Roztálo, odteklo, vítr vyfoukal, čvachtá jen v chronických mokřinách a v těsné blízkosti vody. Předjaří, ve vzduchu zatím nic moc cítit, sluníčko však pootvírá dvířka mocně bušícímu přicházejícímu znovuzrození.
Voda v Ohři teče vysoko, téměř u chodníčku, hejna kachen odpočívají na suchu, ve vodě to nejde, proud je silný a všechny zátočiny s tichou vodou dočasně ustoupily záplavě z kopců. Ptáci mne - vytrženi z polední siesty - nelibě pozorují, méně kurážní neochotně lezou do strhujícího studeného mokra, statečnější si nespokojeně kvákají pod zobáky, ustupujíce ze slunných vyhřátých flíčků do stínu pod vrbičkami.
Stezkou k Želině nejdu sám. Předbíhají mne - pomalého pozorovatele ptáků a okolí -, v ruce třímají igelitky s převleky a svačinami, odbočují cestičkami vzhůru k vratům kolonií. Zahrádkáři. Začíná jim to - zimní lenošení končí, čas zahřát ztuhlé údy, postarat se o odpočatou půdu. Jako ten pán v Kauflandu - ještě před chvílí stál u pokladny zrovna přede mnou, jinak nicotný nákup, pak ale vyložil na pás to nejcennější - hromadu pestrobarevných papírových pytlíků se semínky. Okurky, papriky, ředkvičky, pažitka, kytičky; dobře stovku jich vydoloval z košíku, řekl si o extra sáček na ně a paní pokladní tu hromadu poctivě jeden po druhém rozebrala a projela čtečkou. Lepší se postavit za nákupní delegaci dvou vietnamských večerek.Kolem se protáhnou i lidé s kolem. Těm také jest třeba po období hibernace v sílících dávkách UV záření tužit tělo. Za pěšího turistu jsem tu jen já. Okounějící. Kde co lítá, co teče, co pučí.
Předjaří má nespornou výhodu - průhled do okolí stezek není zahlcen zeleným balastem, stromy prozatím nestihly navléci maskáče, tráva a jiné plevely nevyhnaly ze země. Všude krásně vidět! Pečlivý pozorovatel může číst v prolukách mezi stromy, nic mu neunikne, ani nejmenší detail, jindy ukrytý pod sněhem či v bujné vegetací. A tak se detailně seznamuji s okolím stezky, občas cvaknu spouští kompaktu.
Svatý Vavřinec je krásný jako vždy. V dnešním prvním prosluněném víkendovém poledni zřetelně vymalovaný svěžími barvami v čerstvém povětří. Ornamenty stromových stínů opírají se o západní stěnu, kondenzační pruh aerobusu v stratosféře různoběžně protíná baňku věžičky. Kadaň daleko za zdí hřbitůvku zlehka se utápí v předjarním oparu, mezi zašlými hroby nohám překážejí zažloutlé drny neposekané podzimní trávy, uschlá košťata plevelných bylin, hnědofialové šlahouny ostružiníku. Možná se mi to jen zdá, ale přijde mi, že od poslední návštěvy opět schází několik skleněných desek na náhrobcích. Nasvědčují tomu černé střepy se zlatými písmeny rozeseté kolem zdí a všude poházené rozdupané svíčky a rozbitá skleněná stínítka. To nedávná vichřice nenatropila.
Na faře za zídkou nic se neděje. Jindy z pootevřených oken voní oběd, na zápraží si hrají děti, dnes nikdo. Určitě odjeli na právě začínající jarní prázdniny. Vůbec celá Želina, i těch pár chalup dole u řeky, u jezu, je tichá - nikde človíčka, živé duše. Jen zpod vrat vedle fary vystrkuje čenich pejsek, vyprovázející mne pak nervózním šňafáním, a za zelenými oky plotu na zahradě jiného baráku rozvaluje se na sluníčku mohutný huňatý vlčák. Starý známý. Uvelebený na boku uprostřed vybledlého trávníku v nenarušitelné blažené hodince pohody, obnášející záplavu dlouho očekávaného přirozeného tepla. Nějaký kolemjdoucí? Dnes nestojí za pozornost, natož za pozdrav.Projdu od Vavřince po polní cestičce kolem rekonstruované stodoly, před rokem ještě rozvaliny s velkou cedulí "NA PRODEJ" na zdi. Sejdu k jezu - pod hrází ve vývařišti víří, rotují bubny vodních sloupců, zpěněné víry nespoutaného živlu. Za sucha obnažené balvany řečiště pod jezem jsou schované pod pěnou hladiny.
Vylezu po schůdcích na betonovou hráz - schody jsou strmé a úzké, bez zábradlí, napravo dva metry pode mnou hučí vodopád. Nemám úplně nejlibější pocity. Až se mi zatočí hlava při pomyšlení, jak bych tak dopadl po špatném došlápnutí. Dopadl bych do víru předjaří, to je jisté, co by se mnou bylo dál, je jisté taky.
Zpátky od řeky po asfaltce do kopce. Přemýšlím, jestli nepokračovat na Jeseň, v cestě mi ale stojí motoráček, bublající na nedaleké zastávce. Podlezu železniční mostek, doprava po rozježděné blátivé cestě dojdu na její konec. K nástupišti, které obnáší na padesáti metrech celé dvě koleje pro jednou za uherský rok míjející se soupravy na málo frekventované jednokolejce.
Na koleji pravé přistavena vrnící souprava RegioNovy, optimisticky oranžovožlutozelená. Jízdní řád nikde nevidím, ovšem u mašinfíry je pootevřené okénko, řidič vlaku za ním skutečně sedí, odpočívá, v ruce obložený chleba. "Jo, za chvíli jedem pane, za chviličku, v třináct čtyřicet dva!"
Ještě chvíle zbývá - nahlédnu do minulé čekárny, dnes v troskách, co dalo se vytrhat a zcizit, bylo vytrháno a zcizeno; zůstaly špinavě bílé zdi s červení cihel lemovanými zubatými otvory po oknu a dveřích. Na zemi hromada suti a odpadků. To bývalá vechtrovna, drážní domek opodál, je zrekonstruována, obehnána plotem, před vrátky stojí bílé starší auto - hlídačovi potomci jsou doma. Z komína se kouří, za modrým plotem kvetou sněženky a já si říkám, že by to nebylo marné útočiště takhle stranou cesty, rušené jen sporadickým průjezdem vláčku na postupně likvidované spojnici Kadaň - Kaštice.
Historické centrum Kadaně na vršku nad Ohří je zalité světlem, je krásný den, odpoledne, na náměstí a přilehlém okolí masopustní sláva. Takové vymyšlené hurá veselici lépe se vyhnout - projdu mezi baráky pod Liďákem k řece, chvíli se u zábradlí uprostřed mostu zastavím a jako vždy se kochám bělostným panoramatem rodného sídla.
Na parkovišti mezi autoservisem a bývalými jatky skočím do auta a vyhlídkovou trasou přes Pokutice a Rašovice jedu domů. Vyvětraný, v hlavě čisto, v duši klid. Jsem příjemně unaven a až na lehký trn vtíravé myšlenky, že ve dvou to bývalo ještě lepší, naprosto spokojený.
Žádné komentáře:
Okomentovat