5.45, tma, mrholí, leze to pod kůži, podzim jak má být. Od parkoviště před drtírnou proudí noční šichta, všichni jsou zarytě upnutí ke svému cíli - šatně. Shodit bordel, vytouženou horkou sprchu, do čistého, po šesté od píchaček do aut k spolucestujícím kolegům, na ranní autobus, domů.
Opačným směrem, proti skupinkám nočňátek, dávkovaným ze skříňových nástaveb terénních náklaďáků, přichází ranní šichta. Není nás tolik, jsme rozložení přibližně rovnoměrně, na pravé straně chodníku, podle pravidel provozu. K drtírně se trousí jednořadá šňůra roztroušených korálků. Do rachoty. Od drtírny nespořádaná banda, hloučky, tři vedle sebe se na chodník jakžtakž vejdou. Koukám na ty momentálně spokojené horníky z lomu a skrývky, většinou si mezi sebou dovyprávějí, co přes noc nestihli, někteří mlčí. Jen jeden úplně mimo, solitér.
Jde sám, zachumlaný do starosvětského pískově žlutého vaťáku, které se už dobře čtvrtstoletí nefasujou, kalhoty od modrých montérek, bagančata obalená blátem, kapuci kabátu přes modrou přilbu na hlavě. Hlavu mezi rameny, není mu vidět do obličeje, stejně je docela tma, lampy podél chodníku spíš nesvítí než svítí. Solitér, nemá náladu na vykecávání, nebo je takový odjakživa, možná momentálně nasranej na celej svět, nebo hluboce zamyšlený, to znám. Jde zarytě proti proudu po levé straně chodníku a neřeší, že proti němu občas někdo jde. A je patrné, že neustoupí. Každý uskočí. Doprava, doleva, na trávníku, do chodníku. Uhne mu každý.
A já si umíním, že ne. Neuhnu. Schválně. Už ho obešel kolega přede mnou, my dva jsme od sebe deset metrů, já 190 cm hromotluk v civilu, s aktovkou a igelitkou se svačinou v pravé ruce, on 170 cm balík v pískové pytlovině, popruh batohu drží rukou na pravém rameni. Jsme u sebe. Čekám, že se nějakým způsobem potkáme na půli cesty dovnitř/ven, trochu zpomalím, ale neuhýbám, neuhnu, ne.
Zasekne se půl metru přede mnou. Pískově žlutý pytel v zablácených holínkách. Zvedne hlavu, už ví, že neuskočím, překvapeně zamžourá do polotmy a pisklavým hlasem vyjekne: "Jejda!" A zařadí se do správného pruhu, doprava a pokračuje dál. Už normálně, se svou směnou, podle pravidel.
A já mám lehce škodolibou radost, že jsem ho vytrhl z meditace, rebelského pochodu proti všem. Nakonec jsem i překvapený - očekávav nabručeného drsňáka z rypadla, kde dělají fakt ostří chlapi, střetl jsem se s vykuleným klukem, dobře o 10 let mladším, s brýlemi se silnými skly, zarostlým, pod helmou pačesy ladící s vaťákem, pochcanou slámu.
A na základě jeho nefalšovaně překvapeného výrazu v tváři opravuji svůj úsudek o samotářském vlku, držícímu se mimo smečku, stůj co stůj na své štrece proti proudu, na obyčejného nepraktického moulu, který se snad jen zamyslel, co s načatým volným ránem. Jinak úplně normálního, držícího s bandou na správné straně chodníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat