Mimozemšťané na nákupech

Matka, otec, dítě E.T.,
první nákup za EET.

Staří platí, už jsou venku,
mládě právě jí účtenku.
"Co to...? E.T.! E-e, E.T.!
Papírek fuj! E.T., ty ty!"

A co malý E.T. k tomu?
E.T. pláče a chce domů,
křičící E.T. domů chce
o pomoc volat babišce.

Symbolicky křížový výlet

Sobotní výlet do metropole. Několikeré zastavení na cestě. Křížové cestě. Bez rouhání, na kříže v rouhavém smyslu slova nevěřím a byl to cestou samý kříž, v symbolickém slova smyslu. Takový to byl hezký výlet.

Zastavení první - Bílá hora
Zastavení doslova, nedojedu autem až k obvyklému parkovišti u točny tramvaje, frézuje se tam, objížďka, parkuji o 200 metrů blíž k domovu, u křižovatky Varské výpadovky s první dostupnou odbočkou doprava.

Zastavení druhé - Bílkova vila
Z bělohorských plání dvaadvacitkou na Hradčany k Letohrádku. kolem Písecké brány (podesáté si kladu otázku, proč se jmenuje Písecká, když není na výpadovce na Písek) uličkami k Bílkově vile.
Vila, kterou si navrhl, postavil a s rodinou obýval sochař, malíř, velice pobožný, duchovně založený František Bílek, je úžasná stavba. Netradiční, vymykající se všem konvencím i dobovým proudům. Půdorys vily symbolizuje máchnutí kosy, ornamenty a podpěrné sloupy jsou pro změnu klasy a jejich snopy. Klasy jako symbol života, člověka dozrávajícího, zmítaného větrem. Kosa jako symbol smrti.
Bílkova obsese symboly vine se jeho tvorbou, též posedlost symbolikou křesťanské víry. Budova a výstava v ní jsou plné metafor, stébel ve větru, slzavých údolí a samozřejmě - křížů.
Na půdě vily, v dočasné expozici, vystavují vedle sebe dva soubory grafických listů, zobrazující dominantní katolickou modlitbu - Otčenáš, Pater noster. Verze asketického Bílka je jednoduchá, prostá a střízlivá, gnostická. Bez zbytečných okras, apelativní obsahem, zkratkou a expresivním pojetím. Místnost dál verze Alfonse Muchy - opulentní až poživačná forma, přesycená motivy a barvami, zbytečně komplikovaná. Také líbivá až komerční, Plná módní dobové symboliky, především zednářské.
Pro mě je jasným vítězem Bílek, nikdy jsem Muchovy barvotiskové obrázky neměl v oblibě. S Muchovou podbízivostí byl kříž.

Zastavení třetí - Staroměstské náměstí
Z Hradčan kolem Sobotkovy Kramářovy vily, Letná, metronom. Metronom funguje, symbolicky odměřuje čas. Symboly lze hledat i v průsečících a kříženích linií kyvadla, závaží a podstavce, Užívejte času občané, je pomíjivý, vy též, vzpomeňme na velikána, který tu stával!
Uličkami souběžnými s Pařížskou k Týnu a na náměstí. A to jsem si mohl odpustit. Vůbec mi nedošlo, že právě počíná advent a lidé místo pohroužení se do kontemplací skotačí kol právě rozsvíceného velestromu. Pokud neskotačí, trpělivě stojí ve frontách před nesčetnými stánky, aby oslavili čekání na příchod Spasitele přemírou jídla a pití, obžerstvím. Za útrpného dohledu Mistra Jana, který tu stojí nešťastně jako obří oxymóron, protimluv ke své kritice nestřídmosti a okázalé pýchy. Jen mějte na paměti vy, kupčíci ze svatostánků, jak i kvůli vám skončil oslavenec - na kříži!

Co nejrychleji se prosmýknu skrz davy, v závětří za Radnicí i já - již hladov - podlehnu a pořídím sobě velký langoš. Bez fronty, zato se sýrem, česnekem, kečupem a litrem oleje, odkapávajícím z ubrousku. Moc dobrý langoš.
Opatrně našlapuji nad pietním místem našich dějin, symbolickými křížky popravených bělohorských (sic!) vzbouřenců. Těch 27 symbolů stejně sotva zahlédnout skrz zimou podupávají nohy turistů s grogy a svařáky v rukou. Kde neshlukují se zimomřivci, táhnou se přes památník tlusté svazky kabelů a gumové ochranné prahy - k atrakcím a stánkům na náměstí. Pieta nepieta.

Zastavení čtvrté - Lucerna
V bio Lucerna právě probíhá Festival francouzského filmu, vyhlídl jsem si jeden kousek, co jsem neviděl. Talár. Příjemná nevtíravá komedie ze soudního prostředí. Starý morous soudce se v procesu procesu ještě jednou zamiluje a vypadá to dobře. Jestli neumřeli atd. Však ten případ záhadné smrti malé holčičky ze sociálně slabé rodině vyřešen nebyl, ani odsouzen. Remíza obžaloby a obhajoby, křížek.

Zastavení páté - Krysař
Film skončil tak akorát, abych tramvají dojel na Újezd a do Švandova divadla. Jak už to tak bývá, linka 9 jede ze všech tramvají projíždějící Vodičkovou poslední. I tak jsem do Švanďáku dojel s rezervou dostatečnou k vychutnání chlebíčku a rehydrataci v divadelní kavárně. Bez toho by byl můj zážitek poloviční, OK, třetinový, abych nebyl za nekulturní obžerné hovado.
Následující inscenace Dykova Krysaře v Gombárově režii je skvělá, novátorská v obsazení hlavní role ženou i scénickými prostředky. Příběh je notoricky známý - problémy, slib, řešení, láska, porušení slibu, konec lásky, znechucení, rozčarování, pomsta, všeobecná jatka, jen dva přežijí. Mrazivé, působivé, přitom stále veskrze současné. Postavy si celou hru bezuzdně užívají života, na konci memento, samý kříž. Až na opožděného rybáře a kojence, symbol nového začátku.

Zastavení poslední - Bílá hora
Výlet se zacyklil, Uroboros pojídá svůj ocásek. Dvaadvacítka mě vyvezla do kopce, na konečnou. Jdu silou vůle posledních 200 metrů k autu, hlavu plnou myšlenek na viděné a prožité. Mžourám do hry pestrobarevných světel. Nelze přehlédnout akční scénu přesně v místě, kde parkuji. Modré, červené, oranžové majáky, reflexní vesty, policajti, hasiči, sanitka s červeným křížem.
V příkopu vedle výpadovky, třicet metrů od mého auta, na střechu otočený sešrotovaný sedan, kola trčí vzhůru, podvozek ohořelý. Kolem se hemží dvacet postaviček z přistavených vozů, před autem stojí tři vystříkané hasičáky, záchranáři právě nakládají nešťastníka do útrob sanitky.
Nijak blíž nepříjemnou událost nezkoumám, na to nemám žaludek. Jen se mi hlavou rázem honí, jak dotyčný mohl na tak přehledném a rovném úseku dosáhnout tak komplikovaného karambolu. Současně mi běhá mráz po zádech. A upřímně držím řidiči (snad tam byl jen řidič) palce a doufám, že protentokrát jde o něco jiného než o další zbytečný křížek.

Sedím v autě a ještě než nastartuji, říkám si, jak iluzorní a tenká je linie mezi radostí ze života a scénou zmaru a konce, právě se odehrávající přede mnou. Že přesně to měli Horatius s Platónem na mysli svými bonmoty 'carpe diem' a 'memento mori'. Už tenkrát to spojovali do jednoho celku: 'Smrt přijde, ale teď budeme pít!' et vice versa 'Užívej, ale pamatuj!'. Líc a rub jedné mince v dialektické jednotě. Vlastně to samé, co pro dnešek symbolický křesťanský kříž, symbol zrození, života, smrti, znovuzrození a života věčného. Věřte nevěřte.
Otočím klíčkem, pustím rádio, na první křižovatce se vrátím na Varskou a projíždím opatrně kolem policisty regulujícího dopravu v místě nehody. Praze na rozloučenou ukážu zadní svítilny a už dost vyšisovanou samolepku na kufru: Valar morghulis!

Láska ke 3 pomerančům

To se mi ještě nestalo a to už pamatuji. Poslední dobou jím pořád dokola jablka, banány a mandarinky. Narazím-li pak v marketu na šťavnaté oranžové plody, je rozhodnuto. Tři budou tak akorát. Svatá citrusová trojice. Z opery od Prokofjeva.

Pomeranče jsou v obchodě vystaveny na strategickém místě. Aby je nikdo s plánovanou ani náhlou chutí nepřehlédl. Je jich kopa, dokonce víc než kopa. Nad nimi visí žlutá cedule, výrazný font, tučné písmo. Sleva! Plody jsou nejen mimořádně šťavnaté, zdravé, plné paprsků jižního slunce, jsou i mimořádně laciné. S o to větší radostí vybírám.

Tři jsou tak akorát, ale první tři nevezmu. nejsem žádný hrabal a nemám rád vybíravé paničky ani páníčky, co probírají celé krabice, opatlají všechny plody daktyloskopickými otisky a způsobí jim zhmožděniny, které se projeví až po čase, až si ovoce po inspekci vybíravce odnesete domů a za dva dny je máte nahnilé. Proberu jen zběžně ty na povrchu.
Mám zvláštní slabost vůči ovoci opatřeném samolepkou producenta. V mých očích jsou to kápové ostatních plodů. Ti nejlepší, příkladní, hrdý vzorek vitamíny nabité populace. Přednostně vybírám pomeranče onálepkované.
A teď se mi stane, co se mi ještě nestalo, i když pamatuji. Občas jsou v jedné krabici pomeranče všechny bez nálepky, jindy všechny s nálepkou, někdy jsou tak půl napůl. Už se mi stalo, že v jedné várce byly plody dvou nálepek; vzácný jev, ale stalo se. Dnes jsem i během krátkého probírání narazil na tři různé!!! (ne vykřičníky, 3 odlišné nálepky na 3 odlišných pomerančích)
Samozřejmě jsem vzal od každého odlišně signovaného citrusu jeden kus a cestou domu přemítal, jak se asi stalo, že se sešly. Jestli někde v centrální třídírně pomerančů - představuji si ji jako velkou halu ve velkém přístavu, kam připlouvají lodě z tropických krajin s tropickými plody, kontejnery jeřáby vyloží a ještěrkami urovnají do haly, pro pomeranče do haly s oranžovým nátěrem. Tam se pak zásilky třídí, přerovnávají a dál expedují k zákazníkům. A už tam se nějak stalo, že se promíchaly tři zásilky. Možná se mýlím a k promíchání pomerančů došlo až na samém konci řetězce, ve skladu marketu. Pan vedoucí řekl podřízenému zodpovědnému za vyskládání ovoce na pult: "Nějak je namixuj, ať se prodají všechny. A dej nad ně ceduli Sleva!, to zabírá!" A je po záhadě.

Stejně je - i bez záhady - hezké, že se v jedné velké bedně nakonec setkají a promíchají tři zájezdy z exotických zemí. Třeba nejsou všechny ze Španělska. Tamhleten je z Řecka, ten z Egypta, možná až z daleké a za oceánem ztracené latinské Ameriky. A taky si - ještě než jsou vybrány spotřebitelem - mohou oranžoví poslové slunce popovídat. Kde se narodili, jak o ně bylo postaráno, jestli byli sklizeni s láskou, jaká byla cesta. Taky o svých plánech do budoucnosti.
Já s nimi mám plán jasný - budou na tři po sobě jdoucí svačinky v práci. Jen budu mít problém s tím prvním - momentálně jsou všechny tři pomeranče stále na jedné lodi, na jedné palubě, v jedné lednici. Pak zůstanou dva, nakonec jen jeden samotný. Ten to bude mít nejhorší - už bude tušit, co ho čeká. Také kolegové z ledničky leccos vědí a těžko čekat slova útěchy od čerstvě odkrojené bolavé šišky lovečáku nebo přepůlené kapie.
Aby to bylo fair, budu je brát poslepu. Padni komu padni. Nehledím na barvu nálepky, na krajinu původu. Nakonec jste přeci všichni stejný druh, všichni stejný pomeranč!

Procházka od Staromáku
(adventní Praha)

Kabát sváteční,
flek od langoše,
od kraje ke kraji
přeci sem došel!

Pod kola tramvaji
spadl až v Ječný.

Průnik množin blbosti

BFU (Běžný Franta Uživatel, též Bloody Fuckin' User) českého internetu má mnoho zálib.
K největším libůstkám patří rozněžňování se a následné přeposílání a repostování foteček zviřátek, mláďátek, koziček, kočiček, pejsků, plyšáků a jiných chlupáčů. Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá!
K stejně velkým libůstkám patří rozhořčování se a následné nekonečné přeposílání a repostování různých příběhů a prohlášení a vyhlášení a statistik a konstatování, na tutti a stopro pravdivých, ověřených, garantovaných - jedna paní, diskuze na Novinkách resp. dezinformační stránky povídaly. Vzniká tak otravný, xeno- i jinak fobně zabarvený hoax.
BFU českého internetu se zajisté neobtěžuje o dokola omílaných "pravdách" kriticky přemýšlet, přemýšlení bolí; analyzovat je, analýza je sprosté slovo; často se ani nedostane k jádru sdělení, důležitý je titulek, první věta, excerpt; takového Frantu ani nezajímá, že jeho do světa volající hrůzostrašné apely jsou často pět, deset let staré a najdou se i relikty ze samotných počátků internetů.
Tato sdělení s absurdním ostnem nejvyššího nebezpečí z prodlení, s atributem útoku na základní lidské pudy a morální hodnoty, s vlastnostmi citového vydírání, se neustále vracejí jako bumerang, zahlcují a zaplavují internetový environment, až nakonec tvoří podstatnou část jeho obsahu. Balast a bahno českého webu 2.0, sociálních sítí, diskuzních for, mailové komunikace.

Když si ale dá někdo práci, probere ty nejvýživnější hoaxové hlášky a kreativně je promítne do druhé velké domény BFU, aplikuje na ňuňu chlupáče, dojde k zajímavému průniku obou množin a vzniku fenoménu nového. Typické hoaxové hlášky vytržením z kontextu původního a přesazením do jiného úrodného pole naberou na absurdní údernosti s rozměrem břichotřasného černého humoru. Ňuňu hoax! Přesně tak to mají mazlíčci rádi.

Better fall thru Radiohead!
Neznám lepší hudbu pro toto roční období, neznám...

V Lidlu

Dlouhá šichta, půl sedmé, cestou domů se stavit pro něco k večeři a snídani. Tak kam? Dlouho jsem nebyl v Lidlu. Lidl.

Takhle pozdě už v klášterecké filiálce skoro nikoho není. Ještě aby, všichni při té slotě venku dávno sedí doma u televizí nebo tropí činnosti jinde v suchu a teple. Doma nesedí ztepilá čtyřicátnice. Štíhlá, vysoká, dlouhé nohy, kozačky, seprané džíny, housenkovitá černá bunda, na hlavě pletená pokrývka. Je sportovní, ladná, udržovaná, kategorie MILF. Nesedí doma, nakupuje souběžně se mnou. A jak to tak v marketech chodí, naše cesty se mnohokrát protnou, i u pokladny nakonec stojíme za sebou.
Tolik mě ta paní neupoutala, abych si ji všímal soustavněji a zevrubněji. Až na jeden moment. To zrovna probírám dvě krabice s banány, jestli nenajdu trs ne moc zralých (bedna nalevo) nebo ne moc nezralých (napravo). Najdu. Na dně bedny levé. A jak žluťoučké plody sáčkuji, upoutá mne činění mladé paní, která stojí přes pult, u zeleniny.
Také probírá. Okurky. Salátovky. Kus za paušál, nejsou na váhu, je třeba vybrat zodpovědně. Ne moc malou, ne moc měkkou, ne moc málo zelenou, ne moc zahnutou. Podezřelé okurky nebrat. Ostatní prověřit, zhodnotit. Dáma hodnotí jednu salátovku za druhou, prověřuje zodpovědně. Opatrně bere štangle zeleniny do rukou, potěžkává, přeměřuje, hladí po plastovém obalu, vytáčí je do všech stran, prohlíží proti světlu i pod světlem. I napadne mě, že s nimi provádí zajímavé, ba lascivní kousky.
Poodjel jsem o kus, sešla mi z očí. Hlavou se mi honí až nemravné myšlenky. Myšlenky a touhy neukojeného. Toužebně se upínám k domovu, k ukojení nemalého hladu. Myšlenky se honí kolem barvy kapie, nejvhodnější k salámu, co čeká v lednici. Ztepilá čtyřicátnice má v tu chvíli touhy podobné - právě stojí u jogurtů, u těch viskózních, líně stékajících mléčných produktů, bere jeden po druhém do ruky a podvědomě se - v očekávání domácích radostí, už to bude, už, UŽ! - mlsně olizuje jazýčkem.

Ještě občas se těm dvěma podaří rozesmát mě...
(klik na voprásek pro čitelnější velikost)

Čezt pokroku!

Když jsem v úterý zakládal požadavek na on-line webové službě naší milované polostátní společnosti a vyskočil na mě interní název požadavku, hned jsem si řekl, že to asi nebude zrovna jednoduchý.
A to jsem byl tak nabuzený optimistickou předpovědi snaživého diblíka z ČEZ-hotline, ke kterému jsem se jako k první instanci dovolal po nemalém čekání doprovázeném příjemným vemlouvavým ženským hlasem, který dokola opakoval, že by bylo asi nejlepší, kdybych se na to hned vysral a zavěsil. Nezavěsil jsem a vyčkal horké rady: "To si u nás na stránkách vytvoříte účet, pak párkrát kliknete a bude to hotový - hned, okamžitě, střelhbitě! To jste mi ani nemusel volat."
A tak jsem si aktivoval účet, kontaktní údaje už tam pochopitelně měli, heslo, příliš jednoduché, delší heslo, OK, ještě jednou, párkrát klikl, stáhl jediný vyžadovaný formulář, vyplnil formulář, vytiskl vyplněný formulář, podepsal, naskenoval, přiložil formulář k online požadavku, připsal prosbu, odeslal.
A po dvou dnech mailem obdržel štulec, že toho bylo málo, další, před tím nevyžadovaný, terazky ano, formulář, vyplnil, vytiskl, podepsal, naskenoval, uložil, přiložil, připsal supliku. Zatím se snad ani nebudu rozčilovat, že všude se zavile ptají na stále stejné údaje, dostupné na krásně vyvedené stránce mého účtu všude kolem. Ale musí to prý být, jinak bychom už nebyli kamarádi.
Jdu - stále poměrně při síle a svěží - do třetího kola souboje. Na body zatím prohrávám, na ručník to není. A jsem rád, že duch v pangejtu ležící mršiny úřednického šimla ještě stále nevyprchal a že máme tyhle fajn onlajn služby bez nutnosti ničit naše lesy, vypisovat si gelovku a namáhat krasopisu dávno odvyklé zápěstí.

Kurnik šopa Schopenhauer!
(inverzně-pesimistická metafyzika)


Jak teď hledat élan vital -
pořád tma, jen sotva svítá,
pod nebem Nebel, furt jen Nacht,
kde pořád mám brát Lebensmacht?

Co se píše v ranním tisku: 

Nová, novější, nejnovější

Ráno 5.15, auto, práce, mlha, šňůra aut, v čele belhající se fiesta s vystrašeným řidičem/řidičkou. Pokud by někdo graficky zástup znázornil, byl by to živý řetěz vozidel natažený mezi odbočkou u Sempry a kadaňským hřbitovem, dobře tři kilometry.
Ale času dost, v autě teplo, rádio - kolovrátek od Chinaski, zprávy, před sto lety umřel Franz Joseph I. v Čechách známý jako Procházka st., nic nového, je ho plný mediální prostor už týden, takhle po ránu ale potěší, anžto zrovna díky němu tu trčíme, jinak by to bylo - jako v okolních civilizacích - o dvě hodiny později. Následuje počasí, na hovno. A Zelená vlna.
Už přes týden se srovnávám s tím, že to není lecjaká Zelená vlna, ale Nová Zelená vlna Radiožurnálu. S řízným promo dodatkem "Známe lepší cestu!". A říkám si, copak se asi stalo se starou ZV. Jestli byla řádně a obřadně pohřbena, oplakána, proslovy, věnce, kytice, largo z Novosvětské, žeh či rakev, v každém případě uložena nikoliv na krchově, ale do archivu. A říkám si, že rozšiřujícím adjektivem 'nová' si Radiožurnál udělal fóra na dlouhá léta dopředu - až bude i tahle nová stará, přejdeme z pozitivu do komparativu (novější) a pak do superlativu (nejnovější) a i to se dá apgrejdovat do aleluja - za 50 let budeme mít nejspíš "Úplně ze všech nejvíc nejnovější Zelenou vlnu Radiožurnálu".

Znáte leda houby!

Nemám vůbec nic proti gradaci přídavných jmen, je to pravidly uzákoněný proces, nešlo by ale začít jednodušeji - už u zelené? Zelenější vlna Radiožurnálu, Nejzelenější? K skoncování se starou zelenou, tou vyšisovanou, a nastolení nové, jásavé identity by to bohatě stačilo. A nebylo by to tak dlouhý a tak blbý.
Mě totiž nezajímá, jestli je něco nové nebo staré, ale jestli to funguje nebo ne, s čímž souvisí nesmyslnost dodatku o lepší cestě. Protože ani ta nejnovější zelená vlna nemůže znát lepší cestu tam, kde existuje cesta jediná, momentálně zašpuntovaná blbečkem, který se bojí obligátního podzimního oparu. Jasně, šlo by to objet přes výsypku, tam je ale zákaz vjezdu, na podzim jsou tam strašný výmoly, bláto a louže, poflakují se tam kanci se srnami a nejsou tam žádný lampy. To by taková lepší cesta dopadla! Navíc tuhle zkratku znají jen místní, nová ZV nemá nárok.
A tak bych tento jásavý, však veskrze nesplnitelný a tím lživý overpromise, prosil vypustit. Neprospívá silniční pohodě. Člověk má po ránu těžkou hlavu s časovým reliktem rakousko-uherského vyrovnání, s dávným rozmarem právě sto let mrtvého nespavého mocnáře; k tomu mlátí hlavou do volantu, když posté v posledním týdnu slyší 'máš pery ako čučoriédky'. V neposlední řadě by se chtěl osobně a na vlastní ruce setkat s řidičem úporně brzdícím čelo flotily.
To už pak vážně není vůle zabývat se falešnou propozicí, nesplnitelnou ani náhodou, ani starou, ani novější, ani tou nejzelenější ze všech zelených vln.

Michel Faber nejen k Brexitu:

"...necítím se být součástí žádného národa či literatury. A s trochou nadsázky bych navíc řekl, že jsem se do Anglie přestěhoval v nejhorším možném historickém okamžiku: čímž narážím na vzestup xenofobie, úpadek racionálního myšlení a rozmach obecné stupidity.
(...)
Nic z toho není a nebude pro moje národnostní cítění důležité: jsem a pořád budu bez národa." 

Z rozhovoru "Mně tedy na lidstvu ani moc nesejde...", Hana Ulmanová, Lidové noviny, příloha Orientace, 13. 11. 2016.

Listopadová Matějská

Postupujte nahoru k nám na lochnesku, máme ještě volná místa! A už se to rozjíždí dámy a pánové, už frčí naše speciální prodloužená listopadová jízda. A kdo bude nejvíc zvonit, vyhrává další jízdu grátis!

Davy lidí, úsměvy na tvářích, trikolóry na klopách. Krom každého desátého - ten je navlečen do signální vesty s nápisem Policie. Přijely posily z venkova, važme si jich za ochotu, mohli teď sedět u opáčka sedmého dílu Majora Zemana a nesedí, jsou tu s námi! Zátarasy, manévry, dupot těžkooděnců, tam nemůžete, tam jo, teď zas naopak. Blikající ječící antony, dodávky a oktávky zmateně krouží po bulvárech. Praha s prsty sirén a bublání strážní helikoptéry nad hlavami davů.
Nepoučení turisté stojí zmatení ve frontě na zátarasy hradních checkpointů. Dnes bodyguardi zhusta přitlačili, i když Vůdce - veden nečekaně logickým úsudkem - uklidil se pro jistotu na chalupu v Lánech.
A roztěkaní žandárové nakonec se realizují jako nohsledi různých skupinek procházejících městem. V počtu mnohem větším než malém. Až to vypadá, že kdosi vyměnil svobodné občany vyjadřující názor za zástup právě amnestovaných, taky už svobodných muklů, táhnoucích z Ruzyně na Wilsoňák.

Showbusiness

Václavák. U ódeesáckého Čuňasova stánku na Můstku pro pár lidí sotva chraptí Merta. Z cirkusového stanu kočovné společnosti "Okamura-san" o padesát metrů dál ho o desítky decibelů přebíjí na revoluční kuráž notně posílený Pepa Nos. O několik set metrů výše pódium stíní koně i s Václavem. Obří LED panely, každý chce (být) vidět, silácká hesla, veselá nálada, kamery. Přijďte pobejt, dobrou náladu a budíky sebou! Jen zatím není úplně zřejmé, co přesně to bude - Nedvědi a další z koncertů století, návrat hokejek z úspěšného zájezdu, benefice letošních supertalentů, předtáčení silvestra TV Barrandov?
Na Albertově k studentům blekotá upocený rektor Zima, který se ještě bezprostředně před Listopadem, byv sám studentem, vyznačoval zuřivým odporem vůči všemu nenormalizačnímu. Aby ne, jako předseda fakultního výboru SSM s vehementním nákrokem do nejvyšších pater normalizační mašinérie. Sotva domluví a je obklopen holubí letkou jinak odstrkovaných reportérů celoplošných médií, vhopká na pódium rozverný marešovitý moderátor: "Ahoj děcka, teď tu budeme mít super vážnou dízu, to není od slova diskotéka, ale diskuze, to je takový to jakože bavení se o vážných věcech, žjóva!, a tady herečka, co jednou hrála ve fakt hustym českym filmu Pusinky a vod tý doby jako dost zhubla, vypadá dobře, že jo?, a tak nám něco řekne k tomu porušování demogracie!"
Na Národní třídě korzo, stánky, pivíčko, buřty, svařák, trdelníky, kingswůd sajdr, kolovrátkoví muzikanti. Vyfešákovaní bařtipáni politici, hlavy máslem pomazané, pokládají květiny a pálí svíčky u přeinstalovaného obětiště, do kamer rozdávají úsměvy, vemlouvají se ovečkám se střižnou volební vlnou.

Rektor Zima

A tak mi je bezezbytku sympatická jedině stovka mládežníků v černém, v duchu anarchistických tradic jen vágně organizovaná, podupávající trpělivě, odhodlaně a s jasně čitelným záměrem před Právnickou fakultou. Na půlhodinu se stanu součástí davu a sosám z antifa juniorů mládí, elán a inteligentní hlášky. Možná sám v tu chvíli vypadám jako tajnej, takhle zvědavě střihající slechy a cvakající foťákem. Jsa integrován v černém davu, očekáváme pochod falangy náhlé koalice nácků a Zemanovců po Čech-Čech-Čech!ově mostě do uliček židovského města. Já jen zvědavý, co bude, oni s cílem jim v tom zabránit a ještě něco přidat na cestu, protože na zahnědlý pytel patří pořádná záplata!
Sice se nedočkám, musím dál a benga stejně o sto metrů dál odklání průvod na most vedlejší, mám ale hned mnohem lepší náladu a pocit a říkám si, že tohle je aspoň smysl dávající a funkční oslava revolučních tradic.
A raději rychle zapomenu na pouťové atrakce v centru. Moc nejmenovat, nekonfrontovat, v klídku, piánko. Dejte si pivko, zamávejte prapory, seřiďte budíky, všichni stejně. Tady zástupce studentů vám k tomu přečte, co mu za domácí úkol napsala maminka, Jarda Hutka zapěje Havlíčku Havle, v deset večer všichni povinně do kanafasu. Jo a dík, že jste přišli v takovém davu a nezapomeňte: za rok na stejném místě! Kdo, když ne my, kdy, když ne příští 17. listopad! Tentokrát pyžamová párty, jasný? Všichni do pyžam, symbolu ospalosti! Všichni, občané!

Žába

Kolegyně našla dnes ráno, cestou do práce, žábu. Živou žábu. Není na tom nic divného, máme tu kolem řadu mokřin a rybníčků a jezírek, žába se zatoulala a netrefila zpět domů.
Kolegyně si žábu přinesla do kanceláře, nalila do mističky vodu a žábu v improvizované vodní nádrži usadila. To už jsem ji viděl i já, klidnou žabičku na první povrchní pohled spokojeně odpočívající v tekutině, s hlavičkou nad hladinou.
S další kolemjdoucí kolegyní vytvořili jsme trojhlavý diskusní kroužek, fórum, které ihned zasedlo k prvnímu rokování. Téma: žáby, jejich život, potrava a jiné potřeby.
Odběhl jsem na internet zjistit, že se jedná o ohroženou kuňku obecnou a běžel zpět čekající kolegyně obeznámit s tímto poznatkem, touto zvěstí, a taky, aby s kuňkou manipulovaly obezřetně, protože vylučuje toxické svinstvo, jeví-li nelibost.
A plánovali jme, co si s žabkou počít, jak ji zpříjemnit chvíle u nás, co nabídnout k snědku a stanovit další postup. Kolegyně kuňku chtěly v souladu s vrozenými mateřskými pudy aspoň chvíli opečovávat, nakrmit, uchránit od venkovní nepohody. Moje mínění bylo odlišné - vrátit zmateného tvora tam, odkud nejspíš přišel - do rákosí u ČOV vedle naší haly. Dostali jsme se do názorového nesouladu, schismatu, kolegyň však nadpoloviční většina, ustoupil jsem.
Během naší vzrušené diskuse a vytýčení předběžného opatření na zachování žáby v prostředí skladového hospodářství kuňka zdrhla. Byla pryč. Jezírko v misce prázdné, žáby ni více. Necítila se být vázána závěry meetingu, uposlechla svých pudů. A odhopsala někam k rákosíčku vlastními silami. Logicky uvažující, přesto po čertech nevděčný obojživelník!

Placky z výletu

Nezralá společnost
(zamyšlení před výročím 17. listopadu)

Komunistický poslanec Ondráček, o kterém mimochodem slyším vůbec poprvé, přichází s nestoudným návrhem novelizace trestního zákona o paragraf, opět vnášející do zákonných norem totalitní a absolutistické principy hájení hlavy státu, presidenta, mocnáře.
Praporem návrhu střelhbitě jako tonoucí stéblem radostně mávají další parlamentní figurky stejné a názorově podobných stran a klubů, celkem k 60 kusům. Není to nic překvapivého - v aktuálně atomizované společnosti se najde dostatek příznivců, voličů, ztotožněných s podobnými snahami, vítajících se zadostiučiněním zákon na ochranu nezdravě nafouklé žáby z hradního pramene před třídou kavárníků, sluníčkářů, dobroserů a jiných havloidů. Třídou, definovanou samoúčelně právě aparátem žáby. Jen šlápněte na krk těm nezdvořákům, šťouralům a nevděčníkům! Legálně utněte tipec štváčům a neznabohům!
Potud žádné překvapení. Podobné snahy koneckonců patří k rozložení politicky podbarveného názorového spektra. Patří i k populismu, k permanentnímu úsilí vytěžit co nejvíce bodů z opodál peroucích se názorových frakcí. Vůbec bych z iniciativy v tomto případě nepodezíral žábu, ta je využita spíš jako prostředek než jako cíl.

Co mě ale překvapilo nad běžnou míru a rozpálilo do běla, je dovětek, ospravedlnění předlohy z úst komunistického zákonodárce. Dovětek korunující nestydatou troufalost návrhu. Soudruh Ondráček osvětluje návrh novelizace slovy, že "společnost ještě není zralá" a hlavu státu je opět třeba chránit před hanobením.
A já přemýšlím, co asi tak 'nezralost společnosti' znamená v ústech člena strany, která se bezostyšně hlásí ke svým revolučním tradicím, je hrdá na své konání mezi léty 48 a 89, netající se tím, že třídní boj a zúčtování s kapitalismem jsou stále její priority a že všechny prostředky nutné k účtování a boji jsou stále stejně dobré a potřebné. Dobře si pamatuji, že zralá společnost je v dogmatu komunistů synonymem společnosti komunistické. A velice dobře si pamatuji, jakými prostředky je široký bulvár ke komunistickým zítřkům dlážděn.  
Co tedy bude zapotřebí k dozrávání společnosti? Profízlování společnosti, aby se vědělo, co kde kdo říká, pronáší, kterak hanobí různé báťušky? Zbudování nápravných zařízení, koncentračních táborů a gulagů k zadržování, soustřeďování a přísnému potrestání provinilců nevyjících s poslušnými a se svými vládci spokojenými davy? Znovunastolení vlády jedné, jedné jediné strany, která bude nad zákonností bdít nesmlouvavě pod dohledem Velkých bratří? Další pozvánka na věčné časy, sepsaná nejvěrnějšími? Návrat k budování socialismu a komunismu po trapném pochybeném třicetiletém odbočení?

Pan poslanec soudruh Ondráček má pravdu. Společnost není zralá. Není zralá ta společnost, která za třicet let nedokázala zúčtovat nikoliv s pomlouvači kohokoliv, ale se zločinnou stranou, které je přes naprosto zjevnou identifikaci s totalitní minulostí stále umožněno podílet se na chodu společnosti netotalitní.
Zralá a zdravá bude tato společnost až ve chvíli, kdy o ní nebudou spolurozhodovat zločinci a jejich sympatizanti, kteří po nedoléčení nemocné společnosti v pravou chvíli opět profitují a bují a logicky dělají vše pro to, aby znovu legitimizovali jim vlastní zvrácené normy a nakazili nedostatečně imunizovanou společnost všeobecným morem nesvobody.

Karel Heligr

16. listopad 2014 v 23:42 · Klášterec nad Ohří

Na levné nálevně

Nalej
na lejna
lejna.
Lej!

O náhlé chuti a ulizování na tajňáka

Včera odpoledne jsem cestou z práce dostal takovou tu nesmírnou chuť. Iracionální, nutkavou, palčivou chuť. Tentokrát na dobrý zákusek. Jedu z Kadaně kolem vody, chuť přijde náhle. Až se mi udělalo mdlo a mžitky kroužily před očima, jak byla silná ta smyslová touha.

Trasa z Kadaně kolem vody vede kolem asi nejlepší klášterecké cukrárny na autobusáku. Není nic jednoduššího, než zaparkovat v Nádražní ulici vedle rohového baráku s cukrárnou a vybrat z bohaté nabídky tradičních dortů. Vybral jsem jeden malinový a jednoho harlekýna. Harlekýny tu mají úplně dokonalé. Zaplatil jsem, zákusky mi paní obalila a nasáčkovala do růžové taštičky z polyetylénu: "Aby vám to nepromoklo!" Venku pršelo, já skočil zpět do auta a pokračoval v cestě - přes semafory a doleva, letěl domů vyvenčit psa a ukojit svou nenadálou touhu. Takové touhy netrvají dlouho a kdybych opomněl, laskominy by skončily v lednici a za dva tři dny bych je žluklé vyhodil. I to se stává.
A tak by mě - čistě z psychologického hlediska - zajímalo, jak moc souvisí podvědomá znalost trasy a významných bodů kol ní, v tomto případě kvalitní cukrárny, s takovým obsedantním manýrem. Jestli to není náhodou jako s dobíháním na záchod - čím blíž je cíl, tím silnější signál k povolení jde ke svěračům a bývá to tak tak, přitom by potřeba ještě mohla nějakou chvíli vydržet...

A zákusková cesta domů má dohru. Odpoledne jsem chuť na sladké ukojil malinovým dortem, protože má nutkavá posedlost měla podtón konkrétní potřeby ovocného dortu. Harlekýna jsem přibral z obligátní povinnosti a nechal si ho na večer, ke klidné chvilce, k pravidelné čtenářské hodince místo televize.
Přiznávám, že je to z dietetických hledisek příliš před spaním, z estetických hledisek příliš v posteli. Mám ale tyto procesy za desetiletí praxe vyladěné a nijak zvlášť netloustnu a nedrobím. A líbí se to psovi, který má zásady správné výživy na háku a vždycky dostane ochutnat a nakonec i vylízat talířek, kde mu pár drobtů nechám.
A tak dislokuji harlekýn z tenoučkého hedvábného balícího papíru na talířek a před recyklováním obalu kontroluji vnitřek balení, zda neulpěly kontaktní pozůstatky zákusků. Ulpěly, vždycky tam jsou, zbytky malinového i šlehačkového. Ty přeci osudu, nebo jako obětinu bohům nenechám! A tak opatrně rozvinu celý křehký, dobrotou prosáklý, promaštěný arch a zbytky šlehačky, krému a malinového želé pečlivě olížu. Přesně jako ten můj pes.
A jako vždy mám u sladké chvíle instinktivní provinilý pocit. Je to rudiment z dětství, kdy mládě snadno schytá záhlavec za přestupek proti etiketě stolování. A tak se jako vždy nejdřív kradmo ohlédnu a přesvědčím, že není eventuálních svědků. Pohlavku je třeba vyhnout se v každém věku, to není rudiment, to je prostý pud sebezáchovy. Samozřejmě si vzápětí uvědomím směšnost počínání a je mu stydno za tu neopodstatněnost.
A stydno za léta přežívající nenažranost a vypočítavost. Protože v dětství byly tyto požitky jistou výsadou a neolízal-li bych já, olízal by sourozenec nebo někdo jiný - i dospělí v tom jeli, stejně jako já teď. O podobné vybalování zákusků, nanukáčů, rozdělování čehokoliv dobrého na menší části se často strhl boj. O rezidua na transportním balení. O zůstatky po složitě kalkulovaném rozdělení celku na žádaný počet porcí. O výsledky geometrických zákonitostí, zbytky po zaokrouhlení. Navíc se často slízlo více než nutno - zveličilo zaokrouhlení, úmyslně podcenila velikost dílků, Vždycky něco zbylo a nárok na zbytek byl nevyřčeným privilegiem vybalujícího a rozdělujícího pověřence.

Po spikleneckém utvrzení, že mě při olizování papíru nikdo (krom psa, který by se akce velice rád zhostil) neviděl, vybavím si všechny tyhle dávné tajné radosti: vybalování zákusků z dortové krabice, balícího papíru, dělení nanukáče, porcování kompotu, okurkového nebo mrkvového salátu do misek, pudinku do skleniček, buřtguláše do hlubokých talířů, zapékaných kotlet a brambor se šlehačkou do mělkých. Vždy bylo co olíznout, co ujíst, jedna dvě lžíce unikly přerozdělení a posloužily přímé spotřebě.
Vše dáno povahou materiálu, ozřejmeno jako tajná odměna za práci navíc. A bylo třeba mít se stále na pozoru - že nikdo nekouká, nikdo nejde, nejsou eventuální soudci a trestající. Instinktivní strach v naprosté většině případů neopodstatněný, protože všichni spokojeně sedí za zdí a dvěma rohy, u televize nebo při svátečním rozhovoru. Nikoho právě netíží, co se děje o pár metrů dál, za zády. Nakonec jsou spokojeni všichni, vděční za komfortní přísun dobroty až pod nos. A každý ví, jak to chodí, každý to zažil na vlastní kůži, vlastní mlsný jazyk.  

A vybavím si i ulizování krému nebo těsta z mísy, uždibování z obložených talířů, narozeninových dortů, vyjídání rozinek z koláčů, třešní z pudinku, okurky nebo vajíčka z chlebíčků, noční návštěvy odstavených hrnců. Činnosti podobně uspokojivé, spiklenecké, na tajňáka. Při kterých jste mohli mnohem zaslouženěji a velice snadno přijít k menšímu tělesnému trestu. Je to ale jiná kategorie. Téma, které od příhody s náhlou nutkavou touhou po sladkém odbočuje nad rámec diskursu. Téma na někdy jindy.

Karel Heligr

14. listopad 2015 v 15:00 · Klášterec nad Ohří · 

Pat riot

Hranice jako
vlas tenká,
odevšad 
létají facky.

"Smrt obětem!"
huláká nejedna vlastenka,
z václavské kobyly
játra rvou národní racci.

Cheb

Sobota ráno, venku nevlídno, ne moc nevlídno, jen trochu. Válím se v posteli, pes se taky válí v posteli, válíme se v posteli oba a já si říkám, že je nevlídno jen trochu na to válet se v posteli ve dvou, to za nás bohatě zvládne pes.
V poledne se navlíknu do tří vrstev, abych netrpěl zimou, klíčky od auta, jedu přes Vary do Chebu. Dnes ve Varech neuhnu, jak se mi stalo před týdnem a dojedu až k začátku Ohře na území ČR.
Cíl: GAVU a G4 a procházka. Na Komorní hůrku asi nebude čas, tak aspoň ke Skalce a kolem řeky zpět k autu, které jsem zaparkoval na Zlatém vrchu. Na Zlaťáku hned pod bývalými kasárnami, kde jsem v letech 92 a 93 rok pobýval a mám na tu dobu i hezké vzpomínky, třeba jak za mnou přijelo moje děvče, úplně čirou náhodou mne potkalo cestou z nádraží ke kasínu na průtahu městem a volalo na mne zdáli a já ho ignoroval, jelikož jsem si myslel, že je to jakási šlápota, kterých tu tehdy byla přehršel a já se přeci s nějakejma kurvama nebavím!

Za poslední půlrok jsem tu potřetí a už jsem si stihl řádně osvěžit vzpomínky. A zjistit, že za těch 20+ let se mnohé veskrze změnilo, veskrze k lepšímu. Na počátku 90. let bylo město poznamenané osudem sídla v západním pohraničí, formovaného poválečným odsunem nepřátelského obyvatelstva a následným masivním přísunem armády, zabezpečující hráz socialismu. Šedé město, zásluhou divokých porevolučních poměrů, kdy se smělo úplně všechno, ovládané nejasnými pohlaváry a nepsanými zákony šedé ekonomické zóny.
Atributem Chebu raných devadesátek byli pasáci a všudypřítomné šlapky, překupníci levného německého šuntu, trhovci prodávajících cenově výhodné české zboží a kýč tam chudým, tu bohatým Sasům a Bavorákům, a nastupující cizojazyčné mafie - jugoši, rusáci, vietnamci. Tehdy Cheb za moc nestál - krom pár památek kolem náměstí (Špalíček) vše ošuntělé, pobořené, armáda a s ní i značné množství pracovních příležitostí a nemalý ekonomický profit na ústupu. Bylo tu draho - spanilé jízdy odrbaných německých lancknechtů za lacinými produkty dosud částečně regulovaného postsocialistického hospodářství zvedaly ceny na nadstandardní úroveň a ani do hospody se nedalo pořádně zajít.
To už není. Staré časy připomínají roztříštěné pozůstatky vietnamských marketů, pár lehkých holek, několik podniků s červenými světýlky kolem výpadovky na Aš, "parking nur für Gäste!", Jinak je vše jak má být - město žije a nabízí mnohem víc než jen obligátní Špalíček, kde zapíchli Valdštejna, a Hrad se zbytky románské architektury, který byl před 20 lety málem na spadnutí. Mají tu dvě vynikající galerie, divadlo v opravené budově, nádhernou secesní městskou knihovnu, okolí Ohře pod přehradou funguje jako rekreační zóna s promenádami, dětskými a workoutovými hřišti, množstvím turistických i naučných tras a dlouhými kilometry cyklostezek. Též řadou občerstvovacích stanic, jejichž ceny jsou naprosto přiměřené celostátní úrovni, podstatně nižší než v okolních vyhlášených lázních.

Opouštím srovnávací vsuvku. Opouštím též auto na parkovišti a jdu k Ohři a mostu spojující Zlatý vrch s centrem. Ještě než vylezu po strmých schodech k svatému Mikuláši a na náměstí, zdraví mne před denní vinárnou s blikajícími bedničkami ošuntělý vejpitka v obnošené bundě a kulichu, rudý nos mu svítí mezi trčícími pačesy neurčité světlé barvy. Vzápětí na parkovišti pod chrámem maník, resuscitující obstarožní audinu startovacími kabely vedoucími k zatím fungujícímu, ale úplně stejně obstarožnímu tranzitu. Taky je rudý v tváři, spíš od mrazu než chlastu, zvedne hlavu od motoru pod roztlemenou kapotou, mávne rukou a zahřmí "ahój!". Tak nevím, staří spolubojovníci to nebudou, spíš tu budu mít dvojníka, to se stává.
U svatého Mikuláše zjistím, že už je přístupná ještě nedávno jen slibovaná vyhlídková věž. A tak vyhlídková - je to normální zrekonstruovaná kostelní věž; vysoká jo, to jo, vyhlídka z ní bude fajn. Nalákán na ptačí perspektivu a střechy starobylého centra a pohled k Hradu, ze kterého jsem minule shlížel sem, jsem rázem rozhodnut. Vstupné se platí v turniketu: jedna dvacka nebo jedno euro. V peněžence mám samozřejmě v drobných jen jednu pětku a dvě padesátikoruny, ani dvacku ani euro, ani jednu ani jedno. Vyhlídka se nekoná. Nahlédnu aspoň do chrámu, za tu pětku. Hlídač u vchodu sice kyne rukou, že dávat nemusím, že to je dobrovolný (nedbaje cedule "Doporučené vstupné 20 Kč nebo 1 €.", to mají koukám unifikované), ale že teda děkuje a do ruky mi vrazí modrotiskový letáček s nástinem historie svatostánku, interiérem ničím nevybočujícím ze svatostánkové normy.

Náměstí před mnou. Nad Špalíčkem už postavili dřevěné stánky vánočního trhu. Uniformní pro všechny takové trhy. Ještě nefungují, ještě nemáme advent. Škoda, horká čokoláda by přišla k chuti. A tak mě zaujme jen dřevěná kaplička s křížkem na špici a velkým mléčně bílým tablem s číslíčky. Ta budou jistě podsvícená a ač celý ten shluk čísel vypadá jako herní pole binga, půjde o odkazy na odstavce bible nebo misálu pro účely mší - rozsvítíme pole pod příslušným součíslím, shromážděné ovečky nalistují v písemnostech a rázem budou osvícené.
V galerii vedle radnice je několik aktuálních výstav, taky výstav stálých, ještě o barák dál je Retromuseum, přístup možný na vstupenku od vedle, to taky zvládnu. A když Retro, tak i s retrobufetem v přízemí. Ten moc retro není, s úplně moderními prosklenými chladicími vitrínami, nemají tu ty staré s měděnými trubkami a námrazou kolem, taky kávovar není moc retro, nemají mix box na juice, prosklené lednice na nápoje dříve taky nebyly. Stejně si dám vineu rovnou z basy, o bufetové teplotě - venku je mráz, chlazenou nechci. K vinee retro chlebíček se šunkou, čerstvý, a pod skleněným poklopem na talíři usazenou poslední palačinku. S tvarohem, marmeládu bych raději, ale tohle je taky retro, protože vždycky zbyly leda tvarohové, to je odjakživa. Paní bufetářka je příjemná a sama o sobě retro. Má tak 70 let, oblečenou klasickou šatovou zástěru, barevnou, květovanou, 100% polyester, vsadím se, že ji nosí sama od sebe, nikoliv jako provozovatelem muzea nařízenou uniformu. Svačinka dobrá, ceny přijatelné, nikoliv však kolem desíti korun, jako v 84.. Další retro přijde u mladíka v pokladně, chci si koupit jeden kousek z nabízené retrokolekce, dražší, "Máte terminál na karty?", "Nemáme!". Chtělo by to dodat "ptejte se za týden!", na to je ovšem mladík opravdu hodně mladý.

Čas pokročil. Přeběhnu náměstí a v infocentru musím si opatřit magnetku. Jsem tím skoro posedlý, ale aťsi! Mají taky jednu retro. S Albrechtem. Valdštejnem zapíchnutým asi před 400 lety asi 50 metrů odsud. Ten se bude na lednici krásně vyjímat, mezi nedávno pořízenými Karlem Otcem vlasti z výstavky ve Valdštejnské (haha, to je náhodička!) jízdárně na jubilejní výstavě k jeho 700. narozeninám a parafrází Boschovy operace kamene bláznovství od kanovníků ze Strahova.
Postranní uličky města jsou v sobotu odpoledne liduprázdné. Cheb je celkově takhle o víkendu mimo sezónu ospalé město - běžný život se dávno přesunul do sídlišť, v centru sídlí jen obchody, banky, pojišťovny, firmy a úřady, a mimo otvírací a úřední hodiny střed zeje prázdnotou. Taky všude stejné, bohužel.
Na Františkánské náměstí dojdu sám, nikde nikdo. V úžasně zrekonstruované budově bývalého špýcharu, tu sídlí na fotografii zaměřená Galerie 4. V celé galerii jen já, hezká slečna u pokladny, která mi vyjede lístek, vzápětí dorazí i chlapec toho děvčete, přispěchal jí ukrátit dlouhou chvíli za přepážkou, ona pak kouká do internetu a on listuje fotomagazínem. Na rozdíl od prostorných a energeticky náročných kamenných galerií na náměstí je ve špejcharu teploučko a já si odložím do šatny, která je pod dohledem hezké slečny - za šatnu je nerezový stojanový věšák s dřevěnými ramínky. Pověsím na ramínko bundu a bílou igelitovou tašku s knížkou o technice malby zvané Syntonos, barevnými letáčky z GAVU a magnetickým Valdštejnem, a už stoupám do tří pater budovy.
První patro fotografická historie Chebu, vzpomínky na začátky a pokroky místních amatérů, profíků a jim sloužící techniku, s letmým náhledem do najmě portrétní tvorby. V druhém a třetím patře perfektně poskládaná a vypravená prezentace studentů fotografie a nových médií Bratislavské VŠVU. Půda je bohužel nepřístupná, skladují tam židličky a jiné jindy potřebné propriety galerie. Zprvu se stejně kochám především interiérem historické budovy. Samotný původní účel špejcharu, sloužit jako sýpka, zrcadlí se v architektuře - dřevěné trámy podpírající stropy, hodně oken k větrání, dveře i do prvního a druhého patra pro snadnější přístup k uskladněným zásobám. Každé patro je jedna velká vzdušná místnost, sloužící dříve ke skladování obilí a jiných zemědělských produktů. Celá sýpka je velmi citlivě a organicky upravená k výstavní činnosti.
Opatrně našlapuji, abych nerušil dokonalé ticho, jen tu bzučí klimatizační jednotky. S požitkem dýchám vzduch provoněný historií a říkám si, co všechno se za staletí existence sýpky muselo tady a v okolí odehrát - všechny ty slávy, vzestupy a poklesy významu města, loupežné výpravy, strkanice, popichování, války, odsuny a přísuny obyvatelstva. Všechno to tu je, mezi trámy, ve zdech, v uličkách za okny.
Exponáty ovšem také stojí za pozornost, hlavně v horních dvou patrech. Tolik talentu pohromadě se nevidí často a já se utvrzuji v přesvědčení ponechat ke mně již přirostlý, za pár kaček fotoaparát. Jen tak na reportážní záběry bez výraznějších ambicí. K vytváření vysoké fotografické kultury tu s velkou názornou jistotou máme zástupy mnohem kvalifikovanějších. Jen mě pak, když už svlékám bundu z ramínka, mrzí, že obchůdek galerie nemá k výstavě téměř co nabídnout - rád bych si pořídil reprodukce některých fotek, katalog nebo ty od jedné ze studentek veselé pohledy s imperativem pod obrázky: "Send me or keep me!". Těch bych rád pár poslal a pár si nechal.

Venku před galerií, na Františkánském náměstí, nudličce sevřené areály Františkánského kláštera a Kláštera klarisek, je klid, po čtvrté odpolední, začíná se smrákat. Čas akorát k uskutečnění druhé části plánu, procházce ke Skalce a obloukem zpět ke Zlatému vrchu.
Prosmýknu se průchodem k neorenesanční elegantní budově Městského divadla, která zdobí divadelní náměstí a je přirozeným středem vilové čtvrti s širokými ulicemi mezi vznešenými vilami zlatého věku konce 19. a začátku 20. století, belle époque, všem vévodí nedaleký secesní skvost, Kreuzingerova lidová knihovna. Té jen zamávám, mířím dál.
Jsem na semaforech u rušné výpadovky, napravo paneláky sídliště Skalka, které dostalo jméno podle přehrady, která je utopená v malebném údolí za ním. Křiklavě barevné fasády paneláků jsou bohužel to jediné, co hyzdí lesnaté, oku lahodící okolí břehu nádrže. Co nejrychleji se protáhnout skrz nevlídnou architekturu masového bydlení k vodě, to bude chvilička.
Byla by chvilička kdyby. Kdybych se po cestě nezabýval nečekaným setkáním s legální graffiti výzdobou stěny místního gymnázia od graffiťáka Luděkeima, který ještě před čtvrtrokem vystavoval svá dílka v GAVU s parťákem Noneckem. Chlapci mají pseudonymy, inu street art, Banksy forever! Kdybych se nezabýval a pak se u tenisových kurtů důvěřivě nechytil zelené turistické. Jak potkám turistickou značku, přestanu hlídat svůj orientační smysl, založený na důvěře v rektangulární uspořádání světa. Totiž že když někde zahnu doprava a jdu rovně, pak stačí zahnout ještě třikrát doprava, mezitím jít stejně dlouho rovně a dorazím do výchozího bodu. To většinou funguje, jen člověk nesmí přestat pravé úhly hlídat. Deklinace od zvoleného azimutu pak narůstá a ztráta pravoúhlosti se projeví tím, že turista je rázem někde jinde, než si myslel, že je někde uprostřed země nikoho, na konci civilizace. V tomto případě sice stále v Chebu, ale na periferii, v osadě za kolejemi (kde se tu probůh vzaly koleje, tady má bejt řeka!).
Osada Zátiší je jistě za normálních okolností klidné a nerušené místo pro život: vilky, baráčky, zahrádky, garáže. Takhle ve tmě, s nepříliš hojným veřejným osvětlením, stává se pastí na zmateného turistu, odkloněného součtem drobných odchylek v navigaci od vytyčené trasy, pochodujícího momentálně přesně na opačnou stranu. A tak jsem se stále zmenšující se důvěrou ve zvolený azimut došel až na konec asfaltky, k poslední zahradní chatce. A potkal naštěstí postarší dvojici, vracející se z večerní procházky.
"Dobrý večer, můžete mi poradit - dostanu se tudy k přehradě, k řece?" "Ale milý pane, to jdete úplně špatně, tudy dojdete do Pelhřimova!" Přisvědčím, že do Pelhřimova rozhodně nechci, v duchu oceňuji smysl pro humor a citaci Vesničky, a nechám se navést na cestu zpět: "Musíte zpátky přes přejezd a pak skrz celé sídliště po hlavní z kopce až k vodě!" Stejně se po cestě ještě dvakrát optám psy venčících kolegů, pro jistotu. A doma pak z mapy zjistím, že starý pán možná smysl pro humor měl, nikoliv ovšem v tomto případě, protože bych skutečně došel do Pelhřimova, a ne po zelené, i z té jsem dávno sešel ve tmě, po bahnité polní cestě. A ani tam nemají krematorium, jen vesnici daleko od mé destinace. Návrat leda autobusem MHD, nebo taxíkem.
Pak už - o bludný kámen na srdci lehčí - spokojeně rázuji sídlištěm Skalka, z kopce k nádrži Skalka, tady už to znám z dávných dob. Jsem opět orientován v prostoru, čas mi hlídá houstnoucí tma, rozsvícená okna paneláků se zářícími panely plochých obrazovek a z pootevřených ventilaček nesoucími se vůněmi připravovaných večeří a hovory rezidentů.

Cestu od přehradní hráze znám důvěrně, je i v noci osvětlená. Ohře je navíc jistota - za normálních okolností plyne jedním směrem a až domů, do Klášterce, do Kadaně. Raději pojedu autem, je opravdu dost zima, na koupání to není.
Ještě před podhradím, v části zvané Krajinka, přejdu řeku po nové lávce s již bohužel uzamčenou vyhlídkovou věžičkou a poslední kilometr cesty k zaparkovanému vehiklu je klidný a nerušený. Jinak poměrně zaplněné (cyklo)stezky zejí prázdnotou, na druhém břehu vystrkuje ze tmy hlavu decentně nasvícená hradní Černá věž. Už se vidím zabořený do autosedačky s topením vytočeným doprava. Ještě však není všem zážitkům konec!
Pouhých sto metrů před koncem pochodu na mne nejdřív vříská skupinka opilé či jinak stimulované romské mládeže. Mládež se opírá o zábradlí, oddělující Koželužskou ulici od vodního toku, ještě že tu bariéra je! Jednotlivci, kteří se neopírají, občas se válejí po silnici, za hurónského řevu zachraňováni před přejetím. Povšechně vládne veselá nálada, smartfoun hraje do skoku cikánskou muziku - barová dechovka, typický dvoutónový rytmus, děvčata z party zpívají s sebou, romsky samosebou. Chtějí se družit nebo chtějí něco jiného, to nezjistím, už tu pro nikoho nejsem, zajímá mne jen auto nedaleko.
O pár metrů dál mne pozdraví hubené děvče, stojící v proluce mezi baráky. Dlouhovlasá, v těsných teplákových kalhotách adidas, bundičce s bílým umělým kožíškem. Východním přízvukem, dobry vječer. Není to slušnost, jde o signál, že by možná na mě měla chvilku někde za rohem nebo v autě. Tak jsou tady pořád, vida!
A není úplně konec, přes ulici vidím čtyři zářící okénka v boudách velikosti stanoviště hlídače parkoviště. Jsou seřazené v řadě podél protějšího chodníku, každá sotva dva metry široká, se stejně velkým rozestupem mezi jednotlivými budkami. Marně přemýšlím, k jakému účelu slouží. Jak se blížím, všimnu si led displejů s běžícími červenými nápisy Exchange a Open v každém okénku. A asiatů sedících poklidně za skly jako přepážkami banky. Směnárny, noční směnárny! Vůbec netuším, proč tu jsou hned čtyři a proč vůbec! Bývala tu malá tržnice, v které byl ruch, spousta Němců. Dnes tu není nic, jen pár bordelů v okolí, jedna šlápota naproti a opilá cikáňata u řeky.
A jsou ty peněžní kiosky, živé bankomaty, nějak vytržené z kontextu, nepatří sem. Jenže co já vím. Zdejší budou znát pravý účel. Příště se někoho zeptám, třeba slečen v muzeu, určitě budou vědět.
Cestou domů, jsa už bezpečně v teple kokpitu, o směnárničkách přemýšlím a dojdu k závěru, že nejde o nic jiného než noční pokladny místní mafie, v kterých se sbíhají tržby z legálních i nelegálních obchodů, z večerek, nonstop barů, ještě fungujících tržnic, od pasáků, nightclubů, z celého stínového obchodu běžícího na pozadí všedního dne - kontraband, drogy, obchod s lidmi atakdál. Bůhví a já to snad ani vědět nechci. Ze stejného důvodu jsem náhlý výjev necvakl - nejsem investigativec a mám se rád. Na dohled jistě stojí zaparkovaná luxusní kára s tmavými skly a ochrankou uvnitř, dobře vybavenými bodyguardy nelegálního cashflow, kteří si neberou servítky s přespříliš zvědavými cizinci.
Nakonec se mi stejně nejvíc zalíbí teorie, že šlo skutečně o budky mimo realitu, o portály k jiným geografickým končinám, do jiného prostoru, vesmíru, možná i času, snad přímo 20 let zpět, kdy jsem tu byl celý rok a kdy se vše zrovna nadšeně rozjíždělo. Nakonec vůbec není jisté, že boudy mají krom průhledného osvětleného čela taky zadní vchod, že po zavíračce se sotva slyšitelným lupnutím nezmizí v hyperprostoru, odkud se tu před chvílí vynořily. Já osobně jsem si jich cestou do města nevšiml a jestli tu byly, rozhodně v nich neseděli směnárníci...

Mám to vyprávění dnes hodně dlouhé. A taky ano - byla to dlouhá procházka. Rozhodně delší, než bylo v plánu. Zdravím do Pelhřimova!

Karel Heligr

13. listopad 2013 v 9:48 · 

konkurs na

a stěžuji si plačky
že už nejspíš nenajdu

děvče

co má dřevěnou nohu
v knihovničce Viana
umí vařit kulajdu
a bramborový placky

Moudrá sova radí: Je podzim, hurá do kina!

Strupčický maják

Bylo včera odpoledne hezky, což je v listopadu v našich končinách celkem vzácný jev, tak místo abych se z práce obligátně odšoural domů k odpolednímu oddychu, zamířil jsem na druhou stranu - kol Nechranic, přes Údlice a Všestudy do Strupčic a za kostelem sv. Václava doprava na úplný konec asfaltky, která tu dřív nekončila, vedla k dalším vesnicím, které už nejsou, protože v 70. letech ustoupily těžbě uhlí a na jejich místě je velká jáma, kterou provozuje Vršanská uhelná a ještě dlouho - dle jejich stránek téměř půlstoletí, zatím snad bez dalšího planýrování - provozovat bude.

K majáku.

Na konci asfaltky je improvizované parkoviště před závorou, která znemožňuje motoristům průjezd dál, cyklistům je vjezd povolen, cestička navazuje na oficiální cyklostezku a vede k rozhledničce, vlastně majáku, Strupčickému majáku.
S tím majákem se to má tak, že zatím majákem v pravém slova smyslu není. Jednou však určitě přijde jeho čas. Je totiž - spolu s Duchcovskou marínou - první vlašťovkou impozantního a nadšeného projektu na vytvoření opravdového moře, Moře Klidu, naší první slanovodní plochy na místě všech bývalých dolů severozápadních Čech. Hned jak Vršanská uhelná dotěží, protože to tak vychází, že u Strupčic se bude těžit do poslední chvíle, hned potom bude moře.
Maják tak aktuálně neslouží plynulosti a bezpečí lodní dopravy, je tu zatím pro radost turistům a snílkům. Ačkoliv je malinký, dosahuje výše několika dospělých cyklistů, je strategicky umístěn na výšince, hřebínku Chomutovsko-teplické pánve, a je odsud krásný rozhled po bývalé zemědělské (což je ilustrováno na srovnávacích mapkách po obvodu cimbuří), současné důlně-energetické krajině. Na východě Most a Počerady, na západě Chomutov a Jirkov s hradbou Krušných hor, na sever jáma dolu, Komořany a Litvínov, na jihozápadě tušit rodné končiny - Kadaň a mohutně pářící objekty ETU a EPRU. Inu, současná krajina horníků a energetiků.

Z majáku.

Rozhlédl jsem se a fascinovaným pohledem pětiletého kluka dobře půlhodinu sledoval cvrkot v důlní jámě - těžba uhlí je dokonale organizovaná, dlouholetý špičkový know how - rýpadla, zakladače, kabelové vozy, pásovka, mezi nimi rejdí dozery, scrapery a dumpery, náklaďáky a terénní osobáky, tamhle kamion rekultivační firmy odváží sazenice stromků, přímo pode mnou se nakonec vynoří Niva bezpečnostní služby. To už jsem slezl z majáku a pohyboval se daleko za pocit nebezpečí vnucujícími hraničními cedulemi důlní činnosti. Chlapci z ochranky se na pokyn signálu z kamer nedalekého stožáru přijeli podívat, zda tu netropím neplechu a neloupím druhotné suroviny nebo neodnáším uhlí na zátop. Tak jsem raději otočil, své už jsem měl stejně vykoukané.
Další chvilky jsem trávil studiem dvou informačních tabulí, z nichž jednu vyhotovila důlní společnost, druhá šla na konto obce Strupčice.
Na první z tabulí jsou dvě mapky jámy - první ukazuje stav aktuální, jak se tu těží dnes a jak se bude postupovat dál; druhá pak, jak bude jáma vypadat za 50 let, až jámou nebude, až všude kolem vyrostou lesy a luka a vodní plochy a budou tu srnky, ptáci, klid a mír. O moři ani slovo. Zatím.
Na druhé tabuli je taky mapa, krásně malovaná, názorná, turisticky cenná - jsou tu všechny stezky, pro pěší i bicyklisty, pamětihodnosti, významnosti, široké okolí jak na dlani, velmi užitečný obrázek. Taky je tu povídání o obci a to jsem se dočetl věci!

Tušimická elektrárna si hraje na schovku se sluníčkem.

Obec Strupčice nemá kvalitně doloženou historii - pralidé tu sice dle vykopávek byli odnepaměti, dobře 5 tisíc let, ovšem z dob, které už písemné paměti mají, není o obci jediná zmínka a tak se pořádně neví, jak dlouho sídlo v údolíčku mezi Žatcem a Chomutovem stojí. To ale nikomu nijak zvlášť nevadí. S rozvojem těžby uhlí v století 19. obec nabývá na významu, bydlí tu horníci a lidé jim potřební, též zemědělci, všichni německé národnosti. Pak přichází další historická výpustka, okénko, doba byla nelehká, proč o tom mluvit. Po Únoru přišly doly povrchové a v 70. letech byly Strupčice dokonce vyhlášeny Obcí vzornou, čemuž jsem se pousmál, neb to jistě psal hrdý pamětník. A v 80. letech málem bylo po všem, bylo namále, téměř se likvidovalo - po vzoru našich Mikulovic a Vernéřova - ve prospěch plánovaného postupu těžby. Tehdy bylo plánování obecně alfou a omegou života. V 89. byl na stole plán na další odsun obyvatel, tentokrát nedaleko, do nově vybudovaného sídliště v nedalekých Sušanech. I nastala éra stavební uzávěry, lidé utíkali, obec chátrala.
Po revoluci byly chmury zahnány, vše se v dobré obrátilo, nic nebouralo, byly nastaveny limity těžby, uzávěra prolomena. To je dnes na první pohled zřejmé, staví se ostošest, spíš skromnější rodinné domky exulantů z městského ruchu. Obec je nyní optimisticky naladěná, perspektivní, úpravná, útulná. Jistě se tu žije velmi příjemně - v místě stranou hlavních dopravních tepen, lišky na dobrou noc v ceně. A ten důl ani nevidět, je až za kopcem. Navíc z Vršanské uhelné do pokladny obecního úřadu jistě nemálo kape, což je koneckonců součástí obecné místní prosperity.

Ale měsíc s Počerady nehraje.

Úplně jsem ale jásavým, kronikářským stylem zapsaným informacím neuvěřil. Zkušenost dlouholetého občana zdejších osudem stíhaných končin mě naučila, že když už se jednou o likvidaci místa a vytěžení hnědého zlata pod obcí ležícího uvažovalo, jsou zásoby prokazatelné a až zlato dojde, dojde i na aktuálně zmrazené limity a Strupčice osudu neujdou. Já osobně bych tu barák nestavil, i když já bych nestavil barák nikde, takže můj názor není v tomto ohledu relevantní. Doufám, že se můj vnitřní hlas mýlí a že někdo konečně z trezoru vytáhne generálně očekávaný patent na termojadernou fúzi nebo jinou energetickou revoluci a že se dokonce dotěží dřív než za půlstoletí, vše se zazelená a mezi háji a lučinami budou k odpočinku zvát zdobná jezírka a snad i Moře Klidu.
A ta dnes slepá silnice k cyklostezce a majáku už zase nebude slepá, se závorou na konci a dalšími opatřeními proti nezbedným čtyřkolkářům. Bude spojovat nová sídla v krajině vrácené původnímu účelu, nejlépe sobě samé. A třeba naopak - bude slepá navěky, vedoucí ke kotvišti lodí s již připravenou dalbou a nad jihozápadním pobřežím Moře Klidu bude bdít nedaleký Strupčický maják. To aby na mělčině neuvízla loď, nedejbože nedošlo k nějakému hroznému neštěstí. A to by byl úplně nejlepší scénář. Ne to neštěstí, to naše moře a klid a tak.