Váchal a totalita

Jen jeden aktuálně obzvlášť promlouvající výpisek ze skvěle napsané, sestavené a vypravené knihy, vzpomínající slovem i obrazem na úžasného malíře, grafika, spisovatele, symbolistu, okultistu, filosofa etc..

"2. 12. 1949. Dnes už nebyla deprese ze situace kol nás a ve světě příliš skličující: snad už nějak přivykám tomu nevolnictví a otroctví, do něhož (osvobozený, ha, ha!) národ vrahy je tažen."

(Josef Váchal: Deník 1949, LA PNP Praha, fond Josef Váchal)

Hana Klínková - Josef Váchal / Kniha vzpomínek, Arbor Vitae + Památník národního písemnictví, 2016. 

Sobotní Vary. O nadšených, zamilovaných a nezbedných turistech

Jel jsem původně do Chebu, na dočasnou výstavu impresionistů a jim podobných malířů a možná si vyjít ke Komorní hůrce, což mám v nesplněných přáních. Ale...

Zrovna před nájezdem na Drahovice se udělá tak moc hezky! Občas svítí slunko, fučí větérek, pás stínu stíhá prasátka, přesně dle skladby beránků na obloze, k dispozici je jiskřivý a průzračný vzduch, bezvadně průhledný až k horizontům. A tak to beru přes Drahonice, Panoramu a Imperial z kopce k Poštovnímu dvoru a naproti parkovišti pro turistické autobusy zaparkuji, tam u koncové cedule města už se neplatí a je to bezvadný bod k nástupu do jedné z mnohočetných stezek. Vybral jsem si žlutou turistickou, vylezl na Karlovu vyhlídku (dříve Františkovu Josefovu), ten Karel byl 4. (ten druhý 1.) a pak kolem kapličky Ecce homo na Dianu a přes Jelení skok a všechny vyhlídky kolem něj do centra a k Puppu a Goethovou stezkou zpět k autu. Na cestě domů se stavím v Perštejně na zaslouženou večeři u Chalupníka. A hned dva chody - poctivou cibulačku se sýrem a skvělou svíčkovou. Důstojné zakončení výletu!
Všechno jsem si vyfotil, hlavně vnitřním aparátem - podzimní syté a pestré barvy všude kolem skrz krásně chladivé a jiskřivé povětří, tělo protaženo, hlava zbavena těžkých myšlenek, bylo to veskrze příjemné. Jako bonus jsem potkal pár kolegů, postižených stejně. A pár takových, postižených jinak.

Na Karlově vyhlídce odpočívám opřen o cimbuří prvního patra a od točitých schodů přístupu slyším mohutné funění a vzdychání. Vyleze starší muž, takový normální, s nepřehlédnutelným zlatem v ústech. Ne že by báječně pěl árie, se zlatými korunkami, to se už moc nevidí. Nejspíš zkušený investor, který si spočítal, že zlato v hubě je mnohem výhodnější investice, než akcie ČEZu. Vydechne a  protáhne se na hradbách vyhlídky, pak popatří dolů na Vary, obdivně vykřikuje: "No to je krása, no to je nádhera, no to je paráda!" Pozoruji ho s úsměvem a říkám mu: "Tak si vylezte o patro výš, tam je to ještě lepší a je vidět i na druhou stranu, na Březovou!" "Fakt můžu ještě výš?", a leze výš a funí dál. Pak jenom shůry slyším: "NO TO JE KRÁSA, NO TO JE NÁDHERA, NO TO JE PARÁDA!" a ze schodů funím pro změnu já.

U Ecce homo manželská dvojice, stejně staří jako já. On jí vysvětluje, že tady už přeci někdy před 20 lety byli a kdyby se teď dali doleva (přicházejí od Diany, proti mně), sejdou k hotelu, kde bydlí. Pak se obrátí ke mně: "Je tu poblíž něco zajímavého?" a já jim poradím, aby to vzali cestou, po které jsem právě sešel a že je tam čeká nádherný rozhled. Vysvětlím jim, že tamhle za tím stromem do kopce doleva, po lokální značce D1 (mimochodem, o sto metrů dál si z tohoto značení dělají legraci jiní lidé, že jsou zvědavi, kdy bude zácpa). Poděkují a odcházejí ruku v ruce, což je v tomto věku milé. A míjejí odbočku. Volám na ně, že by právě měli zahnout doleva, jít do kopce. Mávají mi na rozloučenou, asi mi nerozumí, jdou dál po širší, pohodlnější stezce, která obchází vrch po vrstevnici. Jsou šťastní a spokojení, tak je nechám. Však po 200 metrech dojdou ke křížení se žlutou turistickou a ta je na vyhlídku dovede taky. Což je výhoda labyrintu místních cestiček a lázeňských stezek - vždycky nakonec dojdete k něčemu zajímavému a ztratit se snad ani nelze.

Na Dianě potkám turisty jiného druhu. Mentálně postižené. Rusy. Celá banda, dvě rodiny, staří i mladí. Dva chlapci vytáhnou z igelitky nedojedené krajíce a rohlíky od snídaně, počnou krmit zdejší atrakci - poníky, prasátka a kozičky v ohradě. Přes olbřímí upozornění na cedulích kolem, samozřejmě i v ruském jazyce - Ně kormíť! Tak si zakonzervuji a pravím "Nělzjá kormíť živótnyje!" a pod vousy přidám nezbytné duráky. Málčiky koukají jak debilové, otevřená ústa, jen pustit slinu, chleba pustí zpět do igelitky. Nedělám si iluze - stejně vše zvěři naházejí, hned jak zmizím za rohem. A tak nasrán pochoduji zprvu po asfaltce dolů, rozezlen na tento nezvedený národ, sumíruje si pro příští použití další nadávky a výhrůžky v jazyce velikánů - Dostojevskij ani Babel by to nesvedli lépe.


A to ještě u Vyhlídky Petra Velikého narazím na úplně novou ruskojazyčnou pamětní ceduli. Jen už jsem vychladlý a tak si počtu bez emocí a nakonec pokývám hlavou, že tam píšou pravdu a že tihle Rusové nakonec nebudou zas tak beznadějné plémě. Vot spasíba a příště se chovejte slušně, darebáci! A už to mám kousek, posledních pár schodů z panoramatických výšek, na korzu nakouknu do prodejní galerie - mají tam moc hezké obrázky, dobře pět kousků bych okamžitě přibral na cestu, ale nemám dostatečné úspory. Zamávám bělostné budově svatostánku Petra a Pavla, dnes se nezastavím okukovat Bílkovy reliéfy, ve velké galerii na konci pěšiny už taky zavírají, je pět večer a já se silou vůle dostanu k autu a jedu na polívku a svíčkovou do našich končin.

Pohled z Prahy

Vyrážím z domova před dvanáctou, ještě natankovat, říkám si "v půl druhý budeš v Praze, když všechno půjde hladce". Kolem Slaného už čtvrt roku nejezdím a do konce roku nebudu, počkám si, až tam bude všechno opravené a nalajnované, takhle je to o nervy a život, jedu přes Žatec a vesnicemi za ním, pak po Varské, i tady jsou na dálnici výluky, ale tudy naštěstí nejezdí tolik aut. Jde to hladce a na Bílé hoře jsem ve čtvrt na dvě.
Poprvé v životě parkuji na Bílé hoře. Letošním otevřením modrých zón v Dejvicích mi odpadla tato tradiční možnost, zastavit u Kulaťáku a do metra. Nedávným zavedením regulace na - pravda soukromém - parkovišti u hypercentra na Zličíně mi odpadla druhá možnost, odstavit zde a hurá na metro. Ať si užijou volných míst pro rezidenty a kunčofty, blbouni, já se na ně nezlobím, možnosti vždycky budou - dnes holt Bílá hora a tramvaj. Až bude modro i tady, protože přespolní se samozřejmě přeskupili a problém se jen odsunul víc na periferii, budu parkovat na Kladně nebo v Neratovicích a jezdit příměstskou...

Okouknu situaci, dolů do města jezdí 22 a 25, i noční tramvaj tu pochopitelně jezdí, té snad nebude třeba. Zjistím trasy, oběma se dá - tou první do centra, druhou zase do Holešovic, což se bude hodit, Veletržák, že jo. Dnes jedu dvaadvacítkou, jen na Pohořelec a procházkou přes Petřínské zahrady do města.
Ještě uvažuji, že bych se skočil podívat k Schwarzenbergům na Brandla a Škrétu, ale hned zkraje Úvozu mne naláká průchod, který jsem ještě nikdy neprošel, to je lákavé. Vyjdu do schodů a ejhle, jsem na Strahovském nádvoří. Ne, že bych nevěděl, že tu je a ty věci kolem, ale chodíval jsem sem od Petřína, hodně dávno. Hned mi zapálí, že když už jsem tady...
Královská kanonie premonstrátů. V patře křídla Památníku národního písemnictví je další z výstav k výročí KIV, dvě místnosti, KIV v literatuře od dřevních dob po současnost, nic inspirativního, ani katalog nemají, proběhnu a spíš se pokochám sálem Boženy Němcové, který zčásti výstavě slouží.
V centrálním traktu, sídle kláštera, mají premonstráti svou Obrazárnu, o které jsem netušil. Paní v pokladně mi s lítostí oznámí, že dnešní sváteční dispenz vstupného se na církevní úděly nevztahuje, 120 mě však nezruinuje. A tak jsem ani nemusel do NG a neplánovaně si užil Škréty a Brandla tady, taky Grunda, holandských malířů; mají tu hezkou kopii Dürrerovy Růžencové slavnosti, jejíž originál dlí o 200 metrů dál u Šternberků, mají tu šumnou variaci na Boschovu Léčbu bláznovství, mají tu nějaké ty Ježíšky, od mala přes kříž až k nebíčku, jeho tatínka i maminku a všechny ty svaté kolem. Hezká výstava. Krásné interiéry, byť půl chodeb nepřístupných - Privát! Tradičně je počet uvaděčů roven ba vyšší počtu návštěvníků. Ani tady nemají katalog či průvodce, tedy něco málo k dipozici je, v italštině.
A když už jsem na Strahově, tak už i do Knihovny, tam je to jen za stovku, ovšem pade navíc za focení, beru, byl jsem tu naposledy s gympláckou exkurzí, to se ještě mohlo všude, nyní jen centrální chodba s rozličnými exponáty a přes šňůru výhledem do ohromujících Sálů filosofů a theologů. "Viděl jste oba sály? Oni sem přijdou tůristi a ani nezjistí, že tam vzadu je ještě jeden!", vyzvídá dozorující důchodce ve službě a dodává: "Muzejní obchod dnes neprodává, ochořela nám paní, ráno tu byla, už není.", a já mám zase smůlu, ani tady nebude nic.
Vyletím na terasu pod klášterem, dám si rychlého buřta, který se jmenuje honosně Pražská klobása, s hořčicí a křenem a chlebovou plackou dopečenou na stejném grilu a syt rázuji po vrstevnici pod rozhlednou, směr Nebozízek.

Ve venkovním posezení vedle studánky Petřínky, tradičním zastavení, si koupím malinovku do kelímku. Už je skoro pět a paní, co v okýnku obsluhuje, přes den jistě vydatně ochutnávala svařené nápoje z křídou psané nabídky na tabuli. Protože je chladno. Je to vidět na jejích zastřených očích a mluvit už taky moc nemůže. Vrátí mi správně. Vzápětí mě málem přejede starý pán na kole, zabrzdí těsně včas, omluví se a zezadu do něj žďuchne jeho paní, též na kole a hned ho peskuje: "Už zase stojíš?!" Pán se na mě utrápeně usměje, vzdychne a ještě jednou omluvně pokrčí rameny, teď pro změnu za nerudnou choť.
A jsem z kopce na Újezdu a poručím si dva velké kopečky - hruškový a banánový v italské zmrzlinárně, mladík vycházející před chvílí ze dveří proti mně povídá své slečně, že je to nejlepší zmrzka v Praze, nechám se zlákat a dobrá je, jen nemůžu srovnat, jestli nejlepší, já zmrzce moc nedám, jen jsem potřeboval zajíst kouřovou chuť buřta. Ono by stačilo vykloktat si listerinem, ale to se za pochodu dá těžko.
A prodírám se mostem Legií zevlujícími turisty, na čerstvě pojmenované Náměstí Václava Havla, dříve piazzettu ND, kouknout na dvě místní skulptury - staronové Znovuzrození od Josefa Malejovského, aktuálně oděné do slušivého guerillového háčkovaného plédu s klimtovským vzorem, a zbrusu novou instalaci Srdce pro VH od Kurta Gebauera, skládající se z jednoho červeného svítícího, dvou drátěných průhledných srdcí a podpisu VH na stěně, již dle záměru autora dotvořené čerstvými kyticemi, plyšovým medvědem, zapálenými svíčkami, kterých je jen pár, ale 17. 11. jich bude přehršel, tím jsem si jistý. Taky je tam na dlaždicích několik citátů, od Palacha a Havla.
Uličkami paralelními s Národní třídou, pak Perlovkou ke Staromáku, na rohu si v uzenářství koupit večeři, kterou sním napůl zítra, způli pozítří. Pod Husem se postavit k pódiu k ostatním svátek slavícím a taky trochu svou nespokojenost demonstrujícím Čechům, mnozí mají vlajky nejen české a tak transparenty a taky třeba červené trenky na násadě od smetáku. Začátek za 15 minut, v 18:30, pak projevy a muzika, několikrát si zařvu "Anó, hanba, fuj a zase anó!", plácám taky zdatně a vydržel bych tu do konce, ale v 19:15 se nelehce a se vzrůstající demofobií prodrat davem ke Kamennému zvonu a do Celetné, tam už skrz nespokojené ruské turistky, mířící do Pařížské, velmi rozmrzelé takovými manýry slovanských poddaných. A utíkat do Archy na představení Kolonizace.
O alternativních oslavách na Staromáku se namluvilo, natočilo, nafotilo a napsalo až až, dál komentovat nebudu. O Kolonizaci si možná ještě něco napíšu, to bylo fakt maso, fakt. Navíc před show mluvil šéf divadla a že se ještě uvidíme, listopad je dlouhý a je stále třeba s lecčím nesouhlasit a s tím já souhlasím naprosto a 17. na Albertově a třeba i jinde nashle! 

Knižní čtvrtek

Podzim, mlhy, inverze, vlhká zima zalézající pod bundu, Kadaň, ulice Čsl. armády, ta se jmenuje pořád stejně, 1984, Orwellův rok, o něm už jsem něco věděl, z písničky Eurythmics, knižní čtvrtek, desetihlavá fronta před knihkupectvím.

Vždy když jdu kolem, pocítím hnutí, nostalgický záchvěv, na tomhle chodníku před výlohou státní prodejny knih, hudebnin a taky několika desek, jsem se něco nastál. Obchod na levé straně ulice, mezi elektrem a bižuterií, což dnes samozřejmě dávno neplatí. Dvě velké výlohy, uprostřed vchod, pult do obráceného U, pokladna a na desce pultu rozložené knihy - jen ležáky, nic zajímavého, kolem stěn regály a poličky, s vyrovnanými tituly, ještě ležákovějšími ležáky a taky většími publikacemi, reprezentativními, drahými, v podstatě neprodejnými. A vedle pár gramodesek, dlouho tam čekala Ghost In The Machine od The Police; tu kapelu nikdo neznal a deska byla příšerně drahá.
Prodavačky, sestava čtyř, známé tváře, většinou starší paní. Byla mezi nimi jedna mladičká, co - než šla na mateřskou - se mi moc líbila, což jsem samozřejmě já nesmělý gymnazista ani trochu nedal najevo. Jen jsem jí tváří v tvář vždy zjihl, zčervenal a ani nevěděl, proč jsem do knihy přišel. Jasně, už vím, chtěl bych Nové knihy.
Nové knihy, týdeník novinového formátu, snad osm stránek, vycházely vždy počátkem týdne, stály směšný peníz, dvacetník. Pro knihomola nezbytné, byl v nich seznam knih, vycházejících právě tento týden. Informace byly naprosto důvěryhodné a skutečně už ve středu jsem se mohl přijít zeptat, jestli dorazilo vše, na co jsem měl políčeno a co se prodávalo zásadně ve čtvrtek.
Ve čtvrtek se nové knihy expedovaly na pult ve dvou rozpůlených dávkách - jedna ráno v osm při otvíračce, druhá odpoledne ve čtyři. To byla zákonitost nařízená shora a zákazníci neprotestovali, protože se nemohlo stát, že by jejich kniha mohla utéci, proklouznout v čase mezi rukami.
Nadějné bylo, když prodavačka ve středu přisvědčila, že kniha skutečně dorazila. U nízkonákladových titulů se stávalo, že nebyla ani jedna. A když byla tady, byla důležitá i informace, v kolika výtiscích. Na knihu nebyl automatický nárok, muselo se do fronty. Knihy se nedaly zamluvit, s výjimkou klubových publikací, které bylo lze na příslušném formuláři z nakladatelství závazně objednat na začátku roku a byly vám odloženy. To byla jistota, bohužel u valné menšiny knížek. Určitě existoval i protekční trh, pro známé a potřebné, na ten jsem ale nikdy nedosáhl, nebyl jsem jeden ani druhý.

"Máme čtyři kousky", dvě ráno, dvě odpoledne. Super, takže odpoledne, ráno jsem nemohl, v osm začínala škola. Od naší první třídní jsem párkrát obdržel výjimku a mohl přijít později, shodou okolností do její hodiny českého jazyka, výměnou za obstarání novinky pro ní; novinky, která se nekryla s mým požadavkem, protože na jednoho zákazníka poctivě vystojivšího frontu připadal vždy maximálně jeden výtisk od každého novinkového titulu. S výjimkami v docházce byl utrum od druháku, třídní otěhotněla, vdala se a my dostali už definitivní novou soudružku profesorku, jejíž srdce na rozdíl od té první pro literaturu příliš nebušilo, byla to dějepisářka. A byla zapálená pro svůj primární obor a taky pro plnění školním řádem předepsaných povinností - škola není holubník, aby si do něj studenti lítali deset minut po prvním zvonění! (To obrazně, na gymplu se nezvonilo.) Takže zbývalo stávat po odpolednách.
Školu jsme mívali do půl druhé, to bylo tak akorát. Na podzim se pořádně zabalit do vrstev oděvu a vyrazit. Odpolední fronty nebyly vždy stejné, ale byly předvídatelné - záleželo na skladbě novinek, na atraktivitě titulů. Když vyšel nějaký ten Hrabal, bývali už ve dvě před knihkupectvím první zájemci. Když došlo na méně zajímavé věci, bylo nás pár a někdy jsem před vchodem stepoval sám. To se dalo ještě bez obav udělat kolečko po městě, nakouknout třeba do gramodesek za dvěma rohy, v pekárně v podloubí koupit koblihu nebo skočit do mlíčňáku na chlebíček a koktejl a řádně posílit organismus, který byl vzápětí zatížen hodinou dvěma stání v pozoru.
Mimochodem, o nějaké ty Hrabaly jsem tou dobou neměl zájem, sledoval jsem novinky žánru science fiction, o moc víc mě nezajímalo. Občas jsem jinou beletrii, hlavně detektivky, obstarával pro známé, nezištně, aspoň si nepamatuji, že bych za službičku něco požadoval. Samosebou jsem vyhověl jen v případě nekolidujícího zájmu. Těch různých Hrabalů mi později bylo samozřejmě líto, jak jsem byl idealistický naiva jednostranně profilovaný fantastikou. Později jsem je z větší části posháněl v antikvariátech nebo dalších vydáních.
Pokud byla před knihou fronta početnější než množství na odpoledne vyčleněných výtisků, bylo třeba obejít dříve příchozí a vyzvědět, zda nemají zájem zrovna o ten váš. I to se stalo. Zvěděv, že neuspěji, že není šance, nebylo třeba účastnit frontového maratónu, knihu jsem dal na seznam nákupů o předvánočním výletu do metropole. Byla-li ovšem odpověď kolegů z řady negativní a já měl šanci, nebo byl-li jsem mezi prvními, zařadil jsem se. A stál a stál a stál.
Ve dvě odpoledne začínala odpolední šichta prodavačkám. Paní přišly z oběda, odemkly dveře, prohodily s námi pár ujišťujících slov a šly do tepla. My zákazníci jsme měli dvě hodiny před sebou.

Paul Klee - Město v podzimním slunci, 1925.

Stávali jsme ve frontě vesměs samí staří známí, vybraná společnost. Pro zkrácení dlouhé chvíle se mluvívalo o knihách, pro co kdo jde a jak se na to těší, taky jaké byly ty od minula. Já se moc nezapojoval, byl jsem fakt plachý, zpravidla benjamínek fronty. O to raději jsem pozorně naslouchal - v řadě stály zajímavé persóny a občas se řešily poutavé věci.
Byly i čtvrtky, kdy jsem si k čekání bral - jak jinak - něco na čtení. Když ale byla takhle na podzim, neřkuli v zimě, kosa, číst se moc nedalo, bylo spíše radno zaujmout energeticky nejvýhodnější postoj - schoulit se, zachumlat, opřít zády o zevnitř vyhřáté sklo výkladní skříně, ruce do kapes nebo rukavic, narazit kulicha na pačesy, sklonit hlavu, opřít bradu o hrudník a vydechovat hřejivou páru pod zip mezi cípy límce bundy. Bylo to někdy hodně náročné stání a za ty dvě hodiny jsem řádně vymrzl. To jsem pak rozklepaný a zkřehlý jako porcelánový slon z posledních sil tlačen zbytečky vůle ztuhle rázoval domů, rovnou do horké vany.
Jak se blížila čtvrtá, ve frontě přibývalo zájemců, rostlo napětí. Většina nováčků obešla nezbytné výzkumné kolečko, mají-li šanci uspět. Teprve pak se přidali k nám vytrvalejším. Poslední minuty byly samozřejmě nejdelší. Koukalo se po hodinkách a utěšovalo navzájem, že už už, za chviličku. Čtvrthodinu do rozhodného okamžiku prodavačky uzamkly vchod, aby náhodní kolemjdoucí nevyrušovali nebo snad nepředbíhali a taky aby měly klid na přehledné aranžmá očekávaného tovaru na čelním pultu vedle pokladny. Když bylo hotovo, obřadně se otočilo klíčem a na kost zmrzlé postavičky husím pochodem nakráčely do prodejny.
V závislosti na délce fronty se seřazený dav poslušně obtočil interiérem, byv popořadě a svižně obsluhován. Šlo to ráz na ráz - knížek nebývalo tolik a knižní paní byly zběhlé a zručné. Pár minut a třímal jsem v rukách vytoužený titul úhledně zabalený do firemního papíru státního podniku. Někdy tituly dva, tři. Za balíček jsem zaplatil a upaloval domů. On to je celkem lán od náměstí až na "Céčko", do Husovky a cestou se dala schytat další dávka mrazení. Tak rychle rychle, doma se ohřát, roztát a hned se pustit do řádného prozkoumání čerstvé akvizice.

Stávalo se i, že kniha do Kadaně nedorazila ani v jednom exempláři. Hodné paní prodavačky však na požádání telefonicky zjistily, jestli někde v okolních městech není titul skladem. Do zítřka, do čtvrtka, pravidla byla všude stejná. To jsem si pak několikrát udělal výlet do Chomutova na náměstí, jednou dokonce do Žatce, taky na náměstí. A úspěšný výlet, jen jsem se asi nějak musel vymluvit z konce vyučování, abych hromadnou dopravou stihl čtvrtou odpolední ve vzdáleném místě.
Na studiích v Praze jsem po frontách příliš nestával, tam bývalo knih mnohem více, dostupných většinou i po čtvrtku. Ve frontě jsem stál párkrát na nějaké extra žádané kousky před různými knihkupectvími kolem Václaváku. To už jsem se zlehka odkláněl od sci-fi zaměření a občas si koupil i něco z těch Hrabalů. Mnohem víc knížek jsem ale získal pečlivým probíráním stohů v antikvariátech a doplnil tak do knihovny starší tituly.

Na knižní čtvrtky vzpomíná kdekdo, týkaly se veškeré čtoucí populace té doby. Žádané tituly byly na maloměstě hned fuč a na pultech a v poličkách zůstaly jen neoblíbené kousky: povinná, režimní a sovětská literatura, odborné knihy a taky špatně prodejné, luxusní, tím pádem drahé publikace. Taky pár licenčních předražených vinylů.
Termín 'Knižní čtvrtek' přežil, jen dnes slouží jako reklamní slogan pro velkou marketingovou akcí asociovaných nakladatelských domů, které čtyřikrát do roka zkompilují k vybraným čtvrtkům hrozen lákavých titulů. Prodej začíná striktně v příslušný čtvrtek, to je stejné. Jen se obejde bez front, náklad je dostatečný pro všechny a dostupný všude a též z tepla domova na internetu. Nových knih je přehršel, je jich nadbytek. S těmi starými, nostalgicky vzpomínanými čtvrtky, nemají tyhle nafouklé akce skoro nic společného.
Staré čtvrtky byly svým způsobem krásné, vzácné, provoněné spikleneckou atmosférou a soudržností zasvěceného spolku. Na frontě vybojované knihy získávaly na přidané hodnotě - byly poctivě zasloužené, cenné, střežené a opečovávané. Zaplaťpámbu však za to, že dnes odpoledne můžu po práci rovnou domů. Nikoliv do ulice Čsl. armády vystát si frontu. Od 14.30 do 16.00, třeba na novou Boučkovou nebo reedici Merleova Malevilu, který kdysi patřil - ve vydání druhém - k nejcennějším kouskům ze všech těch dlouhých zmrzlých podzimních čtvrtečních front.

Tathātā

Dostal jsem se úplně náhodou k jednomu vzpomínkovému textu, který mne nikterak zvlášť nezaujal. Velmi mne ale zarazila pasáž těsně před koncem této části rozsáhlejšího cyklu pamětí. Kde autor popisuje zvláštní stav, který prožil poprvé v raném dětství a později mnohokrát. Popisuje věc takto:

"Najednou čas stojí a já se propadám do jakési nekonečnosti světa nepatrných jevů, jiné nekonečnosti (...). Nevím, co se to se mnou děje, ale jsem náhle ztuhlý jakýmsi neznámým úžasem, z něhož se jen pozvolna probírám.

(...)

Podobné propadání do nekonečnosti částeček mého světa přišlo ještě nevím kolikrát, vždycky podobně. S nikým jsem o tom nemluvil, ani bych tehdy nevěděl, jak.

Tak jsem poznal jako děcko tathatu, takovost, Věčné Teď."

Hned mi problesklo hlavou, že přesně tento stav také znám. Od raného mládí a že jsem jej prožil nesčetněkrát. A prožívám dodnes, i když čím jsem starší, tím méně, aktuálně párkrát do roka, dřív mnohem častěji. Stejně jako autor jsem o stavu nikdy s nikým nemluvil, protože jsem si uvědomoval, že bych ho stěží popsal slovy. Tehdy tedy určitě ne, dnes se pokusím.
Stav, který přichází bez varování, bez předchozích náznaků. Člověk se zničehonic zastaví, ustrne, zasekne v čase a svět kolem sebe najednou vnímá v úplně jiné perspektivě a světle, jakoby se vydělil z reality a stal se vnějším pozorovatelem. Subjektivně vnímaný čas se výrazně zpomalí, teče pomalu jako med, snad se i zastaví. Blízké věci jsou ostře vykreslené, věci vzdálenější a horizont se naopak lehce rozmažou. Barevné spektrum se posune, obrysy opalizují, změní se i světlo - v nepřirozené až přízračné, bližší věci jsou projasněné dokonce i bodově osvětlené, ostatní spíš zešediví, stojí ve stínu. Výsledná percepce změněné reality pak připomíná diorama v panoramatickém kukátku, dětmi oblíbené pseudoprostorové barevné pohledy nebo fotografie upravené změnou hloubky ostrosti (tilt-shift). Tyto změny trvají velmi krátce, chvíli - řádově jde o sekundy, desítky sekund. A jak posun vnímání náhle přijde, stejně náhle odezní a zanechá za sebou mírně otřeseného jedince, potřásajícího udiveně hlavou.
Nikdy jsem neměl potřebu vyhledávat nebo vyptávat se, o co vlastně jde. Pokládal jsem stav za přirozenou součást činnosti nervové soustavy, snad jakýsi moment údržby systému, chvilkový výpadek, předstupeň vyšší a rozsáhlejší poruchy vědomí, která naštěstí nepřijde. Asi jako když zachroupe mechanismus harddisku nebo se zpomalí výkon počítače kvůli na pozadí probíhající aktualizaci.
Nikdy jsem nepředpokládal, že by taková věc stíhala jen mě, měl jsem a mám za to, že jde o záležitost obecnou, věc každého. I proto jsem o stavu s nikým nemluvil a bral ho jako přirozenost, stejně jako třeba plovoucí částečky (floaters) v očích, husí kůži, šimrání v podbřišku, noční poluce, nebo mráz běhající po zádech (ASMR).
A nýčko, na stará kolena, se dočítám, že jde o stav mysli, stav pojmenovaný, zjevně sloužící zájmům mystických a náboženských nauk. Nejsem buddhista, je mi sice tento náboženský směr jako jeden z mála sympatický, především svou nenásilnou a logickou formou, těžko však přistoupím na terminus technicus definovaný v bazálních pramenech učení. Jsem ale rád, že opravdu nejsem sám a že kdosi náhodně objevený dokázal tak hezky tento zajímavý, blažený a vždy vítaný stav popsat.

"Ve své prapůvodní podstatě je takovost obdařena božskými atributy. Je znamením nejvyšší moudrosti, která prozařuje svět, znamená pravé poznání, je nejjednodušším jsoucnem, myslí. Je věčná, blažená, existuje sama o sobě v nejčistší prostotě; je posilující, neměnná, svobodná...
Protože v sobě zahrnuje všechny zmíněné atributy a je oproštěná od nicoty, bývá pokládána za Lůno Tathagaty i za Dharmové tělo Tathagaty."

"Tathagata" je jedním z deseti titulů Buddhy, dokonalého, který na Cestě pravdy dospěl k nejvyššímu osvícení. Tím dnešní poletování po wikipedii končím a odnáším si hluboko v mysli poznání, že tathata je nezávisle na rozličné interpretaci neobyčejná věc. A těším se, až mne potká příští takovost. Určitě si ji vychutnám ještě mnohem více a osvíceněji, než kdy předtím! 

Taková krásná vize...

Via okoun.cz, id arnost.

Konec ticha v Aranjuez

Bulváry Paříže, Seina a její mosty, Eiffelova věž samozřejmě, vše dokonale klidné, bez lidí, v ranním světle, voda bez vlnky. Práce pro studio vizuálních efektů - neexistuje období totálně vylidněné metropole. Pokud ovšem Wim Wenders, režisér filmu Krásné dny v Aranjuez, nenahlíží do blízké postapokalyptické budoucnosti, což by mu bylo podobné.
Střih k letohrádku v lese/parku, dle panoramatu Paříže na obzoru někde mezi Vexin a De Gaullovým letištěm. V pracovně ťuká na stroji svůj text spisovatel, personifikace autora divadelní hry, podle které je film natočen, Rakušana Petera Handka, který si koneckonců ve filmu vystřihne nenáročnou roli zahradníka, proběhnuvšího párkrát záběrem. Autor v tvůrčím procesu vymýšlí repliky, přepisuje na papír dialog ženy s mužem, aby ho vzápětí telepaticky přenášel a vizualizoval - na terase zámečku, kde pod vínem obrostlou pergolou zasedá předmětná dvojice, která, věrna invenci stvořitele, vede dlouhé řeči o lásce, dětství, cestách a tajemné krásné přírodě. Rozložení sil v dialogu přitom reprezentuje dvojaký pohled na svět - ženský a mužský.
Žena (Sophie Semin, manželka Petera Handka) hovoří především o lásce a milování. Je jemná, křehká, komplikovaná, senzitivní až úzkostná. Snadno se nechá vyvést z rovnováhy. Nerada až podrážděně slyší mužovy jemné narážky a pokusy znevážit její upřímné, místy až patetické výroky.

Muž (Reda Kateb) je elegantní světák, intelektuál, jevící zájem o okolní svět, současnost, přírodu, historii. Ironizuje, zlehčuje a na racionální míru uvádí ženiny sladkobolné vzpomínky na dávné časy. Chvílemi přebírá iniciativu a hovoří s chlapeckým zanícením o věcech, které jsou důležité pro něj - o letních jablkách, květu svlačce, listu morušovníku, letu luňáka, výjimečnosti červenky mezi ptáky a - to hlavně - o navštíveném paláci a zahradách v Aranjuez. V zdánlivě ležérním a bezstarostném tónu jeho vyprávění a glos k ženiným vzdechům je zřetelně přítomný podtón napětí a strachu z konce věcí a míst ze vzpomínek, z konce ticha v Aranjuez.
Aranjuez, pradávné sídelní městečko španělských králů, na půli cesty mezi Madridem a Toledem, je leitmotivem mužova vyprávění a on využívá zmínek o historii paláce a současném stavu sídla coby paralely k současné době. Co se stane ve chvíli, kdy skončí tamní klid a ticho, až bude dávný svět s přírodou ponechány napospas svému osudu a člověku zůstanou jen vzpomínky v nesnesitelném hluku civilizace?

Wenders natočil finančně a technicky nenáročný film, který se celý odehrává na nevelké prostoru jediného místa. Hraje v něm dohromady 5 herců, jeden vzdálený cyklista, jeden pes pod stolem a druhý, co proběhne a štěkne pod stromy parku.
Film je natočený v 3D režimu, což ve spojení s dynamicky vedenou kamerou a výborným prostorovým zvukem vtahuje diváka přímo do ohniska děje. Při plném soustředění je snadné být uprostřed dialogu dvojice, být součástí přemítání spisovatele a také bezezbytku vstřebat scénu vystoupení Nicka Cavea, který na moment vystupuje doslova - zhmotní se k písni puštěné autorem ve wurlitzeru, preluduje na klavír v hale a zpívá Into My Arms, tklivou něžnou baladu, která diváka na chvíli odvede od děje a nechá ho odpočinout od pozornost vyžadujícího dialogu pod pergolou.
Zajímavým momentem filmu je jeho čtyřjazyčnost. Spisovatel přechází z francouzštiny do němčiny, což odpovídá národnosti autora. Žena mluví francouzsky a muž jí odpovídá stejně, ale občas řeč proloží španělskou větou, což bude jeho rodná řeč - žena ho jednou osloví Diego. Nick Cave zpívá anglicky a anglický je text Love Is All Around od The Troggs, který je oběma ústředními protagonisty citován. Čtyřjazyčnost občas způsobí výpustek v českých titulcích, uvážím-li však cílové obecenstvo filmu, nebude to problém...
Film o podstatně odlišných světech muže a ženy, o světech dostávajících vyvážený prostor a navzájem se potkávajících, srážejících, proplétajících, nakonec i naslouchajících jeden druhému. Velmi příjemných 100 minut niterné a inteligentní podívané, která nezapírá divadelní původ. Wim Wenders s látkou zachází adekvátně - tvoří záznam představení a točí přímo na pódiu, organicky přeneseném do lesoparku na dohled Paříže.

Les beaux jours d'Aranjuez, 2016, r. Wim Wenders.

Kájík ****1/2

Podzim v Klášterci

Je nemilé kouknout ráno z okna ven a vidět, že nic nevidět. Už stromy deset metrů od paneláku se ztrácejí v mlíce a je evidentní, že Svět končí hned za nimi. Je ale milé, že se posnídá a zaleze zpátky do postele k sobotním novinám, ke knížce, dokoukat film, dospat celý týden a ještě si udělat rezervu na příští.

Vlk maskovaný

Odpoledne pak i přes atmosférickou nepřízeň vzít psa, protože na večeři (oběd jsme přeskočili) je třeba mít člověka i psa vyvětrané a udělat si hlad. Park má i v tuhle dobu své kouzlo - mlha se k večeru trochu pozvedla, válí se po kopcích, takže zámek vidět je, ale Šumná už ne. Navíc ty barvy! Přesně před týdnem ještě skoro nic a najednou skoro všechno! Celé spektrum na svůj čas vždy připravených metabolitů listových barviv. Spektrum krásně patrné i v tomto zamlžení, které je - nedá se svítit - taky tak podzimu vlastní.
S tvářičkami rudými rozprouděnou krví zalézt pak domů, otočit hlavicí topení doleva, pustit si telku, napustit vanu, přidat pěnu a sednout k hrnku svařeného vína nebo skleničce letité jednosladovky a vyprávět parťákovi historky připravené pro dlouhé podzimní večery u krbu - kariéra v cizinecké legii, hrdinské činy, tajemné dálky a nespočetné krasavice, čekající jen na zdatného junáka v baretu.
OK, místo krbu máme rozhicované topení, místo horkého svařáku a kvalitní whisky pěnovou horkou vanu a kvalitní earlgrey (z pytlíku, z Normy, echt německý, höchste Qualität!) s medem a citrónem (k zahřátí i prevenci) a místo povídání si nechávám vyprávět od mnohem povolanějších vypravěčů, mistrů pera.
Parťáka, psa, tak maximálně napomenu, aby tu zaslouženou večeři v misce nehltal, protože on pak zvrací a zase to hltá. Když to nevidím, nevadí mi to, ale on se rád pochlubí a to je pak ta podzimní pohoda zas téměř ztracená v mlhách...

Být neoholený

Tu cítím: přes líčka
leze mi myšička.
Ne ten z Dejvic hejsek!
Krysa, myš, spíš rejsek.

Karel Heligr

21. říjen 2013 v 9:07 · 

oběd u Draka

bramborové noky jí
rožněného vola jí
už mu taxi volají
obstarožní nokií

Experiment "Uklizečka"

Naše firemní úděly uklízí externí firma. Úklid byl outsourcován, což má zrovna v tomto případě své výhody, úkoly jsou jasně definovány, nelze ani přidat ani slevit, a uklizečku můžete plísnit, aniž by se druhý den na protest hodila marod a my byli v neklidu bez úklidu - svépomocí nad rámec povinností se dnes už nikomu nechce. A to plísnění je v kolektivu s nadpoloviční většinou zkušených a většinou klimakteriem procházejících žen na denním pořádku, to mi věřte.
Máme už tak tři roky jednu stálou uklizečku, která není nijak zvlášť šikovná, aspoň co já mohu posoudit, ovšem psychickou odolnost má skvělou a krom splachování obsahu špinavých kyblíků ochotně nechává splachovat sama sebou. Nevím, co to s ní dělá v podvědomí a mimo pracovní dobu, kalašnikov místo koštěte do práce ještě nepřinesla, což bych se vůbec nedivil, kdyby si někdy přinesla. Ale zrovna této naší kmenové uklizečce před 14 dny ochořelo děcko a ona jej ošetřuje. A my máme uklizečku náhradní.

Pátek, stav před úklidem.

Naše náhradní uklizečka je velice zajímavá a svérázná paní. Možná už je kousek v důchodu a jen si přivydělává. Myslím, že věk by na to měla, jen se bojím se jí optat. Je ve skvělé kondici, nikdy si nestěžuje na záda nebo nohy nebo hlavu jako ta druhá, dobře o polovinu mladší, chodí vzpřímeně a na rozdíl od naší stálé nemá velkou nadváhu, její BMI bude ideální. Chodí v nezbytném květovaném silonovém plášti s převažující modrou, na nohou pohodlné tenisky, je vážně - na svůj věk - až překvapivě sportovního typu a určitě tráví volný čas dlouhými procházkami přírodou.

Pátek, stav po úklidu.

Má inteligentní výraz, bystré oči a celkově je znát, že je inteligentní. Fakt se neoptám na její profesní kariéru, ale vůbec bych se nedivil, že dřív někde učila děti nebo sčítávala kolonky má_dáti/dal. A že si doma po nocích čítá Vergilia v originále.
Jen je trošičku podivná ta naše dočasná uklizečka. Taková nekonvenční, svá, švihlá. Trpí samomluvou, reaguje na různé podněty kolem sebe, především hluky v pracovním prostoru, zejména rozhlas. Komentuje zasvěceně novinky ve zprávách a je znát, že má jasně utvořený a zdravý světonázor. Reaguje na časová znamení, zpravidla udiveným výdechem "to už je tolik?!". Nekompromisně glosuje nepřesné předpovědi počasí. A - a to hlavně - s evidentní radostí doprovází pouštěnou hudbu.
Naše náhradní uklizečka má v hlavě za léta obcházení kanceláří solidně zásobený jukebox. Melodie a texty písní, a to i těch cizokrajných, ovládá skvěle. Podle nálady si píseň buď pobrukuje, někdy zpívá, jindy zpívá a tančí. Ano, vlní se kolem násady výrobního prostředku a k tomu pěje, nikoliv falešně. Zrovna včera mne překvapila, když mi, udiveně zírajícímu, tváří v tvář zvučným altem tvrdí, že "zná jen pár fíglů, jak se valej holkám šrouby do hlavy"!
Pokud rádio nehraje, což se stává, to tam zrovna melou nesmysle, jen si povídá pro sebe a pokud mohu posoudit, jsou to sentence, kterým rozumí jen ona. Je to bezesporu česky, význam je ovšem značně surreálný a v sémantickém kódu, kterému jsem dosud nepřišel na kloub. Ani nehodlám přijít.  

Naše náhradní uklizečka má krom výše zmíněných vlastností i vlastnost další, která mi příliš neimponuje. Co není dostatečně těžké resp. pevně spojené s podkladem, přemisťuje a nevrací. Po jejím odchodu nezůstává na svém místě jediná zrovna neobsazená židle, štůsky a hromádky papírů a pořadačů jsou rozhozené z ergonomicky optimálních pozic a nezařezávají v pravých úhlech. Kupky pak připomínají Kupkovy abstrakce. Kupku mám rád, ale na kupky mi prosím nesahejte, jinak jsem nevrlý. Ale u paní uklizečky to již toleruji a vnímám jako součást její složité osobnosti. Věci po ní trpně odevzdaně uvádím do původního stavu - židle na původní místa, kupky přeskupím do optimálních pozic, popostrčím stoleček, šoupnu telefon, kalendář i poznámkové lístky, srovnám varnou konvici uchem doprava, přemístím předměty na umyvadle.
Předměty na umyvadle. Všiml jsem si už minulý týden, že naše náhradní uklizečka přemísťuje některé předměty nikoliv chaoticky, ale podle přesného řádu. Na umyvadle mám soupravu tří věcí, optimální vzorek, na kterém jsem mohl v tomto týdnu prozkoumat tyto zákonitosti. Zde je stručný - podotýkám laicky vedený - zápis výzkumu:

Objekt výzkumu: Závislost úklidových transpozic součástí soupravy na umyvadle na jejich povaze a rozmístění.
Subjekt výzkumu: Naše náhradní uklizečka.
Souprava na umyvadle: Mýdlo oranžové, kartáček na ruce modrý, houbička na nádobí žlutá. Celkem 3 ks.
Perioda výzkumu: Pondělí 17. 10. - pátek 21. 10. 2016. Celkem 5 dní.

Premisa: Předměty nejsou přesouvány náhodně, záleží na jejich konkrétním seskupení a rozložení po stranách baterie (kohoutku).

Pozorování: Viz tabulka.


Interpretace: Pětidenní pozorování předmětů na umyvadle ve stavu 'před úklidem' a 'po úklidu' prokázalo, že přemísťování předmětů na umyvadle není náhodné, řídí se určitými pravidly, která jsou:
Pravidlo I: Optimalizace a symetrizace počtu předmětů ze 2+1 nebo 1+2 na 1+1.
K redukci počtu předmětů dochází seskupením dvou jednotek jejich navršením na sebe (1+1=>1'). Dojde tak k vizuálnímu srovnání počtu předmětů po obou stranách baterie do stavu 1'+1 nebo 1+1'.
Pravidlo II: Seskupování předmětů podle stability.
Jako podstavec pro seskupený objekt je volen ten nejvhodnější předmět - s největším obsahem základny. V tomto případě houbička. Agregovaný objekt 1+1 => 1' je tak nejstabilnější.
Pravidlo III: Přednostní volba dle měrné hustoty.
Jako první patro seskupeného objektu je přednostně volen předmět s vyšší měrnou hustotou, mýdlo. Pokud se na jedné straně sejde mýdlo o vyšší s kartáčkem o menší měrné hmotnosti a tím i stabilitě, a houbička jako jediná vhodná podstata na straně druhé, je přemístěno a k seskupení 1+1=>1' využito výhradně mýdlo.
Pravidlo IV: Maximální počet přesunů = 1.
Pokud je na jedné straně baterie kartáček s houbičkou, množství nezbytných přesunů k dosažení symetrie 1+1', nebo obráceně, je vždy stejné a minimální, n=1. Přednost pak dostává minimalizace přesunů na úkor měrné hmotnosti a výsledné vyšší stability seskupeného objektu 1+1=>1', Na houbičku je navršen kartáček a mýdlo zůstává na druhé straně.    

Závěr: Prokazatelná a pregnantní pravidla přesouvání předmětů na umyvadle v závislosti na jejich pozici vzhledem k baterii (P), jejich měrné hustotě (ϱ) a maximálnímu počtu přesunů (n=1) nás vedou k předpokladu vysoké praktické, geometrické a estetické inteligence zkoumaného subjektu. Na základě pozorování docházíme k přesvědčení, že subjekt je vhodný pro kariéru architekta, geometra, geodeta či designéra.

Doporučení: Doporučujeme provést další stupeň experimentu s náročnějšími dispozicemi objektů - seskupování 0+3 a naopak resp. k přidání jednoho až dvou předmětů do soupravy, případně odebrání stejného množství. Takový výzkum významně přispěje k prohloubení znalostí o zkoumaném subjektu a k stanovení konečné diagnosy.

Přílohy: Tabulka pozorování, 2x ilustrační fotografie.

Vypracoval: Karel Heligr, 21. 10. 2016.

Skeptik spekulant

Někde jsem četl, že někdo řekl, že pokud člověk pochybuje o svých schopnostech a chytrosti, vlastně tím dokazuje svou abilitu a inteligenci.
OK, to bysme měli. Jenže co když si takový vyčůránek přečte přesně něco takového a pak už pochybuje o své inteligenci a schopnostech cíleně, s vědomím, že se tím vlastně pasuje na inteligenta? Na to člověk nemusí být kdovíjak chytrý, aby si takto dal jedna a jedna dohromady.
Takže zůstávám u toho, že jsem totální nicka, uslintaný mentál, bídný červ. Však si ani nejsem schopný zapamatovat, kde jsem to četl a kdo to řekl. Na rozdíl od nefalšovaných chytráků, kteří vědí naprosto přesně, že něco napsal jeden filosof v Přítomnosti. Vlevo dole.

O ranních pověrách

Jsem moderní člověk. Nevěřím bídně až směšně opodstatněným vírám, pověrám, kultům, nevěřím konspiračním teoriím. Ano, jsem ochotný přiznat, že je přehršel věcí, které zatím nejdou vysvětlit a snad ani vysvětlení nedojdou nikdy. Mám intuitivní podezření, že neprokazatelnost je jejich podstatou a ve chvíli, kdy se snad někdo přiblíží k jejich definici, dojde ke zhroucení systému a amnestickému restartu. Jsem vlastně agnostik důvěřující vědě v části všehomíra, která poznatelná je. A s babskými pověrami si na mě nepřijdou!

V pět ráno ve vaně čeká sekáč. Nohatý sekáč. Lapen do pasti nádoby s (pro něj) vysokými stěnami. Má dvě možnosti, jak z toho ven - spodem nebo vrchem. Spodem sám od sebe nepůjde, není hloupý, horem taky ne, je to kluzký. Je bezradný a někdo musí zvolit za něj. Já.
Stejně se chystám otočit kohoutkem, spláchnout zbytky ospalosti. Sekáč by odjel s proudem vody pravděpodobně na poslední plavbu kanalizací. Nevěřím, že by se po cestě bídně neutopil, že by si našel pohodlnou živnost mezi potkany na cestě k čističce. Ale zarazím se.
Pavouci jsou pro štěstí. Sekáč je příbuzný pavouků, pavoukovec. Tak je napůl taky pro štěstí, pavouk-ovec, ovce mám taky rád. Co nemám rád, jsou ta jeho přiblblá chaotická vlákna, sdružující se do nevzhledných chuchvalců, co občas odnáším na ponožkách a jednou za čas jejich ohniska likviduji vysavačem. Stejně jsem ještě neviděl, že by se do nich někdy něco chytlo. A tak než si pustím vodu pro sebe, sáhnu do hlubin a na prstu vynesu vděčného tvora (nebrání se, po nočním zoufalém hledání řešení svízelné situace tuto alternativu přivítal, myslím) na světlo a sklepnu ho do kbelíku pod umyvadlem. Teď už si poradí a za odměnu mi vysnová děkovnou pavučinku. Moc děkuji. Navíc mám hned takhle zkraje dne vyplněné políčko Modrého života, dobrý skutek, a ještě to pavoukovčí pološtěstí.

Další události rána jsou rutina sama. Venku prší. Zase štěstí, prý. Povídejte to ale rozmrzelému psovi s blátem na tlapách a urousaným břichem. V bytovce po bývalé márnici na kadaňském hřbitově se nesvítí, což v mé privátní fenomenologii znamená "nic výjimečného na obzoru". To kdyby se svítilo, to by byla jiná! Ale nesvítí se. Stále prší, toho štěstí bude dost, což ocení zejména chlapi z rypadel v jámě, při splavování důlního rybníka jim přijde vhod. Před vrátnicí mi přeběhne přes cestu místní polodivoká kočka. Je mourovatá a ještě k tomu spíš odrostlé kotě, taky nic významného. Je středa 19., žádná výstraha, ani s letopočtem dohromady nevypadá to na numerologickou katastrofu. Bude den jako každý druhý.

A nakonec přeci, jak už mám v hlavě zformulovaný tento příspěvek a smiřuji se, že až na to pološtěstí z vany a bezvýznamný inverzní deštík se nic konat nebude, přijede si natankovat cisterna naftu a natankuje. 5.444 litrů. A to je něco! Jak se takhle pohromadě vyskytnou tři čtyřky, jde o pokyn shůry, že není čeho se bát, že bude vše OK, andělé nad námi bdí a Hórovo oko přátelsky pomrkává! A to se hodí - odpoledne jdu na půlroční sezení do dia poradny a ostře sledované hodnoty glykémie a hmotnosti je třeba nějak pořešit a vyjít štěstíčku naproti. Ťuk ťuk ťuk.

Tak taková jsou všední rána moderního, vědě oddaného agnostika, který se všem těm šestákovým prognózám, pořekadlům a pověrám směje do ksichtu!

Karel Heligr

18. říjen 2013 v 8:27 · 

Můra

Neklidné nohy, těžké ruce,
oheň vyhání mě z kůže.

Motýl dřepí na polštáři.

„Servus pane, jak se daří?
Promni zrak a vnímat počni.
Už jen chvíli, já jsem noční.
Ve dne bude ještě hůře.“

 Do Rašovic a zpět

15.30 Železniční most, cyklostezka, po které chodí i obyčejní lidé.

"Pane, nebojte se, to je štěně!"
"Já se nebojím, vidím, že je to štěně. Hezký, kolik mu je?"
"5 měsíců."

"Miláčku, jeď na tom kole hezky vpravo, jezdí tu rychlejší kola a překážíš!"
"Jé maminko, jezevčík!"
"Ano lásko, je to jezevčík, ale jeď po pravé straně, ať ho nepřejedeš!"
"Já nemám kolo maminko, mám koníka, hyjé hyjé koníku můj vraný!"
"Tak šlápni koníku. A jeď po pravý straně, ať tě někdo netrefí!"
Maminka s holčičkou se pomalu vzdalují alejí, holčička nalepená na levé straně.

"Nazdááár Karle, jsme se dlouho neviděli!"
"Čau Venco, no jo, to bude tím, že už nechodíme do stejnejch hospod!"
S Vencou jsme svého času, ještě tak 5 let nazpět, trávívali dlouhé chvíle u Sucháče. Dlouhé chvíle alkoholiků, nejdřív vyprošťujících se, pak už veselých a bezstarostných na provozní hladince. Venca ale nebyl zrovna alkáč, stavil se spíš cestou z práce nebo sportovních aktivit.
"No jo Karliku, nechodíme, já už na pivo nechodím vůbec!"
Venca kecá, chodí, zahlídl jsem ho, ale má sebou zbrusu novou družku, s příslušenstvím, dvě ratolesti, tak 5 a 8 let. Venca musí bejt aspoň naoko hodnej, aby se to nezkazilo.
"Jo jo, to bude tím, tak ahoj, nashle!"
Stejně se pak ještě dvakrát dojdeme, já tahám psa od čmuchání a občas si něco vycvaknu, jejich děti zas pořád něco loví z trávy, kaštany, barevné listy a tak.

"Je to pes nebo fena?"
"Pes, on není konfliktní."
"To je sice fajn, ten náš ale konfliktní je!"
"Derile, nech pejska, mazej!"

"Ahoj Karle!"
"Čau Pišto! Dobrý den."
"Dobrý den."
Pištu jsem taky dlouho neviděl. Pišta jde s manželkou, která není zbrusu nová, stará ale taky ne. A s nějakou kamarádkou. Kamarádka má brýle a kočárek. Pišta k tomu zrcadlovku na krku. Taky fotí, občas. Nezakecáme se.

16.30 Rašovická lávka, už nás minulo asi 50 cyklistů, potkali jsme pár chodců, 5 psů, nepočítaje ty za ploty. Je krásně, na sluníčku 20, když se zatáhne, je dobrá mikina. Trochu fouká, ale ne moc, tak akorát, aby byl čistý a průzračný vzduch, který je průzračný tak, že úplně jiskří a všechny horizonty, obrysy, barvy a taky vůně jsou krásně čitelné a patrné a lze si je plně vychutnat. K tomu ty neodolatelné dlouhé a ostré stíny, podzimní stíny.
Jdeme kolem zahrádek a baráků v Přívozní, lidi ještě na zahrádkách, uklízí se, pálí chroští a jiný binec, na zimu musí být čisto. Na řece sluníčková prasátka, vlnky od větru, sem tam nějaká kachna, kruh od rybky pod hladinou, dokonce i pár volavek, číhajících na ty rybky. Rybáři dnes nejsou žádní, tak si nejsem jistý, jestli už neskončila sezóna, jindy jich tu bývá všude plno.
Za lávkou už to jde samo a bez rušení - rušná cyklostezka uhýbá v Rašovicích na Kadaň. My se vracíme zpátky skrz vesnici a po okresce pod Lestkovem. Rašovicím vládne standardní nedělní pohoda, všude klid, na zahradě hrající si děti, pes čenichem vzhůru větří neodolatelnou kořeněnou vůni kouře se stopami udícího se masa, zde vykukuje zpod planěk přátelský jorkšírek, tamhle dva nepřátelští vlčáci, béžový a černý, ještě že těmi připravenými tesáky cvakají za bariérou.
Jdeme pod hřištěm. Neděle odpoledne - tradiční čas pro mač pralesního přeboru. Píšťalka ostře hvízdá, tupé údery nakopnutého balónu, nezbytné hecování: "druhá!, dej to!, bacha záda!, zpátky!, si děláš prdel, nebyl ofsajd!". Jdeme pod stájí pro býčky, jindy jsou venku, dneska buď doma u žlabu nebo už spotřebovaní. Opouštíme vesnici, pokřikování hráčů a povzdechy fanoušků slábnou, vyprovázejí nás mračna mušek, octomilek, které tu v pangejtu hodují na shnilých hruškách a jablkách a dezert v podobě zpoceného humanoida jim přijde k chuti.
Sejdeme z okresky do pole, spíš louky, ještě před odbočkou na Lestkov. Fotbalisty už není slyšet, mušky jsou taky pryč. Slunce zalézá za Černý vrch, Jdeme po pokosené a už nevzrostlé louce, balíky slámy jsou dávno pod střechou, obrovský zelený plac, nejedno fotbalové hřiště. Slunce kreslí na pažit pruhy stínu a světla, měnící se dynamicky podle sestavy překážejících kopců a mračen. Klášterec přes řeku se taky co chvíli topí ve světle a chvíli je zachmuřený. Je ticho, klid, jen po okresce projede auto, sem tam.
Teď už je bezvětří, hustý vzduch přes řeku až k nám spolehlivě vede všechny zvuky ze zahrádek a domků v Miřeticích - hovory sousedů na zahradách, puštěná rádia, křovinořez, čtyřkolky po silničce před čističkou, siréna od hasičů, vrtulník kopírující úpatí Krušných hor, občas zakvákají hašteřící se kachny, zahouká a projede rychlík z Varů.
Pes je 50 metrů napřed, jednou ho tahám z vyšší suché trávy, kde si našel hodně seschlou mršinu, rok, možná dva starou, už ani pořádně nepáchne, dvakrát se v ní vyválí, ale bez efektu, nepáchne ani on, zaženu ho a prohlédnu to kdysizvíře - rozcapený chlupatý černý flek na zemi, čtyři nohy, ocas, hlava s prosvítajícím vyběleným chrupem a lebkou. Nedokážu identifikovat druh, možná velký pes, možná sele, nejspíš sražené na vedlejší silnici, pošlé za svodidly stromů.
Sluníčko stále baví rozverná dětská hra - rozsvěcí a zase zhasíná výhled na panorama: Lestkov, Šumná, zakouřené sady pod ní (asi tam pálí prořezané větve nebo jen práší stezky za traktorem svážejícím očesaná jablka), nad sady ve výší a dálce Klínovec, Selský dvůr nad Perštejnem, Starák s radnicí a dvěma kostely, nový Klášterec s paneláky, které utopené v zeleni zdaleka nejsou tak kvadraticky nesympatické jako zblízka, mnohem hezčí Miřetice, kopce nad tím vším. V údolí, na doslech od nás, šumí řeka v koridoru vzrostlých stromů, počínajících právě měnit barvy. Úchvatné výhledy, proměnami světla stále nové, blahem ani nedýchám, dívám se a po vzoru svého druha čenichem vystrčeným nasávám a hodnotím vůně a pachy. Taky fotím a občas okřiknu psa, aby tolik nepospíchal.

17.30 Opět pod Železničákem, ale na druhé straně řeky, skrz paintballové hřiště k plotu kempu u jezu. Kemp je pochopitelně prázdný, jen pár správců tam zrovna poklízí pozůstatky sezóny, kanoe z půjčovny jsou uložené pod střechou. Sejdeme k řece, k molu. Přes jezírko nad jezem zámek a park. Proti molu mela, u protější nábřežní zídky se kachny rvou o příděl rohlíku od štědré turistky v barevných šusťácích. Jinak je klid i tady, po cestičkách mezi vznešenými stromy už téměř nikdo nechodí. Hodiny věže radnice sunou se zvolna k šesté. Prosmýkneme se pod mostkem přes trať, z kopce k mostu nad Ohří, ještě pár posledních fotek řeky v mlžícím se stínu nachově-šedých tónů, věž zámku se už ani v asfaltově namodralé mase proudu neodráží. Odbočíme k Peřejím, na půllitr chlazené kofoly pro mě (studené až moc, snad to neodnesu ranním chrchláním), vodu do misky psovi. A jdeme obligátní trasou pod zahrádkářskou kolonií Vesna a uličkami staráku k domovu.
Ještě do obchodu pro pečivo k večeři a snídani a před sedmou už napouštím horkou vanu, protože nakonec byla docela zima a znavené údy je třeba řádně prohřát. Pes zaleze pod deku, tlapy ho bolí asi stejně, očuchám ho, jestli taky nepotřebuje koupel, nepotřebuje. Je neděle večer, čas v klidu vychutnat poslední momenty víkendu, povečeřet, vydechnout, zprávy, pár listů v knížce, spokojeně spát.

Synchronicita

Význam:

Smysluplná koincidence např. mezi dvěma událostmi, mezi kterými neexistuje zjevná kauzální spojitost. /analytická psychologie/

Miluji tyhle mrazivé stavy, které jasně dokazují, že naše personální vesmíry nejsou ani trochu náhodné a že kolečky osudu točí nějaký 'deus ex machina' hodinář.

Dnes jsem celou cestu na výlet do Plzně intenzivně přemýšlel. A jsou to situace poměrně nebezpečné, protože při takovém přemítání mi nezřídka utíkají existence nebo význam dopravního značení a naviguji intuitivně, takže by se klidně mohlo přihodit, že na Jesenické křižovatce popaměti zahnu doleva a místo do Města piva bych dojel do Města hlavního. Tragédie by samozřejmě nebyla, celoroční vstupenku do NG mám v batůžku neustále. Ale nestalo se. Jel jsem rovně.
Celou cestu jsem přemýšlel, jak si domalovat svou mnemotechnickou říkánku do hodin španělštiny o sympatických našincích a nesympatickýh protinožcích (těžko převoditelná hříčka 'antipod antipático', kolik třešní, tolik višní). A nijak invenčně vymyslím, že by tam měla být zemská koule, na jedné straně usměvaví my a proti usměvavým nám také usměvaví protinožci, kteří ale, když se smějí nohama vzhůru, tak se vlastně mračí, obrácený smajlík, že jo. A napadlo mne, že zatímco u nás bude u lidí také sympatické zvíře, jezevčík, které jiné, u australáků to bude, a to se podržte - klokan! A už si říkám, že musím vygooglit obrázek klokana, protože klokana z hlavy nedám, nenakreslím. A to už parkuji na Lochotíně, u lékařské fakulty.
Rozhodl jsem se jít z Lochotína do centra z kopce, parkem kolem toho slavného amfiteátru (Porta, fesťáky a taky Toten Hosen v 87.) a pak mezi zelinářskými poli a zahrádkami k bývalému krásnému Výstavišti, dnes příšernému shopping mallu. To, že tam někde rozkládá se místní ZOO, samozřejmě vím. A jsem znenadání u plotu, za ním nějaké stromy a křovíčka a klokan. KLOKAN. A víc klokanů, spousta klokanů. Poskakují po výběhu, drbou se na ocase, někteří si olizují po psovsku víte co, přikusují ještě zelené spadané listí a nedávno vyřezané pruty křovíček a nevědí, že mi vytrhli trn z paty a já už nic googlit nemusím. Super, ještě před chvílí jsem měl klokanů plnou hlavu a náhle mám celou bandu protinožců před očima. Sympatických antipodů. Antipodas sympáticos. Což je sice pravda pravdoucí, ale žádná hříčka.

Než jsem vyrazil do Plzně, nachomejtl jsem se při balení u knihovničky s mojí sbírkou sci-fi literatury. A zavadil pohledem o poličku s bezmála kompletní řadou předrevolučních antologií, sborníků a výborů. A uvědomil si, že už dávno jsem chtěl někde v antikvariátu poptat po kousku, který mi v té sebrance sakra schází. Po Tunelu do pozítří. Měl jsem ho někdy v prváku na gymplu půjčený z knihovny a pak si ho půjčoval opakovaně; tak mě ochromil - je to holt jedna z nejlepších antologií angloamerické SF, jestli ne úplně nejlepší. Kult.
Už jsem se po Tunelu mnohokrát pídil a ptal, kniha ale vyšla koncem 60. v poměrně malém nákladu. Mimochodem kniha je to fakt úžasná - obsahem, výpravou, provedením a ilustracemi, dokresluje ji přehršel obrázků od špičkových českých ilustrátorů té doby, mj. Lhotáka, Rotrekla a Borna. Zásadní výbor každého scifisty, který pamatuje spikleneckou dobu < 89., kdy toho vycházelo jako šafránu a po každém kousku byla sháňka převeliká. Fantastické knížky byly hned pryč a pak byly v antikvariátech k nesehnání a na burzách předražené..
A jak jdu o dvě hodiny později od klokanů alejí Kilometrovkou k hnusnému obchoďáku a dál uličkami k Tylovu divadlu, dojdu k antikvariátu v Divadelní ulici. Naproti kulturnímu svatostánku, vedle svatostánku jiného druhu, Velké synagogy. Je to odjakživa můj oblíbený knižní obchod, protože je tam fakt odjakživa a já mám odjakživa pro antikvariáty obzvláštní slabost, i když tam chodím vlastně nerad, protože knih mám doma spoustu a nepřečtených a zadarmo taky nejsou.
A tam ve výloze, ve vitríně toho kultovního antikvariátu na čestném místě trůní ten kultovní Tunel do pozítří...

U Drtírny

5.45, tma, mrholí, leze to pod kůži, podzim jak má být. Od parkoviště před drtírnou proudí noční šichta, všichni jsou zarytě upnutí ke svému cíli - šatně. Shodit bordel, vytouženou horkou sprchu, do čistého, po šesté od píchaček do aut k spolucestujícím kolegům, na ranní autobus, domů.
Opačným směrem, proti skupinkám nočňátek, dávkovaným ze skříňových nástaveb terénních náklaďáků, přichází ranní šichta. Není nás tolik, jsme rozložení přibližně rovnoměrně, na pravé straně chodníku, podle pravidel provozu. K drtírně se trousí jednořadá šňůra roztroušených korálků. Do rachoty. Od drtírny nespořádaná banda, hloučky, tři vedle sebe se na chodník jakžtakž vejdou. Koukám na ty momentálně spokojené horníky z lomu a skrývky, většinou si mezi sebou dovyprávějí, co přes noc nestihli, někteří mlčí. Jen jeden úplně mimo, solitér.
Jde sám, zachumlaný do starosvětského pískově žlutého vaťáku, které se už dobře čtvrtstoletí nefasujou, kalhoty od modrých montérek, bagančata obalená blátem, kapuci kabátu přes modrou přilbu na hlavě. Hlavu mezi rameny, není mu vidět do obličeje, stejně je docela tma, lampy podél chodníku spíš nesvítí než svítí. Solitér, nemá náladu na vykecávání, nebo je takový odjakživa, možná momentálně nasranej na celej svět, nebo hluboce zamyšlený, to znám. Jde zarytě proti proudu po levé straně chodníku a neřeší, že proti němu občas někdo jde. A je patrné, že neustoupí. Každý uskočí. Doprava, doleva, na trávníku, do chodníku. Uhne mu každý.
A já si umíním, že ne. Neuhnu. Schválně. Už ho obešel kolega přede mnou, my dva jsme od sebe deset metrů, já 190 cm hromotluk v civilu, s aktovkou a igelitkou se svačinou v pravé ruce, on 170 cm balík v pískové pytlovině, popruh batohu drží rukou na pravém rameni. Jsme u sebe. Čekám, že se nějakým způsobem potkáme na půli cesty dovnitř/ven, trochu zpomalím, ale neuhýbám, neuhnu, ne.
Zasekne se půl metru přede mnou. Pískově žlutý pytel v zablácených holínkách. Zvedne hlavu, už ví, že neuskočím, překvapeně zamžourá do polotmy a pisklavým hlasem vyjekne: "Jejda!" A zařadí se do správného pruhu, doprava a pokračuje dál. Už normálně, se svou směnou, podle pravidel.
A já mám lehce škodolibou radost, že jsem ho vytrhl z meditace, rebelského pochodu proti všem. Nakonec jsem i překvapený - očekávav nabručeného drsňáka z rypadla, kde dělají fakt ostří chlapi, střetl jsem se s vykuleným klukem, dobře o 10 let mladším, s brýlemi se silnými skly, zarostlým, pod helmou pačesy ladící s vaťákem, pochcanou slámu.
A na základě jeho nefalšovaně překvapeného výrazu v tváři opravuji svůj úsudek o samotářském vlku, držícímu se mimo smečku, stůj co stůj na své štrece proti proudu, na obyčejného nepraktického moulu, který se snad jen zamyslel, co s načatým volným ránem. Jinak úplně normálního, držícího s bandou na správné straně chodníku.

Vás bych tady nečekala!

Stává se mi poměrně často, že to druzí nečekají: mě v pro ně nepředstavitelných situacích. A nechápu proč.

"Ty a španělština, to bych do tebe neřekla!", povídá kamarádka, kterou jsem včera večer potkal v Kadani na pěší zóně a které jsem jen odpověděl na otázku, co tam pohledávám a kam právě mířím.
"Vás bych tady nečekala!", říká mi povšechná známá z Klášterce ve foyer divadla ve Varech, prská přitom drobky z veky přestávkového občerstvovacího chlebíčku.
"Zajímáte se o rock? Na to bych vás netipla!", zvolá pedikérka, když z baťůžku vybalím poslední číslo Rock & All magazínu, protože konverzovat celou hodinu o nezávazných tématech je nad mé síly.

Parafrází Lynchova výroku o sovách snadno implikujeme, že "lidé nejsou tím, čím se zdají být!". A čím mají jako být? Kde leží limity povrchního soudu o vlastnostech, zálibách a libůstkách bližního, kterého známe jen zběžně, z jiného prostředí, od vidění, vlastně vůbec. Celkový fyzický zjev jedince, jeho vystupování a sebeprezentace samozřejmě svádějí k zjednodušenému úsudku na základě archetypálních předpokladů, sociálních schémat, vlastních zkušeností a hledání analogií a kategorizujících škatulek. Evidentně nefunkčních. Pak přichází vzdech: "Vy se nezdáte!"

Často se při procházkách bavím tím, že si kecnu na lavičku a pozoruji týpky, brouzdající kolem. Zamilovaná dvojice téte á téte, ruku v ruce, pohybující se jiným vesmírem; uspěchaný draze oblečený manažer rázující chodníkem s brašnou na notebook v ruce; ošuntělý důchodce s brašnou na kolečkách v ruce, zrovna reviduje odpadkový koš; ustaraná paní na hektické pochůzce mezi doktory, úřady, poštou a nákupy. Pozorně zírám a snažím se neposuzovat podle očekávaného a nejpravděpodobnějšího schématu, protože každý z nich má určitě něco, čím se nezdá, čím vybočuje ze stereotypního nazírání.
Zamilovaný páreček běží domů, navlečou se do latexových oblečků, on si strčí červenou poolovou kouli do úst, je připoután k pelesti, ona ho bičíkem trestá za všechny nehoráznosti, co prováděl od posledního výprasku. Proč ne?!
Draze oděný manažer skočí do luxusní audiny, vyjede za město, obleče se do montérek, nazuje holiny a pustí se do okopávání vinohradu, protože chce mít na podzim vlastní víno. Jasně že, jednou stejně hodí za hlavu královsky placenou stresující robotu a bude si lisovat mošt pro radost i výdělek!
Důchodce s taškou na kolečkách se vrátí do teploučkého brlohu, pečlivě zaeviduje a uloží dnešní nálezy, vklouzne do hodobóžového obleku a vyrazí na Toscu do Opery. On přeci miluje operu!
A ta paní, co toho má tak moc a k tomu tak naspěch, zapadne po sedmé do nedaleké sokolovny a celý večer bude řádit v latinskoamerických rytmech při nácviku salsy nebo v obepnutém trikotu hopsat zumbu. A zapomene na doktory, úřady, poštu a špagety s kečupem v síťovce - beztak to doma jedí všichni kromě ní, hlídá si tajli.

A tak sedím ve stínu pod kaštany a jsou ti lidé barevnější, vůbec se nezdají být tím, čím se navenek - oblečením, různě pokřivenými obličeji a momentálními indispozicemi - nabízejí, že jsou, skrz bleskové diagnózy, rychlé úsudky. Stejně tomu u těch, které známe zběžně, povrchně, od vidění. Stejně tomu i u těch, které známe dobře, velice dobře, ba důvěrně. Protože každý má svá tajemství, o kterých (se) nemluví a které čas od času vyplynou na povrch, aby ohromily nepřipravené 'známé'. Přitom stačí jen počkat na vhodnou chvíli. Nebo se spolehnout na instinkt, licenci pozorovatele, imaginaci. Nebo se spokojit s tím, že nelze vědět, natož na ostatní, vše. Že jsou i věci nepoznané, nevyřčené, mezi nebem a zemí, uzamčené v nás. Protože svět a jeho lidé jsou různorodí, pestří a barevní, i když se tak z povrchu zpravidla nejeví.