dožije.
Pan S. st. se rozesmál, mávl rukou a na rozloučenou mi řekl: "Ale hovno, mám to za pár." A šel ke stolu jistý si svou pravdou a já mu neodporoval. Takový selsky rozumný je náš pan S. st., místní starousedlík a štamgast v mnoha putykách, které by bez jeho přítomnosti byly tak nějak o jednoho štamgasta prázdnější a smutnější.

Teta moderní

Má teta moderní
bez muže si stačí,
neštrykuje dečky,
řídí uvaděčky
u Pompidou, Saatchi,
nebo Tate Modern.

Mokrá čtvrť

Předevčírem jsem kupoval pečivo u nás pod poštou. Ještě pod pekárnou je parkoviště ('parkoviště pod pekárnou' je hezký termín!), kam pečivo odnáším do zaparkovaného auta. Ještě o urbanistické patro níž je škola. Jedna budova školy zela ladem, školou neupotřebená, a tak z ní vznikla garáž/autoopravna a garážmistrem/automechanikem v ní je - jak jsem předevčírem zjistil - můj kamarád z mokré čtvrti. Z bývalé mokré čtvrti.
"Ahoj Peťo!", "Ahoj Kájo!", konverzace proudí, následuje jaksemání, dobře samozřejmě, máš tu servis?, no jo, v tom starym už nejsi?, ale jo, mám ho taky, jako vedlejší provozovnu, kšefty jsou?, ale jo. Pak je řeč o mokré čtvrti, že jsme se tam dlouho neviděli. Kdysi jsme v mokré čtvrti popili notně piv a fernetů (já) a tuzemáků s kolou (on) a užili spoustu legrace u jukeboxu, zejména písniček Beastie Boys (já) a Rammsteinu (on). A neviděli jsme se dlouho, hodně dlouho, tři roky dobře, a to proto, jak jsme též vykomunikovali, že už ani jeden nejsme z mokré čtvrti - já jsem skončil s pivem a lakem na rakve a on neholduje cuba libre v míře dříve běžné a že to byla u obou nadmíra. Takže kamarádí ano, z mokré čtvrti už ne.
A jak při rozhovoru dojde na mokrou čtvrť, vybavím si, že o patro výše odpočívající fábie už taky není zrovna do mokré čtvrti. Chlastá stále, nijak moc, ale chlastá, jen stěrače už nejsou co bývaly za jejího mládí a že to je řada let. Spíš nestírají, než stírají. Vlastně nestírají vůbec. Nedávno říkali v rádiu, že tyhlety stírací nástavce na prutech stěračů by se měly měnit pravidelně, nejlépe po zimě, protože gumičky - stírátka - trpí, puchří, třepí se, ztrácejí stírací vlastnosti a pak se stane, že nestíhají stírat až nestírají vůbec, což je samozřejmě malér, najmě v mokru. A tak jsem jezdil s fábií za mokra nesetřený a raději nechával vodu odtéci samospádem pomocí aerodynamiky, protože jak bych zapojil do hry nestírající stěrače, vytvořil by se na skle opalizující film, přes který spíš nevidět, než vidět, což je samozřejmě malér. Tak jsem raději ani nestíral.
A na to jsem si vzpomněl při disputaci o bývalé mokré čtvrti. A protože je kamarád ten garážmistr, povídám mezi řečí: "Co stěrače, vyměnil bys mi - támhle, fábie." Kamarád na ni koukl: "Ty jsou našrot, stav se zejtra touhle dobou, objednám, vyměním."
Zejtra bylo z dnešního pohledu včera a já se odpoledne z práce zastavil, rovnou o urbanistické patro níž, kamarád už mě vyhlížel, ne cíleně, zevloval venku, viděl mě a tihleti garážmistři mají na auta báječnou paměť a tak sotva jsem vylezl, už stál před haubnou a vybaloval nové nástavce stěračů. Originál Škoda, protože - mi vysvětlil - škodovka si to hlídá a zatímco na všechny ostatní káry jsou stěrače univerzální, pro fábii jsou speciální a že to je vopruz a samozřejmě dražší, což jsem samozřejmě rád zaplatil
Výměna byla dílem okamžiku a beznástrojová - až jsem si říkal, že bych to i já nešikovný zvládl. A taky jsem pocítil strach, aby mi ty stěrače před barákem chvilku vydržely, když jsou tak hezké a nové a dají se tak snadno nejen namontovat, ale i demontovat.
Kamarád se na hotové dílo dívá s uspokojením a říká, že mám tu lepší verzi, báječné originální (dražší) stěrače s neotřelým designem a s obsahem uhlíku, což vím, že je prvek, který se vyskytuje v přírodě jako diamant nebo grafit, tuha, ve formě stěračů jsem ho ještě neviděl. A je to fakt pro ty stěrače dobrý, protože stírají báječně.
To jsem zjistil hned dnes. Probuzen do deštivého rána, psa jsem prohnal kolem baráku, sedl do auta, s velkou radostí zjistil, že neautorizovaná demontáž nových náhradních dílů (zatím) neproběhla a pak, se zapnutými, báječně stírajícími, stěrači, odjíždím z naší mokré čtvrti. Přičemž je otázkou, zda se termín 'mokrá čtvrť' dá použít i pro těch pár zmáčených paneláků v naší krátké ulici.

Trichomatická poesie

Tragédie moderních včel

Když se včely depilují,
nikdy nic neopylují.

*****
Ideál

je hebká tak jako víla
je snědá od slunce dálek
přec neposkvrněná bílá
a chloupky lezou jí z plavek