Nematé?

Uvykl jsem při výletech do Prahy popíjet nápoj, který je v našich západ-ákovských končinách aktuálně nedosažitelný, i když zanedlouho ho bude určitě všude plno i tu. Ono se mu taky říká nektar hipsterů, pro oblibu v subkultuře, která má svůj zenit pro změnu spíš za sebou. Hipster nejsa, s nektarem souhlasím, ten nápoj mi plně konvenuje chutí - není sladký, je lahodný, osvěžující a též stimulující. A já si drogy, které jsem si ještě nezakázal, hýčkám.

Vím už o místech, kde se dá vychlazený Club Mate (drink it pure, drink it chilled, drink it on ice!) sehnat na mých pochůzkách. Mají ho na baru Stalin v podstavci Metronomu na Letné, mají ho ve večerce u Betlémského náměstí, mají ho v Divadelní kavárně na Anenském náměstí, v sídle Divadla na Zábradlí.
Včera jsem na závěr procházky dorazil právě na představení DnZ, od 19, Požitkáři. Barák Zábradlí se však právě zevnitř zgruntu předělává, rekonstruuje, nutno o kus dál mostem Legií ku Smíchovu, na Újezd a ještě kousíček do Štefánikovy, kde v parádní kubistické budově sídlí divadlo Švandovo, dříve Realistické. Současný a dočasný útulek souboru z Anenského náměstí.
Už jsem celkem uondán, uťapán a těším se, že si před spektáklem dopřeju chlebíček, jako vždycky, a Club Mate, jako vždycky. Je 18.15, kavárna ve Švandově je poloprázdná, 'obsluhujeme jen na baru, děkujeme', a na baru nikdo, jen barman a já.
On má typický pražský akcent a spustí: "Co si daté?"
Přistoupím na jeho hru: "Club Maté maté?"
On to nekazí: "Nemamé!"
Já café latté nepiju, abych pokračoval ve scénce, tak objednám obligátní kolu a šunkovej chlebíček na talířek k tomu, děkuji. Trochu mě mrzí, že nemají můj stimulant, kterým jsem motivoval závěrečné ztěžklé kroky k cíli. Barman mi předává objednávku, talířek s dobrotou a vychlazenou butylku s černým dryákem. A přidá omluvu: "Tahle vymoženost k nám ještě nedorazila, sorry."
OK, odpuštěno, odnesu si svačinku ke stolku u zdi, sednu na koženou polstrovanou červenou lavici, velmi velmi pohodlnou znavenému poutníku - tohle na Zábradlí nemají - a pustím se do čerstvé veky s oblohou, louskaje u toho materiály ulovené během celodenní procházky slunnou Matkou měst.
Club Mate si dám příště. Odstartuji na Letné a on ten vychlazený nektar hipsterů chutná ještě lépe, když je u konzumace (drink it chilled!) člověk opřený o zábradlí pod kyvadlem a pozoruje malebné hemžení hluboko pod sebou.

(Dislaimer: Tento příspěvek není reklamním sdělením a autor za něj nedostal od výrobce zmíněného nápoje ani hlt!)

Z letáku na mě vyskočila nová varieta známé ústní vody - Listerine Green Tea. 
Očekávám brzký návrat ke kořenům tohoto lihuplného prostředku a nasazení 'real oldschool' příchutí: 
Listerine Vodka®, Rum®, pro pravé ústní drsňáky Listerine Fernet®. 
Po použití nevyplivněte!

Volební Bábel

Dělají mi radost aktuální volební lístky, co byly ve schránce a které jsem ve chvílích neposkvrněného klidu (klidu!) na záchodě prostudoval.
Dělají mi radost všichni ti současní i ex- úsviti, současní i ex- přeškrtnutí mešitáři, rytíři maltézských křížů, dělničtí nacionalisté a nacionální dělníci a další blouznivci, mašíblové a kokoti, kteří tak moc chtějí něco bránit a do někoho píchat a střílet, až by si nějakej ten regionální konflikt nejraději domluvili se stejně postiženými protějšky na různých stranách hranic, po vzoru úplně stejně vypatlaných fotbalových ultras, rowdies.
A tak mi dělají radost tím, že se nedokážou ve své tupé a omezené zlobě, nenávisti a xenofobii, následkům přebytečného testosteronu z nedostatku šukání a uspokojení nemalých ambicí, sjednotit. A díky tomu vytvořili desítky kandidátek, většinou směšně pojmenovaných, se směšně vyhlížejícími kandidáty na fotkách v agitpropových letáčcích.

Asi ne všechny, nelustroval jsem některá sdružení!

A vím, že jejich nejednota nevyplývá z různosti programů - ty jsou až dokonalými kopiemi. Jejich neschopnost táhnout za jeden provaz je jednoznačným rezultátem faktu, že pišišvorům nejde o boj s vetřelci a ochranu tradic, jde jim o urvání zbývajícího kusu žvance, ohřát se za každou cenu někde na piedestalu vágní moci, na který jim dle jejich debilního a chybného úsudku síly ještě stačí.
A jak jsou omezení a debilní a jak podezírají všechny kolem, včetně svých souvěrců, nedokážou ve chvílích, kdy se láme chleba, najít společnou řeč. Naštěstí!
Je to jako fotbalový zápas proti jedenáctce chovanců ústavu pro retardované - můžete jim stokrát vysvětlovat, že fotbal má svá pravidla, svou logiku, svou taktiku: někdo stojí v bráně, někdo v obraně, někdo v záloze a jen pár útočí. Nakonec magorům předhodíte balón a vznikne totální neorganizovaný běs, zmatek splašeného stáda, chumlu, v kterém každý jedinec pronásleduje svůj cíl nehledě na ostatní a nakonec to možná ještě fotbal je, ale bez šance na jakoukoliv smysluplnou akci, natož na vstřelení gólu soupeři.
Naštěstí. Jen ať se tihle hýkající obecní blbové pokopou a pomlátí navzájem, bez nároku na volební gól a úspěch. Oni se tam samozřejmě dostanou jiní, snad menší debilové, protože těch vzácných je jen pár. Aspoň jsou to debilové čitelní a jejich programy zachovávají určitou kulturu a stabilní linii, která neodporuje opravdovým tradicím a výdobytkům moderní a humanistické civilizace demokratického státu. Výdobytkům, o které se tu nakonec hraje především...

Drobná filmová alegorie

Ve vcelku úsměvné a vcelku průměrné francouzské komedii Co jsme komu udělali, pojednávající o zakořeněnosti xenofobie v tradiční středostavovské (možná dokonce buržoazní) společnosti, dojde na jeden krásný záběr, symbolický moment:

Zeťáci. Zleva Žid, Arab, Číňan. Čtvrtý se v druhé
půlce filmu ještě přižení, barvu pleti neprozradím.

Vánoční shledání velké, díky zeťům národnostně i religiózně komplikované rodiny v honosném sídle hlavy rodu. Bezděčné setkání v salónu před pečlivě naaranžovaným betlémem, jesličkami. Tchyně a dva zeťáci. Tchyně je katolického vyznání, jeden zeť muslim, druhý Žid, oba drží po jednom nemluvněti, vlastním. Tchyně prstem ukazuje na zvířátka v betlému - tohle je oslík, tohle býk, nakonec významně zabodne prstem do středu jesliček a slavnostně k vnukům praví: "A tohle je Ježíšek, syn Boží!"
Vzápětí babička odběhne a nad betlémem zanechá dvojici antagonistů. Arab se ušklíbne, řka: "S Ježíškem to babička trochu přehnala. Není Boží syn, jen prorok!" Druhý zeť, judaista, kývne a dodá: "Tak, jen prorok." a v tónu dovětku je naprosto zřetelně obsažen nezbytný přívlastek 'falešný'.

A to je, milé děti, brilantní rekapitulace, shrnutí banální prapříčiny kontinuálního napětí a náboženského šovinismu v Evropě a přilehlém okolí za poslední 2.000 let...

Karel Heligr

26. září 2014 v 6:24 · 

Poéma o architektuře Hradu

"S poémou jdi k šípku!"
"Kdo to řek'?"

"Bořek!"

Stalo se na křižovatce

Na křižovatce Husovy a Karlovy, hned za Clam-Gallasovým palácem.

Já uondán celodenní procházkou po zákoutích Matky. Sotva zdvihám nožičky, jazyk obrazně vyplazený, zrak kalný, silou vůle tažen magnetem nejbližší stanice metra linky B. Hnán vidinou cesty domů s jedním přestupem - do auta na Zličíně.
Ona, ocásek početné turistické hordy někde hodně vepředu. Průvodkyně se vztyčeným deštníkem nebo vlaječkou, za ní svěřené ovečky pasoucí se na krásách cizího tajemného starobylého sídla.
Ovčí ocásek. Podlehla někde za Staromákem svodu stánku s trdelníkem, teď stádo dohání, v ruce kus sladkého žvance, z kterého co chvíli uždibne. Dohání se zarputilým výrazem v očích. Oříškově hnědých očích z boku ostře řezaného nosu, patřícího ke kulatému snědému obličeji korunovanému hustou hřívou kaštanové barvy. Pod hlavou solidní podstavec kypřejších tvarů, nevysoký, plný života. Tipnul bych Španělku, Řekyni, odjinud z jihu Evropy, k rozhovoru ale nedojde.
Ona se přesouvá z mého pohledu zleva, od Karlovky, po Královské cestě, jak jinak, cíl někde nad Zámeckými schody přes Kamenný most. Já jdu od Mariánského náměstí po Husově, po hlavní, navíc po její pravici. Mám přednost. Tedy měl bych mít přednost dle pravidel v civilizovaných zemích se solidními návyky vštěpovanými pořádkumilovným germánským živlem celá dlouhá staletí.

I přes únavu rtuťovitou ženu vidím, registruji, vnímám její úzce zaměřený radar opomíjející pohyb na periferii. Musí doběhnout spoluovečky, to se nelze ohlížet. To můj sonar funguje bezvadně, i když patří unavenému kapitánovi. A taky palubní počítač je v pořádku. Nemám problém si spočítat, že zhruba za 10, 9, 8...vteřin dojde ke srážce, ke srážce vozidla o hmotnosti metrák a čtvrt s titěrným vozítkem víc než o polovinu lehčím. I můj centrální procesor funguje dostatečně výkonně na to, abych si domyslel možné důsledky takového střetu - nicotné pro mě, devastující pro paní a její trdelník.
Jak je mi ale už všechno jedno, nechávám odpočet do srážky plynout a sunu se konstantním tempem vpřed, stejně jako můj blížící se zaměřený cíl. 7, 6, 5...
Už jsme na dosah, už vnímám houbovité póry její kůže, pokožky nikoliv nejmladší ženy, prales nepoddajných vlasů, strukturu bavlněného trika bělomodře pruhovaného, námořnického, její vypasované seprané rifle a bílé textilní cvičky, jejichž obsah by kontakt s traktorem mohutné podrážky mých pohorek rozhodně nepřivítal. Už vnímám kořeněný parfém a taky skořici a vanilku trdelníku, trdelníku nadívaného zmrzlinou. 4, 3, 2...

Moment setkání, nárazu, dopadu. Slovem moderní armádní terminologie: 'Impakt'!
A nejspíš díky reálné blízkosti magického svatostánku sv. Jiljí mým směrem opodál stane se zázrak! Můj CPU vyhodnotí srážku jako nežádoucí a vyšle signál STOP z centra k periferiím, k pohybovému aparátu. Zastavím se, stojím, ztuhnu uprostřed pohybu. Štronzo!
Totožný proces proběhne u jižanské turistky. Ještě před chvílí zdánlivě bezstarostné, ještě před vteřinou. Bylo, není, teď reaguje stejně jako já. Díky příkazu, sledujícímu pouze a právě zájmy fyzické integrity, díky pudu sebezáchovy. Bez ohledu na vágní pravidla pohybu po komunikacích, na pravé a levé ruce, tak relativní z pohledu generálního, z hlediska vesmíru. Paní s trdelníkem v ruce stojí, ztuhlá, sošná.
Uprostřed křižovatky Husovy a Karlovy za Palácem Clam-Gallasů stojí dvousoší kolmo orientovaných podsoch. Já čelem k Betlémskému náměstí, ona ke Klementinu, ztuhlí v jednom bodě protínajících se tras. Trvá to milisekundy, než si oba uvědomíme, co se děje. Než dojde k svalovému uvolnění, přehodnocení situace a výpočtu nové trasy, k ukončení našeho distančního polibku.
Já k ní shlédnu a omluvně se usměju, beze slova. Ona vzhlédne ke mně, usměje se a nejspíš instinktivně natáhne ruku s trdelníkem, mně přímo pod nos, jako by smírným gestem nabízela dobrotu k ochutnání. Za 7, 8, 9... vteřin už jsme od sebe stejně daleko jako před vteřinami s opačným znaménkem. Už se nevidíme, jsme zády, pokračujeme dál za svými cíli - ona ocásek skupiny, já ke konci výletu.

Nicotná příhoda, nicotné setkání na poslední chvíli předcházející kontaktu mnohem tělesnějšímu, intimnějšímu, nejspíš i bolestnějšímu pro menšího z nás. A jak se dál ploužím, jsem tomu rád a jako prémii si odnáším senzuální otisk té paní, jejího parfému a pruhovaného trika a taky skořicově-vanilkovou vůni trdelníku. A je mi líto, že jsem si přeci jen neukousl.

Kolik třešní...

Zkraje Spálené, na plácku před Májem, nebo jak se dneska ta obluda jmenuje, vybavují se uprostřed chodníku bezstarostně dvě důchodkyně.

Než se prosmýknu kolem nich spěchaje k metru, stačím zachytit:
1. "A ona mi říkala, že s ním šantila celou noc."
2. "Fakt?"
1. "Jo. Jenže já nevím, co to znamená šantila."
2. "To asi, že s ním spala. Jakože s ním šukala."

A jak jedu eskalátorem do hlubin Prahy, myslím hluboce na ten překladatelský oříšek a říkám si, že jestli to šukání bylo dostatečně veselé, bláznivé a kreativní, dalo by se i tak.
(A taky se etymologicky otřu o francouzské zpívání a pověstnou kočičí drogu - šantu, catnip, protože - jak říkal strýček Voloďa Uljanov: "Všechno souvisí se všim!")

Tak nevím

Jdu z vrátnice směrem do práce a se mnou vychází chlap v zelených montérkách a v červeném tričku, což je tady u nás celkem normální oděv, jen u něj to tričko obepíná ohromný balón, který se dme z těch montérek tak moc, až to vypadá, že ten chlap vší silou drží ten balón při zemi a jen zázrakem neletí zavěšen pod ním někam vzhůru do oblak, nadnášen takovým obrovským balónem. Takže je ten chlap takový nepřehlédnutelný a taky jsem ho nepřehlédnul.
Já jdu dál rovně směrem do práce a ten chlap odbočí hned za vrátnicí doleva. Tam jsou taky různé práce, moje práce ne, ale práce toho chlapa asi jo.
A jak se vzdaluji od vrátnice směrem ke své práci, slyším, že na toho chlapa volá hluboký ženský hlas, alt: "Nazdár, jsme se dlouho neviděli, co tady děláš? Helé, ty zase chlastáš, že jo?!" A ten mohutný chlap v odvetu hned halasí: "Nazdááár, no jo, jak jsem tenkrát dlouho nepil, tak teď jsem zase sedm let pil, ale zase toho nechám!"
A mně se hned v hlavě honí, že ta paní asi pamatuje toho chlapa o dost hubenějšího a jak ho po letech zas vidí, analyticky si domyslí, že je mnohem mohutnější a balónovitější než při posledním setkání a protože ta paní krom toho, že je domýšlivá, je taky slušná a zvídavá a chytrá, takže slušně pozdraví a hned vyzvídá ten chlast, protože si chytře odvodila, že ten chlap ztloustl jedině po chlastu takovým tím balónovitým způsobem.
A jak se vzdaluji od vrátnice ke své práci a přemítám, dostanu silnou touhu uvidět, co je ta paní zač a jestli ji třeba neznám, a otočím se a vidím už tu dvojici zaseknutou vedle vrátnice. Ta paní asi vylezla přímo z vrátnice a teď tam debatují - ten mohutný chlap s ohromným balónem místo břicha a ta chytrá zvídavá paní, která je ještě dvakrát tlustší než ten chlap.

Nový ranní pozdrav

5.05, vracíme se já a pes z ranní obchůzky revíru. On vyprázdněn, já nastartován k poslednímu pracovnímu dni prvního podzimního týdne (zaplaťpámbů, že už pátek a že už podzim).
Za sklem dveří prostředního vchodu obrys dalšího ranního ptáčete deroucího se z hnízda ven. Sousedka, mladá žena, jistě ještě rozespalá a světla tu moc není, pouliční lampy jsou tu sice dvě, jedna u našeho, třetího vchodu, druhá u krajního, prvního vchodu, a zrovna tady, u vchodu prostředního, druhého, lampa není, a tak je tu přítmí, když už je ten podzim a rozbřesk je až do příštího léta definitivně z dosahu ranních ptáků.
Otvírají se dveře, sousedka se zdárně porvala se zamčeným vchodem, její temná silueta vychází ze vchodu. Stojím na protilehlém kraji chodníku, pes v trávě vyčmuchává stopy fenek, bytem příslušných též v tomto vchodu.

Já ze tmy: "Dobré ráno!"
Ona do tmy: "Fujtosemselekla!"

A běží k silnici a já táhnu psa na opačnou stranu, domů, abych pak taky běžel. A říkám si, že je to hezký pozdrav, takový netradiční, asi jako když ve slavné pohádce rytíř Brtník z Brtníku zdravil pionýry "Fujtajbl vespolek!".

Zdrobnělina...

O jedné z ne/výhod osamělosti

Už jsem si zvykl a nedělá mi to žádný problém, ba naopak si během periodických paranoidních chvilek pro sebe mumlám, že by se dal tento "stand-alone" režim ještě utužit, prohloubit, rozšířit směrem k větší nezávislosti na druhých.
Úmyslně používám anglický termín, nerad užívám český - samota/osamělost/staromládenectví jsou výrazy v kontextu současné společnosti vnímané spíše pejorativně, jako negativní a nežádoucí stav, důsledek, nikoliv jako možnost volby. Snad by šlo použít 'svobodný', to má ale širší konotace. Další anglický termín 'single' pro změnu až příliš svádí ke kategorii, v které se logicky očekává změna stavu na 'engaged'.

Jednou z nevýhod nezávislosti je absence možnosti okamžitého sdílení s druhým. Fyzického sdílení. Takové to, když jednoho něco napadne a rychle to potřebuje vytroubit, když si něco přečte a "Miláčku, poslechni si, to je ale zajímavé!", uchvátí ho krásný moment ve filmu a nemůže stisknout spolusedící osobě ruku, chápavě obejmout vzdálené rameno případně olíznout slzy v tváři, protože protějšek slzí stejně jako vy.
Možnost sdílet věc jinak než akutně fyzicky jistě existuje, však nepraktická je svým odkladem - tyhle chvilky jsou vzácné svou bezprostředností, náhlým osvícením, hnutím, horkou vlnou objevitelského nadšení: Heuréka! Takové momenty na zapnutí notebooku a zápis do sdílného boxu sociální sítě nepočkají; tyhle ejhle! stavy mají tendenci s každou přibývající sekundou ztrácet na své ejhle!vitosti, až se z nich stane šedý bezvýznamný postřeh, myšlenka, status.

Zrovna včera před spaním jsem četl vzápětí po sobě po pár stránkách páru knížek a ty páry obsahovaly víceméně to samé. Přitom jedna byla pro děti od švýcarského spisovatele (Max Bolliger) a druhá pro všechny od čínského filosofa (Lao-c'). Jedna napsaná nedávno, druhá před jednímapůl tisíciletím. Je pravděpodobné, že Švýcar našel inspiraci v Číňanovi a že ani Číňan nepřišel se zbrusu novou myšlenkou. Ve výsledku oba napsali to samé - cosi o holé zbytečnosti honby za přílišným čímkoliv.
Úplně mě ta koincidence osvítila, rozzářila! Málem jsem vylezl z postele a jásal na celý byt, křičel z otevřeného okna sousedům naproti. V tu konkrétní chvíli bych potřeboval na vedlejší půlce dvojpostele konkrétní posluchačku. Sdílnici, které bych vyklopil vše za horka a řádně to s ní probral.
Vedlejší postel v tento konkrétní okamžik nebyla prázdná, ležel na ní pes. Já mu občas svěřuji nalezené myšlenky, synchronicity, někdy mu čtu vybrané pasáže z knih, dokonce mu recituji vybrané verše z básnických sbírek. Jemu to nevadí, nenamítá. Nevím jestli poslouchá a má z toho něco, když je ale mé naléhání na něj výrazné, obrátí se na záda, natáhne packy a vyžaduje podrbání na břichu. To je zas jeho způsob sdílení nenadálých nápadů a myšlenek. Dohromady jde o oboustranně výhodnou symbiózu, nicméně cítím, že to není úplně ono. Někdy bych prostě raději sdílel výše uvedené s racionálněji naslouchající partnerem. Samozřejmě včetně odměny ve formě podrbání na bříšku, to dá rozum!

A to je ta jedna malá nevýhoda nezávislého režimu, osamělosti, tahle absence okamžité možnosti sdílení. To by se mi občas líbilo, krom jiných věcí samozřejmě. Pak - po odeznění ataky melancholie - si jako vždy řeknu, že bych místo vlídné a empatické polovičky na vedlejší polovičce lože mohl narazit na můru, odvětící "nerušit, čtu si Rytmus života a je to napínavé!", nebo mě rovnou pošle do temných zákoutí lidské anatomie.
Pak si jako vždy řeknu: "A dobře mi tak!" a je mi i tak dobře, ba výborně. A když ozáření vydrží, sdílím opožděně jinou cestou, třeba touto.

Jezevčík standardní hladkosrstý červený a koleje. Interakce
Kynologický výzkum

Jezevčík napříč, ilustrační foto.

Situace I - Jezevčík je na koleji a nejede vlak
Interakce: Jezevčík netransformuje, zůstává beze změn - standardní hladkosrstý červený jezevčík.

Situace II - Jezevčík je na koleji a jede vlak

Situace IIa - Jezevčík je na kolej položen napříč
Interakce: Jezevčík transformuje disociativně. Z jednoho standardního hladkosrstého červeného jezevčíka čtyřnohého vznikají dva králičí hladkosrstí jezevčíci červení dvounozí.

Situace IIb - Jezevčík je na kolej položen podélně
Interakce: Jezevčík transformuje metamorfně. Z jednoho standardního hladkosrstého červeného jezevčíka vzniká jedna ploštěnka. Experiment v této situaci dále nepokračuje, zkoumaný objekt nespadá do kompetence kynologických výzkumů, povoláme biologa se specializací na prvoústé.


Tento výzkum proběhl za finanční podpory Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD).

 Posletní

A to je přesně ten čas, kdy je ti zase třináct, zrovna musíš domů, strašně nerad, protože vzduch venku je nasycen sladkou vůní odcházejícího léta, kouřem z ohníčků v zahrádkářských koloniích a zapadající slunce tě šimrá na tváři.
Musíš domů, kde se starší ségra vykrucuje před zrcadlem a brečí, protože to má moc průsvitný a s tím přeci do tanečních nemůže. 
Kde si táta otevřel prvního lahváče a pustil v telce hokej a hartusí, kde je máma a večeře, protože právě přišel z doryté zahrádky a má hlad jako syrský uprchlík ve člunu.

Kde máma zrovna není, protože je ve fitku na první lekci nového hopsacího cvičení k utužení těla a ducha, jak se domluvily s kámoškama, že když to nešlo do plavek, tak to půjde do plesovejch.

A ty sedíš doma a brejlíš do učebnice, protože škola už se rozjela na plný pecky. Sedíš doma, mžouráš do lampičky jako můra celý rozmrzelý, protože tě štvou: fintivá ségra, máma neustále řešící špeky a táta, kterýho zajímá jen hokej a pivo.
Sedíš doma, ale není to tak hrozný, protože uvnitř tě hřeje plamínek, odlesk dnešního mnohoslibného úsměvu Jiřiny z vedlejšího vchodu, protože Jiřina se ti líbí a protože je tenhle podzim načase. Najít si holku...

Příhoda z Varů s amatérským překladem

Náměstíčko před Thermalem, neděle odpoledne. Chvíli prší hodně, chvíli méně. Jsou i chvíle, kdy neprší vůbec, řídké chvíle.
Na piazzettě je v plném proudu předvolební meeting koaličního holportu Svobodní Soukromníci. Jeden tu může grátis přijít k půlce buřta (fakt jen půlce, druhou volič nejspíš obdrží až po prokazatelném odevzdání hlasu) a k celému půllitru piva. Taky, chce-li, dostane propisku a dva letáky - jeden do krajských, druhý do senátních, ten 2. s Felixem. Slováčkem, on je ve Varech jako doma a chtěl by odsud dosadit na teplé místečko ve svém druhém domově, v Praze.
Přijmu propisku, letáky a půlku buřta, pivo odmítnu. Nic propagátorům neslibuji, stejně nemůžu - jsem oprávněným voličem o 1 správní kraj výše, geograficky vzato. Buřt je celkem dobrej, zvlášť takhle zadarmo. Letáky doma zodpovědně vložím do tříděného odpadu. Propiska se hodí vždycky.
Sedím na improvizované zahrádce pod deštivzdorným betonovým křídlem festivalového centra, žvejkám maso a poslouchám country z modrého koncertního stanu, který též náleží k volební propagandě. Během přežvykování se dovídám, že nejde o country, ale bluegrass, pro mě doslova prašť jako uhoď. Sezení pod betonovým masívem se zrovna dost hodí. Leje jak o život. K radosti rázem svěží zeleně a taky loudících vodních ptáků. Leje jak o život. K nelibosti svobodných soukromníků, účast na agitačním shromáždění blíží se k nule a peníze ze stranických pokladen se v dešti rozpustí vniveč.
Vyhodím použitý tácek, letáky s propiskou uložím k již posbíraným letáčkům z výtvarného muzea, jdu se poohlédnout ke stánkům v zadní části placu. Po něčem sladkém na zub a taky po oplatkách na doma. Seženu obé - štrúdl za pajsku, poctivý kus dobroty s rozinkami a vlašáky; oplatky 'švestka se skořicí' a trojhránky 'višně v čokoládě'. Před deštěm skryt pod slunečníkem u stánku rovnám typické krabice regionální speciality k již zabaleným letákům a propisce a sleduji dvojici u stánku protějšího. Boudy se suvenýry z Varů nepotravinového, zejména textilního rázu, a dalšími dvěma artikly, na něž brzy dojde.
Dvojice je věku nedlouho důchodového, i když kdoví, jak je to s penzí u nich doma - mluví jazykem, který nedokážu dekódovat s jistotou. Chrochtavé hlásky, nikoliv holandské. Jsou vkusně oblečení, draze. Podsaditá paní tmavšího typu, havraních vlasů a ostře řezaných rysů, nemá žádnou pokrývku hlavy, vylučuji arabštinu. Urostlý muž též snědší, hodně prošedivělý, je nositelem mohutného nosu a má hrdé a pevné držení těla. Typický voják. Přikláním se k hebrejštině.
Chlapík okukuje první artikl - selfie tyčky. Duralové, asi metr dlouhé, výběr ze čtyř metalických barev. Prohrabuje se jimi, zkouší, jak padnou do ruky, aby nekoupil nepotřebný krám. Paní mezitím obchází stánek z druhé strany, zkoumá obligátní upomínkové motivy na oděvech, pak její zrak ulpí na artiklu druhém, o který tu běží. Zboží je uloženo pět metrů od selfie tyček, v typově stejném boxu, je totiž povahou podobné, drží se v ruce, pro turistu za jistých okolností nezbytné.
Muž stále testuje selfie tyče, paní k němu přistoupí, pevně ho uchopí za rameno, zacloumá jím, ukáže prstem k druhé hromadě a velmi důrazně zachrčí nedlouhou větu, příkaz. Tak důrazně, že rozkazům navyklý druh okamžitě ukončí testování a poslušně jako beránek přistoupí - veden družkou - k prodavačce, s kterou domluví obchodní transakci. Vyzkoušejí jednu z barevných variant druhého produktu a po zaplacení v hotovosti dvojice spokojeně odchází, řádně vybavena nepostradatelnou věcí.
Odcházím za nimi s naditou igelitkou v ruce, máme až ke kolonádě společnou cestu. Jsem spokojen, mám vše, co jsem plánoval. Již permanentní déšť mi - vybavenému impregnovanou obuví a oděvem s kapucí - nevadí. Jdu za židovským párem a neslyším, co si povídají. Přes kapuci totiž neslyším vůbec nic. Užíváte klidný, tichý a bez (vz)ruchů svět, chodíce takto zakukleni.
A tak si aspoň v nitru po svém sumíruji, co tak nesmírně rozhodného a směrodatného řekla paní svému druhu před stánkem, při volbě mezi dvěma stejnými boxy s dvěma různými druhy zboží. Řekla mu: "Vyserte se na selfie tyčku drahý, raději si koupíme pořádný deštník!"

Karel Heligr

18. září 2013 v 7:39 · 

Co stalo se, neodstane

Včerejší hedlajny,
co hlásali ve všech relacích,
shrneme prostě:

Tu ženu v metru,
jak mluvila sprostě,
sejmul pytlák
v domácích teplácích.

A mezitím
na místě na jiném
páše se hromadná otrava
sarinem.

Jonathan Littell / Daniel Majling - Laskavé bohyně 

Divadlo Pod Palmovkou, 16. 9. 16

Jako téměř vždy znalost literární předlohy škodila. Ani sebelepší inscenace nemůže postihnou všechny vrstvy obsáhlého dechberoucího románu o interakci extrémně komplikované osobnosti s extrémně vyhroceným úsekem dějin Evropy.
I tak šlo o velmi zajímavé představení, s výborným Janem Teplým v hlavní roli, kterému výborně přihrávali i kolegové v úlohách soudruhů z Einsatzkommanda SS.
Skvěle vystavěná scéna, efektní práce s kulisami a osvětlením jeviště (hlavně ze světelných sloupů v mlze pod lampami mrazilo), vhodně vybraný dobový hudební doprovod.
Jen nemusel být Maximilián Aue tak nešťastně vykreslený spíš jako oběť doby než jako otrok svých běsů, protože ve skutečnosti to bylo myslím přesně naopak. Také moralizujícímu a doslovnému epilogu se snad dalo vyhnout.
Jinak se dějovým zkratkám, výpustkám, záměnám a zjednodušením dá sotva něco vytknout, protože časový rámec divadla není neomezený.
Docela by mě zajímalo, co by s látkou udělal dobrý režisér a desetkrát hodinový seriál.

web

Kájík ***½

Divadlo Pod Palmovkou obdivuji za krásně rekonstruovanou budovu s úžasnými interiéry. Krásná je kavárna s vysokými stropy, moderním mobiliářem a velkými okny na ulici s tramvajemi. Nabízí mnohé i gurmánům nearchitektonického rázu - jejich domácí čokoládový cheesecake je mňam.Nově oděná budova divadla je doslova zářící klenot v srdci temné Libně. Takovou konverzi přeji i Divadlu na Zábradlí a jeho divákům (i sobě!); tam se právě s předělávkou započalo. Zasloužíme si to - nic proti dočasnému útočišti ve Švandově divadlo na Smíchově, ale doma je doma a já se považuji za štamgasta tam. 

Na baru u Draka
Pasivní konverzace s otravným vejpitkou:
- Ty vůbec nepiješ? - Ne. - Žádnej alkohol? - Ne. - A nealko?

It's a fun fun fun (to travel)!

sauce  

Balík

Všední středeční večer. Na poštu mi krátce po sobě došly dva balíky s knížkami. Mám dávno vyzkoušené, že uložené zásilky je na Klášterecké poště 1 nejlépe odebírat v 17.45. Čtvrthodinu před zavíračkou - není tolik lidí a i když náhodou je, zázračně se otevřou přes den neotevřené přepážky, aby holky mohly včas domů za rodinou.
Premisa se vyplnila, na poště prázdno. V 17.50 odbaven řeším problém, jak dva pětikilové balíky nejlépe pobrat v kombinaci se psem, který před poštou čeká, přikurtovaný ke stojanu na kola. Nakonec vše poskládám a obtěžkán jsem vláčen hyperaktivním zvířetem směrem k domovu - máme to kousek, sotva 200 metrů.
Tahoun se občas zasekne u pachových značek v nejnevhodnějších místech, na to jsem zvyklý. Nejsem zvyklý na nenadálá oslovení. Stojí u prostředních popelnic v Ljaguševce. Starý cikán, hodně snědý, šedivý, mumifikovaně seschlý, skoro bez zubů, hnědé tesilky, ušmudlaný béžový svetr. Poslední dobou jsem ho párkrát potkal, určitě dvakrát zevlujícího před Lidlem. Navíc mám podezření, že to je ten samý, o kterém mi vyprávěli, že v Mírovce učí cikáňata romské průpovídky a že je ochoten za pivko nebo cigárko vyprávět tradiční pohádky a všelijaké historky. Stojí u popelnic, které už nejspíš podrobil inspekci, kouká po mně.
"Hej! Maš dva baliky?"
"Mám."
"Na co dva baliky? Mi jeden dej!"
To znám, budeme mít stejně! Neúprosně neprolomitelný logický argument sociálního vyrovnání. Pobaví mě a zkusím hrát hru na rovnost:
"No a kterej byste chtěl? V obou jsou knihy - jeden je ze Slovartu, knihy o umění, druhej z Kosmasu a je to tak nějak namíchaný, od všeho trochu."
"Knihy? Ty v tom nemaš žradlo?"
"To ne, Jídlo mi poštou nechodí."
"Tak to nechci."
Mávne rukou, otočí se a shrbený šourá se k Panče.
Mě po deseti metrech napadne, že jsem mu mohl vtipně odpovědět, že to JE žrádlo. Žrádlo pro duši! Znáte to, tyhle odpovědi s křížkem po funuse, vtipně ale pozdě, nápad na schodech, Diderotův l'esprit de l'escalier. Nakonec ještěže až dvacet metrů za rohem. Stařík Rom by metaforu moc neocenil - ono ani sebevtipnější přirovnání není zrovna k jídlu. Fyzicky k jídlu, aby bylo jasno.
Sem si to koneckonců můžu napsat kdy chci, tady opožděná neplatí. A zase se tomu stejně jako včera, ve středu večer, dvacet metrů za rohem poťouchle pod vousy zasměju. Ho ho ho!

Po stopách Mikoláše Alše

"Vy chcete k nám do muzea?" "To já bych chtěl, ale můžu tam se psem?" "No to nemůžete!"
Mirotice, ve vzpomínkách z dětství městečko, městys na konci civilizace, přístupné po uzoučkých okreskách III. třídy ukrytých v rákosí všudypřítomných rybníků, rybníčků a louží, s mohutnou sochou velikána české vlastenecké malby v horní části náměstíčka do kopce. S konzumem v domku na stejném konci, zrovna za zády Alšovými. Tam se jezdívalo na nákup - pro chleba, máslo, mléko, snad i sněhulákového nanuka z mrazáku s černým plastovým víkem.
Náměstíčko je víceméně stále stejné - do kopce, socha velikána, dvě věžičky se synchronizovanými hodinami, útulné zdobné baráčky, jistě upravenější než tehdy. I konzum je na svém místě a taky dvě hospody, cukrárna a stánek se zmrzlinou a zahrádkou v zeleném ostrůvku uprostřed náměstí.
Jen už tu není konec světa, městečku se za humna přiblížila stále budovaná magistrála D4, Praha - Budějice via Písek. Hučí nedaleko, obchvacuje Mirotice za Dolejším mlýnem. Město přesto dál zůstává poklidným výchozím bodem k jihočeské krajině. Městečko, kde se - s Hrabalem řečeno - zastavil čas a to na obou věžích současně.

Postavím auto pod Mikoláše a jdu se psem na krátkou obchůzku kolem centra, dá-li se tak středu Mirotic říkat. Šipka nás vede k Památníku Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého, praotce loutkářů, dalšího slavného rezidenta. Úzká ulička, která se v mapě jmenuje nevábně Rybárna, podle rezaté cedulky na jednom z domečků mnohem přijatelněji Ulice Mikoláše Alše, nás po pár metrech dovede k Alšově domu, sídle památníku-muzea.
"Se psem bohužel nemůžete!", potvrdí mi malá paní středního věku, černovlasá, rtuťovitá. Vyběhla z domku vpravo, muzeum sice bedlivě střeží, ale jelikož v sobotu ráno nebývá ruch, zaskočila k sousedům na kus řeči, na kafíčko, možná koláč k snídani. Teď si nás pronikavými očky zvědavě prohlíží a vzápětí spustí jadrnou jihočeštinou vodopád, litanii: "Jé, vy máte jezevčíka! To nebude problém - pejska - je to pejsek? - dáme k sousedům, oni mají taky pejska, ale oni se neporvou, nebojte, a vy si to u nás klidně můžete prohlédnout, já vás provedu, ono to tu není velké, pejsek na vás počká, tam mu nebude nic scházet, vy máte ale krásného jezevčíčka, ukaž se kluku, no ten je fakt krásný, pojď ke mně pejsku, jak se jmenuje?, my máme taky jezevčíčka, fenku, mini, dlouhosrstou, ale to vám bylo trápení milý pane, sestra na ni omylem šlápla, přelomila vejpůl, zlomila záda, fenečka nám ochrnula na zadní běhy, půlrok jsme rehabilitovali a cvičili, tolik bolesti, úsilí a trpělivosti a taky peněz za doktora, ale už je lepší a už nám aspoň pajdá, ale není ochrnutá, to je hlavní, tak je to mnohem lepší!"

Vůbec na nic se nezmůžu, ani na projevy soucitu, ani na protest, že psa nikam dávat nebudeme, protože by mu bylo ouzko. Ono je toho na něj za poslední dva dny dost - osobní rekord v jízdě autem do dálky, spát poprvé v úplně cizím prostředí, tolik nových lidí, cest a vjemů. Ještě ho zavírat za plot k neznámým, byť hodným, venkovanům, ve společnosti dominantního a oprávněného pána dvorku k tomu! Pochopil jsem ale, že nic takového paní říkat nemůžu, protože by argumenty smetla a mě donutila věci udělat opačně.
Uchýlím se tedy k malé diplomatické lsti: "Jé, to jste moc hodná, že byste se o pejska i o mě postarala (popravdě řečeno, ani vyhlídka na komentovanou prohlídku mi neudělala dobře, rád si věci prohlížím sám, pohroužen do přízračného mrtvolně klidného světa zádumčivých úvah o smyslu viděného), ale to nebude třeba. Jsem tu nedaleko, ještě se sem dostanu, tentokrát sám, bude dost času."
Paní se nedá: "Vy jste tady někde? Na dovolené, na chalupě?" "Ve Vejšicích, na chalupě." "A to tam jdete pěšky?" "To ne, mám auto na náměstí." "A jak dlouho tam budete - víkend, týden?" Zalžu: "Týden." "No a kdy se vrátíte? Zítra, v týdnu? A kdy v týdnu?" Zaskočen, znovu se vysmeknu: "Nejspíš hned zítra." "Tak dobrá, budu vás zítra čekat!" Ještě podrbe Derila za uchem a drmolí u toho ňuňu mantry. Na rozloučenou nás obdaří zářivým úsměvem a milostivě propustí z dosahu svěřeného památečního teritoria. Ještě na nás vzdalující se zvolá: "A nechcete aspoň turistickou známku, nálepku?", uvyklá nárokům turistů. "Děkuji, tu já si taky pořídím zítra!"
S výdechem míříme ulicí Rybárna/Mikoláše Alše k řece Lomnici. Jsem z toho výmyku neupřímnosti trochu rozhozen, ale za zatáčkou doleva do kopce, k malovanému kostelu sv. Jiljí, už o ničem nevím, rozmarně se kochám vylidněnými uličkami Mirotic.
Do Památníku se jistojistě vrátím. Bez psa. Nejen pro tu známku/nálepku/magnetku. Vrátím se z úcty k připomínaným umělcům a jejich následníkům. Vrátím se s dalším výletem po kraji, který tak pochopitelně učaroval Alšovi a Kopeckému, stejně tak očarován. A taky splnit slib, který jsem tu, stoje před Alšovým domem učinil. Nebude to zrovna zítra, prodleva se však snadno omluví tokem Lomnice a života obecně, plynoucích městečkem zvolna tempem, při kterém na nějakém tom opožděném dni zhola nesejde.

V infocentru

Horké mariánské léto, sobota dopoledne, malebné městečko na obchodní stezce Plzeň - České Budějovice. Blatná.
Již tak komplikovanou dopravní situaci obce s rozkopaným středem komplikuje aktuální zákaz vjezdu do objížďky - v uličce se právě konají mohutné farmářské trhy. Osm stánků - zelovoce, pečivo, sekáč, dřevěné kýče. Trhovci trumfují účastí koupěchtivé publikum, v městečku se mezitím hromadí automobily turistů. I těch plánujících sem zajet i těch nedobrovolně lapených v möbiově pásce objížděk.
Městečko v sobotu dopoledne žije, rušná obchodní třída J. P. Koubka od kostela k obchoďáku obsypaná lidmi, asfalt počíná sálat. Táhnu psa od parkoviště u paneláků za rohem, ochutnám za dvacku místní točenou zmrzlinu, vanilkovojahodovou, vodovou, hnusnou. Chci si koupit sobotní Lidovky, ale PNSku nevidím. Před věží zvonice zřím bílé íčko v zeleném poli. Infocentrum. Tam chci taky!
Na dveřích vtipná cedulka 'Zákaz vstupu ošklivých pavouků!'. Uvazuji psa k odpadkovému koši opodál a vstupuji do klimatizovaného vzdušného kvelbu.
Za infopultem mladičká krasavice, jistě na brigádě. U stolku před výkladní skříní besedují tři mladí lidé, vizáží pravděpodobně intelektuální naděje, katolická mládež, hipíci, snad od všeho trochu. Probírají jakousi lokální akci menšinové kultury ze včerejška a že se moc vyvedla a že byla hodnotná. Na rozdíl od standardní venkovské mládeže druhý den po tancovačce s Brutusem v nedaleké sokolovně není tato mládež otrávená kocovinou a absťákem. Na akci se jistě pil čaj a kouřila vodnice.
Přistoupím k regálům s mapami. Je jich tu přehršel, jmu se vybírat. Vím co chci, přesto vítám pozornost milé děvečky, přispěchavši šedivému starci na pomoc.
"Budete si přát?" "Ano, chtěl bych turistickou mapu tohoto městečka a přilehlého okolí!" Děvčátko mi bleskově počne nabízeti přesně ty mapy, které nechci - nepřesné a hrubě orientační kýčovité malůvky amatérských kartografů, oplývající neumělými perokresbami místních památek, wordartovými nadpisy a fotografiemi jásajících cyklistů. "Říkám slečno: chtěl bych oficiální mapu Klubu českých turistů!", ukážu na úhledně vyrovnanou řadu zelených map této edice, "jen nevím, pod jakým názvem vás region hledat.".

Dívku upřesněním uvedu do rozpaků, celá znachoví, zakucká se, nakonec s osvobozujícím osvícením vyhrkne: "Tak asi tahle - ehm - Plzeňsko!" "No, to asi ne slečno." "Aha, vedle, tak tuhle - Českobudějovicko?"
Těší mne geografický rozhled děvčete a že hned napoprvé trefila metropole sousedících krajů, na nabídku okresu Praha Jih ale nečekám a opáčím, že si něco najdu sám a že děkuji.
Pak okem zkušeného cestovatele z kladu map prezentovaného na rubu Českobudějovicka (#72) vyčtu, že by se mi znamenitě hodil právě a pouze exemplář mapy č. 35, Brdy - Třemšínsko. Však jak tu vidím všechna ostatní čísla, jediné toto nikoliv. Je to celkem logické - proč by poutníci po Blatné kupovali v Blatné mapy jiné, než mapy Blatné? Každý uvažuje jako já. Ale tak snad budou skladem.
"Slečno, já již vím, co chci. Chci třicetpětku!" Slečna opáčí, že vůbec netuší, kde by se ona třicetpětka mohla nalézat, když už ne na polici, ale že tu má pana vedoucího a že se optá.
Pan vedoucí je shodou okolností součástí, jednou třetinou skupinky intelektuální mládeže a už zaregistroval náročnější poptávku po zboží a evidentně vyslechl kus naší rozmluvy a přichází jako na zavolanou. Se slovy: "Vy jistě sháníte mapu Klubu českých turistů č. 35, Brdy - Třemšínsko, není-liž pravda?" a k mému přikývnutí dodává: "Tak tu nemáme!"
Je to nemilé, doprodali ji v týdnu a meškající mapový dealer ještě nedodal novou várku horkého zboží. Převelice se mi omlouvá a odchází do zákulisí, do skladu za pultem, odkud vítězoslavně nese mapu jinou, alternativní, která zcela uspokojí mé požadavky. Je snad primárně pro pumpičkáře, ale jinak je tam úplně všecičko, ostatně jde o pololegální klon podkladu KČT a to do posledních detailů! Jako úlitbu za mou bohorovnou trpělivost a nekonečné zklamání mi mapu přes můj protest "já si ji ale rád zaplatím!" vtiskne grátis a ještě přihodí dvě publikace o rázovitém blatenském kraji, za běžných okolností též zpoplatněné. "Však vy si to zaplatíte na vstupných a v útratě za služby turistům!", dodá šibalsky a koneckonců má pravdu, ten mladistvý hippie intelektuál katolík.
Odcházím z infocentra obtěžkán více, než jsem zamýšlel; odcházím radostně a s hřejivým vědomím, že dobrý člověk ještě žije a jelikož je venku už ke 30, jsem rozehřátý až až. U koše na přivítanou kňučí zpruzený pes, farmáři v zašpuntované objížďce nudí se u stánků a k místnímu zámku přijíždí jedna svatební kolona za druhou. Řádně zásoben literaturou vyrážím tamtéž, abych v oboře v chladivém stínu stoletých dubů prostudoval z právě nabytých podkladů další postup dobrodružné výpravy.
Víkend v Jižních Čechách rozprostírá se utěšeně celý přede mnou, oblast č. 35, Brdy - Třemšínsko otvírá se mi jako na dlani!
    

O zářivě veselé pleši soudruha předsedy vlády a všeobecném státním RIPsmutku

Pozdněletní pípy

zdroj

Dokonalá dramaturgie kadaňského kina Hvězda na tento týden.
Od úvodního varování přes přípravy k akci a akci samotnou k dramatickému rozuzlení, epilog, epitaf.

zdroj: newsletter kina